III.ÚS 2827/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Evy Svátkové, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2025, č. j. 35 Co 236/2025-40, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. března 2025, č. j. 78 EXE 6608/2023-21, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a Davida Svátka a Martina Šteffka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení 1. Proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi je vedeno exekuční řízení pro vymožení pohledávky druhého vedlejšího účastníka. Výše této pohledávky činí 15 000 Kč s příslušenstvím.

2. Stěžovatelka, která je zároveň matkou prvního vedlejšího účastníka, navrhla tuto exekuci zastavit. Majetek postižený exekucí totiž nabyla jako dědička po svém manželovi. První vedlejší účastník je pouze svěřenským nástupcem s odkládací podmínkou dožití se stěžovatelčiny smrti. Postihování takto nejistého budoucího práva povinného je nepřípustné, odporuje zásadám dědického práva a popírá vůli zůstavitele.

3. Druhý vedlejší účastník s návrhem na zastavení exekuce nesouhlasil. V řízení jde podle něj o exekučně postižitelné dědické právo, které první vedlejší účastník nabývá jako svěřenský nástupce již smrtí zůstavitele. Toto právo může první vedlejší účastník zcizit ještě před splněním odkládací podmínky, a proto jej lze postihnout jako jiné majetkové právo.

4. Obvodní soud stěžovatelčin návrh na zastavení exekuce odmítl. Stěžovatelka podle něj není jako třetí osoba aktivně legitimována k podání návrhu na zastavení exekuce. Návrh na zastavení exekuce totiž může podat pouze povinný (§ 55 odst. 1 exekučního řádu).

5. Městský soud změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že se návrh na zastavení exekuce zamítá. Městský soud potvrdil, že stěžovatelka nemá k podání návrhu na zastavení exekuce aktivní věcnou legitimaci. Nedostatek věcné legitimace je však důvodem pro zamítnutí návrhu, nikoli pro jeho odmítnutí.

II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutí obvodního i městského soudu. Tato rozhodnutí podle ní porušují její práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1). Stěžovatelka opírá tento závěr o následující důvody:

a) Napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, protože opomíjí nosnou argumentaci i navržené důkazy a jejich odůvodnění je nepřiměřeně krátké.

b) Soudy ignorovaly rozhodnutí jiného soudu, který v obdobné věci exekuci zastavil. Městský soud navíc rozhodl o čtyřech odvoláních stěžovatelky s nejednotnými závěry a nejednotným odůvodněním. Soudy tuto nejednotnost přesvědčivě neodůvodnily.

c) Soudy měly posoudit její návrh na zastavení exekuce podle obsahu jako excindační žalobu nebo jako podnět k zastavení exekuce z moci úřední.

d) Soudy stěžovatelce formalisticky upřely aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na zastavení exekuce, ačkoli exekuční příkaz bezprostředně omezuje její vlastnictví.

e) Právo prvního vedlejšího účastníka na podíl na majetku není exekučně postižitelné. Toto právo je vázáno na odkládací podmínku, že se dožije stěžovatelčiny smrti. Zpeněžením tohoto nejistého práva by vstoupila do postavení dědice třetí osoba, což by popřelo autonomii zůstavitelovy vůle.

III. Posouzení ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy porušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

8. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny.

9. Napadená rozhodnutí nevyhověla stěžovatelčině návrhu na zastavení exekuce ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím. Předmětem tohoto sporu je tedy částka, která je z hlediska své výše bagatelní. Sporná částka totiž zdaleka nepřevyšuje hodnotu 50 000 Kč (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 331/24, bod 20; III. ÚS 3725/13, body 29 až 33; III. ÚS 847/23, bod 24).

10. Tato skutečnost je pro posouzení ústavní stížnosti zásadní. Ústavní soud při hodnocení ústavnosti soudních rozhodnutí dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně jejich případné vady zasahují do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2062/18, bod 16; I. ÚS 3906/17, body 6 až 7; IV. ÚS 2728/17, bod 30; usnesení sp. zn. III. ÚS 2412/23, bod 9; I. ÚS 2055/21, bod 5).

11. Tento závěr neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné nebo bezvýznamné. Nevyhovění nároku na zaplacení bagatelní částky však zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20, body 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30).

12. Při posouzení bagatelnosti se nepřihlíží k výši souvisejících nákladů řízení a jiného příslušenství - podobně jako se k němu nepřihlíží při hodnocení přípustnosti odvolání a dovolání [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3169/24, bod 6; I. ÚS 315/25, bod 5; IV. ÚS 3917/18; § 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].

13. Vyloučení bagatelnosti případu je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu. Ke stručnému odmítnutí ústavních stížností z důvodu bagatelnosti přitom Ústavní soud přistupuje poměrně běžně (např. již usnesení sp. zn. IV. ÚS 342/98, IV. ÚS 185/98, IV. ÚS 59/99, IV. ÚS 126/01 či pozdější nálezy sp. zn. I. ÚS 3143/08, bod 14, III. ÚS 137/08, část III; II. ÚS 1612/09, body 11 až 12; z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1164/25, II. ÚS 1550/25, I. ÚS 1744/25).

14. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr. Ten může být dán například tím, že přesahuje jeho vlastní zájmy, že se soud dopustil zvlášť kvalifikovaného ústavněprávního pochybení nebo že je stěžovatel rozhodnutím podstatně dotčen kvůli svým osobním, sociálním, majetkovým či jiným poměrům (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 25; III. ÚS 1866/23, bod 12; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1050/24, bod 6; I. ÚS 844/24, bod 7; IV. ÚS 322/24, bod 10; III. ÚS 1161/14, bod 6).

15. Ačkoli i spor o bagatelní částku může mít zcela výjimečně ústavní přesah, v této věci tomu tak není. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opomíjí bagatelnost předmětu sporu a neuvádí žádnou zvláštní okolnost, která by jejímu případu dodávala významný ústavněprávní rozměr. Žádnou takovou okolnost neshledal ani Ústavní soud.

16. Stěžovatelčiny námitky nejsou způsobilé toto posouzení zpochybnit. Napadená rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná a přiměřeně podrobným způsobem odůvodňují svůj nosný závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace [námitka a)]. Veškerá stěžovatelkou přiložená rozhodnutí shodně uvádí, že stěžovatelka není k podání návrhu na zastavení exekuce legitimovaná, a proto je na místě tento návrh zamítnout [námitka b)]. Obecné soudy nepostupovaly protiústavně ani tím, že neposoudily její návrh jako excindační žalobu nebo jako podnět k zastavení exekuce z moci úřední [námitka c)]. Otázky věcné legitimace a postižitelnosti majetku jsou v této věci především záležitostmi podústavního práva. Jejich řešení náleží zejména obecným soudům a Ústavní soud neshledal ústavněprávní důvod do jejich posouzení zasahovat [námitky d) a e)].

IV. Závěr 17. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu