III.ÚS 3541/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Augustína, zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem, se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2025, č. j. 9 As 226/2024-43, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku ("napadený rozsudek"). Tvrdí, že jimi účastník porušil jeho právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu zaručené Listinou základních práv a svobod ("Listina").

2. V dubnu 2021 stěžovatel požádal o jednotnou platbu na plochu na svou zemědělskou půdu pro rok 2021 podle § 6 nařízení vlády č. 50/2015 Sb., o stanovení některých podmínek poskytování přímých plateb zemědělcům a o změně některých souvisejících nařízení ("nařízení"). Již při kontrole v únoru 2021 Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský ("ÚKZÚZ") zjistil porušení tří podmínek stanovených v nařízení vlády č. 48/2017 Sb., o stanovení požadavků podle aktů a standardů dobrého zemědělského a enviromentálního stavu pro oblasti pravidel podmíněnosti a důsledků jejich porušení pro poskytování některých zemědělských podpor ("nařízení pro pravidla podmíněnosti"). Za tato porušení byla jednotná platba snížena v souhrnu o 100 %. Státní zemědělský intervenční fond ("SZIF") proto žádost stěžovatele zamítl. Proti rozhodnutí SZIF podal stěžovatel odvolání, které Ministerstvo zemědělství zamítlo. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství napadl stěžovatel žalobou u Městského soudu v Praze ("městský soud"), který žalobu zamítl. Proti rozsudku městského soudu stěžovatel podal kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji zamítl napadeným rozsudkem.

II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud neměl aprobovat postup správních orgánů, které podle něj nesprávně aplikovaly na jeho případ § 4 odst. 2 nařízení pro pravidla podmíněnosti. Toto ustanovení je podle něj v přímém rozporu s čl. 75 prováděcího nařízení Komise č. 809/2014, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1306/2013, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém, opatření pro rozvoj venkova a podmíněnost ("nařízení Komise č. 809/2014"). Konkrétně podle stěžovatele nařízení pro pravidla podmíněnosti nepřípustně rozšiřuje okruh případů, kdy je možné odmítnout žádost o poskytnutí dotace. Vnitrostátní právo tak zavádí přísnější úpravu, než jakou nařízení Komise č. 809/2014 umožňuje. Stěžovatel zdůraznil, že SZIF přerozděluje finanční prostředky Evropské unie. Pravidla pro jejich poskytování i odnímání tudíž musí být na celém území Evropské unie jednotná.

4. Z výše uvedených důvodů nařízení pro pravidla podmíněnosti podle stěžovatele zakládá protiústavní diskriminaci žadatelů o zemědělské dotace v České republice. Stěžovatel namítl, že podle unijní úpravy je zamítnutí žádosti zcela extrémním opatřením. Poukázal přitom na to, že čl. 40 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 640/2014, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ("nařízení Komise č. 640/2014"), ukládá snížení celkové částky o zpravidla 20 %, pokud se příjemce dopustil zjištěného nesouladu úmyslně. Uzavřel, že vláda v nařízení pro pravidla podmíněnosti pracuje se zcela odlišnými pojmy než přímo aplikovatelná unijní úprava. Vybrala si z ní některá možná legislativní řešení, jako je neposkytnutí dotace na následující kalendářní rok, avšak spojila je s přísnějšími pravidly. K porušení základních práv došlo podle stěžovatele tím, že mu soudy za těchto okolností neposkytly ochranu.

5. Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti opakovaně namítal, že správní orgány a městský soud vycházely jak ze skutkových zjištění ÚKZUZ, tak i jeho právního hodnocení úmyslu. Za zásadní pochybení městského soudu stěžovatel považuje to, že závěry ÚKZUZ nepřezkoumal. Jinak než v navazujícím správním řízení a správním řízení soudním jejich přezkum zajistit nelze (s výjimkou námitek proti kontrolnímu protokolu). Nejvyšší správní soud měl proto podle stěžovatele přistoupit ke kasaci rozsudku městského soudu.

6. Dále stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítl, že zkrácením dotace může dojít k soudně přezkoumatelnému zásahu do ústavně zaručeného vlastnického práva. Protiústavnost ve svém případě spatřuje v porušení principu přiměřenosti odvodů či krácení dotací, který je podle něj pro dotační právo příznačný. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která s požadavkem přiměřenosti pracuje v kontextu stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Pokud je podle stěžovatele v zákoně předvídáno správní uvážení poskytovatele dotace, ukládá mu princip legality, aby v každém konkrétním případě pečlivě zvažoval intenzitu nesplnění právní povinnosti či podmínek ve vztahu k negativním dopadům, ve které ústí. Krácení dotace nesmí být přepjatě formalistické a nepřiměřené ve vztahu k závažnosti porušení a naplnění účelu dotace.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů. Posuzuje proto pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

9. Ústavní soud ve své judikatuře již vícekrát uvedl, že obecné soudy mají povinnost vykládat právní předpisy eurokonformně (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/17, bod 54) a že porušení této povinnosti považuje za porušení čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy (např. nález sp. zn. I. ÚS 945/20, bod 33). Pokud obecné soudy při výkladu a aplikaci vnitrostátních právních norem dostatečně nezohlední existující judikaturu Soudního dvora EU a odchýlí se od jeho rozhodovací praxe, aniž mu položí předběžnou otázku, porušují procedurální práva účastníků zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny (např. nález sp. zn. II. ÚS 1854/20, bod 63). Nad takto vymezený rámec se Ústavní soud výkladem unijního práva a jeho aplikací nezabývá.

10. Žádného z výše popsaných pochybení se však Nejvyšší správní soud v tomto případě nedopustil. Podle § 4 odst. 2 nařízení pro pravidla podmíněnosti SZIF "neposkytne dotaci v případě hodnocení porušení kontrolovaného požadavku podle § 3 odst. 4 písm. d), a to ani v následujícím kalendářním roce." Už při prostém užití jazykového výkladu je zjevné, že toto ustanovení přímo vychází z čl. 40 pododst. 2 nařízení Komise č. 640/2014 (v části umožňující neposkytnutí dotace, tj. v jazyce unijní úpravy zvýšení procentního podílu snížení celkové částky na 100 %) a z čl. 75 nařízení Komise č. 809/2014 (v části umožňující neposkytnutí v následujícím kalendářním roce, tj. v jazyce unijní úpravy vyloučení ze všech plateb uvedených v článku 92 nařízení (EU) č. 1306/2013 pro následující kalendářní rok). Z textu § 4 odst. 2 nařízení pro pravidla podmíněnosti ani způsobu jeho aplikace ve stěžovatelově případě nevyplývá, že by česká úprava odporovala evropskému právu. Naznačuje-li stěžovatel, že rozpor spočívá v tom, že nařízení pro pravidla podmíněnosti nepracuje výslovně s požadavkem na úmyslné zavinění, přehlíží, jakým způsobem bylo v jeho případě aplikováno. Už městský soud totiž vyšel z toho, že se pochybení stěžovatel dopustil úmyslně (rozsudek městského soudu, např. bod 47). Uvedené námitky proto nejsou opodstatněné.

11. Neopodstatněná je i námitka ohledně nepřezkoumání závěrů ÚKZUZ. Nejvyšší správní soud stěžovatele upozornil, že městský soud jeho námitky zpochybňující zjištění skutkového stavu věcně projednal (napadený rozsudek, bod 35). Srozumitelně a důkladně pak také stěžovateli vysvětlil, jakým způsobem jsou závěry ÚKZUZ přezkoumávány (body 30-34). Ústavní soud napadenému rozsudku v tomto ohledu nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. Stěžovatel vedl své námitky ve zcela obecné rovině, aniž by konkrétně reagoval na ty pasáže rozsudku městského soudu a napadeného rozsudku, ve kterých soudy odůvodnily, proč se s právními i skutkovými závěry správních orgánů, resp. ÚKZUZ, ztotožnily (např. rozsudek městského soudu, body 35-41).

12. Ústavní soud nepřisvědčil ani poslední námitce týkající se porušení principu přiměřenosti. Stěžovatel nijak nereaguje na argumentaci Nejvyššího správního soudu, který mu v napadeném rozsudku vytkl, že při formulování obsahově shodné námitky v kasační stížnosti setrval ve zcela obecné rovině, aniž by se vypořádal s pasáží rozsudku městského soudu, který se otázkou přiměřenosti náležitě zabýval (napadený rozsudek, bod 60). Městský soud přitom s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Soudního dvora EU porovnal míru snížení požadované platby s mírou závažnosti, rozsahu a neodstranitelnosti porušení kontrolovaného požadavku (rozsudek městského soudu, body 47-49). Přístup obou soudů Ústavní soud nepovažuje za ústavně problematický.

V. Závěr

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu