IV.ÚS 1153/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zastoupené Mgr. Jiřím Bajerem, advokátem, sídlem U Roháčových kasáren 1555/10, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2026 č. j. 24 Cdo 2516/2025-505, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2024 č. j. 14 Co 342/2023-428 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. června 2023 č. j. 50 Nc 11013/2020-218, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 10, sídlem Vinohradská 3218/169, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Obvodní soud pro Prahu 10 na základě podnětu psychiatrické nemocnice zahájil řízení o omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka stěžovatelce. Psychiatrická nemocnice podnět odůvodnila tím, že stěžovatelka kvůli duševní poruše není schopna se starat o své záležitosti, samostatně fungovat a vyžaduje neustálou péči a dohled jiné osoby. Obvodní soud napadeným rozsudkem omezil stěžovatelku ve svéprávnosti tak, že může samostatně nakládat s částkou do 3 000 Kč týdně a dále vymezil široký okruh právních jednání, která není schopna vykonávat (výrok I). Opatrovníkem obvodní soud jmenoval Centrum sociální a ošetřovatelské pomoci v Praze 10, příspěvková organizace (výrok II) a dále rozhodl, že stát a ani žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky III a IV). Obvodní soud po provedeném dokazování došel k závěru, že stěžovatelka dlouhodobě trpí Alzheimerovou chorobou, organickou poruchou osobnosti, organickou smíšenou úzkostně depresivní poruchou, amnesticky je u ní syndrom závislosti na alkoholu, benzodiazepinech a hypnoticích. Tyto poruchy nejsou přechodné, léčbou se dají potlačit pouze některé jejich projevy, její stav se bude jen zhoršovat. Rozpoznávací a ovládací schopnosti stěžovatelky jsou snížené, v zátěžových situacích mohou být vymizelé. Má omezenou schopnost se rozhodovat, projevená přání nemusí být přiměřená situaci, mohou jí být na újmu. Je nesoběstačná a potřebuje pomoc dalších osob, a to buď péči trvalou, nebo ve specializovaném zařízení. Není schopna porozumět uzavření žádných smluv, rozhodování o léčbě, zásazích do své duševní či tělesné integrity a ani jednání na úřadech. Péče stěžovatelčina syna je absolutně nedostatečná a škodí jí, je proto třeba veřejného opatrovníka.

2. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze změnil napadeným rozsudkem výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že stěžovatelka se omezuje na svéprávnosti na dobu pěti let, není způsobilá činit žádná právní jednání, vyjma jednání v běžných každodenních záležitostech a nakládaní s finančními prostředky do výše 3 000 Kč týdně, není schopna spravovat své jmění a uzavírat jakékoli smlouvy, není způsobilá činit úkony související s pořízením pro případ smrti, není schopna pracovní činnosti, rozhodování o vlastní léčbě a zásazích do duševní a tělesné integrity, obstarávání si záležitostí na úřadech, pochopení účelu a důsledků uzavření manželství a výkonu pasivního volebního práva (výrok I). Dále změnil výrok II rozsudku obvodního soudu tak, že jmenoval stěžovatelce jako opatrovníka vedlejší účastnici (výrok II) a rozhodl, že stát ani účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Městský soud se po rozsáhlém doplnění dokazování ztotožnil se skutkovými a právními závěry obvodního soudu týkajícími se duševní poruchy stěžovatelky a její neschopnosti se starat o své náležitosti. Neztotožnil se ale se závěrem o opatrovníkovi, neboť obvodní soud jmenoval opatrovníkem provozovatele zařízení, které poskytuje stěžovatelce služby, což není možné. Městský soud opatrovníkem stěžovatelky jmenoval vedlejší účastnici, protože v jejím obvodu má bydliště.

3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. Podle Nejvyššího soudu městský soud náležitě a pečlivě hodnotil rozhodné skutečnosti, ve věci není dán žádný extrémní rozpor mezi obsahem důkazů a zjištěným skutkovým stavem. Řízení nemělo vady a městský soud se neodchýlil od ustálené judikatury. Dovolání je přípustné, nikoli však důvodné, a to ve vztahu k otázce, zda lze jmenovat stěžovatelce opatrovníkem vedlejší účastnici jakožto zřizovatelku centra, ve kterém je stěžovatelka umístěna a jež jí poskytuje služby (tato otázka nebyla dosud řešena). Podle Nejvyššího soudu neexistuje žádná jiná vhodná osoba, která by mohla být opatrovníkem a pouhá skutečnost, že vedlejší účastnice je současně zřizovatelem centra, nepředstavuje střet zájmů. Vedlejší účastnice zřízením centra plní úkoly, které spadají pod pečovatelskou (nevrchnostenskou) správu. Nad výkonem funkce veřejného opatrovníka je pravidelně prováděna kontrola různými orgány. Vztah mezi vedlejší účastnicí a obyvateli centra není natolik úzký, aby zde byla důvodná obava o střet zájmů. Institut veřejného opatrovníka je institutem ultima ratio a vedlejší účastnice je poslední rozumnou možností, jak stěžovatelce lze zajistit dostatečnou podporu a též pomoc.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že civilní soudy při posuzování věci nerespektovaly judikaturu, selektivně vybíraly některé důkazy, k jiným vůbec nepřihlédly či je neprovedly a řadu důkazů dezinterpretovaly. Civilní soudy své závěry též založily na neaktuálních skutečnostech, na což stěžovatelka opakovaně poukazovala. Skutková zjištění vycházejí z neúplných důkazů, záznam o výslechu sociální pracovnice jako svědkyně naprosto neodpovídá průběhu výslechu a protokolu z jednání, na kterém svědkyně významně redukovala svá prvotní vyjádření. Rovněž i výpovědi dalších dvou svědkyň jsou dezinterpretovány v neprospěch stěžovatelky, byť jejich obsah zachycený na protokolu je jasně v její prospěch. Zdravotní stav stěžovatelky se v průběhu řízení nezhoršoval, naopak se zlepšoval, nyní je stěžovatelka soběstačná, což dokládá i nový znalecký posudek. Od nehody z roku 2016 se její stav díky péči syna (která je plně dostačující) mimořádně zlepšil, civilní soudy provedly chybnou diagnózu. Soudem zvolená soudní znalkyně byla podjatá, což civilní soudy ignorovaly. Civilní soudy měly opatrovníkem stěžovatelky jmenovat jejího syna či neteř, jejich péče o stěžovatelku by byla mnohem vhodnější, jejich způsobilost hodnotily civilní soudy zaujatě. Vedlejší účastnice nemůže být opatrovníkem stěžovatelky, je ve střetu zájmů a její opatrovnictví vylučuje občanský zákoník.

5. Ústavní stížnost je včasná a přípustná, Ústavní soud však není příslušný k rozhodování o výrocích I a II rozsudku obvodního soudu, neboť nemůže přezkoumávat výroky, které byly změněny. Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

6. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

7. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti je vždy zapotřebí dbát, aby nedošlo k omezení ve větším rozsahu, než vyžaduje ochrana zájmů posuzovaného a než je nezbytně nutné k ochraně základních práv třetích osob. Vždy je třeba zkoumat mírnější alternativy řešení, kterými by bylo možno dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany práv posuzovaného, popřípadě třetích osob, neboť omezení svéprávnosti je nutno považovat za krajní řešení. Civilní soudy jsou povinny posuzovat tyto otázky důsledně, individualizovaně a na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby nezbytná opatření v oblasti svéprávnosti jednotlivce odpovídala jeho skutečným schopnostem (srov. nález ze dne 25. 2. 2026 sp. zn. I. ÚS 1935/24, bod 56 a tam citovaná judikatura). V posuzované věci civilní soudy všem těmto požadavkům dostály.

8. Stěžovatelka opakuje argumenty týkající se skutkových zjištění, se kterými se ale civilní soudy přesvědčivě vypořádaly. Žádný extrémní rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovými závěry civilních soudů nenastal, což si Ústavní soud ověřil ve vyžádaném soudním spisu. Civilní soudy při rozhodování vycházely z aktuálních důkazů, což dosvědčuje i to, že městský soud zopakoval a podrobně doplnil dokazování, včetně znaleckého zkoumání (srov. body 23 až 43 rozsudku městského soudu). Civilní soudy na základě (mimo jiné) znaleckého zkoumání, lékařských zpráv, ohledání bytu stěžovatelky, výslechu svědků, zpráv centra (ve kterém je stěžovatelka umístěna), zpráv Úřadu práce, vyjádření a zpráv psychiatrické nemocnice a zpráv zdravotnické záchranné služby zjistily, že stěžovatelka trpí středně těžkou demencí, že se její zdravotní stav bude jen zhoršovat, že není schopná se sama o sebe postarat, a že současná péče o ni není dostatečná. Civilní soudy též v souladu s ústavními požadavky srozumitelně vysvětlily, proč nepřihlédly k některým provedeným důkazům a proč některé navržené důkazy neprovedly (srov. body 19 až 31 rozsudku Nejvyššího soudu, body 23 až 61 rozsudku městského soudu a body 3 až 33 rozsudku obvodního soudu). Na tom není nic neústavního. Civilní soudy se též v souladu s ústavními požadavky vypořádaly i s námitkou podjatosti soudní znalkyně (srov. usnesení městského soudu ze dne 2. 2. 2024).

9. Není pravdou, že civilní soudy dezinterpretovaly vyjádření svědkyň, a že obsah protokolu z jednání (na kterém byly vyslechnuty) je v rozporu s odůvodněním napadených rozsudků. Výslech sociální pracovnice nevyvrací její předchozí vyjádření a výpovědi ostatních svědkyň nevyvracejí onemocnění a nesoběstačnost stěžovatelky. Jak vysvětlily obecné soudy, ostatní svědkyně stěžovatelku nevidí často, případně ji vidí jen spolu se synem, nadto jimi popisované chování stěžovatelky odpovídá jejímu zdravotnímu stavu (neřeší spolu praktické věci, je třeba, aby stěžovatelku motivovaly a plánovaly za ni), popisovaných úkonů jsou nadto schopny i osoby se středně těžkou demencí (užívání telefonu, ohřátí jídla v mikrovlnné troubě, elementární schopnost projevit své přání) (srov. body 37 až 39, 41 a 54 rozsudku městského soudu a č. l. 312 a násl. soudního spisu).

10. Civilní soudy v souladu s ústavními požadavky též vysvětlily, proč jmenovaly vedlejší účastnici veřejným opatrovníkem. Péče syna o stěžovatelku nepostačuje, stěžovatelka (mimo jiné) zůstala bez péče adekvátní jejímu stavu a zanedbaná opakovaně končila hospitalizovaná v nemocnici, navzdory svému příjmu bloudí po okolí centra a žebrá o jídlo a o cigarety. Syn nemá na stav stěžovatelky náhled, bagatelizuje ho a požadovanou péči neposkytuje ani nezajišťuje, neboť se domnívá, že je soběstačná, což je v rozporu s provedeným dokazováním. Nevhodnou opatrovnicí by byla i svědkyně (neteř stěžovatelky), kterou syn navrhl až na posledním odvolacím jednání, neboť je aktuálně vázána péčí o svého otce, neobjevila nedostatky péče o stěžovatelku a bydlí daleko. Civilní soudy srozumitelně vysvětlily, proč vedlejší účastnice není ve střetu zájmů, že její jmenování neodporuje zákonné úpravě, a že veřejné opatrovnictví je jedinou možností (srov. body 27 až 44 rozsudku Nejvyššího soudu a body 56 až 61 rozsudku městského soudu). Na tom není nic neústavního.

11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu