IV.ÚS 1349/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Kalvacha a Hany Kalvachové, zastoupených Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, sídlem Laubova 1729/8, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2026 č. j. 23 Cdo 1370/2025-402, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Andrey Vršecké, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelé se před obecnými soudy domáhali určení vlastnického práva k několika nemovitostem v k. ú. P. Vedlejší účastnice se na základě kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí a provedeného vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí stala vlastníkem daných nemovitostí. Stěžovatelé tvrdili, že smlouva je neplatná. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 5. 6. 2024 č. j. 10 C 187/2022-326 žalobu zamítl. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 27. 11. 2024 č. j. 26 Co 247/2024-360 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

2. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním. V něm tvrdili, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti kupní smlouvy. Uvedli, že část kupní ceny ve výši cca 1,4 milionu Kč, představující rozdíl mezi výší kupní ceny a výší nevypořádaných závazků stěžovatelů, stanovila sama vedlejší účastnice, aniž by kdykoliv doložila stěžovatelům, na základě jakých skutečností k této částce dospěla. Dále uvedli, že zmíněnou částku vedlejší účastnice stěžovatelům neuhradila. Namítali, že smlouva je neplatná jak pro omyl stěžovatelů, který vyvolala vedlejší účastnice, tak i pro rozpor s dobrými mravy a pro neplatné ujednání o kupní ceně. V dovolání namítali také nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrdili zásah do jejich ústavně garantovaných práv ve smyslu nedodržení pravidel spravedlivého procesu, protože rozsudek je zmatečný a nepřezkoumatelný.

3. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání odmítl, a to zčásti pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť stěžovatelé neuvedli, který z předpokladů přípustnosti považují v projednávané věci za splněný. Ani neformulovali žádnou konkrétní otázku hmotného ani procesního práva, u níž by naplnění kritérií přípustnosti spatřovali (body 14 a násl. napadeného rozhodnutí). Zčásti bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, neboť stěžovatelé jednak předložili k posouzení otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (body 19 až 20 napadeného rozhodnutí), a namítali vady řízení bez vymezení otázky procesního práva řešené odvolacím soudem (body 21 až 22 napadeného rozhodnutí).

II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé tvrdí, že dovolací soud porušil jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dovolací soud postupoval formalisticky, aniž by se reálně zabýval jimi tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku odvolacího soudu, kterou spatřovali v jeho nedostatečně přesvědčivém odůvodnění.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k posouzení právních otázek, jehož přípustnost a obsahové náležitosti jsou upraveny zákonem. Je rolí Nejvyššího soudu, aby posoudil předpoklady meritorního projednání dovolání. Ústavní soud tedy neposuzuje, zda Nejvyšší soud měl dovolání věcně projednat, ale pouze zda jeho rozhodnutí obstojí z hlediska ústavních principů spravedlivého procesu (srov. např. usnesení ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3511/24, bod 6).

6. První fázi přezkumu náležitostí dovolání Ústavní soud shrnul do pěti kroků (nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23, zejm. bod 16, viz také stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), v nichž je nutno posoudit, zda 1) dovolatel označil rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje, 2) vymezil rozsah, v kterém tato rozhodnutí napadá (tj. které výroky či jejich části), 3) vymezil dovolací důvod, jímž může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, 4) uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a 5) formuloval petit.

7. Ke čtvrtému kroku Ústavní soud uvádí, že u předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne (4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, pak zbývá zhodnotit, zda dovolatel (4b) vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval (ve vztahu k oné otázce hmotného či procesního práva). Nestačí, aby dovolatel pouze odcitoval zákonné ustanovení § 237 o. s. ř. (nález sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 17). Smyslem tohoto požadavku je urychlení dovolacího řízení, regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali (nález ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3085/23, bod 19).

8. Ústavní soud si vyžádal text podaného dovolání. Z jeho obsahu vyplývá, že v něm vymezení předpokladu přípustnosti dovolání chybí. Stěžovatelé namítali neplatnost kupní smlouvy pro omyl žalobců (stěžovatelů), pro rozpor s dobrými mravy a pro neplatné ujednání o kupní ceně. Dále namítali nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu a nedostatečnost odůvodnění. V dovolání však nevymezují žádné právní otázky spolu s předpoklady přípustnosti dovolání. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání zčásti pro vady (nevymezení předpokladu přípustnosti) a zčásti pro nepřípustnost (řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, resp. námitka nepřezkoumatelnosti jakožto vady řízení), postupoval v souladu s výše uvedenými východisky a nevybočil z mezí ústavnosti.

9. Stěžovatelé sice v ústavní stížnosti částečně argumentačně brojí též proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu, tato rozhodnutí však ústavní stížností nenapadají. K tomu Ústavní soud podotýká, že je vázán petitem ústavní stížnosti, jímž se stěžovatelé domáhají zrušení výhradně usnesení Nejvyššího soudu. Též z doložené plné moci je zřejmé, že jejich záměrem bylo podrobit přezkumu pouze toto rozhodnutí. Ústavní soud se proto nezabýval rozhodnutími, která předcházela napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3511/24, bod 9, nebo usnesení ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2590/22, body 7 až 8).

10. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu