IV.ÚS 1407/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CASPER CONSULTING a.s., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2026 sp. zn. 20 Cdo 3283/2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. Václava Wiesnera a 2. Jaroslavy Wiesnerové a obchodní společnosti 3. CASPER PROPERTY s.r.o., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Na majetek povinného (prvního vedlejšího účastníka; dále také dlužník) je za účasti manželky povinného (druhé vedlejší účastnice) vedena exekuce ve prospěch stěžovatelky jako oprávněné zajištěné věřitelky. Soudní exekutor provedl dražbu spoluvlastnického podílu manželky povinného na nemovitých věcech (pozemcích a rodinném domu). Usnesením ze dne 25. 9. 2024 č. j. 067 EX 17800/21-101 soudní exekutor udělil vydražitelce (třetí vedlejší účastnici) příklep na vydražené spoluvlastnické podíly manželky povinného.

3. K odvolání manželky povinného Městský soud v Praze výrokem I usnesení ze dne 25. 2. 2025 sp. zn. 14 Co 519/2024 změnil usnesení soudního exekutora o udělení příklepu tak, že vydražitelce se příklep neuděluje. Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí je sice manželka povinného zapsána jako spoluvlastnice nemovitých věcí, ale podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (ze dne 22. 12. 2015 č. j. 12 C 17/2011-171) jsou věci součástí společného jmění manželů. Dále zjistil, že na majetek povinného je vedeno insolvenční řízení ve formě oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Městský soud konstatoval, že při souběhu s insolvenčním řízením na majetek insolvenčního dlužníka (v exekučním řízení povinného), do něhož stěžovatelka jako zajištěná věřitelka přihlásila svoji pohledávku vymáhanou současně v exekučním řízení, nemůže stěžovatelka, není-li insolvenční řízení skončeno a proces zpeněžení není završen (v době rozhodování městského soudu nebyly splněny podmínky pro splnění oddlužení), vymáhat svoji pohledávku po (nedlužící) manželce povinného a soudní exekutor nemůže provádět exekuci zpeněžením jejího majetku [viz § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] a musí vyčkat do skončení insolvenčního řízení. Postupem soudního exekutora, který provedl dražbu a udělil příklep vydražitelce, ačkoli mu v provádění exekuce bránila překážka podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, došlo k porušení zákona při provedení dražby, proto městský soud postupoval podle § 336k odst. 4 občanského soudního řádu a usnesení soudního exekutora změnil.

4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť městský soud rozhodl v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 28. 1. 2016 sen. zn. 29 ICdo 11/2014 nebo usnesení ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 29 Cdo 1890/2016). Nejvyšší soud s odkazem na uvedená rozhodnutí konstatoval, že možnost věřitelů vymáhat pohledávky po manželce insolvenčního dlužníka v exekučním řízení je opodstatněna pouze tam, kde jako povinná bude v exekučním řízení vystupovat přímo manželka insolvenčního dlužníka, nikoli v exekučním řízení, v němž byl povinným insolvenční dlužník, vůči němuž poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, bránila či brání dalšímu provádění exekuce (včetně možných postihů majetku manželky povinného) úprava obsažená v § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že exekuce není vedena přímo proti manželce povinného, nemohl být její majetek v exekuci vydražen. Nemožnost postihnout majetek manželky povinného má podle Nejvyššího soudu svůj základ v provázanosti majetku manželů bez ohledu na případné zákonné modifikace jejich jmění.

II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který aproboval podle jejího názoru nesprávný závěr městského soudu o nemožnosti provést exekuci na majetek manželky povinného. Žádné z ustanovení insolvenčního zákona [§ 109 odst. 1 písm. c) ani § 140e odst. 1] nestanoví, že by zahájení insolvenčního řízení vůči povinnému automaticky bránilo zpeněžování majetku, který nebyl sepsán do majetkové podstaty a není v jeho vlastnictví, byť by šlo o majetek osoby s povinným personálně propojené. Obecné soudy fakticky rozšířily zákaz obsažený v § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona na majetek, na který se tento zákaz nevztahuje, čímž překročily meze přípustného výkladu zákona. Nejvyšším soudem odkazovaná judikatura dopadá na případy, kdy manželka povinného byla účastníkem exekučního řízení přímo jako povinná, nebo kdy šlo o majetek zahrnutý do majetkové podstaty dlužníka. Stěžovatelka poukazuje na to, že v posuzované věci jde o majetek bývalé manželky povinného, nikoli manželky současné, takže nelze uvažovat o provázanosti jejich majetku. Jestliže bylo manželství rozvedeno a majetek je veden jako výlučné vlastnictví bývalé manželky, přičemž nemovitosti nebyly ani sepsány do majetkové podstaty, potom tvrzení o provázanosti postrádá hmatatelný základ a stává se umělou konstrukcí, která neodráží realitu.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení (exekučním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným.

7. Stěžovatelka nesouhlasí s aplikací § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, resp. s takovým výkladem učiněným obecnými soudy, který překážku bránící provedení exekuce založenou uvedeným ustanovením nepřípustně rozšiřuje i na majetek (bývalé) manželky povinného, která ale není přímo povinnou v exekučním řízení. Podstatou ústavní stížnosti je tedy především polemika stěžovatelky s výkladem podústavního práva, který provedl městský soud a který v napadeném rozhodnutí převzal rovněž Nejvyšší soud. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ovšem není soudem, který by měl podávat výklad podústavního práva. Ten náleží obecným soudům v čele s Nejvyšším soudem.

8. Střet mezi exekučním a insolvenčním řízením upravuje insolvenční zákon [viz § 109 odst. 1 písm. c)], popř. i exekuční řád (viz § 46 odst. 7). Podle těchto ustanovení lze výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který naleží do majetkové podstaty, nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Soud či soudní exekutor v rámci exekučního řízení se proto po zahájení insolvenčního řízení musí zdržet všech úkonů, jimiž se výkon rozhodnutí nebo exekuce bezprostředně realizuje.

9. Stěžovatelka poukazovala na to, že účinky zahájeného insolvenčního řízení nebrání exekuci na majetek, který nebyl sepsán do majetkové podstaty dlužníka a je ve vlastnictví jeho (bývalé) manželky, pročež nelze shledat vzájemnou provázanost majetku. I pokud by se stěžovatelkou tvrzená skutečnost, že jde o již bývalé manžele, potvrdila, Městský soud vyšel z toho, že v katastru nemovitostí jsou sice nemovité věci zapsány jako výlučný spoluvlastnický podíl manželky povinného, avšak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, který se týkal žaloby manželky povinného na vyloučení věcí z exekuce, se podává, že ke dni nařízení exekuce (14. 12. 2010) šlo o majetek ve společném jmění manželů, resp. tehdy v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví, a proto nelze mít výhrady proti závěru o provázanosti jejich majetku. V kontextu judikatury Nejvyššího soudu nelze považovat závěry obecných soudů za protiústavní.

10. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je opřeno o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, který na ni odkázal (viz výše zmiňovaná rozhodnutí) a stručně, ale výstižně vysvětlil, proč nemohla být exekuce prováděna (srov. body 10 až 12 napadeného usnesení). Ústavní soud v tomto výkladu neshledal nic, co by mělo svědčit o jeho protiústavnosti, a to ani obecně, ani konkrétně v případě stěžovatelky. Stěžovatelce nadto není upřeno právo domáhat se uspokojení z majetku manželky povinného, jakmile bude skončeno insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka (povinného).

11. Ústavní soud jen pro úplnost dodává, že z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku zjistil, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2025 č. j. KSPH 68 INS 20790/2020-B-101 udělil souhlas insolvenčnímu správci k vydání výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu dlužníka na nemovitých věcech ve výši 6 561 775,09 Kč stěžovatelce. Usnesením ze dne 18. 7. 2025 č. j. KSPH 68 INS 20790/2020-B-117 pak vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu