IV.ÚS 1410/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Anety Hajšmanové a Jiřího Opaleckého, obou zastoupených JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 204/30, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. ledna 2026 č. j. 13 Co 352/2025-181, a usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. května 2025 č. j. 8 C 365/2023-95, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a Bc. Michala Šípka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Posuzovaná věc se týká žaloby stěžovatelů na obnovu řízení, v němž se vedlejší účastník domáhal zaplacení dlužného nájemného ve výši celkem 71 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svůj nárok odůvodňoval tím, že jako pronajímatel uzavřel se stěžovateli nájemní smlouvu, podle níž byli povinni hradit nájemné bezhotovostně na určený účet. Z přehledu plateb stěžovatelů na tento účet vyčíslil vedlejší účastník nedoplatek na nájemném ve výši žalované částky. Stěžovatelé namítali, že nájemné hradili zčásti i v hotovosti, a zpochybňovali věrohodnost vedlejšího účastníka. Ačkoli se v průběhu řízení některá jeho tvrzení ukázala jako nepravdivá a ani civilní soudy ho nepovažovaly za zcela věrohodného, nemělo to podle soudů vliv na rozložení důkazního břemene. Stěžovatelé nesli důkazní břemeno ohledně tvrzení o hotovostních platbách, které se jim podařilo prokázat pouze zčásti. Civilní soudy proto v původním řízení uložily stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 33 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení; ve zbývající části žalobu zamítly. Věcí se zabýval také Ústavní soud, který usnesením ze dne 13. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1374/23 odmítl ústavní stížnost stěžovatelů pro zjevnou neopodstatněnost.

2. Stěžovatelé podali návrh na obnovu řízení (v rozsahu týkajícím se povinnosti uhradit částku 33 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení). V něm uvedli nové skutečnosti a důkazy, kterými se snažili dále zpochybnit věrohodnost vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník se podle nich záměrně stavěl do role "poplety", aby vysvětlil nelogičnost svého jednání či neúplnost daňového přiznání (bez obligatorní přílohy č. 2, na jejímž řádku 201a se uvádí příjmy z nájmu nemovitých věcí). Podle nich však měl dostatečné ekonomické znalosti a jeho jednání bylo účelové. Proto navrhli, aby ho soud v obnoveném řízení znovu vyzval k předložení úplného daňového přiznání a pokud by tak neučinil, aby tuto skutečnost soud zohlednil při hodnocení důkazů.

3. Okresní soud Plzeň-sever napadeným usnesením žalobu na obnovu řízení zamítl. Dospěl k závěru, že žádný z navržených důkazů neměl přímou souvislost s prokázáním hotovostních plateb, ohledně nichž nesli důkazní břemeno stěžovatelé. Nové skutečnosti a důkazy se týkaly pouze osobnostních rysů a věrohodnosti vedlejšího účastníka. Otázkou jeho věrohodnosti se soudy zabývaly již v původním řízení a tato otázka neměla vliv na rozložení důkazního břemene. Ani vyšší míra nevěrohodnosti vedlejšího účastníka, na níž stěžovatelé poukázali v žalobě na obnovu řízení, nemohla nahradit nedostatek důkazů o hotovostních platbách. Navrhované důkazy nebyly s to přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci samé.

4. Krajský soud v Plzni se ztotožnil s hodnocením okresního soudu a jeho usnesení potvrdil. Dodal, že již v původním řízení soud konstatoval, že ani úplné daňové přiznání není způsobilé prokázat, zda vedlejší účastník nájemné skutečně obdržel. Nešlo o skutečnost rozhodnou pro posouzení věci a důkazy vztahující se k této otázce nemohly založit důvod pro obnovu řízení.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že civilní soudy postupovaly příliš formalisticky a nezohlednily specifika důkazní situace. Přestože již v původním řízení měly k dispozici důkazy svědčící o tom, že vedlejší účastník lže a manipuluje s listinami, nevyvodily z toho žádné procesní důsledky. Zcela rezignovaly na úpravu rozložení důkazního břemene i na uplatnění tzv. vysvětlovací povinnosti vůči vedlejšímu účastníku, který nepředložením úplného daňového přiznání záměrně znemožnil ověřit, jaké příjmy z nájmu skutečně deklaroval. V důsledku toho se stěžovatelé ocitli v důkazní nouzi. Návrh na obnovu řízení stěžovatelé odůvodnili novými důkazy, které nejen snižují věrohodnost vedlejšího účastníka, ale odkrývají, že se dopustil procesního podvodu a záměrně mařil provedení objektivního důkazu v podobě úplného daňového přiznání. Poukazují zejména na znalecký posudek vypracovaný v jiném řízení, podle něhož se u vedlejšího účastníka projevuje patologická lhavost a tendence účelově mařit úřední postupy. Dále zmiňují e-mailovou komunikaci, v níž vedlejší účastník zdůrazňuje své ekonomické a účetní znalosti. To je podle nich v rozporu s jeho obhajobou v původním řízení, kde nepředložení úplného daňového přiznání vysvětloval právě svou neznalostí. Konečně odkazují i na jiný soudní spor, v němž měl vůči třetí osobě uplatnit neexistující pohledávku ze zápůjčky; soudy však jeho žalobu jako nepodloženou zamítly. Za těchto okolností by soudy v původním řízení nemohly trvat na tom, že důkazní břemeno nesli výlučně stěžovatelé. Nepřihlédnutím k těmto důkazům v obnovovacím řízení soudy porušily princip rovnosti zbraní.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud připomíná, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v řízení o povolení obnovy, není - podobně jako u obecných soudů - měřítkem její důvodnosti věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly (nálezy ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1148/13, bod 10, nebo ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 3386/09, bod 13).

8. Ústavní soud proto mohl přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze z výše uvedených hledisek. Žádná pochybení dosahující ústavněprávní roviny však neshledal. Civilní soudy dostatečně popsaly úvahy, které je vedly k závěru, že důkazy uvedené v návrhu stěžovatelů nebyly způsobilé pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud nepovažuje za nutné, aby potřetí opakoval, co stěžovatelům již předestřely civilní soudy, na jejichž rozhodnutí tímto odkazuje. Postačí zmínit, že všechny navrhované důkazy se vztahují výlučně k osobě vedlejšího účastníka a směřují k dalšímu zpochybnění jeho věrohodnosti. Touto otázkou se však civilní soudy zabývaly již v původním řízení a samy dospěly k závěru, že vedlejší účastník není ve všech ohledech zcela věrohodný. Současně však uzavřely, že tato okolnost sama o sobě nemá vliv na rozložení důkazního břemene (srov. body 4 a 6 usnesení okresního soudu). Nově předložené důkazy na tomto závěru nic nemění. Stěžovatelé se jejich prostřednictvím pouze snaží dále podpořit své tvrzení, že vedlejší účastník není důvěryhodný. Nepřináší však žádná nová konkrétní skutková zjištění, která by mohla prokázat, že nájemné bylo hrazeno jiným způsobem, než vyplývalo z nájemní smlouvy. Nejde proto o nové skutečnosti či důkazy ve smyslu § 228 odst. 1 občanského soudního řádu, nýbrž o snahu dosáhnout odlišného hodnocení skutkového stavu zjištěného v původním řízení. K tomu obnova řízení neslouží.

9. Stěžovatelé namítají, že se v důsledku nepředložení úplného daňového přiznání ocitli v důkazní nouzi. Nově předložené důkazy, zejména e-mailová komunikace dokládající ekonomické a účetní znalosti vedlejšího účastníka, mají podle nich prokazovat, že vedlejší účastník úmyslně zatajil přílohu daňového přiznání obsahující údaje o příjmech z nájmu. Obecné soudy však v napadených rozhodnutích vysvětlily, že ani úplné daňové přiznání nebylo podle závěrů přijatých již v původním řízení způsobilé prokázat rozhodnou skutečnost, tedy že stěžovatelé hradili nájem v hotovosti (srov. body 13 a 14 usnesení krajského soudu). Za této situace proto nemůže být pro posouzení návrhu na obnovu řízení významné ani tvrzené úmyslné zatajení důkazu, který byl již v původním řízení vyhodnocen jako nerozhodný.

10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu