IV.ÚS 1449/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Babici, zastoupeného Mgr. Lucií Stano, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 529/6, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2026 č. j. 22 Cdo 120/2026-434 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. března 2026 č. j. 22 Cdo 120/2026-441, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. dubna 2024 č. j. 15 Co 46/2024-173 v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. prosince 2023 č. j. 13 C 135/2022-127 v rozsahu výroku III, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře jako účastníků řízení a Ireny Hejlové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel je vlastníkem pozemku, na němž provozuje autoservis. V předchozím soudním řízení obecné soudy rozhodly, že se ve prospěch stěžovatelova pozemku zřizuje na pozemku vedlejší účastnice služebnost nezbytné cesty spočívající v průjezdu vozidel ve stanovených časech po cestě vymezené geometrickým plánem. Vedlejší účastnice nyní podala žalobu proti stěžovateli, kterou se domáhala zdržení zásahů do svého vlastnického práva. Tvrdila, že stěžovatel a další oprávněné osoby (zejména zákazníci autoservisu) užívají služebnost nad soudem stanovený rozsah.

2. Okresní soud v Táboře napadeným výrokem III rozsudku označeného v záhlaví uložil stěžovateli povinnost zdržet se zásahů do vlastnického práva vedlejší účastnice spočívajících v průjezdu silničních motorových vozidel mimo stanovenou dobu, mimo nezbytnou cestu vymezenou geometrickým plánem, jejich stání či parkování a zastavení k naložení nebo složení nákladu. Že tímto způsobem dochází k užívání nezbytné cesty nad stanovený rozsah, okresní soud zjistil z videí a fotografií předložených vedlejší účastnicí, které zachycují nezbytnou cestu včetně osob na ní se pohybujících.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem označeným v záhlaví (mimo jiné) potvrdil napadený výrok III rozsudku okresního soudu. Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry okresního soudu.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné a zamítl návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu. Stěžovatel v dovolání namítal nezákonnost kamerových záznamů a jejich důkazní nepoužitelnost. Tuto námitku však neuplatnil u krajského soudu, který se proto touto otázkou nezabýval. Její řešení proto nyní nemůže založit přípustnost dovolání. Otázka, zda může být stěžovatel žalován, i když se rušení vlastnického práva vedlejší účastnice dopouštějí třetí osoby, byla vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Po jednotlivci, který je rušen ve výkonu svého vlastnického práva, nelze spravedlivě žádat, aby žaloval konkrétní osoby způsobující toto rušení (přímé rušitele), dochází-li k rušení v souvislosti s užíváním cizí nemovitosti obtížně identifikovatelnými osobami nebo osobami, jejichž okruh se neustále mění. Toto rušení se přičítá vlastníku příslušné nemovitosti (nepřímému rušiteli), má-li reálnou možnost takovému rušení zabránit.

II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soukromí, na spravedlivý proces a na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

6. Podle stěžovatele vedlejší účastnice pořizováním kamerových záznamů bez souhlasu stěžovatele (a dalších osob) nepřiměřeně zasahovala do práva na ochranu soukromí. Šlo o nezákonné důkazy, k nimž proto obecné soudy neměly přihlédnout (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1267/2018). Přestože byla tato námitka vznesena až v dovolání, soudy jsou povinny posuzovat zákonnost důkazů z úřední povinnosti (ex officio). Jestliže to soud prvního stupně a odvolací soud neučinily, zatížily řízení zásadní vadou. Pokud se naopak zákonností důkazů zabývaly, je nesprávný názor Nejvyššího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení této otázky. V každém případě se měl Nejvyšší soud touto otázkou zabývat. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou ve vztahu k této otázce nedostatečně odůvodněna.

7. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že není schopen zamezit užívání nezbytné cesty nad vymezený rozsah u třetích osob, a byla mu tak uložena nesplnitelná povinnost. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 22 Cdo 374/2015 stěžovatel zdůrazňuje, že se soudy měly zabývat konkrétními způsoby, jimiž lze jednání přímých rušitelů zamezit. Stěžovatel i v této části označuje napadená rozhodnutí za nedostatečně odůvodněná.

8. Konečně stěžovatel kritizuje nesprávný procesní postup okresního soudu, v jehož důsledku došlo k průtahům v řízení a odepření přístupu k soudu. Dovolání Nejvyššímu soudu totiž předložil více než rok a půl po jeho podání, až po vydání rozhodnutí týkajících se dalších částí sporu. Tímto postupem byl zcela zmařen účel podaného mimořádného opravného prostředku, jakož i akcesorického návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť vedlejší účastnice vůči stěžovateli v mezičase již iniciovala exekuční řízení. Stěžovateli tak bylo fakticky znemožněno přizpůsobit svůj procesní postup ve zbytku řízení právnímu názoru Nejvyššího soudu, případně se obrátit na Ústavní soud již v průběhu řízení.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.

10. Stěžovatel až v dovolání vznesl námitku, že kamerové záznamy a fotografie pořízené vedlejší účastnicí nepřiměřeně zasahují mimo jiné do jeho práva na soukromí a že k nim jakožto k nezákonným důkazům nelze přihlížet. Nyní argumentuje, že se touto otázkou soud prvního stupně a odvolací soud měly zabývat z úřední povinnosti. Takovou povinnost však obecné soudy v civilním řízení z ústavněprávního pohledu neměly. V posuzované věci nejde o důkazy, u nichž by vyšlo najevo, že byly na stěžovateli získány mučením, nelidským nebo ponižujícím zacházením (čl. 7 odst. 2 Listiny; čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a jejichž nepoužitelnost by mohla bez dalšího plynout z porušení absolutního základního práva nebýt podroben takovému zacházení. I podle názoru stěžovatele závisela použitelnost tohoto důkazu na posouzení přiměřenosti zásahu do práva na soukromí. V takovém případě ale z ústavněprávního pohledu obstojí výklad, že stěžovatel měl namítat, že do jeho práv bylo zasaženo nepřiměřeně a že kamerové záznamy jsou z toho důvodu důkazně nepoužitelné. To stěžovatel neučinil. Odvolací soud se proto touto otázkou nemusel zabývat. Obstojí proto i závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel tuto námitku nemohl poprvé vznést až v dovolání.

11. Zda kamerové záznamy nepřiměřeně zasahovaly do práv stěžovatele a zda by to z ústavněprávního pohledu mělo vliv na jejich důkazní použitelnost, za této situace nemůže zkoumat ani Ústavní soud. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž nevyžaduje pouze to, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti formálně vyčerpal procesní prostředky k ochraně svých práv, ale i jejich materiální využití. Tedy aby stěžovatel předložil obecným soudům námitky týkající se porušení základních práv tak, aby se jimi mohly obecné soudy zabývat (nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16, bod 17; nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14, bod 17).

12. Jak již bylo vyloženo, v posuzované věci stěžovatel uvedenou námitku řádně a včas nevznesl u obecných soudů, ač mohl, a ty se s ní proto nemohly vypořádat. Nyní jde tudíž o námitku materiálně nepřípustnou, kterou se nemůže věcně zabývat ani Ústavní soud.

13. Námitkou, zda vedlejší účastnice mohla žalovat stěžovatele, nebo měla žalovat třetí osoby, které přímo její vlastnické právo ruší v souvislosti s užíváním nezbytné cesty, se obecné soudy podrobně zabývaly. Z jejich rozhodnutí plyne, že po vedlejší účastnici nelze spravedlivě požadovat, aby žalovala jednotlivé přímé rušitele svého vlastnického práva, neboť jejich okruh se neustále mění a mohou být obtížně identifikovatelní. To pro zákazníky autoservisu a osoby zajišťující jeho dopravní obsluhu nepochybně platí.

14. Z ústavních mezí nevybočuje ani závěr, že stěžovatel má reálnou možnost rušení zabránit. Stěžovatel totiž disponuje prostředky, jimiž může rozsah užívání nezbytné cesty přímými rušiteli významně ovlivnit. Je na něm, aby přizpůsobil provozní dobu autoservisu či časové rozvržení dodávek tak, aby nedocházelo k překračování soudem vymezeného rozsahu. Dá se předpokládat, že pokud nebude autoservis v danou dobu otevřený a jeho služby nebudou dostupné, nebudou zákazníci v daný čas na dané místo jezdit. Skutečnost, že stěžovatel není schopen zcela vyloučit jakékoli porušení uložené povinnosti ze strany třetích osob, sama o sobě navíc nečiní uloženou povinnost nesplnitelnou.

15. Konečně stěžovatel brojí proti průtahům v řízení spočívajícím v tom, že jeho dovolání bylo Nejvyššímu soudu předloženo s výrazným časovým odstupem od jeho podání. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je však námitka, že v již skončeném řízení došlo k průtahům, nepřípustná. V takovém případě se totiž lze domáhat náhrady újmy způsobené průtahy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (viz již nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07, body 12 až 16).

16. Důvodná není ani námitka, že stěžovateli byl kvůli průtahům odepřen přístup k Nejvyššímu soudu. Tvrzená prodleva neměla vliv na to, jakým způsobem se Nejvyšší soud dovoláním zabýval. Dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu, tedy po kvazimeritorním posouzení stěžovatelovy argumentace.

17. Ústavní soud z těchto důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu