IV.ÚS 1567/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JONEA, s. r. o., sídlem Majdalenky 908/10c, Brno, zastoupené Mgr. Tomášem Miketou, advokátem, sídlem Havlíčkovo nábřeží 2728/38, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2026 č. j. 9 As 173/2025-37 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2025 č. j. 32 A 10/2024-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Městský úřad Kuřim uložil stěžovatelce jako provozovatelce vozidla pokutu, neboť nezajistila dodržení pravidel silničního provozu řidičem - řidič vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost (30 km/h) o 7 km/h. Podle správního orgánu takové jednání vykazovalo znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2023. Pokuta činila 1 500 Kč. Protože se nepodařilo zjistit totožnost pachatele (řidiče) a stěžovatelka nesdělila jeho totožnost, odpovědnost za přestupek nesla stěžovatelka jako provozovatelka vozidla (§ 125f odst. 1 zákona o silničním provozu). Stěžovatelka se odvolala, ale Krajský úřad Jihomoravského kraje, vedlejší účastník řízení, její odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

2. Krajský soud stěžovatelčinu žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Byť její kasační stížnost byla přijatelná (zda překročení rychlosti o méně než 10 km/h je stále přestupkem, judikatura ještě neřešila), NSS ji napadeným rozsudkem zamítl. Text skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu se zmiňuje o překročení rychlosti o 10 km/h a více, rozhodně to neznamená, že řidiči mohou nově překračovat nejvyšší dovolenou rychlost, dokud hodnota nepřesáhne 10 km/h. Stále jde o protiprávní jednání, právní kvalifikace a následky jsou ale odlišné (jiná skutková podstata přestupku, jiná výše pokuty a jiné bodové hodnocení). Navíc předchozí, použité znění zákona je pro stěžovatelku mírnější. Ve zbytku se NSS rovněž ztotožnil s krajským soudem: správní orgány postupovaly při zjišťování totožnosti řidiče podle zákona; "nečinnost" stěžovatelky při sdělení totožnosti řidiče jde plně k její tíži; okolnosti týkající se zavinění řidiče jsou bez významu pro objektivní odpovědnost provozovatele vozidla; správní orgány nezneužily právo, resp. správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci.

3. V detailní ústavní stížnosti stěžovatelka vznáší stejné argumenty, které vznesla před správními soudy. Všechny společně namítají nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

4. Judikatura Ústavního soudu nepožaduje po soudech, aby na košatá, květnatá a mnohomluvná podání reagovaly stejným způsobem. V opačném případě by stěží mohly napsat "přezkoumatelné", resp. srozumitelné soudní rozhodnutí (nedávno nález ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1563/25, bod 23). Správním soudům nic nebrání, aby svá rozhodnutí odůvodnily tak, že předloží vlastní ucelený a uspořádaný argumentační systém, který ve svém souhrnu vyvrací všechny argumenty účastníka řízení, třebas jen mlčky (takto nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68).

5. Byť nemusel [přijatelnost byla shledána jen k otázce výkladu § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu - viz bod 11 rozsudku NSS], NSS se v nynější věci vyjádřil v podstatě ke každé stěžovatelčině námitce. Ústavní soud proto nebude stěžovatelce poněkolikáté říkat, proč nemá pravdu, proč se mýlí a proč je její argumentace mimoběžná. Nebude ani odkazovat na jednotlivé pasáže napadeného rozsudku NSS, neboť sama stěžovatelka v ústavní stížnosti na ně konkrétně odkazuje. Stěžovatelčina nespokojenost se způsobem vypořádání jejích argumentů či nesouhlas s ustálenou judikaturou nejsou bez dalšího důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. V každém případě Ústavní soud nevidí nic neústavního na jednotlivých závěrech NSS.

6. Dodat lze jen, že stěžovatelka nedůsledně cituje bod 95 nálezu ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/16, který řeší objektivní odpovědnost provozovatelů vozidel za dopravní přestupky. Tento bod totiž pokračuje následně: odpovědnost provozovatele vozidla vzniká jako právní následek "bez ohledu na zavinění. Pro tento následek nemá význam otázka viny, pročež u něj logicky není ani prostor pro uplatnění presumpce neviny". Stěžovatelčina argumentace, že odpovědnost provozovatele závisí na odpovědnosti řidiče, je tak v přímém rozporu s tímto nálezem. Navíc jednou zahájené přestupkové řízení s provozovatelem vozidla obecně brání pozdějšímu zahájení přestupkového řízení s řidičem vozidla (bod 50 cit. nálezu).

7. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu