IV.ÚS 1635/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AMIGRAF, spol. s r.o., sídlem Holandská 365/10, Praha 10 - Vršovice, zastoupené Mgr. Danielem Šírem, advokátem, sídlem Belgická 642/15, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2026 č. j. 28 Cdo 667/2026-132, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2025 č. j. 55 Co 249/2025-96 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. dubna 2025 č. j. 12 C 330/2024-57, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a městské části Praha 3, sídlem Havlíčkovo náměstí 700/9, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Vedlejší účastnice se po stěžovatelce domáhala zaplacení částky ve výši 435 587 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které stěžovatelka získala tím, že bez právního důvodu užívala v období od 23. 10. 2021 do 23. 10. 2024 pozemek ve vlastnictví hlavního města Prahy (jehož správa byla svěřena vedlejší účastnici), na němž je umístěna stavba (objekt garáží) ve vlastnictví stěžovatelky.

3. Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem žalobě zcela vyhověl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil, změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizí věci (§ 2991 a násl. občanského zákoníku). Peněžitou náhradu za užívání pozemku určil podle obvyklého nájemného (§ 2999 odst. 1 občanského zákoníku) zjištěného znaleckým posudkem.

5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť rozsudek městského soudu byl v souladu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud konstatoval, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě své vlastnické právo ke stavbě realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu. Nepřijal argumentaci stěžovatelky, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly otázkou výkonu práva vedlejší účastnice v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že se městský soud vzneseným námitkám podrobně věnoval a jeho úvahu, řádně odůvodněnou a učiněnou po zvážení podstatných okolností věci, nelze označit za nepřiměřenou. Nebyly zjištěny okolnosti takového druhu a intenzity, pro něž by vedlejší účastnicí vznesený požadavek na vydání bezdůvodného obohacení bylo možno považovat za nemravný, resp. za výraz zneužití práva. Nejvyšší soud neakceptoval ani výtky stěžovatelky vůči postupu, kterým byla zjištěna hodnota obvyklého nájemného, a to s poukazem to, že jde o námitky skutkového charakteru upínající se k hodnocení důkazů.

II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nezabývaly porušením dobrých mravů a zneužitím práva vedlejší účastnicí. Podotýká, že vedlejší účastnice zneužívá své vlastnické právo nikoliv k legitimnímu vypořádání majetkových vztahů, nýbrž k vyvinutí ekonomického tlaku, aby stěžovatelka přijala jednostranně nastavené podmínky koupě pozemku, popř. nesla finanční důsledky stavu, který sama nezavinila a který jí nevyhovuje. Výkonu práva, který je účelový, disproporční a odporuje férovosti nelze poskytovat ochranu. Dále obecným soudům vytýká, že se nevypořádaly s podstatnými tvrzeními a důkazy předloženými stěžovatelkou, které se týkaly snah stěžovatelky o vypořádání a odmítavého postoje vedlejší účastnice k němu. Toto pochybení neodstranil ani městský soud, ani Nejvyšší soud. Uvádí, že znalecký posudek, z něhož bylo zjištěno obvyklé nájemné, nepředstavoval dostatečný podklad pro zásah do majetkové sféry stěžovatelky. Obecné soudy námitky stěžovatelky nepřijaly s tím, že posudek je formálně v pořádku a nesouhlas stěžovatelky je pouhou polemikou s ním. Podle stěžovatelky měl být vyhotoven revizní znalecký posudek. Poukazuje na specifičnost dispozice objektu, kdy střecha garáží je veřejně přístupná a veřejností je také využívána. Nejvyššímu soudu vytýká, že postupoval přepjatě formalisticky a neposkytl stěžovatelce ochranu. Uvádí, že předložila otázku, za jakých okolností může jednání vedlejší účastnice, jako veřejnoprávního subjektu, představovat zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku, což přesahuje skutkové hodnocení. Obecné soudy nereagovaly na námitku, že vedlejší účastnice požadovala úhradu bezdůvodného obohacení pouze z důvodu, že stěžovatelka odmítla přistoupit na jednostranné podmínky požadované vedlejší účastnicí. Postavily-li obecné soudy svoje závěry na soukromoprávní autonomii vůle vedlejší účastnice, přehlédly, že faktický vztah ke stavbě je veřejnoprávně podmíněný.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelčiny námitky postrádají ústavněprávní přesah, neboť stěžovatelka v podstatě pouze opakuje svoji argumentaci použitou před obecnými soudy spočívající zejména v tom, že vedlejší účastnice jednala v rozporu s dobrými mravy a obvyklá cena nájemného byla stanovena nesprávně, neboť nezohledňovala specifika objektu. Z její strany jde však o pouhý nesouhlas s právním hodnocením věci bez patřičné ústavněprávně relevantní argumentace. Ústavní soud přitom do procesu výkladu podústavního práva zasahuje, až pokud jej doprovází kvalifikované vady. K tomu může dojít zejména, dopustí-li se soudy při tomto procesu neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 N (148/46 SbNU 471) nebo nález ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17 (N 88/89 SbNU 331)]. Žádné takové pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

9. V posuzované věci není sporu o tom, že stěžovatelka užívá pozemek, na němž stojí objekt garáží v jejím vlastnictví, bez právního důvodu a vedlejší účastnice se může domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka nicméně poukazuje na to, že nárok vedlejší účastnice nemá požívat soudní ochrany, neboť byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy, když vedlejší účastnice nereflektovala na žádnou z nabízených dohod týkajících se uspořádání vzájemných vztahů (stěžovatelka navrhovala uzavření kupní smlouvy na pozemek nebo společný prodej pozemku a objektu garáží). K této námitce se vyjádřil městský soud (viz bod 13 napadeného rozsudku) s tím, že je třeba respektovat autonomii vůle a nepřistoupení na návrhy dohod nelze klást k tíži vedlejší účastnici. Ani skutečnost, že vedlejší účastnice v minulosti po nějakou dobu neuplatňovala nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, nebyla pro posouzení věci relevantní. Úvahu městského soudu neshledal nepřiměřenou Nejvyšší soud (viz bod 11 napadeného usnesení) a proti takovému závěru nemá žádné výhrady ani Ústavní soud. Přestože je vedlejší účastnice veřejnoprávním subjektem, samotný vztah ke stěžovatelce se odehrává v horizontální soukromoprávní rovině a vedlejší účastnice se nachází se stěžovatelkou v rovném postavení. Jak správně podotkl městský soud, vedlejší účastnici nelze nutit k uzavření smlouvy, která jí nekonvenuje, přičemž v jejím postoji nelze spatřovat jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy nebo by představovalo zneužití práva.

10. Stěžovatelka dále zpochybňovala závěry znaleckého posudku s tím, že měl být vypracován revizní znalecký posudek. Obecné soudy při stanovení ceny za užívání pozemku vycházely z ceny obvyklé v daném čase a místě u srovnatelných nemovitostí. Znalecký posudek vyhovoval všem na něj kladeným požadavkům, netrpěl vnitřními rozpory nebo jinými nedostatky a závěry byly náležitě a přesvědčivě odůvodněny. Vzhledem ke spolehlivosti znaleckého posudku potvrzené i městským soudem (viz bod 15 rozsudku) a zásadě hospodárnosti obecné soudy neměly důvod přistoupit k nařízení vypracování revizního znaleckého posudku. Polemika stěžovatelky se znaleckým posudkem přitom sama o sobě nemůže být důvodem k vypracování revizního znaleckého posudku [srov. přiměřeně nález ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 2221/22 (N 76/118 SbNU 29)]. Ostatně stěžovatelce nic nebránilo nechat si vypracovat vlastní znalecký posudek.

11. Stěžovatelka rovněž poukazovala na specifičnost objektu spočívající v tom, že střecha garáží je pochozí, což znalecký posudek nezohlednil. Městský soud v této souvislosti zdůraznil, že na střeše budovy se nenachází veřejná komunikace, ale i kdyby tomu tak bylo, nemohla by tato skutečnost mít vliv na cenu za užívání pozemku, který se nachází pod objektem garáží (viz bod 14 rozsudku). Ani proti tomuto závěru nemá Ústavní soud žádné výhrady.

12. Další námitka stěžovatelky spočívala v tom, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky a tím, že její dovolání odmítl, jí neposkytl náležitou ochranu. K tomu Ústavní soud podotýká, že do usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání zasahuje pouze v situacích, kdy v napadeném rozhodnutí shledá protiústavnost, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad. Takové vady Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud dostatečně jasně, srozumitelně a logicky vysvětlil, proč nebylo stěžovatelčino dovolání přípustné.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu