IV.ÚS 166/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Michala Bartoně, o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Moravská Ostrava, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 14. listopadu 2025 č. j. 5 Afs 86/2025-41 a č. j. 6 Afs 57/2025-42, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá dva rozsudky Nejvyššího správního soudu. Rozsudek č. j. 5 Afs 86/2025-41 se týká zdaňovacího období roku 2011, rozsudek č. j. 6 Afs 57/2025-42 zdaňovacích období let 2012 a 2013. Za daná zdaňovací období jí byla doměřena daň z příjmu právnických osob na základě § 148 odst. 6 daňového řádu, podle kterého lze v důsledku jednání, které bylo předmětem pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu, prolomit objektivní lhůtu pro stanovení daně. Jednatel stěžovatelky byl odsouzen za trestný čin zkrácení daně podle § 240 trestního zákoníku za jednání ve všech relevantních zdaňovacích obdobích, stěžovatelka až za jednání, kterého se dopouštěla od ledna roku 2012. Za zdaňovací období let 2012 a 2013 byla stěžovatelce doměřena daň z příjmu právnických osob již dříve. Původní závěr správce daně o vytvoření účelového řetězce odůvodňující postup podle § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a závěr o výši referenční ceny ale neměl oporu ve spise a rozhodnutí správce daně správní soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

2. Stěžovatelka v průběhu řízení před správními soudy zastávala odlišný názor na výklad § 148 odst. 6 daňového řádu než správce daně a správní soudy a rovněž nesouhlasila s aplikací § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů, místo § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Správní soudy ani správce daně však její argumentaci nepřisvědčili. Obě kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadenými rozsudky zamítl.

II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka namítá, že § 148 odst. 6 daňového řádu lze aplikovat jen pokud správce daně před uplynutím prekluzivní lhůty nepřistoupil k doměření daně. Daň lze doměřit pouze tehdy, pokud je rozsudek o spáchání daňového trestného činu prvotním impulsem k doměření daně. Ustanovení nelze aplikovat, pokud k prvotnímu doměření daně došlo ještě před vydáním rozsudku v trestním řízení, ale dřívější doměření daně neobstálo v soudním přezkumu. Správce daně ustanovení aplikoval ke zcela odlišnému účelu, než k jakému jej určil zákonodárce.

4. Nejvyšší správní soud dále zcela pominul, že k doměření daně došlo na základě retroaktivní aplikace § 148 odst. 6 daňového řádu v neprospěch stěžovatelky. Dovodil, že je možné § 148 odst. 6 daňového řádu aplikovat i v případě odsouzení jednatele stěžovatelky za daňový trestný čin ve zdaňovacím období, které předchází 1. 1. 2012, tedy v období, kdy stěžovatelka jako právnická osoba nebyla trestně odpovědná. Právní řád nepočítal s tím, že by trestní stíhání jednatele daňového subjektu mělo mít dopad do daňové sféry daňového subjektu - právnické osoby, která odsouzena nebyla. Jde o porušení zásady nullum crimen sine lege a legitimního očekávání. K odkazu správních soudů na § 148 odst. 4 písm. c) daňového řádu, podle kterého lhůta pro stanovení daně neběží po dobu trestního stíhání, stěžovatelka namítá, že dané ustanovení nebylo účinné v době zdaňovacího období roku 2011. 5. Stěžovatelka rovněž namítá, že postup správce daně byl překvapivý a účelový, neboť nejprve zjišťoval referenční ceny, následně však neaplikoval § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, ale s odkazem na trestněprávní odsouzení stěžovatelky aplikoval § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů. Správce daně záměrně aplikoval přísnější ustanovení bez bližšího odůvodnění a dopustil se svévole. Aplikace § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů byla na místě i s ohledem na to, že stěžovatelka nemohla rozpoznat navýšení ceny. Správce daně byl nadto zavázán právním názorem správních soudů, aby dané ustanovení aplikoval.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu je tedy podstatné pouze to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem.

7. Postup ve správním řízení i navazujícím soudním řízení včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů při řešení konkrétních případů je zásadně záležitostí správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s právními závěry, zda výklad práva odpovídá ústavněprávním požadavkům a nevykazuje známky libovůle nebo zda rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jedině takové vady by měly za následek porušení základních práv a svobod.

8. Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., patří Nejvyššímu správnímu soudu. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.

9. Námitky stěžovatelky lze rozdělit do tří okruhů. Zaprvé, § 148 odst. 6 daňového řádu lze aplikovat pouze pokud správce daně před uplynutím prekluzivní lhůty nepřistoupil k doměření daně. Zadruhé, § 148 odst. 6 daňového řádu byl aplikován retroaktivně v neprospěch stěžovatelky. Zatřetí, správce daně svévolně a překvapivě aplikoval § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů, místo § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů.

10. Co se týče prvního okruhu námitek stěžovatelky, Nejvyšší správní soud se výkladem § 148 odst. 6 daňového řádu zabýval a v rozsudku č. j. 6 Afs 57/2025-42 logicky a srozumitelně vysvětlil, proč výklad nabízený stěžovatelkou neobstojí (body 25-26 rozsudku). Byť stěžovatelka namítá, že tak, jak bylo dané ustanovení aplikováno v posuzované věci, je v rozporu s úmyslem zákonodárce, nenabízí v tomto ohledu žádnou relevantní argumentaci nad rámec popisu vlastního právního názoru.

11. K druhému okruhu námitek stěžovatelky Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 Afs 86/2025-41 uvedl, že krajský soud na § 148 odst. 4 písm. c) daňového řádu odkázal pouze podpůrně s ohledem na důvodovou zprávu, ze které dovozoval úmysl zákonodárce. Jinými slovy, správní soudy své posouzení nezaložily na tom, že lhůta pro stanovení daně neběžela po dobu trestního stíhání. Rozhodným ustanovením byl § 148 odst. 6 daňového řádu. Nejvyšší správní soud s odkazem na svou předchozí judikaturu vysvětlil, že dané ustanovení se použije na daňové povinnosti vzniklé po 1. 1. 2011 a nedopadá výlučně na situace, kdy je pachatelem daňového trestného činu pouze daňový subjekt, kterému byla daň doměřena platebním výměrem. Podstatou je souvislost daňového trestného činu se stanovenou daňovou povinností. Nejvyšší správní soud při svém posouzení vycházel i z důvodové zprávy k novele § 148 odst. 6 daňového řádu, která tento výklad potvrzovala.

12. Stěžovatelka svůj výklad zakládá na tom, že pokud nemohla být trestně odpovědná za jednání týkajícího se zdaňovací období roku 2011, nemůže trestné jednání jejího jednatele v souvislosti s daným zdaňovacím obdobím vést k prolomení prekluzivní lhůty ve vztahu k ní. Pro účely aplikace § 148 odst. 6 daňového řádu však není podstatná osoba pachatele, nýbrž jednání, které vedlo k trestnímu postihu. Jinými slovy, i když stěžovatelka nebyla trestně odpovědná za jednání týkajícího se zdaňovacího období roku 2011, trestní odsouzení jejího jednatele se týkalo jednání, které souvisí se stanovenou daňovou povinností za dané zdaňovací období, a je důvodem k prolomení prekluzivní lhůty ve vztahu ke stěžovatelce.

13. Právní závěry Nejvyššího správního soudu pokládá Ústavní soud za řádně odůvodněné. Výklad § 148 odst. 6 daňového řádu Nejvyšším správním soudem je racionálně obhajitelný a nemůže být považován za jakkoli extrémní, aby vyvolal ústavněprávně relevantní dopad do práv stěžovatelky. Skutečnost, že stěžovatelka zastává jiný právní názor, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

14. K třetímu okruhu námitek stěžovatelky Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší správní soud se jimi podrobně zabýval v rozsudku č. j. 6 Afs 57/2025-42. Ústavní soud konstatuje, že postup správce daně nelze označit za jakkoliv překvapivý ani svévolný. Stěžovatelka měla dostatečný prostor se se změnou právního hodnocení seznámit a vyjádřit se k ní. Z odůvodnění Nejvyššího správního soudu vyplývá, že důvodem změny bylo vydání trestních rozsudků. Ty zároveň odůvodňují i to, že se správce daně odchýlil od právního názoru správních soudů. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že z hlediska vědomosti stěžovatelky o účasti na jednání, které mělo vést ke snížení daňového základu, je irelevantní, k jak výraznému navýšení cen v řetězci došlo, neboť musela vědět o skutečném účelu transakce, kterým bylo krácení daňové povinnosti. Nejvyšší správní soud se zároveň podrobně zabýval aplikací § 23 odst. 10 daňového řádu, kterou shledal důvodnou s ohledem na skutkový stav věci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nenabídla žádnou kvalifikovanou argumentaci, kterou by závěry Nejvyššího správního soudu vyvrátila.

15. Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu