IV.ÚS 1681/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Hradecké, zastoupené Mgr. Ivanou Štěpánkovou, advokátkou, sídlem Sovova 584/2, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2026 č. j. 22 Cdo 320/2026-261 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. října 2025 č. j. 35 Co 152/2025-229, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. V této věci civilní soudy řešily spor, který se týkal mimořádného vydržení spoluvlastnického podílu. V roce 2003 stěžovatelka společně se svým manželem koupila dva pozemky (součástí jednoho z nich byl rodinný dům) a stala se většinovou spoluvlastnicí se spoluvlastnickým podílem o velikosti 4/5 (manželé později zúžili společné jmění manželů, a to mj. o výše uvedený spoluvlastnický podíl). Druhým, menšinovým spoluvlastníkem s podílem o velikosti 1/5 byla příbuzná prodávajících, kterou se ovšem nepodařilo vzdor veškerému úsilí najít. Poslední informace o ní byla, že v roce 1960 uprchla přes tehdejší Německou demokratickou republiku do Německé spolkové republiky.

2. Protože menšinová vlastnice dlouhodobě nevykonávala vlastnické právo, nastoupila zákonná vyvratitelná domněnka - stát se stal knihovním spoluvlastníkem onoho pětinového spoluvlastnického podílu [§ 1050 odst. 2 a § 1045 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s § 65 odst. 9 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon); blíže rozsudek NS ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. 22 Cdo 1268/2025]. Když stát nabídl stěžovatelce ke koupi zbývající spoluvlastnický podíl, stěžovatelka to odmítla a naopak podala žalobu na určení vlastnického práva k tomuto podílu. Argumentovala, že je jeho vlastnicí (resp. výlučnou vlastnicí), protože jej mimořádně vydržela.

3. Okresní soud v Liberci stěžovatelce vyhověl. Vedlejší účastnice se ovšem odvolala a Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jí dal za pravdu. Rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Stěžovatelka se následně obrátila na Nejvyšší soud, který její dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť neshledal žádný důvod pro změnu dosavadní judikatury. Krajský soud a Nejvyšší soud shodně uzavřely, že stěžovatelka nemohla mimořádně vydržet spoluvlastnický podíl o velikosti 1/5. Nešlo totiž o držbu "nikoliv v nepoctivém úmyslu". Podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Stěžovatelka věděla, že zbývající spoluvlastnický podíl vlastní někdo jiný, tato skutečnost vylučuje mimořádné vydržení. Stěžovatelka již v okamžiku uchopení držby zbývajícího spoluvlastnického podílu věděla, že vykonává právo, které jí nenáleží. Po opuštění věci, resp. spoluvlastnického podílu, nemůže tento podíl přirůst ke zbývajícímu (většinovému) podílu. Jediným důsledkem je, že nastupuje vyvratitelná domněnka, v důsledku které se stát stává (knihovním) vlastníkem nemovité věci.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka kritizuje dosavadní civilní judikaturu k mimořádnému vydržení. Stěžovatelka odmítá paušální argument civilních soudů, že pouhá vědomost o zapsaném spoluvlastníkovi vylučuje mimořádné vydržení spoluvlastnického podílu. Stěžovatelka poukazuje na celou řadu okolností, se kterými se civilní soudy nevypořádaly (historický původ katastrálního zápisu; dlouhodobé nevykonávání vlastnického práva; nedohledatelnost spoluvlastnice; nemožnost řešení jinými civilními instituty atd.). Stěžovatelka nesouhlasí, že pouhá vědomost o existenci jiného spoluvlastníka svědčí o jejím zlém úmyslu. Stěžovatelka upozorňuje, že stát musel rovněž zjišťovat, kdo je dalším spoluvlastníkem. Pokud ani on jej nenašel, nemůže to jít k tíži stěžovatelky. Jak má stěžovatelka řešit nastalou situaci, civilní soudy nevysvětlily. Civilní soudy použily na případ nepřiléhavou judikaturu. Nyní jde o podílové spoluvlastnictví, spoluvlastnický podíl vyjadřuje toliko, jakou ideální část každý spoluvlastník vlastní. Věc jako celek nešlo oddělit či rozdělit, proto se civilními soudy citovaná judikatura nepoužije. Stát zneužil celé situace, aby se mohl na úkor jiného obohatit. Civilní soudy nevysvětlily, proč nechtějí změnit dosavadní judikaturu či proč opuštěný spoluvlastnický podíl nepřiroste k zbývajícímu podílu. Městský soud nepoučil stěžovatelku o odlišném právním názoru. Rozhodl proto překvapivě. Civilní soudy porušily princip rovnosti.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Vydržení je jedním ze způsobů originárního nabytí vlastnického práva. Jeho hlavním smyslem a účelem je poskytnout právní ochranu faktickému stavu. Právo tak chrání osoby, které vykonávají vlastnické či jiné věcné právo v dobré víře, že jim náleží, byť tomu tak ve skutečnosti není. Plynutím času se faktický stav - v důsledku vydržení - změní na stav právní; tím samým se odstraňuje nejistota, komu náleží vlastnické či jiné právo. Jinak řečeno, stav faktický se uvádí do souladu se stavem právním, jsou-li splněny zákonné podmínky. Ve vydržení se ostatně promítá princip právní jistoty (takto nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2000/18, bod 16).

7. Občanský zákoník rozlišuje mezi řádným a mimořádným vydržením; u každého z nich jsou podmínky pro nabytí vlastnického práva odlišné. Druhý ze zmíněných způsobů vydržení především umožňuje, aby držitel mohl vydržet, i když mu nesvědčí žádný právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. Jinými slovy, právo lze vydržet i tehdy, pokud chybí právní titul, resp. pokud držba není řádná (Petrov, J. Komentář k § 1095: Petrov, J. - Výtisk, M. - Beran, V. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck. 2024, marg. č. 8; též nález ze dne 11. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 1007/25, bod 33). Mimořádné vydržení vyžaduje dvě podmínky: zaprvé, aby uplynula dvojnásobná vydržecí doba, zadruhé, aby držba nebyla nepoctivá, přesněji aby u držitele nebyl přítomný nepoctivý úmysl (§ 1095 občanského zákoníku a rozsudek NS ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, č. 15/2023 Sb. rozh. civ.).

8. Právě o posledně uvedenou podmínku mimořádného vydržení se nyní vede spor. Sporné bylo, zda stěžovatelčina vědomost o existenci druhé spoluvlastnice prokazuje přítomnost nepoctivého úmyslu. Zatímco civilní soudy uzavřely, že ano, podle stěžovatelky tomu tak není. Nyní se stěžovatelka v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil dosavadní civilní judikaturu k mimořádnému vydržení. Tomuto požadavku však bez dalšího nemůže vyhovět. Rozhodující je, zda se výklad podústavního práva nepříčí ústavnímu pořádku (takto nález ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 14/24, bod 26 in fine). Jen tehdy, pokud civilní soudy zastávají výklad, který se dostává do pnutí s ústavním pořádkem, může Ústavní soud zasáhnout.

9. Ústavní soud nepopírá, že zmizení druhé spoluvlastnice může v některých situacích ztěžovat užívání a správu nemovitých věcí. To ale nemůže omluvit držbu, která se příčí obecné zásadě poctivosti. Právě proto, že vydržení představuje citelný "zásah" do vlastnického práva skutečného vlastníka, jsou podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením nastaveny přísně. Ona přísnost není ničím jiným než projevem základního práva vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků, včetně těch těžko dohledatelných či jinak neznámých, má stejný zákonný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1 Listiny). Již v době koupě pozemků stěžovatelka dobře věděla, že je nenabývá jako výlučná vlastnice, ale jen jako spoluvlastnice (srov. bod 23 usnesení NS).

10. I proto neobstojí stěžovatelčina námitka, že napadená rozhodnutí (zejm. usnesení Nejvyššího soudu) jsou nepřezkoumatelná. Civilní soudy vysvětlily, proč se neodchýlí od ustálené judikatury a proč opuštění spoluvlastnického podílu nevede k přirůstání k jinému podílu (usnesení NS, body 23 až 25 k držbě nikoli v nepoctivém úmyslu a body 29 až 31 k přirůstání podílu). Proto není pravda, že se civilní soudy vůbec nezabývaly přítomností nepoctivého úmyslu. Zabývaly, a to důkladně, zejména pak Nejvyšší soud. A konečně, není pravda, že civilní soudy vnesly do nynější věci prvek překvapivosti. Umožnily, aby se stěžovatelka vyjádřila, zda měla vůli nakládat s pětinovým spoluvlastnickým podílem jako s vlastním (bod 3 rozsudku krajského soudu shrnující odvolání vedlejší účastnice a bod 5 shrnující vyjádření stěžovatelky k odvolání).

11. Ústavní soud nesouhlasí s argumentací, že stát se chtěl obohatit na úkor stěžovatelky, a to pomocí právní domněnky opuštění nemovité věci (§ 1050 odst. 2 o. z.) a knihovním zápisem do katastru nemovitostí (§ 65 odst. 9 katastrálního zákona). Účel obou citovaných ustanovení je zřejmý: odstranit nejistotu ohledně vlastnictví vyvolanou dlouhodobým nevykonáváním vlastnického práva. První citované ustanovení jednak poskytuje majetkoprávní ochranu tomu, jenž nabyl věc, která se navenek jeví jako opuštěná, jednak posiluje právní jistotu třetích osob ohledně vlastníka, resp. spoluvlastníků věci [Bělovský, P. Komentář k § 1050: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 265]. Ustanovení katastrálního zákona je již jen technickým prostředkem, jak lze zajistit právní jistotu v otázce vlastnictví té či oné věci (ke vzájemnému vztahu obou ustanovení blíže rozsudek NS ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. 22 Cdo 1268/2025, body 36, 39, 40 a 46). Ostatně to je podstata celého § 65 katastrálního zákona: umožnit osobám právně jednat s vlastníkem, třebas jen knihovním (nejnověji rozsudek NS ze dne 23. 3. 2026 sp. zn. 22 Cdo 1958/2025, body 27, 28 a 31).

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odložení vykonatelnosti (§ 79 odst. 2 téhož zákona), neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu