IV.ÚS 1749/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Winter-Arora, zastoupené Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem, sídlem Vítězslava Nezvala 2498/17, Most, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. března 2026 č. j. 95 Co 65/2026-157, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Miluše Králové a obchodní společnosti REALIS-INVEST, s.r.o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 26. 1. 2026 zastavil řízení o žalobě první vedlejší účastnice na zaplacení částky 8 464 152,77 Kč s příslušenstvím proti druhé vedlejší účastnici a stěžovatelce (výrok I) a druhé vedlejší účastnici a stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky II a III). Okresní soud řízení zastavil podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pro nezaplacení soudního poplatku. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že první vedlejší účastnice zastavení řízení zavinila neuhrazením poplatku, avšak žalovaným v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly; u stěžovatelky okresní soud upřesnil, že se sice k žalobě vyjádřila, k tomuto úkonu však nebyla soudem vyzvána, a náhrada nákladů jí proto přiznána nebyla.

2. Proti nákladovému výroku III okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala vnitřní rozpor odůvodnění okresního soudu, který současně tvrdí, že jí náklady řízení nevznikly, a zároveň připouští, že se k žalobě vyjádřila. Zahájením řízení se stěžovatelka stala jeho účastnicí a měla právo se k podané žalobě vyjádřit, a to i s ohledem na to, že s první vedlejší účastnicí vedla u téhož soudu obdobné řízení pod sp. zn. 25 C 300/2023. Okresní soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné podle § 150 o. s. ř. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu ve výroku III potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). K projednání odvolání nenařídil jednání. Na rozdíl od okresního soudu krajský soud aplikoval § 150 o. s. ř., přičemž obecná východiska pro moderaci převzal z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2880/2013. Důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. krajský soud shledal v tom, že se stěžovatelka vyjadřovala k žalobě, aniž k tomu byla soudem vyzvána, a že její argumentace byla založena na stejných důvodech, které její zástupce prezentoval v řízení vedeném pod sp. zn. 25 C 300/2023, v němž byla první vedlejší účastnici uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 286 990,22 Kč; uložení náhrady nákladů i v nynějším řízení by proto podle krajského soudu představovalo nepřiměřenou tvrdost. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. II.

Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka tvrdí porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Bylo porušeno legitimní očekávání stěžovatelky, že jí účelně vynaložené náklady řízení budou nahrazeny. Stěžovatelka namítá překvapivost použití § 150 o. s. ř. - okresní soud toto ustanovení neaplikoval a krajský soud k projednání odvolání stěžovatelky nenařídil jednání, čímž jí neposkytl procesní prostor k vyjádření názoru na možnou moderaci nákladů. Tento postup je podle ní v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), přičemž stěžovatelka odkazuje na nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 a ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 277/18, usnesení pléna ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 a rozsudek ESLP ve věci Čepek proti České republice ze 5. 9. 2013 č. 9815/10. Dále stěžovatelka namítá svévolnost důvodů a absenci řádného poměřování. Krajský soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na klíčová východiska z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, ale ve skutečnosti se tímto rozhodnutím neřídil. Nepoměřil, jaké dopady bude mít nepřiznání náhrady nákladů do majetkové sféry stěžovatelky, neposoudil ani to, zda lze spravedlivě požadovat, aby účelně vynaložené náklady nesla ze svého. Navíc výjimka podle § 150 o. s. ř. musí být vykládána restriktivně a aplikace moderačního práva musí být řádně a přesvědčivě odůvodněna - pouhá zmínka, že první vedlejší účastnice už hradila vysoké náklady v jiném řízení sama o sobě nestačí. Stěžovatelka rovněž namítá, že závěr krajského soudu, že obě řízení - sp. zn. 25 C 300/2023 a sp. zn. 6 C 245/2024 (která první vedlejší účastnice postupně zahájila) - mají stejný skutkový základ a shodnou argumentaci, je nepřezkoumatelný a svévolný. Řízení jsou odlišná. Ve věci sp. zn. 25 C 300/2023 šlo o určovací žalobu, později o pohledávku ve výši 8 311 000 Kč. V nynějším řízení sp. zn. 6 C 245/2024 první vedlejší účastnice požaduje peněžní nárok z lepšího práva nebo z bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka v tomto řízení namítá, že peníze neobdržela, nárok je předčasný, eventuálně, že je promlčen.

5. Řízení se zahajuje dnem, kdy návrh dojde soudu (§ 82 odst. 1 o. s. ř.), a okamžikem zahájení se osoba označená jako žalovaná stává účastníkem řízení, který nemá pasivně čekat na výzvu, dozví-li se z jiného řízení o žalobě. Její včasná obrana proto nebyla excesem, ale přirozenou a účelnou reakcí na procesní situaci vytvořenou první vedlejší účastnicí. Úvaha soudů, že první vedlejší účastnice již v jiném řízení (v související věci) zaplatila na nákladech řízení velkou částku, nemůže být důvodem pro odepření náhrady v dalším samostatném řízení, neboť náklady řízení se vážou ke konkrétnímu řízení a ke konkrétním účelně vykonaným úkonům. Podle stěžovatelky nemůže obstát pravidlo, že nevyžádaný úkon je bez dalšího neúčelný. Žalobce, který řízení vyvolá, musí naopak počítat s tím, že druhá strana bude hájit svá práva. Rozhodne-li se žalobce v řízení nepokračovat a způsobí jeho zastavení, musí soud zkoumat účelnost úkonů provedených žalovaným (zde stěžovatelkou) podle konkrétních okolností, a nikoli náhradu mechanicky vyloučit.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do jejich rozhodovací činnosti soudů jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

7. Stěžovatelčino tvrzení, že se stala stranou sporu již okamžikem, kdy žaloba došla soudu, není pro posouzení věci významné. Ústavní soud nezpochybňuje, že doručením návrhu soudu bylo řízení zahájeno a že se stěžovatelka stala jeho účastnicí oprávněnou činit procesní úkony. Ze samotného zahájení řízení ovšem bez dalšího neplyne, že vyjádření učiněné stěžovatelkou ještě předtím, než jí byla žaloba doručena, bylo úkonem účelným, jehož náhrady by se mohla úspěšně domáhat. Napadené rozhodnutí není postaveno na tom, že by soudy chtěly jakkoliv omezovat její uvážení činit procesní úkony. V posuzované věci se stěžovatelka vyjádřila ve chvíli, kdy ani nebylo zřejmé, zda bude řízení vůbec pokračovat. Závěr obecných soudů o neúčelnosti nákladů spojených s takovým vyjádřením nevybočuje z ústavních mezí.

8. Lze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že krajský soud procesně pochybil, pokud nedal stěžovatelce výslovně na vědomí svůj záměr toto moderační ustanovení aplikovat. V kontextu posuzované věci však toto pochybení nedosahuje intenzity neústavnosti. Minimálně ze souvisejícího řízení (sp. zn. 25 C 300/2023, jež bylo posuzováno Ústavním soudem v usnesení ze dne 3. 12. 2025 sp. zn. II. ÚS 3353/25 ) muselo být zjevné, že první vedlejší účastnice s ohledem na své tvrzené majetkové a sociální poměry o aplikaci moderačního práva usilovala. Samotná stěžovatelka pak ve svém odvolání proti usnesení okresního soudu vnesla aplikaci § 150 o. s. ř. do odvolacího řízení a vymezila se vůči jeho (ne)použití okresním soudem. Úvahy krajského soudu o aplikaci tohoto ustanovení tudíž nemohly pro stěžovatelku představovat skutečnost zcela nepředvídatelnou.

9. K námitce stěžovatelky, že krajský soud nerespektoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, lze uvést, že poměřování dopadů nepřiznání náhrady do majetkové sféry stěžovatelky lze provést, pouze pokud vůbec jde o náklady vynaložené účelně, které by za běžných okolností oprávněnému účastníku bez dalšího náležely. Jak bylo uvedeno výše, závěry obecných soudů o neúčelnosti vynaložených nákladů nevybočují z mezí ústavnosti. Jestliže krajský soud doplnil úvahy o aplikaci § 150 o. s. ř., byť neprovedl detailní komparaci dopadů do majetkové sféry samotné stěžovatelky, nejednal svévolně a neporušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.

10. Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením krajského soudu nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu