IV.ÚS 1778/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Náboženské matice, sídlem Thákurova 676/3, 160 00 Praha 6, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, sídlem Dušní 907/10, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2025 č. j. 28 Cdo 2424/2024-296 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. dubna 2024 č. j. 8 Co 1089/2023-265, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Podstata věci 1. Ústavní soud v posuzované věci řešil, zda civilní soudy ústavně souladně odůvodnily, proč stěžovatelka není oprávněnou osobou k uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ("ZMV").

II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 2. Stěžovatelka je právnickou osobou sui generis (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 35/2002-73 ze dne 2. 11. 2006). Podle ZMV uplatnila restituční nárok na vydání blíže označených nezemědělských nemovitostí v katastrálním území Hrabice, které v současnosti vlastní stát. Stát s ní ovšem dohodu neuzavřel.

3. Není sporu o tom, že předmětné nemovitosti jsou původním církevním majetkem [§ 2 písm. a) ZMV]. V rozhodném období od února 1948 do ledna 1990 sporný majetek nejprve vlastnila Česká katolická charita, která jej nabyla již v roce 1946. Právě Česká katolická charita v prosinci 1961 převedla vlastnické právo k nemovitostem smlouvou na Náboženskou matici (stěžovatelku) [učinila tak na podkladě rozhodnutí Ministerstva školství a kultury z října 1961, (č. j. 45891/01-VI) a v něm citovaného rozhodnutí Ministerstva financí ze září 1961 (č. j. 153/47633/61)]. Smlouvou o převodu majetku měly současně být vyrovnány pohledávky Náboženské matice za Českou katolickou charitou v celkové výši 12 357 719,03 Kč, z čehož Česká katolická charita uznala pouze pohledávky ve výši 11 871 091,11 Kč. Hodnota převáděných nemovitostí nicméně přesahovala 100 milionů korun. Celková cena převáděných nemovitostí tedy byla vyšší než hodnota pohledávek Náboženské matice a Česká katolická charita nemovitosti v rozsahu, kde majetek převyšoval pohledávky, převedla Náboženské matici bezplatně. Ministerstvo školství a kultury následně Náboženské matici uložilo rozhodnutím z ledna 1962 (č. j. 2974/62-VI) převést nemovitosti bezplatně darem státu, a to s ohledem na účel, kterému sloužily (provoz sociálních ústavů). Stěžovatelka tak učinila darovací smlouvou z dubna 1963 (viz bod 8 napadeného rozsudku).

4. Stěžovatelka se nyní u civilních soudů žalobou domáhá nahrazení projevu vůle (souhlasu) vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání sporných nemovitostí.

5. Okresní soud v Prachaticích ("okresní soud") v červenci 2023 žalobě vyhověl a souhlas vedlejší účastnice s dohodou nahradil. Dospěl k závěru, že skutečností vedoucí k majetkové křivdě na straně Náboženské matice byla darovací smlouva z dubna 1963, neboť o jejím uzavření rozhodl stát prostřednictvím Ministerstva školství a kultury, a to rozhodnutím z ledna 1962. K darování státu tedy došlo v tísni stěžovatelky ve smyslu § 5 písm. e) ZMV. Vedlejší účastnice přitom neunesla důkazní břemeno ohledně jí tvrzeném nedostatku aktivní legitimace Náboženské matice: pouhá skutečnost, že o vypořádání pohledávek bylo rozhodnuto Ministerstvem školství a kultury, ani neekvivalentnost vzájemných plnění samy o sobě nesvědčí o tom, že by na stěžovatelku mělo být nahlíženo jako na "nástroj majetkové křivdy" a nikoliv jako na oprávněnou osobu. To platí tím spíše, pokud se sama Česká katolická charita vydání sporných nemovitostí již nedomáhá. Ponechání nemovitostí ve vlastnictví státu by přitom vedlo k dalšímu prohloubení majetkové křivdy (viz rozsudek okresního soudu č. j. 6 C 117/2017-232 ze dne 20. 7. 2023 a bod 4 napadeného rozsudku).

6. Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud") v dubnu 2024 prvostupňový rozsudek změnil a žalobu zamítl. Oproti okresnímu soudu uzavřel, že stěžovatelka ve vztahu ke spornému majetku není oprávněnou osobou (ve smyslu § 3 ZMV). Stěžovatelka v celé transakci majetku sloužila jako "nástroj majetkové křivdy" způsobené státem v rozhodném období České katolické charitě (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1821/2023 ze dne 20. 9. 2023). Převedla-li Česká katolická charita v prosinci 1961 vlastnické právo na Náboženskou matici, učinila tak zjevně v tísni na základě příkazu ministerstev. K převodu vlastnického práva na stěžovatelku proto vůbec nedošlo. Jediným smyslem celé transakce byl převod nemovitostí do vlastnictví státu. Naopak, tíseň při uzavření smlouvy v dubnu 1963 na straně Náboženské matice byla vyloučena, a proto v její sféře nenastala ani tvrzená majetková křivda podle § 5 písm. e) ZMV. Stěžovatelka nemohla křivdu na jednu stranu způsobit České katolické charitě a na druhou stranu křivdu současně utrpět (viz ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu).

7. Nejvyšší soud v březnu 2025 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné (ústavní stížností napadeným usnesením).

III. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že civilní soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

9. Náboženská matice ve vztahu k církevnímu majetku naplňuje buďto znaky majetkové křivdy podle § 5 písm. e) ZMV (pokud na ni přešlo vlastnické právo), nebo alternativně podle § 5 písm. c) ZMV (pokud sporný majetek pouze spravovala). Soudy proto měly posoudit, zda transakce nepředstavovala majetkovou křivdu ve smyslu § 5 písm. c) ZMV, tzn. neměly posuzovat věc pouze pohledem § 5 písm. e) ZMV, jak stěžovatelka tvrdila. Soudy zároveň měly povinnost stěžovatelku seznámit se svým právním názorem, že vlastnické právo ke sporným nemovitostem vůbec nenabyla, a vyzvat ji podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu k doplnění rozhodných skutečností ohledně existence majetkové křivdy podle § 5 písm. c) ZMV.

10. Soudy zároveň nesprávně uzavřely, že stěžovatelka není oprávněnou osobou. Aktivní legitimace Náboženské matice vyplývá z § 3 písm. d) ZMV. Cílem restitučního zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi je odškodnit církve jako zastřešující subjekty, nikoliv jejich jednotlivé entity. Účelem § 3 písm. d) ZMV je snaha o rozšíření restitučních nároků ve prospěch církví (zejména církve římskokatolické) právě o majetek, který přešel na Náboženskou matici, a to bez ohledu na to, zda Náboženská matice k majetku vlastnické právo nabyla či nikoliv. Pokud byla Náboženská matice po roce 1990 zachována, bylo to právě z důvodu její dvojaké role při konfiskaci církevního majetku: panovaly totiž obavy z toho, aby se římskokatolická církev mohla po přijetí zvláštního zákona o církevních restitucích domoci vrácení rovněž majetku, který byl z její majetkové podstaty vyveden právě skrze stěžovatelku. Jako měla být stěžovatelka "mostem" v době nesvobody pro vyvedení původního majetku, měla jím být i po přijetí restitučního zákona pro navrácení majetku.

11. Otázka právního nástupnictví (ve vztahu k podmínce utrpění majetkové křivdy ve smyslu § 3 ZMV) není omezena na pouhou univerzální sukcesi. Zákonodárce výslovně připouští, aby šlo o jinou formu právního nástupnictví, než je komplexní přechod práv a povinností na jiný subjekt - sukcesi singulární, případně de facto nástupnictví (jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu). Posouzení otázky souběžného nároku oprávněných osob, které obě naplňují kritéria § 3 ZMV, a které byly zřízeny k podpoře stejné církve, bylo příliš formalistické, a to především za situace, kdy se obě oprávněné osoby (stěžovatelka a Česká katolická charita) společně rozhodly, že duplicitu nároků odstraní tím, že restituční nárok uplatní pouze stěžovatelka.

12. Soudy v případě stěžovatelky měly uplatnit základní zásadu in favorem restitutionis. Účel restitučního zákonodárství byl ovšem popřen. Pokud existujícímu restitučnímu nároku soudy nevyhověly pouze z důvodu, že o vydání měla namísto stěžovatelky usilovat Česká katolická charita, šlo o protiústavní formalismus: majetek by při vydání kterékoliv z oprávněných osob plnil stejnou funkci ve prospěch stejné církve. Odkazy soudů na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu nadto nebyly přiléhavé.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než o něm rozhodne meritorně nálezem.

14. Stěžovatelka v návrhu neuplatňuje kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, nýbrž pouze opakuje námitky, které již vypořádal Nejvyšší soud. Úlohou Ústavního soudu přitom není vystupovat v řízení o ústavní stížnosti jako čtvrtá instance v civilním soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy České republiky). To platí i v případech týkajících se restitučních nároků podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.

15. Soudy přesvědčivě odůvodnily, proč stěžovatelka nemohla utrpět tvrzenou majetkovou křivdu, respektive proč nemohla být považována za oprávněnou osobu ve smyslu § 3 ZMV. Je to právě § 5 písm. c) ZMV, který značí, že samy úkony učiněné Náboženskou maticí mohly způsobovat majetkovou křivdu, respektive že sama stěžovatelka mohla být "nástrojem majetkových křivd", kdy ve stejném případě nemohla být zároveň oprávněnou osobou (bod 12 napadeného usnesení). Ke stejnému závěru ostatně Nejvyšší soud dospěl již v sp. zn. 28 Cdo 1821/2023 (bod 25), přičemž v tomto případu soudy následně dovodily, že naopak Česká katolická charita byla oprávněnou osobou ve smyslu § 3 ZMV (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2251/24 ze dne 26. 11. 2024, bod 4).

16. Ustanovením § 5 písm. c) ZMV se proto soudy zabývaly, avšak vyvozovaly z něj přesně opačný závěr než sama stěžovatelka. Právní závěr, že Náboženská matice nemůže vystupovat v jednom případě vůči spornému církevnímu majetku souběžně jako oprávněná osoba [ve smyslu § 3 písm. d) ZMV] a jako původce majetkové křivdy [ve smyslu § 5 písm. c) ZMV] přitom Ústavní soud považuje za logický. V každém případě jej nelze označit za protiústavní a nezakládá důvod k výjimečnému zásahu Ústavního soudu do kompetence civilních soudů. Stejně tak nelze označit za ústavně excesivní závěr, že to naopak byla právě Česká katolická charita, které majetková křivda ve vztahu ke spornému církevnímu majetku byla způsobena, neboť smlouvu s Náboženskou maticí v prosinci 1961 uzavřela v tísni (s ohledem na rozhodnutí ministerstev a disproporci plnění) [viz body 10 a 16 rozsudku krajského soudu].

17. Namítá-li pak stěžovatelka, že jí aktivní legitimace svědčí, jelikož je de facto nástupnicí České katolické charity a že obě právnické osoby byly zřízeny k podpoře stejné církve, tudíž není rozhodné, které bude restituční nárok přiznán, lze pouze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že propojenost církevních právnických osob je v právní úpravě církevních restitucí reflektována: § 18 odst. 6 ZMV opravňuje nadřízené právnické osoby, popřípadě církve samotné, uplatnit restituční nárok subsidiárně jménem "podřízených" oprávněných osob (viz bod 19 napadeného usnesení). Nevyužila-li tuto možnost katolická církev, neznamená to, že by s odkazem na zásadu in favorem restitutionis bylo možné bez dalšího nedbat zákonného rozlišování oprávněných osob (a to především za situace, kdy v jiných případech sama Česká katolická charita restituční nároky uplatňuje jako oprávněná osoba) [viz bod 20 napadeného usnesení].

V. Závěr 18. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu