IV.ÚS 238/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Hany Štusákové, zastoupené Mgr. Michalem Nerudou, advokátem, sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2025 č. j. 21 Cdo 518/2025-101, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. října 2024 č. j. 22 Co 145/2024-74 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. května 2024 č. j. 17 C 45/2024-40, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Základní škola a mateřská škola X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí domáhala zaplacení částky 77 341,35 Kč s příslušenstvím jako náhrady platu za duben, květen a červen 2021. Z výplatních pásek a evidence práce za tyto měsíce okresní soud zjistil, že stěžovatelka v těchto měsících nevykonávala sjednanou práci (učitelka) v plném rozsahu a za hodiny, které neodučila, jí vedlejší účastnice nezaplatila. V období od 26. 4. 2021 do 30. 6. 2021 vedlejší účastnice evidovala v docházce stěžovatelky 298,30 hodin neplaceného volna. V daném období byla mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2021 stanovena povinnost zaměstnavateli, který je školou nebo školských zařízením, nejpozději od 12. 4. 2021 umožnit svým zaměstnancům osobní přítomnost na pracovišti zaměstnavatele pouze za předpokladu, že zaměstnanec nemá příznaky onemocnění COVID-19 a podstoupil POC antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 nebo podstoupil v prostorách zaměstnavatele preventivní antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 a jeho výsledek je negativní. Mimořádné opatření bylo dvakrát novelizováno, povinnost testování vždy zůstala zachována, měnil se pouze interval testování (změna účinná ode dne 3. 5. 2021) a výjimky z povinnosti testování (změna účinná ode dne 24. 5. 2021). Mimořádné opatření pak bylo zrušeno opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 6. 2021, s účinností od 1. 7. 2021. Obdobnou povinnost testování zaměstnanců stanovilo také mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 3. 2021. I toto opatření bylo průběžně novelizováno, nicméně povinnost testování trvala až do 29. 6. 2021 (čl. IV, V a VI odst. 3 byly zrušeny rozhodnutími Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2021), respektive do 30. 6. 2021, kdy bylo zrušeno opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 6. 2021. 3. Stěžovatelka ve sdělení vedlejší účastnici ze dne 23. 4. 2021 uvedla, že se odmítá podrobit testům na přítomnost viru SARS CoV-2, pročež jí bylo zamezeno vykonávat přímou činnost prezenčním způsobem v prostorách vedlejší účastnice. Podle stěžovatelky jí za toto období přesto náleží náhrada platu. Okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl a konstatoval, že v rozhodném období stěžovatelce nenáleží náhrada platu, neboť nevykonávala práci (neodučila hodiny v plném rozsahu).

4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatelky potvrdil, přičemž aproboval závěry okresního soudu.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.

II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že soudy s jediným klíčovým dokumentem, tj. dopisem stěžovatelky ze dne 23. 4. 2021, pracovaly selektivně. Nevypořádaly se s tím, že jediný písemný projev stěžovatelky je primárně reakcí na formulář "žádost o poskytnutí pracovního volna" a obsahuje výslovné odmítnutí tohoto mechanismu. V řízení tak není bezpečně prokázán právní titul, na jehož základě lze režim "neplaceného volna" (a tedy i nevyplacení plnění) stěžovatelce přičítat. Soudy měly povinnost přesně a přesvědčivě vyložit, z jakého právního důvodu "neplacené volno" vzniklo, a proč text dopisu stěžovatelky tomuto závěru nebrání, což však neudělaly.

7. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nepodaly přezkoumatelnou odpověď na to, proč je pro závěr o "neochotě" rozhodná výlučně prezenční přítomnost na pracovišti, byť stěžovatelka v dopise deklarovala připravenost vykonávat práci on-line a vymezila, že případná překážka se týká jen přímé výuky. Tato skutečnost je přitom zjevně způsobilá změnit právní kvalifikaci věci a bez jejího vypořádání nelze přesvědčivě uzavřít, že stěžovatelka nebyla "připravena a ochotna" práci konat jako takovou a že veškeré majetkové následky lze přičítat výhradně jí.

8. Stěžovatelka také tvrdí, že v dovolání výslovně formulovala právní otázky s ústavním přesahem (zejména otázku "na základě výzvy zaměstnavatele" a otázku přechodu z práce na dálku k práci v místě sjednaném v pracovní smlouvě), avšak Nejvyšší soud je nepodrobil věcnému přezkumu.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

10. Obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Námitky stěžovatelky postrádají ústavní přesah, většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu čistě podústavního práva obecnými soudy, především výkladu § 199 odst. 1 zákoníku práce, kterým se však obecné soudy řádně zabývaly (především rozsudek obvodního soudu, body 12 až 20) a ústavně konformním způsobem vypořádaly.

11. Stěžovatelka ve své argumentaci opomíjí, že základním principem, na němž je komplexní úprava odměňování v zákoníku práce založena, je odměňování za vykonanou práci. Právní nárok na plat vzniká až následně za práci, kterou zaměstnanec v pracovním poměru pro zaměstnavatele vykonal. Tato zásada je společná pro všechny formy odměny v pracovněprávních vztazích. Mzda, plat, odměna z dohody o pracovní činnosti i odměna z dohody o provedení práce jsou plněními, která jsou podmíněna výkonem práce, a nikoliv pouhou existencí pracovněprávního vztahu. Případy, kdy zaměstnancům náleží plat, aniž by vykonávali práci, stanoví zákoník práce pouze ve výjimečných případech (např. § 127 odst. 1, § 135 odst. 1 a 2, § 191 a násl., § 207 a násl. zákoníku práce), které však na posuzovaný případ nedopadají (viz dále).

12. V rozhodné době, která byla velmi specifická (doba pandemie), byla vedlejší účastnice v souladu s mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví povinna umožnit stěžovatelce přístup na pracoviště pouze za splnění podmínek v nich stanovených. Stěžovatelka tak byla povinna se testu podrobit a nebyla oprávněna testování odmítnout. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví byla přezkoumána správními soudy se závěrem, že ani nejinvazivnější z možných metod antigenního testování na pracovišti není takovým zásahem do tělesné integrity, či dokonce lidské důstojnosti dotčených osob, která by mohla být oprávněným důvodem k rezignaci na zavedení plošného testování zaměstnanců (viz také např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1392/21 ). Stěžovatelka však nebyla ochotna za podmínek, které byly stanoveny mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví, práci podle pracovní smlouvy konat, což ani v ústavní stížnosti nepopírá.

13. Obecné soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 27. 6. 2024 č. j. 21 Cdo 3100/2023-176, bod 24, ze dne 29. 6. 2023 č. j. 21 Cdo 34/2023-342, bod 24), že na základě mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví byl každý zaměstnanec povinen se podrobit testu, neboť se jednalo o povinnost vyplývající z právního předpisu vztahující se k vykonávané práci, kterou je zaměstnanec podle § 301 písm. c) zákoníku práce povinen dodržovat. Stěžovatelka se však odmítla podrobit testu, neboť jej považovala za nepřípustný zásah do své tělesné integrity, pročež žádnou práci v rozhodné době pro vedlejší účastnici nevykonávala. Na závěru obecných soudů, že na straně stěžovatelky neexistovaly osobní překážky v práci ve smyslu § 199 odst. 1 zákoníku práce, pro které nemohla vykonávat přidělenou práci a vedlejší účastnice jí tak nebyla povinna poskytnout náhradu platu, neshledává Ústavní soud nic protiústavního.

14. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy řádně osvětlily, jakými úvahami se řídily při posouzení námitek stěžovatelky, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují. V postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud pochybení, neboť v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil důvody odmítnutí dovolání (veškeré sporné právní otázky již byly předchozí judikaturou vyřešeny a skutková zjištění nenáleží Nejvyššímu soudu přehodnocovat.). Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.

15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu