IV.ÚS 337/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Höcka, zastoupeného Mgr. Martinem Juříkem, advokátem, sídlem Hutník 1418, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. prosince 2025 č. j. 8 As 107/2025-27 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2025 č. j. 61 A 2/2025-21, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Magistrát města Ostravy uznal stěžovatele rozhodnutím ze dne 9. 11. 2021 vinným ze spáchání přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání stěžovatele podané dne 8. 11. 2024 Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 29. 11. 2024 zamítl jako opožděné, neboť z doručenky vyplývalo, že stěžovatel si vyzvedl rozhodnutí v místě uložení dne 18. 11. 2021. Doručenka obsahovala rukou napsané jméno a příjmení stěžovatele a podpis.

2. Stěžovatel v průběhu řízení před správními orgány a správními soudy namítal, že mu rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo řádně doručeno do vlastních rukou a že jej pravděpodobně převzala jiná osoba, což mu bránilo ve včasném podání odvolání. Podpis na doručence se lišil od jiných jeho podpisů na listech ve správním spise.

3. Správní žalobu stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že byla-li písemnost doručována v místě uložení, což je zpravidla některá z poboček držitele poštovní licence, pak musela být adresátovi vydána na základě předložení dokladu prokazujícího totožnost osoby, která písemnost přebírala. Stěžovateli se údaje na doručence nepodařilo věrohodně zpochybnit, neboť neuvedl žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že rozhodnutí nemohl převzít sám - neunesl břemeno tvrzení.

4. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost. Námitky stěžovatele stran doručování označil za nepřípustné ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatel v kasační stížnosti zdůrazňoval, že podpis na doručence se liší od ostatních listin ve spise. Tato námitka však není způsobilá závěry krajského soudu zpochybnit, jelikož ten z tohoto předpokladu implicitně vycházel. Stěžovatel naopak nebrojil proti nosným důvodům rozsudku krajského soudu, které spočívají v tom, že k vyzvednutí písemnosti bylo nutné, aby se příjemce prokázal dokladem totožnosti stěžovatele. Netvrdil ani to, že písemnost převzít nemohl, či že je tato okolnost nerozhodná. Námitky ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku Nejvyšší správní soud označil za nepřijatelné a konstatoval, že i přes pár nepřesných formulací byl rozsudek krajského soudu plně srozumitelný a k žádnému pochybení, které by odůvodňovalo věcný zásah soudu, v něm nedošlo.

II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že mu rozhodnutí o přestupku nebylo doručeno do vlastních rukou. Krajský soud nesprávně zkreslil stěžovatelovu argumentaci tvrzením, že nebylo zpochybňováno samotné datum doručení prvostupňového rozhodnutí, ale pouze jeho převzetí jinou osobou. Stěžejním bodem přitom je, že rozhodnutí se vůbec nedostalo do dispoziční sféry stěžovatele. Za naprosto nesrozumitelný a odporující obsahu spisu považuje stěžovatel také závěr krajského soudu, že je doručenka opatřena jeho podpisem. Tento podpis se totiž již na první pohled vizuálně liší od jiných podpisů stěžovatele založených ve spise. V postupu krajského soudu je navíc patrný zjevný vnitřní rozpor. Soud nejprve konstatoval, že doručenka není veřejnou listinou a stěžovatel tak nese pouze břemeno tvrzení, nikoliv břemeno důkazní. Následně však žalobu zamítl s odůvodněním, že tato tvrzení nebyla dostatečně prokázána a nejsou pravděpodobná. To, že stěžovatel svá skutková tvrzení vymezil stručně, nemůže jít k jeho tíži. Skutečnosti týkající se podpisu bylo možné ověřit ze spisového materiálu.

6. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud se pokusil nepřezkoumatelný rozsudek krajského soudu udržet pomocí vlastního výkladu. Části odůvodnění Nejvyššího správního soudu jsou nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud svévolně dovozuje, že stěžovatel měl nebo mohl tvrdit objektivní nemožnost převzetí rozhodnutí. Stěžovatel rozhodnutí nepřevzal, nemohl být tedy osobou, která předložila doklad totožnosti. Podpis na doručence také nemůže prokazovat, že k předání rozhodnutí došlo. Nejvyšší správní soud klade na stěžovatele enormní a formální nároky, nutí jej prokázat skutečnost, která nenastala a tvrdit další skutečnosti (ztráta občanského průkazu, nemožnost převzetí písemnosti). Bez dalšího vychází z nutnosti, že při převzetí musí být někým předložen občanský průkaz. Správní orgán v žádném stupni správního či soudního řízení neprokázal, že při převzetí písemnosti musel být předložen občanský průkaz. Povinností správního orgánu v rámci správního řízení je zjistit skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení. Nejvyšší správní soud zaměňuje povinnosti stěžovatele v soudním řízení a povinnosti správního orgánu ve správním řízení.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je výhradně zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele chráněných ústavním pořádkem.

8. Postup ve správním řízení i navazujícím soudním řízení včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu je zásadně záležitostí správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud do tohoto procesu zasahuje pouze v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, libovůle, opomenutých důkazů nebo pokud rozhodnutí nebyla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jedině takové vady by měly za následek porušení základních práv a svobod.

9. V posuzované věci jde o bagatelní částku (pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč). V takových věcech jsou ústavní stížnosti zpravidla zjevně neopodstatněné, nejsou-li dány mimořádné okolnosti (tzv. kvalifikované vady), které ji činí ústavněprávně významnou (nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 či nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 25).

10. Ústavní soud předně uvádí, že některé kasační námitky stěžovatele shledal Nejvyšší správní soud nepřípustnými ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Ústavnímu soudu tak nepřísluší se zabývat námitkou ohledně odlišnosti podpisu na doručence. Nejvyšší správní soud dostatečně vysvětlil, proč námitky stěžovatele považoval za nepřípustné. Stěžovatel nebrojil proti nosným důvodům napadeného rozsudku, které spočívají v tom, že k vyzvednutí písemnosti bylo nutné, aby se příjemce prokázal dokladem totožnosti stěžovatele.

11. Stěžovatel v tomto směru v ústavní stížnosti uvádí pouze to, že neměl co namítat, neboť tvrdí, že písemnost nepřevzal. Následně však v ústavní stížnosti uvádí, že z ničeho nevyplývá, že při převzetí rozhodnutí musel být předložen občanský průkaz. Tuto námitku však neuplatnil v kasační stížnosti. Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné. Materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo (nález ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2387/24, bod 36). Stěžovateli v uplatnění této námitky nic nebránilo, právě proto, že na nutnosti předložit doklad totožnosti stěžovatele při převzetí písemnosti založil své rozhodnutí krajský soud.

12. Napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelná - jsou z nich patrné konkrétní důvody pro které argumentaci stěžovatele správní soudy nepřisvědčily a na základě jakých úvah k tomuto závěru došly. Jak vysvětlil již krajský soud, účastník řízení musí unést břemeno tvrzení a předložit taková skutková tvrzení, která jsou způsobilá doručení a údaje na doručence zpochybnit tím, že vytvoří věrohodnou verzi reality, podle níž údaje na doručence nemohou odpovídat skutečnosti. Stěžovatel svou argumentaci celou dobu zakládal na odlišnosti podpisu, aniž by se, během řízení před správními soudy, jakkoliv vypořádal s tím, že aby rozhodnutí o přestupku mohla převzít jiná osoba, jak tvrdil, musela by podle správních soudů disponovat jeho dokladem totožnosti (například občanským průkazem), protože písemnost byla uložena na poště a bez předložení dokladu totožnosti stěžovatele by písemnost jiné osobě nebyla doručena. Proto neobstálo jeho obecné tvrzení, že písemnost převzala jiná osoba. Naopak bylo nutné, aby uvedl další skutková tvrzení. To stěžovatel neučinil a trval na tom, že nic dalšího uvádět nemusí. Skutečnost, že stěžovatel zastává jiný názor na věc než správní soudy, sama o sobě ale nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí nezakládá a nezakládá ani důvodnost ústavní stížnosti.

13. Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu