IV.ÚS 936/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Miluše Králové, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2026 č. j. 29 Cdo 2217/2024-2358, výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2024 č. j. 3 Ko 9/2023-2236 a výroku II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. března 2023 č. j. 46 K 29/2004-2087, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Petry Winter-Arora a obchodní společnosti REALIS-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ačkoli se stěžovatelka domáhá zrušení všech výroků napadených rozhodnutí, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že napadá pouze výroky uvedené v záhlaví tohoto usnesení. Stěžovatelka navrhuje také odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil konkurs na majetek úpadce z důvodu jeho úmrtí (výrok I.) a uložil správci konkursní podstaty, aby po právní moci výroku pod bodem I. tohoto usnesení vydal zůstatek na účtu konkursní podstaty univerzální dědičce Petře Winter-Arora (II.). Správci konkursní podstaty uložil, aby do 30 dnů ode dne právní moci usnesení písemně oznámil soudu, zda uzavřel účetní knihy a sestavil účetní závěrku úpadce.

3. Krajský soud postupoval podle § 44 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, podle něhož správce konkursní podstaty v případě, že úpadce zemře v průběhu konkursu, předloží soudu zprávu o dosavadních výsledcích konkursu. Při vyhotovení zprávy se postupuje přiměřeně podle § 29 odst. 1. Předloženou zprávu soud přezkoumá přiměřeně podle § 29 odst. 2 a 3. Na místo úpadce vstupují do řízení jeho dědici, a není-li jich, stát. Po schválení zprávy soud zruší konkurs a zprávu postoupí soudu, který projednává dědictví. Protože bylo dědické řízení pravomocně skončeno a bylo zřejmé, kdo je osobou oprávněnou převzít odpovědnost nejen za aktiva, ale i za pasiva zůstavitele, rozhodl konkursní soud o tom, že zůstatek na účtu konkursní podstaty bude vydán univerzální dědičce úpadce. Pak již bude na jednotlivých věřitelích, aby případně vůči ní učinili další kroky k vymožení svých pohledávek.

4. Proti rozhodnutí se odvolali konkursní věřitelé, obchodní společnost REALIS-INVEST, s. r. o. a stěžovatelka. Vrchní soud v Praze usnesení krajského soudu potvrdil ve výroku I. (výrok I.). Výrok II. usnesení krajského soudu změnil jen tak, že správci konkursní podstaty uložil, aby vydal zůstatek na účtu konkursní podstaty úpadcově univerzální dědičce Petře Winter-Arora ve lhůtě 3 měsíců od právní moci výroku I., nikoli dříve než 3 dny před uplynutím této doby (výrok II.).

5. Vrchní soud uvedl, že odvolací argumentace obou odvolatelek nadále nerespektuje stav věci nastalý úmrtím úpadce. Stěžovatelce obecné soudy opakovaně vysvětlily, že užitky v podobě nájemného z nemovité věci byly po dobu trvání účinků jejího soupisu do konkursní podstaty úpadce inkasovány právem. Nárok na vydání těchto užitků mohla stěžovatelka (úspěšná v excindačním řízení) prosadit jen žalobou na zaplacení příslušné částky podanou proti správci Takovou žalobu však nepodala. Toto nájemné tak zůstalo součástí konkursních příjmů jako majetku úpadce. Krajský soud tedy správně rozhodl, že částka bude vydána univerzální dědičce úpadce. Vrchní soud jeho rozhodnutí změnil pouze v tom směru, že správci konkursní podstaty stanovil ke splnění této povinnosti pariční lhůtu.

6. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným k posouzení právní otázky, zda lze při zrušení konkursu podle § 44 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání vydat výtěžek zpeněžení dědici úpadce, bylo-li řízení o pozůstalosti po zemřelém úpadci již pravomocně skončeno. Je zřejmé, že § 44 odst. 2 větu poslední zákona o konkursu a vyrovnání nelze aplikovat, tj. zprávu o dosavadních výsledcích konkursu nelze postoupit soudu, který projednává dědictví, neboť dědictví již bylo projednáno. Nároky proti dosavadnímu úpadci nelze věcně projednat a uspokojit ani v konkursním řízení.

7. Smyslu právní úpravy v takovém případě odpovídá závěr vrchního soudu, že dosavadní výtěžek zpeněžení je třeba vydat dědicům úpadce (v projednávané věci univerzální dědičce), kteří zároveň převzali odpovědnost za dluhy úpadce. Konkursní věřitelé musí své nároky znovu uplatnit vůči těmto osobám. Námitkou stěžovatelky, že nájemné není příjmem konkursní podstaty (a nemá proto být vydáno univerzální dědičce), se v rámci usnesení o zrušení konkursu nelze zabývat. Ani v případě zrušení konkursu podle § 44 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání nelze zpochybňovat závěry pravomocně schválené zprávy o dosavadních výsledcích konkursu. Na rozhodnutí o dovolání nemění nic ani skutečnost, že soudní exekutor postihl pohledávku univerzální dědičky úpadce za konkursní podstatou za účelem uspokojení pohledávky oprávněného. Námitkou neúčinnosti úkonů soudu a správce konkursní podstaty učiněných v době od úmrtí úpadce uplatňuje stěžovatelka zmatečnostní vadu. Z obsahu konkursního spisu se nicméně podává že o procesním nástupnictví bylo pravomocně rozhodnuto a univerzální dědičce byl řádně ustanoven opatrovník. Dovolání stěžovatelky proto Nejvyšší soud zamítl.

II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího vlastnického práva. Po dobu nezákonného zapsání její nemovité věci nemohla vykonávat svá práva, výnos z majetku náleží pouze jí a nikdy se tak nemohl stát součástí konkursní podstaty, a tudíž ani součástí dědictví. Stěžovatelka dále uvádí, že se obecné soudy dostatečně nevyrovnaly s jejími argumenty. Příjmy a pohledávky je třeba vypořádat v rámci dědického řízení, nikoli v rámci konkursního. Právě k tomu však došlo v důsledku vadných rozhodnutí nalézacích soudů, podle nichž měl být zůstatek na účtu konkursní podstaty vydán dědičce úpadce. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 . Nelze připustit, aby právní nástupce úpadce profitoval z nezákonného postupu správce, který neoprávněně sepsal majetek stěžovatelky do konkursní podstaty, v jehož důsledku má výnos z tohoto majetku připadnout úpadci.

9. Tvrzení Nejvyššího soudu, že věřitelům nic nebrání domáhat se svých nároků vůči dědičce úpadce, je pouhou abstraktní možností. Obecným soudům je známo, že pohledávka univerzální dědičky na vydání částky z účtu konkursní podstaty je postižena exekucí. Stěžovatelka napadá i odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu že nájemné sepsané do konkursní podstaty mohla v minulosti prosadit vůči správci konkursní podstaty žalobou na zaplacení této částky, což neučinila. Vzhledem k okolnostem případu je totiž otázkou, zda byla povinna takovou žalobu podat. Pokud tak neučinila, nelze jí toto dávat k tíži, neboť legitimně očekávala, že jí správce zinkasované nájemné vydá.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

11. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. O takový případ však v této věci nejde.

12. Obecné soudy postupovaly v souladu s § 44 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, když po schválení zprávy o dosavadních výsledcích konkursu konkurs zrušily. Ostatně ani stěžovatelka tyto závěry v ústavní stížnosti již nezpochybňuje. Podle § 44 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání je soud po zrušení konkursu povinen tuto zprávu postoupit soudu projednávajícímu dědictví. Vzhledem k tomu, že již dědické řízení bylo skončeno, uložily soudy správci konkursní podstaty, aby vydal zůstatek na účtu konkursní podstaty univerzální dědičce úpadce.

13. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč je třeba zvolit uvedený postup. Současně zdůraznily, že stěžovatelka měla již v průběhu konkursního řízení k dispozici právní prostředky, jimiž se mohla v souladu s právními předpisy domoci požadované peněžité částky představující nájemné, avšak nevyužila je. Tyto závěry byly stěžovatelce ostatně sděleny již v rozhodnutích předcházejících nyní napadeným rozhodnutím (srov. zejména body 25 a 29 usnesení vrchního soudu) a vrchní soud je znovu připomněl (srov. bod 34). Ani vydáním zůstatku na účtu konkursní podstaty univerzální dědičce nejsou možnosti stěžovatelky domáhat se ochrany svých práv zcela vyčerpány.

14. Ústavní soud neshledal uvedený postup obecných soudů protiústavním. Po zrušení konkursu již správce není oprávněn tento majetek nadále zadržovat. Tvrdí-li třetí osoba, že určitý majetek úpadci nikdy nenáležel, nic jí zásadně nebrání domáhat se ochrany svého tvrzeného práva vůči dědici v nalézacím řízení. Ostatně ani pozůstalostní řízení není určeno k autoritativnímu řešení sporných otázek, ty se standardně řeší v nalézacím řízení. I vrchní soud v bodě 35 odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že řízení o dědictví bylo skončeno potvrzením o nabytí dědictví univerzální dědičkou a podle použitelné německé právní úpravy není jeho předmětem řešení způsobu vypořádání majetku náležejícího do pozůstalosti. Současně v Německu neprobíhá dědické insolvenční řízení týkající se pozůstalosti úpadce, které by po dobu trvání konkursního řízení vedeného v České republice ani nemohlo být zahájeno.

15. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že samotným vydáním zůstatku na účtu konkursní podstaty univerzální dědičce byla zbavena možnosti domáhat se ochrany svého tvrzeného práva. Nadto vrchní soud stanovil správci k vydání zůstatku na účtu konkursní podstaty lhůtu, jež stěžovatelce poskytovala dostatečný časový prostor k přijetí procesních kroků, které považovala za nezbytné k ochraně svých práv.

16. Skutečnost, že po skončení konkursu musí stěžovatelka svůj tvrzený nárok uplatnit vůči univerzální dědičce úpadce, případně že se její procesní postavení může jevit méně příznivé, sama o sobě neznamená, že jí obecné soudy neposkytly ústavně předepsanou soudní ochranu. Napadená rozhodnutí jí neuzavírají přístup k soudu ani jí neupírají možnost domáhat se ochrany tvrzeného vlastnického práva v občanském soudním řízení vůči osobě, která po skončení konkursu vstoupila do právního postavení úpadce. Obecné soudy proto nevybočily z ústavních mezí ani z požadavků formulovaných v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/09, ale při respektování zákonného rámce přijaly řešení, které zachovává ochranu práv všech dotčených subjektů.

17. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a protože o ústavní stížnosti rozhodl v co nejkratší možné době, o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu