VSPH 14 Cmo 173/2020-166

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Janouškové a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a Mgr. Kateřiny Horákové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ navrhovatelky: Anonymizováno, číslo Anonymizováno ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_003⟫ zastoupené advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ za účasti: Jméno advokáta B., IČO IČO advokáta B ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_007⟫ zastoupena advokátem Jméno advokáta C ⟪LB:lb_008⟫ sídlem Adresa advokáta C ⟪LB:lb_009⟫ o vyslovení neplatnosti in eventum nicotnosti rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady ze dne 25. srpna 2016, k odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2020, č. j. 75 Cm 144/2016-127,

I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1) Jelikož je podle přesvědčení zákonodárce „existence anonymního vlastnictví akciových společností spjata s rizikem netransparentního prostředí“ [důvodová zpráva k návrhu zákona č. 134/2013 Sb., sněmovní tisk číslo 715, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010–2013 (dále jen „důvodová zpráva“), s. 9], mělo by být „výsledkem novelizačních snah snížení korupčního prostředí a ztížení podmínek pro nelegální činnost spjatou s anonymními akciemi“ (důvodová zpráva, s. 12).

2) K dosažení tohoto cíle zákonodárce s účinností od 30. června 2013 omezil emise akcií na majitele, neboť stanovil, že akciové společnosti mohou vydávat akcie na majitele pouze jako zaknihované cenné papíry nebo imobilizované cenné papíry.

3) U listinných akcií na majitele vydaných přede dnem účinnosti uvedeného zákona, které nebyly imobilizovány, ponechal zákonodárce na společnostech, zda tyto účastnické cenné papíry zaknihují, imobilizují anebo zda změní jejich formu. Pro přijetí těchto kroků však zákonodárce stanovil časové omezení; s účinky k 1. lednu 2014 změnil formu listinných akcií na majitele, které (k tomuto datu) nebyly imobilizovány, a silou zákona z nich učinil listinné akcie na jméno (§ 2 odst. 1 věta první z. o. t.). Ke změně akcií na majitele, jež nebyly ke dni 1. ledna 2014 imobilizovány, na akcie na jméno došlo ze zákona, aniž by k tomu byly zapotřebí jakékoliv další kroky ze strany společnosti či akcionářů. V odpovídajícím rozsahu se, taktéž ze zákona (tedy aniž by k tomu byla nutná dohoda všech akcionářů či rozhodnutí valné hromady), změnily i stanovy společnosti.

4) Akcionářům byla uložena povinnost předložit společnosti nejpozději do 30. června 2014 akcie, jichž se tato změna dotkla, k vyznačení nezbytných údajů nebo k výměně za nové akcie na jméno, jakož i povinnost sdělit společnosti údaje potřebné pro zápis do seznamu akcionářů. Společnosti měly akcionáře k předložení akcií vyzvat nejpozději tři měsíce před uplynutím lhůty končící 30. června 2014, a to způsobem určeným pro svolávání valné hromady.

5) Jako následek porušení povinnosti předložit listinné akcie na majitele k vyznačení nezbytných údajů nebo k výměně za nové akcie na jméno zákonodárce stanovil, že akcionář není po dobu prodlení oprávněn vykonávat práva spojená s akciemi, ohledně kterých je v prodlení.

6) Sankce spočívající v sistaci výkonu práv spojených s akciemi, které akcionář nepředložil do 30. června 2014 k vyznačení nezbytných údajů nebo k výměně, nezávisí na tom, kdy (popřípadě zda vůbec) společnost vyzvala akcionáře, aby jí akcie předložili, ba ani na tom, jakou lhůtu společnost akcionářům k předložení akcií stanovila.

7) Účelem zákonného požadavku, aby akcionář předložil společnosti akcie (jejichž forma byla změněna působením uvedeného zákona) a sdělil jí údaje potřebné pro zápis do seznamu akcionářů, není jen umožnit společnosti splnit její povinnosti vést seznam akcionářů (§ 264 a násl. z. o. k.) a zabezpečit, aby jí emitované akcie (jež jsou v důsledku zákona nově akciemi na jméno) měly veškeré zákonné náležitosti (§ 3 odst. 1 věta první, odst. 3 z. o. t., § 259 a 260 z. o. k.). Hlavním smyslem tohoto požadavku je snaha přimět akcionáře, aby „vystoupili z anonymity“.

8) Proto je § 3 odst. 1 z. o. t. nezbytné vykládat tak, že sankce stanovená tímto ustanovením nastoupí bez ohledu na to, kdy (popřípadě zda vůbec) společnost vyzvala akcionáře, aby jí předložili akcie, jejichž forma byla změněna působením předmětného zákona, respektive na to, jakou lhůtu společnost akcionářům stanovila k předložení těchto akcií. Poruší-li společnost povinnosti stanovené jí § 3 odst. 2 zákona z. o. t., lze uvažovat toliko o nároku na náhradu tímto porušením způsobené škody.

9) Z hlediska poměřování vhodnosti, potřebnosti a míry zásahu do práv akcionáře je zákonodárcem zvolený způsob regulace ústavně konformním. Ačkoli totiž dochází k bezprostřednímu zásahu do vlastnického práva akcionáře, je akcionář ve výkonu práv spojených s akciemi toliko omezen, není vlastnického práva zbaven. Navíc se tak děje pouze na přechodnou dobu, neboť jsou-li akcie k vyznačení nezbytných údajů nebo k výměně za nové akcie na jméno předloženy (a sdělí-li akcionář společnosti údaje potřebné pro zápis do seznamu akcionářů), sistace jeho práv spojených s dotčenými akciemi bez dalšího (automaticky) odpadne.

10) Je tak zřejmé, že uvedeným zákonem byla akcionářům uložena povinnost předložit společnosti nejpozději do 30. června 2014 akcie i povinnost sdělit společnosti údaje potřebné pro zápis do seznamu akcionářů, jako následek porušení těchto povinností zákonodárce stanovil, že akcionář není po dobu prodlení oprávněn vykonávat práva spojená s akciemi, ohledně kterých je v prodlení, vlastnických práv k akciím zbaven nebyl.

11. Nadto ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou (srov. formulaci „z důležitého důvodu“), hypotéza právní normy zde není stanovena přímo právním předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V rámci posuzování důležitosti důvodu omluvy je tak na místě zohlednit celou řadu skutečností významných pro rozhodnutí o tom, je-li omluva (žádost o odročení) důvodná.

12. V nyní projednávané věci byla omluva, resp. žádost zástupce společnosti o odročení odvolacího jednání (nařízeného na den 10. května 2021), doručena odvolacímu soudu 3 hodiny před zahájením jednání, odůvodněnou „náhlou a vážnou zdravotní indispozicí“ s tím, že „substituční zastoupení je vyloučeno“. Jedná se (již) v pořadí o druhou žádost (totožného zástupce) o odročení odvolacího jednání, první žádosti ze dne 25. března 2021 o odročení odvolacího jednání (ve věci nařízeného na den 29. března 2021), odůvodněnou „nařízenou povinnou karanténou“, bylo odvolacím soudem vyhověno, nový termín odvolacího jednání byl stanoven na den 10. května 2021. Pozornosti odvolacího soudu neuniklo, že zástupce společnosti žádal (z důvodu „aktuálního zhoršení zdravotního stavu“) rovněž o odročení jednání již před soudem prvního stupně (viz žádost ze dne 9. prosince 2019, č. l. 103).

13. Při posuzování otázky důležitého důvodu ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř., resp. otázky naplnění zákonem stanovené podmínky pro jednání v nepřítomnosti účastníka, odvolací soud hodnotil nejen výše uvedený kontext žádostí zástupce v průběhu odvolacího řízení, tedy to, že i předchozí jednání soudu (prvního stupně či odvolacího) byla odročována z důvodu zdravotní indispozice zástupce společnosti, přihlédl rovněž k celkové délce řízení (zahájeného dne 21. prosince 2016) a předmětu řízení (vyslovení neplatnosti in eventum nicotnosti rozhodnutí jediného akcionáře), včetně pasivity společnosti v průběhu odvolacího řízení (jež se přes opakované výzvy) k podanému odvolání do doby rozhodnutí odvolacího soudu nevyjádřila, ač např. již v podání ze dne 30. října 2020 avizovala, že tak učiní, a neshledal, že by byly splněny podmínky pro odročení jednání odvolacího, jak zástupcem společnosti žádáno. Lze dodat, že právní zástupce měl možnost nechat se zastoupit jiným (vhodným) advokátem.

14. Rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí namítanou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti, jak odvolatelem namítáno, k tomu lze z bohaté soudní judikatury odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele.“ Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů (jen) tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2020, sp. zn. 23 Cdo 397/2020). Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

15. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a neshledal odvolání důvodným.

16. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňuje, pro stručnost na skutkové i správně právní závěry soudu prvního stupně odkazuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002).

17. Ve věci nastolenou otázkou je, zda je navrhovatelka k podání návrhu aktivně legitimována.

18. Podle § 2 z. o. t. se k 1. lednu 2014 mění listinné akcie na majitele, které nejsou imobilizovány, na listinné akcie na jméno; k tomuto dni rovněž dochází k odpovídající změně stanov společnosti. K účinnosti změny formy podle věty první se nevyžaduje zápis do obchodního rejstříku. Úprava změny formy akcií v zákoně upravujícím právní poměry obchodních společností a družstev se nepoužije (odstavec první). Představenstvo společnosti uvede stanovy do souladu s odstavcem 1 a podá návrh na zápis změny formy akcií podle odstavce 1 do obchodního rejstříku nejpozději do 30. června 2014 (odstavec druhý).

19. Podle § 3 z. o. t. akcionáři předloží akcie uvedené v § 2 odst. 1 společnosti k vyznačení nezbytných údajů nebo k výměně za nové akcie na jméno a sdělí společnosti údaje potřebné pro zápis do seznamu akcionářů nejpozději do 30. června 2014. Akcionář, který je v prodlení s plněním těchto povinností, není po dobu prodlení oprávněn vykonávat práva spojená s akciemi, ohledně nichž je v prodlení (odstavec první). Nejpozději 3 měsíce před uplynutím lhůty podle odstavce 1 společnost uveřejní způsobem určeným pro svolání valné hromady společnosti výzvu k předložení akcií a oznámení o následcích spojených s prodlením podle odstavce 1 a § 4 (odstavec druhý). Zda dojde k výměně akcií nebo pouze k vyznačení změn na dosavadních akciích, rozhodne představenstvo (odstavec třetí).

20. K výkladu citovaných ustanovení se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 31. října 2018, sp. zn. 27 Cdo 1795/2018, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 101/2019, dále v rozsudku ze dne 12. prosince 2018, sp. zn. 27 Cdo 912/2017, či v rozsudku ze dne 4. června 2019, sp. zn. 27 Cdo 660/2018, v nichž formuloval a odůvodnil (mimo jiné) následující závěry:

21. Zákon o obchodních korporacích přiznává akcionářům řadu práv (k problematice práv akcionáře srov. z komentářové literatury např. Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 510, m. č. 4), mezi něž se řadí (mimo jiné) i právo domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, popřípadě jiných orgánů soudem (§ 428 a násl. z. o. k.).

22. Nepředložila-li navrhovatelka (tvrdící, že je akcionářskou společnosti) akcie společnosti ve výše uvedené lhůtě, není po dobu prodlení oprávněna vykonávat práva s těmito akciemi spojená (a to bez ohledu na to, zda společnost uveřejnila výzvu dle § 3 odst. 2 z. o. t.), tedy ani podat předmětný návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře; není tak k podání návrhu aktivně věcně legitimována, jak správně uzavřel soud prvního stupně.

23. Stěžejní základ řečeného platí rovněž ve vztahu k požadovanému (eventuálnímu) návrhu na určení nicotnosti (zdánlivosti) předmětného rozhodnutí v situaci, kdy navrhovatelka (po poučení soudu prvního stupně dle § 118a odst. 1 o. s. ř.) netvrdila (krom toho, že je akcionářkou), v čem (konkrétně) shledává (je dle jejího názoru dán) naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.); k problematice povinnosti tvrzení v této otázce srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018, sp. zn. 30 Cdo 2320/2017.

24. Odkazuje-li odvolatelka na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2157/2007, přehlíží, že uvedené rozhodnutí vychází z odlišného skutkového i právního základu (postavení akcionáře, jehož akcie byly sepsány do konkursní podstaty, resp. otázku oprávnění správce konkursní podstaty vykonávat akcionářská práva k akciím sepsaným do soupisu majetku konkursní podstaty); shodně je tomu ve vztahu k navrhovatelkou zmiňovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2017, č. j. 7 Cmo 191/2016 – 759, v němž nebyla věc z pohledu § 3 z. o. t. neposuzována.

25. Z uvedených důvodu odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

26. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 o. s. ř., úspěšné společnosti žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, proto bylo rozhodnuto jak uvedeno ve výrokové části rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř.; dovolání se podává do dvou měsíců od doručení usnesení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.