VSPH 7 Cmo 202/2020-183

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Stanislava Bernarda a JUDr. Františka Švantnera ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, IČO IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovaným: 1) Jméno žalované A., IČO Anonymizováno ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované A ⟪LB:lb_008⟫ 2) Jméno žalované B., IČO Anonymizováno ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa žalované B ⟪LB:lb_010⟫ 3) Anonymizováno, IČO Anonymizováno ⟪LB:lb_011⟫ sídlem Adresa žalované B ⟪LB:lb_012⟫ 4) Jméno žalované C., IČO Anonymizováno ⟪LB:lb_013⟫ sídlem Adresa žalované C ⟪LB:lb_014⟫ 5) Anonymizováno, IČO IČO žalované D ⟪LB:lb_015⟫ sídlem Adresa žalované D ⟪LB:lb_016⟫ 6) Jméno žalované E, narozený Datum narození žalované E ⟪LB:lb_017⟫ bytem Adresa žalované E ⟪LB:lb_018⟫ 7) Jméno žalované F, narozený Datum narození žalované F ⟪LB:lb_019⟫ bytem Anonymizováno ⟪LB:lb_020⟫ 8) Jméno žalované G, narozený Datum narození žalované G ⟪LB:lb_021⟫ bytem Adresa žalované H ⟪LB:lb_022⟫ 9) Jméno žalované I, narozený Datum narození žalované I ⟪LB:lb_023⟫ bytem Anonymizováno ⟪LB:lb_024⟫ žalovaní 2)-5) a 7)-9) zastoupení advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_025⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_026⟫ o zaplacení 135 800 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2020 č. j. 79 Cm 160/2013-148

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2020 č. j. 79 Cm 160/2013-148 se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2)-5) a 7)-9) na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem celkovou částku ve výši 77 448 Kč, a to k rukám jejich zástupce Jméno advokáta B, advokáta.

III. Žalobce a žalovaní 1) a 6) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení

1) „Současně platí, že neučiní-li do uplynutí lhůty povinný akcionář veřejný návrh, porušuje svoji zákonnou povinnost vůči těm akcionářům, kteří byli vlastníky akcií k poslednímu dni lhůty pro učinění povinného veřejného návrhu (a to bez ohledu na to, zda je nabyli před vznikem této povinnosti nebo až poté).“,

2) „Jinými slovy, aktivní věcná legitimace k žalobě o uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií svědčí těm akcionářům, kteří byli vlastníky akcií k poslednímu dni lhůty pro učinění povinného veřejného návrhu (a to bez ohledu na to, zda je nabyli před vznikem této povinnosti nebo až poté).“,

3) „Uplyne-li povinnému akcionáři lhůta k učinění veřejného návrhu, mohou se ostatní akcionáři domáhat buď splnění této povinnosti, a /nebo náhrady škody způsobené jejím porušením. Nicméně i poté mohou akcie společnosti převézt např. na veřejném trhu na jiné osoby, a ukončit tak svoji účast ve společnosti. Učiní-li tak, jejich právo na ukončení účasti ve společnosti bude realizováno, byť nikoliv akceptací povinného veřejného návrhu. Z tohoto důvodu na nabyvatele akcií, kteří akcie nabyli po uplynutí lhůty k učinění veřejného návrhu, právo domáhat se vůči povinnému akcionáři ukončení své účasti v cílové společnosti nepřechází.“;

Žalobci tím, že akcie nabyl až dlouho poté, co poslední skupině navrhovatelů uplynula lhůta k učinění povinné nabídky převzetí, žádný žalobní nárok nevznikl. Na této prosté skutečnosti žádné vyjádření orgánu státní správy ani žádná další skutečnost nemůže nic změnit. Pokud není nabídka převzetí „učiněna vůbec“ ve smyslu ust. § 183g odst. 1 obch. zák., tedy ve lhůtě dle ust. § 183b odst. 1 obch. zák., je postup dle zmíněného ust. 183g odst. 1 obch.zák. nezbytný pro věřitele k zachování práva na odprodej svých akcií navrhovateli. Žalobce však logicky postup dle uvedeného ustanovení obch. zák. vůči žalovaným učinit nemohl, ježto nebyl v době běhu lhůt dle téhož ust. § 183g odst. 1 obch. zák.akcionářem cílové společnosti. Ve výše uvedeném smyslu je třeba přezkoumat oprávněnost žalobního nároku ve vztahu k navrhovatelům každé jednotlivé nabídky převzetí zvlášť, a to ve smyslu výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, tedy podmínky vlastnictví akcií cílové společnosti v poslední den lhůty pro její činění (šlo u jednotlivých nabídek o data 9. 1. 2006, 27. 11. 2006, 4. 4. 2007, 17. 9. 2007, 8. 10. 2007, 4. 2. 2008), kdy zájem nadále vlastnit takové akcie může být ovlivněn změnou ve struktuře ovládání cílové společnosti. Toto je i v souladu s preambulí předmětné směrnice 2004/25/EU, tzv. 13. směrnice, o nabídkách převzetí, jejímž provedením byla česká úprava dle § 183a a. n. obch. zák., kde je v odst. (2) preambule popsán účel úpravy: „It is necessary to protect the interests of the holders of the securities of companies... when those companies are the subject of... changes of control...“, česky: „Je nezbytné ochránit zájmy držitelů akcií ve společnostech... kdy tyto společnosti jsou předmětem... změny kontroly...“. Takto podává i zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu: „Právní úprava povinnosti učinit veřejný návrh tudíž směřuje především k ochraně těch menšinových akcionářů, kteří vlastní akcie společnosti v době vzniku povinnosti učinit veřejný návrh (tedy v době, kdy určitá osoba nabude rozhodný podíl), popř. jejich universálním právním nástupcům. Právě jim totiž zákon zakotvením této povinnosti poskytuje ochranu v podobě zajištění práva na ukončení účasti ve společnosti za odpovídající (přiměřené) protiplnění, tj. tak, aby nedošlo k poškození jejich majetkových práv (v situaci, kdy cena akcií na trhu, popř. jejich likvidita, může v důsledku ovládnutí cílové společnosti či zvýšení podílu ovládající osoby /ovládajících osob/ výrazně poklesnout).“ Výše uvedená data jsou klíčová i ve vztahu ke zkoumání, zda žalobce učinil navrhovatelům nabídek návrhy ve smyslu ust. § 183g odst. 1 obch. zák., nezbytné k zachování předmětného nároku pro případné podání žaloby. Z uvedených důvodů navrhli žalovaní potvrzení odvoláním napadeného rozsudku.

4) Soud prvního stupně nepřihlédl k důkau dopisem ČNB ze dne 19. 2. 2010, dle kterého má při povinné nabídce převzetí nárok na přiměřené protiplnění i vlastník nekótovaných akcií.

5) Soud prvního stupně nesprávně vyložil ustanovení § 183b obch. zák. pokud uzavřel, že slovní spojení „jsou-li účastnické cenné papíry cílové společnosti kótované“ vymezuje okruh akcionářů, kterým má být povinná nabídka adresována. Pro tento výklad neexistuje žádná právní opora. Okruh akcinářů, adresátů povinné nabídky převzetí nelze nijak omezit a vztahuje se vždy na všechny akcionáře bez ohledu na to, zda akcie nabyli jako akcie kótované či nikoliv.

6. K odvolání se vyjádřili též žalovaní podáním ze dne 16. 8. 2021. Uvedli, že nabídkový dokument, otištěný 16. 7. 2009 v Anonymizováno, obsahuje šest samostatných povinně činěných nabídek převzetí, nikoli jednu nabídku, kdy povinnost učinit každou jednotlivou nabídku založila konkrétnímu navrhovateli konkrétní časově určená změna ve struktuře kontroly cílové společnosti, jak je podrobně popsáno v úvodu nabídkového dokumentu, aby žádný adresát nabídky nemohl být uveden v omyl. V tomto smyslu je dokument v úvodu označen jako povinná nabídka převzetí a je i přesným odkazem na zákon vymezen důvod činění nabídky převzetí u každého z navrhovatelů. Takto byl dokument schválen rozhodnutím ČNB čj. 2009/4749/570 z 29. 6. 2009 a jeho text tvoří nedílnou přílohu tohoto rozhodnutí. Důvodem takového vtělení více nabídek do jednoho dokumentu byla snaha ušetřit peníze a čas (v opačném případě by bylo nutné např. dát zhotovit šest znaleckých posudků, objednat šest novinových inzerátů, vést šest samostatných správních řízení o souhlas dle ust. § 183e odst. 7 obch. zák. atd.), což umožňovala skutečnost, že se veškeré nabídky týkali jediné emise akcií, s přiděleným ISIN: Anonymizováno, vycházeje z předpokladu, že případní nečiněním nabídek postižení tzv. mimostojící akcionáři vlastnili své akcie po celou dobu od 9. 11. 2005 do 4. 2. 2008, tedy od první změny ve struktuře kontroly akcií cílové společnosti ve smyslu ust. § 183b odst. 1 obch. zák. do konce lhůty k učinění poslední nabídky převzetí, označené v nabídkovém dokumentu, a v rámci šesti nabídek v prodlení činěných dodatečně ke stejnému datu by logicky všichni přijali nabídku cenově nejvýhodnější. Proto navrhovatel právnická osoba, v jehož zájmu nabídka činěna a který osobně nabýval 2 akcie v nabídce, se zavázal, že tuto nejvyšší cenu zaplatí. Tato nejvyšší cena v nabídce je odvozena od prémiové ceny, již pochybnou konstrukcí dotvořila ČNB pro navrhovatelku právnická osoba. Tento svůj postup mohla právnická osoba opřít mj. o ust. § 183c odst. 5, věta druhá, obch. zák., kdy cena „nebyla přiměřená“ (nevýhodná) pro ni samou jakožto navrhovatelku, ale byla výhodná pro adresáty nabídky převzetí. Na žalobní nárok žalobce je třeba hledět z pohledu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené např. v jeho rozsudku z 26. 10. 2011 ve věci sp. zn. 29 Cdo 5290/2009. Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu se dle obsahu textu týká úpravy povinně činěného veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií, tedy institutu, jehož název byl dle důvodové zprávy k novele obch. zák., k zákonu č. 370/2000 Sb., „vzhledem k terminologii obvykle používané v zahraničí i vzhledem k terminologii návrhu Třinácté směrnice, která se touto problematikou zabývá,...“ změněn na „pojem ‚nabídka převzetí‘ “. Kromě přejmenování nepoznala úprava povinných nabídek převzetí vůči své původní verzi zásadních změn, veřejný návrh byl oproti nabídce méně podrobně upraven, ale jak účelem úpravy, tak jejím obsahem včetně číslování paragrafů textu, až na drobnosti (povinnost odkupu vznikala při získání či překročení ½, ⅔ a ¾ hlasovacích práv oproti získání či překročení podílu umožňujícího ovládnutí, a dále ⅔ a ¾ hlasovacích práv u nabídky převzetí, dále povinně činěný veřejný návrh smlouvy neznal prostředek nápravy v případě prodlení navrhovatele dle ust. § 183g odst. 1 obch. zák., v případě stanovení ceny se nevyžadoval povinně znalecký posudek a v případě veřejně obchodovatelných akcií neznal institut „prémiové ceny“) s úpravou nabídky převzetí identický. Konec konců nabídka převzetí byla i nadále v ust. § 183a odst. 1 obch. zák. definována jakožto „ veřejný návrh smlouvy o koupi cenných papírů “).

7. Ve světle výše zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu jsou následující tvrzení, v něm obsažená, klíčová pro posouzení oprávněnosti této námitky žalovaných:

Navrhl, aby odvolací soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

8. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, důkazy správně vyhodnotil, pročež učinil relevantní skutková zjištění. Věc též i právně správně posoudil. Odvolací soud se plně ztotožňuje s důvody zamítnutí žaloby uvedenými soudem prvního stupně. Zásadní v dané věci není z hlediska aktivní věcné legitimace žalobce skutečně učiněná nabídka převzetí, kdy mezi účastníky není sporu o tom, že byla učiněna - zveřejněna v Hospodářských novinách ze dne 16. 7. 2009 s dobou závaznosti nabídky 4 týdny, ale kdy skončila zákonná povinnost žalobců takovouto nabídku učinit. Podle již soudem prvního stupně citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5290/2009: „Aktivní věcná legitimace k žalobě o uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle ustanovení § 183b odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 3. 1998, svědčí zásadně pouze akcionářům, kteří byli vlastníky akcií k poslednímu dni lhůty pro splnění povinnosti učinit veřejný návrh.“ I podle řečené judikatury není tedy pro vznik práva minoritního akcionáře podstatné, kdy byla zveřejněna příslušná nabídka na odkup akcií resp. délka závaznosti takovéto nabídky, leč aktivní věcnou legitimaci k žalobě o uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií mají pouze akcionáři, kterí byli vlastníky akcií k poslednímu dni lhůty pro splnění povinnosti učinit veřejný návrh. V daném případě v předmětném řízení nebyl ovšem podán návrh ve výše jmenovaném smyslu, leč je požadováno zaplacení 135 800 Kč coby ceny 350 kusů akcií společnosti právnická osoba., ohledně nichž je tvrzeno, že právním předchůdcem žalobce byla přijata bez výhrad nabídka převzetí učiněná skupinou navrhovatel – žalovaných. Jak konstatoval již soud prvního stupně, právní předchůdci žalobce (Anonymizováno, Anonymizováno, Anonymizováno) nepodali v zákonem určené lhůtě (§ 183g odst. 1 obch. zák.) do 6ti měsíců ode dne, kdy marně uplynula lhůta, ve které byli žalovaní povinni učinit nabídku převzetí návrh, kterým by se domáhali u soudu uzavření příslušné smlouvy ohledně předmětných akcií a ani nepožadovali náhradu škody způsobené tím, že návrh nebyl žalovanými v příslušné lhůtě učiněn. Anonymizováno nabyl 350 kusů předmětných akcií až dne 24. 7. 2009, zatímco zákonná lhůta pro učinění nabídky převzetí skončila již dne 6. 8. 2008. Žalobce coby jeho právní nástupce tak nemá nárok na protiplnění za 350 kusů akcií společnosti právnická osoba., neboť toto právo zaniklo.

10. Zásadní námitka odvolatele, že právní předchůdce žalobce – Anonymizováno akceptoval fakticky, byť po výše uvedené zákonné lhůtě, učiněnou nabídku na odkup akcií tak, jak byla zveřejněna v Anonymizováno, přičemž v rámci tohoto zveřejnění bylo uvedeno, že se týká všech akcionářů resp. nebylo uvedeno, že by se týkala jen některých, pročež mu měly být peníze za akcie vyplaceny, není důvodná. V prvé řadě je třeba uvést, že ohledně předmětných akcií nebyla žalovanými se žalobcem či s jeho předchůdcem uzavřena žádnou smlouva, nic takového nebylo ani tvrzeno, tím spíše pak prokázáno. Ze smlouvy, uzavřené (logicky) v souvislosti se zveřejněnou nabídkou odkupu, povinnost žalovaných tedy nevyplývá. Nevyplývá však ani ze zákona. Sice na straně jedné lze kvitovat námitku odvolatele, že ve zveřejnění odkupu akcií nebylo uvedeno, že by se týkal jen těch akcionářů, kterým právo na adkup ve smyslu ustanovení zákona uvedených soudem prvního stupně vznklo (viz. § 183b, § 183e a § 183g obch. zák.), ovšem řečená nabídka byla, jak z ní jednoznačně vyplývá, činěna dle § 183b obch.zák. v důsledku nabytí žalovanými příslušného podílu na hlasovacích právech. Nebyla tedy činěna jen jako dobrovolná nabídka odkupu akcií, leč byla činěna v rámci povinnosti jí učinit výlučně na základě ust. § 183b obch. zák. A právě proto lze vycházet z výše citovaného judikátu ohledně lhůty, kdy skončila zákonná povinnost nabídkou daná. Jinak řečeno, předmětná nabídka se vztahovala jen na akcionáře mající – vlastnící předmětné akcie v rozhodné době, nikoli i na akcionáře, nabyvší je až následně, po uplynutí rozhodné doby. Žalobce je ohledně 350ti akcií právním nástupcem akcionáře, který akcie nabyl až poté, co skončila rozhodná doba (nabyl je dne 29. 8. 2009). Soud prvního stupně vyšel „z posledního data vzniku povinnosti podat nabídku převzetí, tj. 4. 12. 2007, pročež pak příslušná doba skončila dnem 6. 8. 2008. K tomuto dni právní předchůdce žalobce nebyl ohledně 350ti kusů akcií akcionářem. I kdyby tomu bylo jinak – dle tvrzení žalovaných, lhůta počítána jednotlivě resp. do 9. 7. 2006, ani pak resp. tím spíše nebyl právní předchůdce žalobce akcionářem k tomuto dni. Podle odvolacího soudu tedy žalobci v žádném případě nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání předmětné žaloby, pročež žaloba není důvodná a soud prvního stupně rozhodl správně, když ji zamítl.

11. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný, včetně od úspěchu se odvíjejícího nákladového výroku.

12. Jelikož odvolatel (žalobce) nebyl v rámci odvolacího řízení vůbec úspěšný, náleží náhrada nákladů odvolacího řízení v souladu se zásadou úspěchu v řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., úspěšným žalovaným 2)-5) a 7)-9), zastoupeným advokátem, jimž vzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolatel je tak povinen zaplatit jim náklady právního zastoupení tvořené odměnou advokáta dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „vyhláška“) ve výši 73 248 Kč za zastupování 7 žalovaných za 2 společné úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem dne 18. 8. 2021, přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 bod 4 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky náleží odměna 6 540 Kč, jež je snížená dle § 12 odst. 4 vyhlášky o 20 % na 5 232 Kč). A dále tvořené náhradou hotových výdajů za 14 /2x7/ úkonů právní služby v celkové výši 4 200 Kč (náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč). Celkem tedy činí odměna, včetně náhrady hotových výdajů, částku ve výši 77 448 Kč za všechny společně zastupované žalované.

13. Žalobce a žalovaní 1) a 6) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť úspěšní žalovaní, jež by měli nárok na náhradu nákladů čízení, nebyli zastoupeni advokátem, tudíž jim žádné náklady řízení spočívající v odměně advokáta nevznikly.

Proti tomuto rozsudku vyjma náhradově nákladového výroku je dovolání přípustné jen za podmínek § 237 o. s. ř.; lze je podat do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně.