VSPH 7 Cmo 53/2020-748

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudkyň JUDr. Lenky Grollové a JUDr. Milady Uhlířové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ navrhovatele: Jméno navrhovatele, narozena Datum narození navrhovatele ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa navrhovatele ⟪LB:lb_003⟫ zastoupena Jméno Zástupce, advokátem ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ za účasti: 1) Jméno advokáta A ⟪LB:lb_006⟫ bytem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_007⟫ 2) Jméno advokáta B, IČ IČO advokáta B ⟪LB:lb_008⟫ adresa ⟪LB:lb_009⟫ oba zastoupeni Jméno advokáta C, advokátem ⟪LB:lb_010⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_011⟫ o určení, že Jméno advokáta D, nar. Datum narození advokáta D a o určení velikosti jeho akcionářského podílu, a o určení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře této společnosti ze dne 17. 12. 2010, k odvolání účastnice 1) a 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2019 č. j. 75 Cm 76/2011-681, a o odvolání účastnice 1) a 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2019, č. j. 75 Cm 76/2011-703,

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2019 čj. 75 Cm 76/2011-681 a ze dne 29. října 2019, č. j. 75 Cm 76/2011-703, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

1. Nesprávně posoudil svou pravomoc ve věci rozhodnout výrokem I proti účastnici 1, neboť není pravdou jeho závěr, že tento výrok směřuje proti účastníkům, kteří mají na území České republiky bydliště nebo sídlo. Účastnice 1 zdůrazňuje, že nemá a především ani v době podání návrhu neměla své bydliště na území Anonymizováno, nýbrž vždy měla bydliště na území Anonymizováno, a to na adrese Anonymizováno, PSČ adresa, pročež soud k vydání I. výroku nemá potřebnou pravomoc. Svou pravomoc ve věci pak soud prvního stupně posoudil i neúplně, neboť se nezabýval otázkou, zda je dána jeho pravomoc ve vztahu k II. výroku a III. výroku jeho rozhodnutí. Napadené usnesení je proto dle odvolatelek nesprávné a nepřezkoumatelné.,

2. Nesprávně a neúplně posoudil aktivní věcnou legitimaci navrhovatele v této věci ohledně jeho nároku, o kterém bylo rozhodnuto pod bodem I. výroku napadeného usnesení. Analogii této věci se spoluvlastnickými žalobami v předmětném sporu tak, jak ji použil soudu prvního stupně, a to včetně jím citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze vůbec použít, což dále odůvodnily. Soud prvního stupně se pak vůbec nezabýval aktivní věcnou legitimací navrhovatele k jeho dvěma zbylým nárokům, o kterých bylo rozhodnuto výroky II. a III. Uvedené tak činí napadené usnesení nepřezkoumatelným.,

3. Nesprávně a neúplně posoudil naléhavý právní zájem navrhovatele. Soud pochybil, když svůj závěr o existenci naléhavého právního zájmu navrhovatele ve vztahu k I. výroku napadeného rozhodnutí odůvodnil tak, že navrhovatel obecně má statut dědice, ačkoliv Vrchní soud v Praze jasně uzavřel, že tímto závěrem nelze dostatečně existenci naléhavého právního závěru navrhovatele odůvodnit. Jeho naléhavý právní zájem nelze tak, jak to učinil soud prvního stupně, ani dovodit z okolnosti, že se účastnice jeho návrhu brání. Odvolatelky dále poukázaly na to, že navrhovatel nemůže mít žádný právní zájem na určení rozložení základního kapitálu účastnice 2, a už vůbec ne na určení rozložení základního kapitálu na akcie ve formě na majitele, které je v přímém rozporu s textem zákona předepisujícím obligatorní formu akcií na jméno. Pokud jde o navrhovatelem uplatněný nárok na vyslovení nicotnosti rozhodnutí jediného akcionáře, měl soud prvního stupně posuzovat naléhavý právní zájem navrhovatele ve vztahu k jednotlivým rozhodnutím učiněným při valné hromadě konané dne 17. prosince 2010. Navrhovateli dle odvolatelek nesvědčí naléhavý právní zájem na žádném nároku jím uplatněném, již jen z toho důvodu, že není vůbec jisté, zda navrhovatel vůbec nějaké akcie nebo akciový podíl na účastnici 2 zdědí;

4. Nevypořádal se s celým předmětem sporu, když se nezabýval převodem akciového podílu zemřelého pana Jméno advokáta D (nikoliv akcií) na účastnici 1, čím hrubě porušil procesní práva účastnic a založil tím závažnou vadu předmětného řízení, která měla za následek vydání nesprávného rozhodnutí (v podrobnostech viz čl. IV. odvolání);

5. Nezdůvodnil vydání I. výroku napadeného rozhodnutí, čímž jej učinil v rozsahu I. výroku nepřezkoumatelným (v podrobnostech viz čl. VIII. odvolání);

6. II. výrok napadeného rozhodnutí je nezákonný, když určuje formu akcií na majitele účastnice 2 v přímém rozporu s textem zákona (v podrobnostech viz čl. IX. odvolání);

7. III. výrok je neurčitý, tudíž nezákonný, když nespecifikuje, která rozhodnutí mají být nicotná (v podrobnostech viz čl. X. odvolání );

8. Nesprávně a nesrozumitelně posoudil dobrou víru účastnice 1, jako podmínku vydržení, s ohledem na argumentaci obsaženou v návrhu navrhovatele, čímž učinil celé napadené rozhodnutí nesprávným a nepřezkoumatelným (v podrobnostech viz čl. XI. odvolání);

9. K odvolání se vyjádřil navrhovatel tak, že považuje obě napadené usnesení soudu prvního stupně za věcně správná, a proto navrhuje, aby je odvolací soud potvrdil. Dále se obsáhle vyjádřil k věcným námitkám odvolatelek.

10. Odvolací soud, jenž s ohledem na čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. postupoval dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř.), přezkoumal napadená usnesení i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 a 5, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.) a neshledal podmínky pro potvrzení (§ 219 o. s. ř.) ani změnu (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) napadených usnesení.

11. Odvolací soud posuzoval danou věc s ohledem na ustanovení § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

12. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně konstatuje, že:

Řízení o určení, jehož se navrhovatel domáhá výrokem I. svého petitu je vedeno dle ust. § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., neboť se jedná o spor mezi společníky a obchodní společností navzájem, týkající se účasti na společnosti. Jde tak o řízení dle ustanovení 200e o. s. ř., které je z procesního hlediska řízením nesporným (§ 120 odst. 2 o. s. ř.) [srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 572/2015]. Účastenství v něm se podle ustanovení § 200e odst. 3 o. s. ř. řídí ustanovením § 94 odst. 1 větou první o. s. ř., pročež je účastníkem tohoto řízení navrhovatel, účastnice 1) a účastnice 2), neboť o jejich právech a povinnostech je v řízení jednáno.

Řízení o vyslovení neplatnosti, popř. nicotnost rozhodnutí jediného akcionáře (viz výrok II. petitu navrhovatele) je řízením dle § 9 odst. 3 písm. b) o. s. ř. o statusové věci obchodní společnosti, a je rovněž řízením dle ustanovení 200e o. s. ř.; účastenství v něm se podle ustanovení § 200e odst. 3 o. s. ř. rovněž řídí ustanovením § 94 odst. 1 větou první o. s. ř. a jeho účastníkem vedle navrhovatele je pouze společnost (srov. § 131 odst. 1 a § 183 obch. zák. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2043/2016, ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2236/2016), a ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4727/2016).

13. Pro řízení ve věcech uvedených v § 9 odst. 3 písm. b) a g) je podle ust. § 200e odst. 1 věta první o. s. ř. příslušný krajský soud, u něhož je obchodní společnost zapsána v obchodním rejstříku.

14. Podle ust. § 112 odst. 1 o. s. ř. může soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.

15. Z návrhu navrhovatele odvolací soud zjistil, že navrhovatel se v tomto řízení domáhá určení, že Jméno advokáta D byl v době své smrti, tj. k Anonymizováno jediným akcionářem Společnosti, a že jeho obchodní podíl odpovídal celkem 100% základního kapitálu Společnosti, který činí 2.500.000 Kč a je rozvržen na 498 kusů listinných akcií na majitele o nominální hodnotě 5.000 Kč a na 2 kusy listinných akcií na jméno o nominální hodnotě 5.000 Kč (viz výrok I. jeho petitu). Svůj návrh odůvodnil tím, že Jméno advokáta A se majitelkou akcií Společnosti nikdy nestala. Jméno advokáta A se prezentovala jako jediný akcionář Společnosti, přičemž se prokazovala hromadnou akcií, jejíž vydání však stanovy Společnosti neumožňovaly. Dále se navrhovatel domáhal určení, že rozhodnutí jediného akcionáře přijatá v působnosti valné hromady Společnosti dne 17. 12. 2011 jsou neplatná (viz výrok II. jeho petitu), resp. nicotné (viz odůvodnění jeho návrhu), právě proto, že nebyla přijata jediným akcionářem Společnosti.

Odvolatelky proto navrhly, aby odvolací soud napadená usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh navrhovatele v celém rozsahu zamítne a zároveň uloží navrhovateli povinnost uhradit účastnicím náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

16. Z návrhu navrhovatele a z jeho skutkových tvrzení tak vyplývá, že rozhodnutí o nároku navrhovatele vůči účastnici 1 a 2, vyjádřeném ve výroku I. jeho petitu teprve vytvoří předpoklad ke vzniku nároku uplatněným výrokem II. jeho petitu, tj. vůči účastnici 1. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně shledal, že rozhodnutí o návrhu navrhovatele na určení, že ke dni své smrti dne 16. 5. 2011 byl Jméno advokáta D, narozený dne Datum narození advokáta D, jediným akcionářem Společnosti, podmiňuje posouzení návrhu o určení neplatnosti resp. nicotnosti rozhodnutí jediného akcionáře Společnosti ze dne 17. 12. 2010, pročež je spojení těchto věcí ke společnému řízení vyloučeno (viz. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 765 s.). Nepřípustným společným řízením o určení, že ke dni své smrti dne Anonymizováno byl Jméno advokáta D, narozený dne Datum narození advokáta D, jediným akcionářem Společnost a o vyslovení neplatnosti předmětné valné hromady Společnosti, je řízení před soudem prvního stupně zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci.

17. Nadto, odvolací soud shledal, že z výroku I. navrhovatelova petitu plyne, že se jím vedle určení, že Jméno advokáta D byl ke dni své smrti jediným akcionářem Společnosti i toho, jaké akcie, představující jeho podíl ve Společnosti, k tomuto dni vlastnil. Pokud tedy soud prvního stupně ve výroku II. napadeného usnesení rozhodl tak, že se určuje, že základní kapitál Společnosti ve výši 2 500 000 Kč je rozvržen na 498 kusů kmenových akcií na majitele v listinné podobě ve jmenovité hodnotě 5 000 Kč a 2 kusy kmenových akcií na jméno v listinné podobě ve jmenovité hodnotě 5 000 Kč, nejenom že nerozhodl o tom, čeho se navrhovatel ve svém návrhu domáhal, ale svým rozhodnutím překročil jeho návrh. Protože předmětné řízení nelze zahájit bez návrhu a ani z právního předpisu takový způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, jak o něm ve svém výroku II. rozhodl soud prvního stupně, z právního předpisu nevyplývá, nebyly pro toto jeho rozhodnutí splněny zákonné podmínky dle ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. Jedná se tak o další vadu řízení, která měla vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.

18. Odvolací soud vzhledem k výše uvedeným závěrům nemůže v tomto stadiu řízení, kdy byly a dosud jsou projednávány věci, jejichž společné projednání je ze zákona vyloučeno, jež se nadto netýkají týchž účastníků řízení, a kdy soud prvního stupně ani nerozhodl o všech nárocích navrhovatele, posuzovat a rozhodnout o námitkách odvolatelek, zda je dána pravomoc soudu dle ust. § 7 o. s. ř. v tomto dosud společném řízení. A nemůže se tak ani zabývat tím, zda byly z procesního hlediska splněny předpoklady k věcnému projednání návrhu ve smyslu ust. § 80c o. s. ř. (námitky odvolatelek ad 2 a 3). To vše pak vylučuje další věcné posouzení případu odvolacím soudem.

19. Vzhledem ale k odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně je třeba dle odvolacího soudu obecně uvést, že pokud ve věci o určení kdo je společníkem společnosti a s jakým podílem, ve které jde o spor s mezinárodním prvkem ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, je pravomoc soudů České republiky dána podle ust. § 37 odst. 1 citovaného zákona, je-li dána podle předpisů platných v České republice jejich příslušnost (viz rozhodnutí VS v Praze sp. zn. 10 Cmo 414/95); k příslušnosti soudu v této věci viz výše.

20. Odvolacího soudu má pak za to, že vzhledem k předmětu řízení a odůvodnění napadeného usnesení, kdy navrhovatel je jedním z dědiců po zemřelém, jehož majetek nebyl v dědickém řízení znám, a o němž je veden tento spor, je nutno dále odkázat na stávající soudní judikaturu:

21. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98 (publikovaný v Soudních rozhledech 6/2001), vyložil, že: “Spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc (lhostejno, zda movitá či nemovitá), se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci (srov. mutatis mutandis rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1998, pod číslem 47); je tomu tak právě proto, že je-li zde více dědiců a dědictví ohledně sporné věci nebylo vypořádáno, nemohou se dědicové bez dalšího domáhat určení, že jsou (spolu)vlastníky věci.“

22. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 67), přijal závěr, že:

„ Zanechal-li zůstavitel více dědiců, nebylo-li dědictví mezi nimi vypořádáno ohledně věci, o kterou jde v občanském soudním řízení vedeném s jinou osobou (osobou, která není zůstavitelovým dědicem), a byla-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že v dědickém řízení (popřípadě v původním dědickém řízení) nebyl tento majetek znám (řízení o dědictví bylo pro nedostatek majetku zastaveno nebo tento majetek nebyl v řízení o dědictví projednán, protože nebyl zjištěn), jsou až do vypořádání dědictví ohledně této věci všichni dědici považováni za vlastníky této věci; z právních úkonů týkajících se této věci jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech, a v řízení, v němž jde o tuto věc, mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Z uvedeného závěru Nejvyššího soudu vychází i soudní judikatura v tzv. řízeních nesporných (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1158/2009).

23. V usnesení ze dne 20. září 2017, sp. zn. 22 Cdo 3291/2017 vyložil Nejvyšší soud, že: „Až do doby vypořádání dědictví ohledně věci, jež patří (nebo o níž je tvrzeno, že patří) do dědictví po zůstaviteli, se za její vlastníky považují všichni zůstavitelovi dědici. Proto i za situace, že dojde mezi nimi ke sporu, který se týká této věci, platí, že musí být účastníky řízení všichni tito dědicové. V opačném případě nemůže být žalobě vyhověno, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Tento závěr vyplývá z § 159a odst. 1 o. s. ř., podle kterého nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Pokud by se některý z dědiců nezúčastnil řízení, nebyl by pravomocným rozhodnutím ve věci vázán a v poměru k němu by nebylo možno považovat vzájemné vztahy mezi dědici za vypořádané. Z toho také plyne, že ten z dědiců, který s žalobcem uplatněným nárokem nesouhlasí, může být žalobcem označen jako účastník řízení na straně žalované, čímž podmínka věcné legitimace bude naplněna [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 882/2004 (uveřejněný pod č. 2 714 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Ke stejným závěrům se přihlásila i aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřená např. v usnesení ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2384/2015 (dostupném na www.nsoud.cz).“ V uvedeném usnesení přijal Nejvyšší soud závěr, že: „ Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba věcnou legitimaci účastníků řízení odlišovat, neboť se jedná o dva rozdílné právní pojmy. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Oproti tomu naléhavý právní zájem je dán tam, kde by bez uvedeného určení bylo právo žalobce ohroženo nebo se jeho právní postavení stalo nejistým.“.

24. Vzhledem k uvedenému je nutno připomenout, že dle ust. § 167 odst. 2 o. s. ř. i pro usnesení ve věci v tzv. nesporných řízení platí ust. § 159a odst. 1 o. s. ř., podle kterého nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.

25. Na rozdíl od sporných řízení je ale v nesporných řízeních soud povinen kdykoliv za řízení „z úřední povinnosti“ zkoumat, zda se řízení opravdu účastní ti, o jejichž právech a povinnostech má být jednáno nebo jejichž právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (§ 94 odst. 1 o. s. ř.). K tomu musí soud provést všechny úkony, které jsou potřebné k tomu, aby okruh účastníků byl správně zjištěn a vymezen. Ust. § 200e odst. 1 a 3 o. s. ř. interpretoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 230/95 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6., nález č. 75, str. 39 a násl.), tak, že "ve všech druzích řízení, na které se vztahuje ustanovení § 200e o. s. ř., jsou účastníky řízení všichni ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno". Tedy i v těch řízeních vymezených ust. § 200e odst. 1 o. s. ř., která mohou být zahájena pouze na návrh, neboť ust. § 200e odst. 3 o. s. ř. nerozlišuje účastenství podle druhů řízení, s ohledem na způsob jejich zahájení. A ačkoliv to již není pro věc rozhodné, z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že soud prvního stupně se okruhem účastníků řízení z pohledu ust. § 200e odst. 1 a 3 o. s. ř. nezabýval.

26. Z vyložených důvodů odvolací soud napadená usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně nejprve podle § 112 odst. 2 o. s. ř. vyloučí návrh navrhovatele v té části, ve které se domáhá určení neplatosti rozhodnutí jediného akcionáře přijatách v působnosti valné hromady Společnosti dne 17. 12. 2011, k samostatnému řízení. O věci vyloučené k samostatnému řízení rozhodne poté, co bude pravomocně skončeno řízení o návrhu navrhovatele na určení, že Jméno advokáta D byl ke dni své smrti jediným akcionářem Společnosti, a jaké akcie, představující jeho podíl ve Společnosti, k tomuto dni vlastnil.

27. V řízení vedeném pod sp. zn. 75 Cm 76/2011 se soud prvního stupně bude ve smyslu výše uvedeného nejprve zabývat procesními námitkami odvolatelek. Jestliže ohledně jejich námitky ad 1 dospěje k závěru, že je v této věci dána pravomoc soudu o ní rozhodnout, bude se zabývat i tím, zda je v řízení jednáno se všemi účastníky ve smyslu ust. § 200e odst. 1 a 3 o. s. ř. s ohledem na výše uvedenou soudní judikaturu. Teprve poté v případě, že dospěje k závěru, že předpoklady úspěšnosti určovacího návrhu navrhovatele dle ust. § 80c o. s. ř. byly po procesní stránce splněny, tj. bude-li mít aktivní věcnou legitimaci a naléhavý právní zájem navrhovatele na předmětném určení za prokázaný, bude se jeho návrhem zabývat věcně, a to i námitkami k tomu odvolatelkami vznesenými.

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.