VSPH 6 Cmo 149/2021-113

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Ing. Dušana Hrabánka a JUDr. Františka Švantnera ve věci ⟪LB:lb_001⟫ navrhovatele: Jméno navrhovatele, narozený Datum narození navrhovatele ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa navrhovatele ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ za ⟪LB:lb_006⟫ účasti: Jméno advokáta B, IČO IČO advokáta B ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem tituly před jménem ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění vlastníků ze dne 24. 9. 2018, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2021 č. j. 80 Cm 194/2018-75,

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2021 č. j. 80 Cm 194/2018-75 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

1) Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002 brojil proti odůvodnění (viz odst. 6. a zčásti zřejmě odst. 8. napadeného rozhodnutí), když se jedná o tzv. “souhrnná zjištění” ve smyslu uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to ještě ve velmi stručném rozsahu. V napadeném rozhodnutí není mimo jiné uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů. V odst. 6. napadeného rozhodnutí se mimo jiné uvádí: “Soud provedl účastníky navržené důkazy, ty následně hodnotil v rozsahu relevantním pro rozhodnutí....”, avšak absentuje přehled, jaké důkazy tedy soud provedl a jaké z nich učinil skutková zjištění.

2) Neúplně zjištěný skutkový stav. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým závěrům. Nicméně vymezení odvolacích námitek je limitováno odůvodněním napadeného rozhodnutí. Z napadaného rozhodnutí neplyne, jaké konkrétní důkazy k návrhu žalobce nebyly provedeny, a z jakého důvodu. Z protokolu ze dne 25. 2. 2021 plyne, že žalobce navrhoval k důkazu plné moci, na základě kterých měli někteří členové žalovaného hlasovat za jiné na předmětném shromáždění. Žalobce navrhoval, aby byl žalovaný vyzván k předložení těchto plných mocí za účelem k provedení k důkazu. Soud následně konstatoval, že tento důkaz nebude prováděn pro nadbytečnost. S tím však odvolatel nesouhlasí, protože nebylo vůbec doloženo, že by shromáždění bylo usnášeníschopné dle zákona a stanov. Tento důkaz tedy nemůže být nadbytečný, má vypovídací potenci k předmětu řízení a účastníkovi nic nebránilo, aby tento důkaz předložil. Dle odvolatele účastník ve skutečnosti řádnými plnými mocemi v potřebném rozsahu nedisponuje. Jedině prostřednictvím těchto plných mocí lze prokázat, a tím i ověřit, že shromáždění proběhlo řádně, tj. hlasoval skutečně ten, kdo k tomu byl oprávněn. Odvolatel na tomto důkazním návrhu setrvává i nadále, a proto navrhl, aby tento důkaz, resp. důkazy (plnými mocemi) byly provedeny odvolacím soudem, včetně příslušné výzvy ze strany odvolacího soudu vůči žalovanému

3) Nesprávné či neúplné skutkové závěry Odvolatel nemůže vytknout konkrétní nesprávné či neúplné skutkové závěry, protože nejsou výslovně uvedeny v napadeném rozhodnutí. Odvolatel z procesní opatrnosti navrhl opětovné provedení všech důkazů ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř., jež specifikoval.

4) Pozvánka coby právní jednání je neplatná. Přílohy k pozvánce byly neurčité a místy nesrozumitelné a některé dokonce chyběly. Někteří členové účastníka, kteří hlasovali pro přijetí napadených rozhodnutí, zřejmě ani nemohli vědět, o čem konkrétně vlastně hlasují. Body hlasování na pozvánkách jsou totiž natolik obecné, že pod ně lze podřadit téměř jakýkoliv obsah, čemuž napomáhá lakoničnost, neurčitost a nesrozumitelnost příloh k pozvánce. Přílohy k pozvánce nemohou být řádným podkladem pro rozhodnutí členů účastníka, resp. na základě těchto podkladů a nedostatečných informací ze strany členů výboru účastníka nelze učinit řádné a kvalifikované rozhodnutí. Členové účastníka měli schvalovat “Hospodaření společenství, schválení hospodaření, vyúčtování a účetní závěrky SVJ za rok 2017”, ale fakticky se opět hlasovalo pouze o “účetních závěrkách”. Ohledně části “Hospodaření společenství, schválení hospodaření, vyúčtování...” nebyly předloženy žádné podklady. Dle odvolatele by členové účastníka a případné třetí osoby mohly být uvedeny v omyl tím, že dne 24. 9. 2018 shromáždění mělo schválit “en bloc” hospodaření účastníka a vyúčtování, ačkoliv o tom ve skutečnosti vůbec hlasováno nebylo. Hlasovalo se totiž jen o “účetní závěrce” (uvedené ostatně jasně plyne z pozvánky i zápisu), a to navíc dle přesvědčení odvolatele nekompletních. Pokud jde o samotné přílohy k pozvánce označené jako “Závěrka (rozvaha) hospodaření SVJ za rok 2017”, odvolatel není přesvědčen, že by takový dokument (v řádné podobě) byl k pozvánce ve skutečnosti přiložen.

5. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť jeho důvodnost se vztahuje výlučně k procesním pochybením soudu prvního stupně.

7. S odvolatelem nelze než souhlasit v tom, že v napadeném rozhodnutí není mimo jiné uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů. Soud prvního stupně se omezil na konstatování, že „provedl účastníky navržené důkazy, ty následně hodnotil v rozsahu relevantním pro rozhodnutí“. Neuvedl, které důkazy provedl a které případně neprovedl a proč. Neuvedl ani, jaké konkrétní skutečnosti z toho kterého důkazu zjistil. Navrhovatel při jednání soudu dne 25. 2. 2021 navrhl provedení důkazy plnými mocemi, na základě nichž měli někteří členové společenství hlasovat za jiné na shromáždění s tím, že navrhoval, aby soud uložil jejich předložení dalšímu účastníkovi, jenž je má k dispozici. Soud sice při jednání konstatoval, že tento důkaz prováděn nebude pro nadbytečnost, nicméně řečené skutečnosti vůbec nereflektoval ve svém rozhodnutí. Tím pádem se nevypořádal s důkazním návrhem navrhovatele, nevysvětlit ani proč nebylo namístě neuložení povinnosti předložení plných mocí dalším účastníkem, případně proč by takový důkaz, ve vztahu ke skutkovým tvrzením navrhovatele, byl nadbytečný. S odvolatelem lze souhlasit též v tom, že nemůže vytknout konkrétní nesprávné či neúplné skutkové závěry, protože nejsou výslovně v napadeném rozhodnutí uvedeny.

8. Podle § 157 odst. 2 ve spojení s § 169 odst. 4 o. s. ř. musí usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé obsahovat stručný a jasný výklad toho, které skutečnosti má soud prokázány a které nikoli. Dále pak o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu. Podle § 132 o. s. ř. „důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“.

9. Z níže uvedené judikatury Nejvyššího soudu jakož i nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu vyplývají závěry, s nimiž je odvolací soud zajedno, přičemž ve smyslu výše jmenovaných zákonných ustanovení jsou aplikovatelné též i na usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001 sp.zn. 20 Cdo 2492/99, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2002 a dále v Soudní judikatuře číslo sešitu 11/2001, pod SJ 131/2001 „Nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi“. Z výše uvedeného rozsudku vychází pak další judikatura Nejvyššího soudu kdy např. podle rozsudku NS ze dne 26. 4. 2014 sp.zn. 25 Cdo 2912/2010 „Rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, je nepřezkoumatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 40/2002). V rozsudku odvolacího soudu nejsou uvedena ani konkrétní skutková zjištění, která odvolací soud z jednotlivých důkazů zjistil, a nerespektoval ani principy uvedené v ustanovení § 157 a § 132 o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) je tedy naplněn a nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit“. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 438/2010 ze dne 28. února 2011 „Důkaz v řízení provedený nelze obecným soudem v rozhodnutí (jeho odůvodnění) opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud - s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění plynoucích z jiných důkazů - pokládá za skutečnosti prokázané; takovéto opomenutí je zcela zřetelným a současně i protiústavním porušením zásad stran hodnocení důkazů a zejména i kogentně uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, když ty které skutečnosti vzal za prokázány. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97 in www.nalus.usoud.cz). V rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. je tzv. souborné zjištění, stejně jako to, když v odůvodnění se reprodukují jednotlivé důkazy, i protichůdné, aniž je zaujato stanovisko, co soud skutečně zjišťuje. Takové rozsudky jsou prakticky nepřezkoumatelné srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 1999 sp. zn. II.ÚS 94/98 in www.nalus.usoud.cz). Nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit (§ 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.); jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000 sp.zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 14/2001)“. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1276/2011 ze den 23.2.2012: „Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. Brání-li nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.“. Z odůvodnění rozsudku: Soud je povinen v odůvodnění rozsudku uvést, které skutečnosti (skutková tvrzení) významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto závěru dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1081 - 1082)“. Obdobně podle rozsudku NS sp.zn. 33 Cdo 2025/2010 ze dne 27.4.2011: „U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Povinnost soudu rozsudek tímto způsobem odůvodnit (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů)“.

10. Ústavní soud otázky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů z důvodu, že soud nehodnotil jednotlivé důkazy a učinil z provedených důkazů jen tzv. souborné zjištění řešil zejména v následujících rozhodnutí. Podle usnesení sp.zn. II. ÚS 94/98 ze dne 27. 4. 1999: „V rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. je tzv. souborné zjištění, stejně jako to, když v odůvodnění se reprodukují jednotlivé důkazy, i protichůdné, aniž je zaujato stanovisko, co soud skutečně zjišťuje. Takové rozsudky jsou prakticky nepřezkoumatelné. Nedodržením zákonem stanoveného postupu (zejména pouhým souhrnným zjištěním místo striktního postupu dle o. s. ř.) dochází k porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle těchto ustanovení jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle usnesení sp.zn. I. ÚS 336/2000 z 22. 5. 2002: „Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy" (nález sp.zn. III.ÚS 94/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 287)“. Z části odůvodnění: „Z tohoto pohledu je nutno hodnotit jako zákonnému postupu nevyhovující takové odůvodnění rozsudku, v němž okresní soud pouze obecně uvádí, že z dokladů předložených žalobcem vzal za prokázáno, že stěžovatel neuhradil žalobci veškeré odebrané zboží, aniž by však tyto doklady jakkoli dále specifikoval“. Podle nálezu III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014 „Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a tudíž v rozporu s právem na spravedlivý proces, není-li z jeho odůvodnění patrný vztah mezi provedenými důkazy a předmětným skutkovým závěrem, který je významný z hlediska právního posouzení věci“. Podle usnesení I. ÚS 645/2000 ze 17. 9. 2002 „Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé“. Podle nálezu IV. ÚS 3309/07 z 20. 4. 2011: „K tomu, aby rozhodování soudu nebylo zatíženo projevem libovůle, je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden - samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka - učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy“.

11. Z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je tedy zřejmé, že nepřezkoumatelným je rozhodnutí soudu, v němž u každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti není (stručně a jasně) uvedeno, jak k závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 až 135 o. s. ř. hodnotil. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení. Nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. Takovým rozhodnutí je i odvoláním napadené usnesení v dané věci. Soud de facto neučinil ani souhrnný výčet jím provedených důkazů, ale jen jak výše citováno konstatoval, že provedl účastníky navržené důkazy. Soud tak nehodnotil důkazy jednotlivé ba ani v určitých souvisejících celcích, a to ani z hlediska jejich relevance, věrohodnosti, tím spíše pak neuvedl, co z jakého důkazu zjistil případně o čem ten který navržený a provedený důkaz nesvědčí (ačkoli to bylo účastníkem tvrzeno). Rozhodnutí soudu prvního stupně je tudíž nepřezkoumatelné, když odvolacímu soudu ani účastníkům řízení není zřejmé, které důkazy byly provedeny, co z nich bylo zjištěno, případně naopak zjištěno nebylo, byť to bylo účastníkem řízení tvrzeno, jaká je tudíž prokázaná skutečnost. V daném případě tedy v zákoně i ve výše citované judikatuře uvedené náležitosti v rozhodnutí soudu prvního stupně zcela absentují. Není zřejmé, které konkrétní důkazy soud provedl a které nikoli a proč, co z provedených důkazů zjistil a jeho hodnocení skutkové situace. V tomto nelze upřít odvolání důvodnost. Potud je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné.

12. Ze všech výše uvedených důvodů odvolacímu soudu nezbylo, než vzhledem k nepřezkoumatelnosti usnesení soudu prvního stupně toto usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušit a věc soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátit k dalšímu řízení. V něm se soud prvního stupně vypořádá se všemi navrženými důkazy, a především ve svém rozhodnutí zdůvodní, které důkazy provedl a proč, které neprovedl a proč, a dále jaká skutková zjištění z provedených důkazů učinil.

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.