VSPH 6 Cmo 150/2021-478

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Ing. Dušana Hrabánka a JUDr. Františka Švantnera ve věci ⟪LB:lb_001⟫ věci žalobců: a) Jméno žalobce A, narozená Datum narození žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_003⟫ b) Jméno žalobce B, narozený Datum narození žalobce B ⟪LB:lb_004⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_005⟫ c) Jméno žalobce C, narozený Datum narození žalobce C ⟪LB:lb_006⟫ bytem Adresa žalobce C ⟪LB:lb_007⟫ d) Jméno žalobce D, narozený Datum narození žalobce D ⟪LB:lb_008⟫ bytem Adresa žalobce D ⟪LB:lb_009⟫ e) Jméno žalobce E, narozená Datum narození žalobce E ⟪LB:lb_010⟫ bytem Adresa žalobce E ⟪LB:lb_011⟫ f) Jméno žalobce F, narozený Datum narození žalobce F ⟪LB:lb_012⟫ bytem Adresa žalobce F ⟪LB:lb_013⟫ g) Jméno žalobce G, narozená Datum narození žalobce G ⟪LB:lb_014⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_015⟫ h) Jméno žalobce H, narozená Datum narození žalobce H ⟪LB:lb_016⟫ bytem Adresa žalobce D ⟪LB:lb_017⟫ ch) Jméno žalobce I, narozená Datum narození žalobce I ⟪LB:lb_018⟫ bytem Adresa žalobce I ⟪LB:lb_019⟫ všichni zastoupeni advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_020⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_021⟫ proti ⟪LB:lb_022⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, ⟪LB:lb_023⟫ IČO IČO žalovaného ⟪LB:lb_024⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_025⟫ zastoupené advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_026⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_027⟫ o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků ze dne 6. listopadu 2009, k odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2021 č. j. 76 Cm 204/2009-450,

I. Odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2021 č. j. 76 Cm 204/2009-450 se co do výroku I. odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2021 č. j. 76 Cm 204/2009-450 se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

1) Výrokem I. soud prvního stupně připustil změnu žaloby, kterou žalobci navrhli 12. ledna 2012. O tomto návrhu soud téhož dne usnesením rozhodl a toto usnesení nebylo zrušeno. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku nijak neodůvodnil, proč o stejné věci rozhoduje znovu rozsudkem, a to navíc stejným rozsudkem, jímž žalobu okamžitě zamítá.

2) Z obsahu žaloby (zejména z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě) je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že žalobci žádají soud právě o rozhodnutí v důležité záležitosti ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí byt. zák. Konkrétně v části 3.2.2 a 3.2.3 žaloby (str. 15 až 21 žaloby) žalobci poukazují na nezákonnost, rozpor se stanovami a věcnou nesprávnost usnesení, přičemž předmětné usnesení je v žalobě označeno datem přijetí a názvem, a kromě toho je v žalobě (část 3.2 žaloby) doslovně citováno. Jde přitom o totéž usnesení, jehož zrušení pro neplatnost se žalobci domáhali svým návrhem na změnu žaloby ze dne 12. ledna 2012. Žalobci původně žádali (bod 9 petitu žaloby), aby soud nezákonné, věcně nesprávné a stanovám žalovaného odporující usnesení nahradil rozhodnutím vlastním. Později v reakci na tehdy novou judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1423/2009 ze dne 25. května 2011) svoji žalobu změnili tak, že se domáhali zrušení pro neplatnost.

3) Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 383/2010 ze dne 25. ledna 2012 (vydán tedy ještě později, než žalobci navrhli změnu žaloby) Nejvyšší soud korigoval rozhodovací praxi nižších soudů, které do té doby měly za to, že § 11 odst. 3 věta třetí byt. zák. neumožňuje podat žalobu na určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků. Změnu žaloby tak žalobci navrhovali právě v době, kdy se utvářela judikatura týkající se toho, jak vlastně může soud podle § 11 odst. 3 věta třetí byt. zák. rozhodovat.

4) Žaloba podle § 11 odst. 3 třetí věta je speciální žalobou na nepřípustnost realizace rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek o důležité záležitosti. Právě k tomu cíli žalobci od počátku směřují. Právo požádat soud o rozhodnutí podle citovaného ustanovení tedy žalobci uplatňovali od samého počátku, což je zřejmé z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě. Na tom nic nemění okolnost, že při formulaci původního žalobního petitu žalobci žádali, aby soud o předmětné otázce věcně rozhodl, a později svůj žalobní návrh upravili tak, že požadovali zrušení pro neplatnost. Jednalo se toliko o odlišné formulační vyjádření nesouhlasu s většinovým rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek (obdobně Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 758/2014 ze dne 16. dubna 2014).

5) Právo žalobců na rozhodnutí soudu o důležité věci neprekludovalo, neboť bylo uplatněno v zákonné šestiměsíční lhůtě. Argumentace mutatis mutandis judikaturou v obchodních věcech, kterou užil soud prvního stupně, není podle názoru žalobců přiléhavá, neboť existuje výše citovaná judikatura týkající se přímo žaloby přehlasovaného vlastníka podle § 11 odst. 3 třetí věta byt. zák.

6) Ohledně otázky, která je dle soudu řešena předmětným usnesením shromáždění vlastníků žalovaného a která dle soudu není důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3 věta třetí byt. zák. žalobci poukázali na svá tvrzení obsažená v žalobě s tím, že v žalobě tvrdili a dokladovali, že předmětné usnesení zahrnuje do společných nákladů též náklady, které vůbec nejsou náklady na správu společných částí, protože jde ve skutečnosti o náklady většinového (tehdy též pověřeného) vlastníka. Předmětné usnesení tak není pouhým schválením či rozúčtováním nákladů vedených v účetnictví žalovaného. Jde o usnesení, které: a) určuje pravidla rozúčtování nákladů na správu domu a pozemku zpětně pro roky 2006 až 2008, a to v rozporu s tehdy platnými stanovami, b) určuje pravidla rozúčtování nákladů na správu domu a pozemku v rozporu se zákonem, neboť mění (ve prospěch většinového vlastníka) zákonný podíl, jímž se jednotliví vlastníci podílejí na nákladech na správu domu a pozemku, což je otázka, o které shromáždění vlastníků vůbec nemůže rozhodovat, c) zahrnuje do nákladů na správu společných částí domu a pozemku náklady většinového vlastníka, v důsledku čehož vzniká vlastníkům povinnost podílet se nikoliv na skutečných nákladech, ale na tzv. nákladech schválených, d) prosadil vahou svého hlasu jeden vlastník bytových a zejména nebytových jednotek proti desítkám vlastníků bytových jednotek. Žalobci mají za to, že vzhledem ke všem uvedeným charakteristikám zasahuje napadené usnesení přímo do jejich právního postavení, neboť je nutí nést náklady, které podle zákona nejsou povinni uhrazovat, a proto jde o důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 třetí věta byt. zák. Nejedná se totiž (jakkoliv to tak na první pohled může vypadat) o rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky jednotek podle § 9a odst. 2 byt. zák. Nejde ani o rozhodnutí o rekonstrukci domu, výměně oken či o podobných záležitostech, které judikatura nepovažuje za důležité záležitosti. Jde o mechanismus, jak do nákladů na správu domu a pozemku (nikoliv do služeb poskytovaných vlastníkům jednotek) zahrnout náklady většinového vlastníka a tyto náklady pak přenést na ostatní vlastníky, a to ještě navíc v poměru, který většinového vlastníka zvýhodňuje. Důležitost předmětné záležitosti je umocňována i specifickou vlastnickou strukturou žalovaného, kde většinu přesahující 70 % drží jeden vlastník, který tuto svoji většinu zneužívá na úkor menšinových vlastníků jednotek.

7. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně výroku I. není přípustné.

9. Podle § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (v rozhodném znění) odvolání není přípustné proti rozhodnutí, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu. Proti takovému rozhodnutí zákon tedy výslovně vylučuje přípustnost odvolání, a na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení poskytnuté soudem prvního stupně účastníkům řízení. Nesprávné poučení soudu totiž není způsobilé založit přípustnost odvolání proti usnesení, proti němuž jej zákon nepřipouští.

10. Z uvedených důvodů odvolací soud odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně výroku I. odmítl dle § 218 písm. c) o. s. ř. jako směřující proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

11. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu - výrocích II. a III., a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

12. Podle § 3041 odst. 1 o.z. (zák.č. 89/2012 Sb.) se právní povaha právnických osob upravených tímto zákonem řídí ustanoveními tohoto zákona ode dne nabytí jeho účinnosti, což v kontextu s ust. § 3028 odst. 2 o.z. znamená, že daná věc se posuzuje podle zák.č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů (dále i jen „byt. zák.“), protože k rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek, jež je žalobci napadáno, došlo již dne 6. 11. 2009. Podle § 11 odst. 3 byt. zák. jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhod. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíce ode dne přijetí rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek, jinak právo zanikne.

13. Odvolatelům je třeba dát za pravdu ohledně všech výše uvedených odvolacích námitek. Jak je zřejmé ze změny žaloby učiněného při jednání soudu prvního stupně dne 10. 1. 2012, byla usnesením soudu připuštěna změna žaloby tak, aby soud rozhodl o odvolání pověřeného majoritního vlastníka…, aby zřídil kontrolní komisi a jmenoval její členy, jakož a především (ve vztahu k předmětu řízení a obsahu rozsudku soudu prvního stupně) aby „zrušil rozhodnutí o celkové výši nákladů za správu adresa“ (viz. č.l. 209 soudního spisu). Jak je zřejmé ze soudního spisu, žalobci se žalobou soudu došlou dne 21. 12. 2009 a nazvanou „žaloba přehlasovaných vlastníků jednotek proti rozhodnutí shromáždění vlastníků žalovaného“ domáhali ve své podstatě revize usnesení přijatých na shromáždění vlastníků konaném dne 6. 11. 2009. Pokud jde o předmět stávajícího řízení, tedy „neplatnost usnesení schváleného pod bodem 2 nazvaného schválení nákladů za rok 2006, 2007 a 2008“ předmětného shromáždění konaného dne 6. 11. 2009, pak byl žalobou již v původním znění vyjádřen nesouhlas s přijatým rozhodnutím shromáždění o nákladech na správu domu tím, že bylo požadováno nahrazení přijatého usnesení v žalobě uvedeným usnesením. Potud byl tedy návrh podle § 11 odst. 3 byt. zák. podán v tam uvedené lhůtě šesti měsíců. Se soudem prvního stupně nelze tudíž souhlasit, že byl návrh podán až dne 10. 1. 2012 ve smyslu jeho změny na výše jmenovaném jednání soudu prvního stupně. Odvolatelům lze dát za pravdu i v tom, že v době podání žaloby nebyl zřejmý výklad ust. § 11 odst. 3 byt. zák. předposlední věta, tedy co znamenalo právo žalobce „…požádat soud, aby o záležitosti rozhodl“, zda jen možnost prohlášení neplatnosti takového usnesení nebo i možnost jeho změny, zrušení či nahrazení rozhodnutím soudu /jak to ostatně platí podle § 1209 odst. 1 o.z. ve znění od 1. 7. 2021/. O nejednotnosti tohoto výkladu svědčí dobové monografie viz. „Holejšovský, Neplechová, Olivová: Společenství vlastníků jednotek podle zákona o vlastnictví bytů; IFEC 2003“ s. 63 - 64, jakož i druhé vydání této monografie z r. 2004. Až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2011 sp. zn. 22 Cdo 1423/2009 bylo rozhodnuto takto: Žaloba přehlasovaného spoluvlastníka podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, o nepřípustnost realizace rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek o důležité záležitosti, je speciální žalobou, které může soud pouze vyhovět nebo ji zamítnout. Soud nemůže svým rozhodnutím měnit již učiněné rozhodnutí, přijaté většinou vlastníků jednotek, a to ani tehdy, pokud by návrhu vyhověl a dospěl k závěru, že je namístě jiné rozhodnutí o důležité změně. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 29 Cdo 383/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. R 58/2012: „postupem podle ustanovení § 11 odst. 3, věty třetí, zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobcům nemohla být v době podání žaloby známa judikatura Nejvyššího soudu učiněná v roce 20011 resp. 2012, když do té doby teoretické názory ani soudní praxe nebyly jednotné. Nicméně, jak shora argumentováno, již z původní žaloby z prosince 2009 je zřejmé, že žalobci brojili kromě jiného též proti předmětu řízení upřesněnému při jednání dne 10. 1. 2012 a týkajícímu se „nákladů“ za roky 2006 - 2008. Lze tedy uzavřít, že návrh dle § 11 odst. 3 předposlední věta byt. zák. byl podán v zákonné prekluzivní šestiměsíční lhůtě, pročež soud prvního stupně neměl pravdu v této otázce, otázce na níž postavil zamítnutí žaloby. Věcí samou se tedy vůbec nezabýval potud, zda bylo příslušné rozhodnutí shromáždění o nákladech za roky 2006 - 2008 přijato v rozporu se zákonem, se stanovami či s dobrými mravy a je tudíž neplatné, či nikoli. Vzhledem k absenci jakýchkoli závěrů soudu prvního stupně o této základní věcné otázce resp. otázce bazální pro posouzení věci samé - neplatnosti napadeného usnesení shromáždění, nemohl ve věci rozhodnout sám odvolací soud, leč nezbylo mu, než věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v níž se řečenou otázkou tento bude věcně zabývat. Ohledně žalobkyně Mgr. H. Srnkové lze dát soudu prvního stupně za pravdu v tom, že pozbyla příslušnou aktivní věcnou legitimaci danou jejím samotným členstvím ve společenství vlastníků (jednotek), leč to ještě samo o sobě nestačí k negativnímu závěru o nedostatku její aktivní věcné legitimace jako takové. Pro něj je nutné zkoumat, zda má, i jako nečlenka společenství, právní zájem na příslušném určení, a potud jí vyzvat k doplnění skutkových tvrzení. Ohledně námitky, že výrokem I. výše citovaného rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodováno o tom, o čemž bylo již jednou rozhodnuto viz. změna žaloby na č.l. 209 ze dne 10. 1. 2012 ve spojení s částečným zpětvzetí žaloby na č.l. 272 ze dne 6. 9. 2012 a s upřesněním žaloby na č.l. 435 ze dne 7. 12. 2020, platí, že tato námitka je důvodná. Nicméně, vzhledem k nepřípustnosti odvolání do výroku I. již tento nadbytečný výrok soudu prvního stupně nelze odklidit.

14. Za předčasný považuje odvolací soud také závěr soudu prvního stupně, podle kterého nemá napadené usnesení významný dopad do právního postavení členů společenství. Byť podle ustálené judikatury otázky příspěvků do fondu oprav a rozúčtování nákladů na správu domu nepředstavují obvykle důležitou záležitost (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5024/2015), neznamená to, že by soud neměl i v této otázce přihlížet k okolnostem konkrétního případu. Posledně citované rozhodnutí tak např. připouští, že v případě extrémního zvýšení příspěvků do fondu oprav by se o důležitou záležitost jednat mohlo. Za důležitou záležitost by tak bylo zapotřebí posoudit i rozúčtování nákladů, které by bylo v rozporu se zásadou vyjádřenou v § 15 odst. 1 byt. zák. a podle které mají vlastníci nést náklady spojené se správou domu poměrně podle velikosti spoluvlastnických podílů. Od této zásady se lze odchýlit jen se souhlasem všech vlastníků (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 4294/2011, uveřejněný pod R 57/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odchýlením od této zásady by byla také situace, kdy by mezi spoluvlastníky byly rozúčtovány i náklady, které se týkají pouze jednotek některého ze spoluvlastníků, jak tvrdí žalobci. Pokud by společenství po vlastnících požadovalo, aby takové náklady hradili, šlo by zajisté o zásah do podstaty předmětu jejich vlastnictví a potažmo tak i o důležitou záležitost. Navíc, závěr o tzv. důležité záležitosti je závěrem právním hodnotícím skutkový stav, zjištěný na základě soudem provedeného dokazování. Žádné dokazování v uvedeném směru však soud prvního stupně neučinil, nemohl tak tím spíše posuzovat skutkovou situaci z hlediska míry zásahu do práv a povinností členů společenství coby vlastníků jednotek resp. důležitost záležitosti ve smyslu § 11 odst. 3 byt. zák.

15. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené důvody rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích II. a III. podle § 219a odst. 2 o. s. ř., a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.