VSPH 14 Cmo 75/2023-221

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Janouškové a soudců Mgr. Kateřiny Horákové a JUDr. Ondřeje Kubáta ve věci ⟪LB:lb_001⟫ navrhovatelky: Jméno navrhovatelky A, IČO IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa navrhovatelky A ⟪LB:lb_003⟫ insolvenční správkyně Anonymizováno, IČO IČO navrhovatelky A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, adresa ⟪LB:lb_005⟫ za účasti: Jméno navrhovatelky B., IČO IČO navrhovatelky B ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa navrhovatelky B ⟪LB:lb_007⟫ zastoupená opatrovníkem Jméno opatrovníka, advokátem ⟪LB:lb_008⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_009⟫ o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady, k odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2023, č. j. 41 Cm 89/2021-195,

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že společnost Jméno navrhovatelky B. je povinna zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 3 884,03 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

II. Společnost Jméno navrhovatelky B. je povinna zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1) Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 a 2 o. s. ř.), jež je doplněna zásadou zavinění (§ 146 odst. 2 a § 147 odst. 1 a 2 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.

2) S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit.

3) Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, za nichž lze aplikovat § 150 o. s. ř, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.

4) Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení apod.

5) Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.

6) Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Jako každá výjimka z obecného pravidla by pak měl být vykládán restriktivně.

7. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (§ 212 a § 212a o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3, 4, § 28 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“), a odvolání shledal důvodným.

8. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

9. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

10. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se k otázce náhrady nákladů řízení podává, že:

11. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 556/2014, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 704/2016, ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016, uveřejněné pod číslem 44/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6000/2017, uveřejněné pod číslem 61/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1110/2016, ze dne 27. 4. 2017, ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5887/2017, nebo pro poměry řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4138/2016, dále např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, či ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08.

12. Názor soudu prvního stupně, podle něhož (v rozhodnutí nikoli komplexně konstatovaný) stav (obou) insolvenčních řízení lze (bez dalšího) považovat za důvod(y) hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř., je se shora citovanými judikaturními závěry ve zjevném rozporu. Soud prvního stupně především nevyložil, v čem spatřuje výjimečnost případu odůvodňující prolomení zásady zavinění, a řádně (přezkoumatelně) se nezabýval ani poměry účastníků řízení, resp. tím, jak se aplikace § 150 o. s. ř. v poměrech (obou) účastníků řízení projeví.

13. V projednávané věci nelze dle názoru odvolacího soudu z obsahu spisu shledat žádnou okolnost, jež by odůvodňovala aplikaci § 150 o. s. ř. Pouhé soudem prvního stupně (nikoli uceleně) uváděné skutečnosti týkající se „stavu“ (toho kterého) insolvenčního řízení účastníků, resp. výtěžku ze zpeněžení majetkové podstaty (pouze) společnosti, když „v insolvenčním řízení dlužníka se vyčkává pravomocné skončení insolvenčního řízení“ společnosti, nejsou (nemohou být) samy o sobě důvodem pro to, aby ve věci úspěšné navrhovatelce, jejímuž návrhu bylo vyhověno, bylo odepřeno právo na náhradu nákladů řízení.

14. S ohledem na shora uvedené odvolací soud výrok II. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že navrhovatelce přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 884,03 Kč sestávající z paušální náhrady hotových výdajů za 8 úkonů (7 x sepis písemného podání a 1 x účast na ústním jednání) po 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky a cestovného (k ústnímu jednání před soudem prvního stupně konaném dne 25. 1. 2023 osobním automobilem značky VW Passat v celkové výši 1 484,03 Kč, tj. cestovní výdaje v částce 1 424,03 Kč a 60 Kč parkovné).

15. Za nikoli důvodný považoval odvolací soud požadavek navrhovatelky na přiznání náhrady za daň z přidané hodnoty. Náhrada za daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. totiž nezastoupenému účastníku, jemuž byla přiznána náhrada hotových nákladů dle § 151 odst. 3 o. s. ř., nenáleží.

16. Není pochyb, že dle § 137 odst. 1 o. s. ř. skutečně náhrada daně z přidané hodnoty náleží pod náklady řízení. V odstavci 3 téhož ustanovení (však) zákon výslovně uvádí, kdy patří k nákladům řízení. Je tomu v případech, kdy zástupcem je advokát (popř. notář a patentový zástupce v rozsahu svých oprávnění stanovených zvláštními právními předpisy). Jestliže zákon (občanský soudní řád) výslovně stanoví, kdy (pouze) náleží náhrada za uvedenou daň k nákladům řízení, nelze rozšiřujícím výkladem dospět k závěru, že tato náleží k nákladům řízení i v jiných případech. Kdyby zákonodárce chtěl přiřadit náhradu za daň z přidané hodnoty i k jiným případům, než pokud je zástupcem advokát, notář či patentový zástupce, jak je uvedeno v § 137 odst. 3 písm. a) až d) o. s. ř., učinil by tak (zcela jistě) v souladu s přijetím některé z novel občanského soudního řádu, což se (však) nestalo.

17. Náhrada za daň z přidané hodnoty může být dle názoru odvolacího soudu přiznána jedině na základě výslovné právní úpravy (srov. např. § 38 odst. 1 větu třetí IZ, § 17 odst. 5 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, či § 137 odst. 3 o. s. ř.). Takovou normu, která by stanovila, že insolvenčnímu správci vystupujícímu v pozici zástupce účastníka v civilním řízení ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. náleží i náhrada za daň z přidané hodnoty, (žádné) zákonné ustanovení neobsahuje a nepodává se ani z vyhlášky. Dle § 38 odst. 1 věty třetí IZ má sice insolvenční správce právo na náhradu daně z přidané hodnoty, ovšem odkazované ustanovení se týká odměny insolvenčního správce v rámci insolvenčního řízení, o níž rozhoduje insolvenční soud (§ 1 IZ); o takový případ se však v nadepsané věci nejedná. Obdobnou rozhodovací praxi zastává Vrchní soud v Praze i v případě rozhodování o odměně likvidátora jmenovaného soudem z řad insolvenčních správců za provedenou likvidaci, v jejímž rámci rovněž není náhrada za daň z přidané hodnoty v příslušné sazbě přiznávána, byť je insolvenční správce jejím plátcem (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 14 Cmo 208/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 7 Cmo 305/2018).

18. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 1, § 224 o. s. ř., úspěšné odvolatelce přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč za jeden úkon (podané odvolání) dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky.

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.