VSPH 9 Cmo 138/2022-419

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupené advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 395 334 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 2022 č. j. 35 ECm 1/2020-351,

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 2022 č. j. 35 ECm 1/2020351 se ve výrocích I. až III. mění tak, že žaloba na zaplacení částky 395 334 Kč s příslušenstvím od 13. 12. 2018 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 260 254,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce Mgr. Jiřího Sixty, advokáta.

1) Nemožnost přezkumu platnosti ustanovení stanov podmiňující právo na podíl na zisku. I kdyby bylo usnesení členské schůze ze dne 26. 6. 2014, jež změnilo stanovy družstva tak, že právo na podíl na zisku je podmíněno odpracováním 7 let pro družstvo, rozporné s dobrými mravy, nelze usnesení členské schůze zavádějící takovou změnu stanov ani samotné změněné ustanovení stanov nyní soudně přezkoumávat.

2) Ustanovení stanov podmiňující právo na podíl na zisku jsou v souladu s dobrými mravy. Rozhodnutí družstva neuzavřít s žalobcem pracovní smlouvu v roce 2018 (4 roky po přijetí změny stanov) nemůže být důvodem rozporu ustanovení stanov s dobrými mravy a soud zde směšuje otázku nemravného jednání a nemravného ustanovení stanov; chová-li se ovládaná obchodní korporace k členovi nemravně, dává zákon dotčenému členu korporace jiné, specifické nástroje ochrany (viz § 89 z.o.k.). ustanovení stanov není neplatné pro rozpor s dobrými mravy pouze proto, že je pro některého z členů hospodářsky či jinak nevýhodné; úprava družstevního práva vychází z principu majorizace.

3) Hodnocení důkazů nemůže být jednostranné v tom smyslu, že soud upřednostní některou z doložených skutečností, aniž se zároveň vypořádá s důkazem vyznívajícím protichůdně.

4) Soud prvního stupně po právní i skutkové stránce nesprávně posoudil počet let, které žalobce u žalovaného odpracoval; žalovaný setrval na závěru, že žalobce pro něj odpracoval 4 roky a 8 měsíců (56 měsíců). Pracovní poměr mezi žalobcem a společností Kovex nelze přičítat družstvu.

5) Soud nezohlednil důvody, pro které žalovaný nehodlá žalobce znovu zaměstnat - žalobce, ač zaměstnán u žalovaného, vykonával výdělečnou činnost pro společnost právnická osoba. a v její prospěch na úkor žalovaného přebíral zákazníky žalovaného a je zaměstnán ve společnosti právnická osoba, která má ve vztahu k žalovanému konkurenční předmět podnikání; žalobce není způsobilým uchazečem co do většiny pozic, na které se u žalovaného hlásil. Žalobce nemá svářečský průkaz, profesní průkaz řidiče, oprávnění k obsluze vysokozdvižného vozíku, jeřábnické a vazačské zkoušky a oprávnění z oboru rostlinné výroby, a proto není způsobilým uchazečem co do většiny pozic, na které se u žalovaného hlásil.

6) Ohledně ovládajících rodin soud přebírá mafiánsky vyznívající rétoriku žalobce, aniž by vysvětlil, na základě jakých důkazních prostředků k tomuto závěru dospěl.

7) Není zřejmé, proč je žalovanému vytýkáno, že tvoří rezervní fond a zisk nerozděluje mezi členy družstva a současně je mu kladeno za vinu, že ohrožuje členy družstva uložením uhrazovací povinnosti.

8. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud žalobu zamítl.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

10. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů zjistil všechny relevantní skutečnosti a učinil z nich odpovídající skutkové závěry. Odvolací soud se ovšem neztotožňuje s jeho právními závěry, včetně těch, jež vycházejí z dané skutkové situace, a dále s tím, že žalobci přičetl do odpracované doby i pracovní poměr u 100% dceřinné společnosti družstva, společnosti právnická osoba (dále i jen „Anonymizováno“). Se soudem prvního stupně se odvolací soud shoduje v jeho závěru, že žalobce je členem žalovaného družstva resp. že jím byl nejméně ke dni podání žaloby resp. ke dni žalobcem tvrzeného vzniku nároku na vyplacení podílu na zisku za rok 2017.

11. Základní otázkou v dané situaci je zákonnost ustanovení stanov, požadujících po členovi družstva odpracování 7 let v pracovním poměru v družstvu k tomu, aby mu vznikl nárok na podíl na zisku družstva. Jak již citoval soud prvního stupně (a provedl stanovami i důkaz): „způsob rozdělení zisku nebo úhrady ztráty je schvalován členskou schůzí na návrh představenstva; člen má za podmínek určených ve stanovách právo na podíl na zisku; nárok na podíl na zisku určeném k rozdělení mezi členy má jen ten člen družstva, který ke dni sestavení účetní závěrky, ze které zisk vyplývá, odpracoval ve firmě Jméno žalovaného nejméně 7 let; za odpracovaný rok se považuje 12 kalendářních měsíců, ve kterých měl člen uzavřen pracovní poměr; tento podíl na zisku se vypočítá jako poměr jeho splněné vkladové povinnosti k součtu splněných vkladových povinností všech členů, kteří mají na podíl na zisku nárok. Tento podíl se násobí výší zisku, určeném členskou schůzí k rozdělení; o určení části zisku, který se má rozdělit mezi členy, rozhoduje členská schůze na základě schválení řádné nebo mimořádné účetní závěrky; představenstvo rozhodne o lhůtě a způsobech výplaty podílu; členská schůze může uložit členům povinnost přispět na úhradu ztráty družstva; uhrazovací povinnost se určuje ve stejné výši pro všechny členy (oddíl D., čl. XXII, body 1., 3. až 5., 9. a 10.)“. Zákonnost stanov odvolací soud posuzuje ve vztahu k žalobnímu požadavku žalobce, nikoli z hlediska určovací žaloby. Potud jsou stanovy v souladu se zákonem a potažmo tak i s dobrými mravy. Stanovy totiž pro všechny členy družstva bez rozdílu, tedy bez jakékoli selektivní výhody či nevýhody, stanoví, že ke vzniku nároku na podíl na zisku je nutné ke dni sestavení účetní závěrky, ze které zisk vyplývá, odpracovat v předmětném družstvu nejméně 7 let; za odpracovaný rok se považuje 12 kalendářních měsíců, ve kterých měl člen uzavřen pracovní poměr. Takto odpracovaná doba žalobcem nebyla ani tvrzena, tím spíše pak prokázána. Potud je nepodstatné, zda by se mu do této pracovní doby započítávala i práce v dceřinné společnosti družstva Anonymizováno. Nicméně i kdyby ano, nedosáhla by odpracovaná doba sedmi let, což rovněž není spornou skutečností. Odvolací soud i přesto vyjadřuje názor, že není-li to tak, jako v daném případě upraveno stanovami družstva, a nevyplývá-li to ani ze zákona, pak práce resp. pracovní poměr s dceřinou společností družstva (a nikoli se samotným družstvem) se do stanovami předvídaných sedmi let pracovního poměru s družstvem nezapočítává. Skutkově tedy v daném případě bylo prokázáno, že žalobci v družstvu pracovní poměr s družstvem netrval stanovami předpokládaných sedm let, pročež za předpokladu platnosti tohoto ustanovení stanov mu nárok na podíl na zisku nevznikl.

12. Podle § 586 odst. 1 z.o.k. v rozhodném znění (rok 2017) „stanovy mohou určit, že člen nebo někteří členové mají za podmínek určených ve stanovách právo na podíl na zisku“. Oproti obchodním společnostem, kde je právo společníka na podíl na zisku právem zákonným, je u družstev právem daným stanovami konkrétního družstva v rámci jejich možné zákonné dispozice. Právo na podíl na zisku má tedy člen družstva jen určí-li tak stanovy družstva. Ke stejný závěrům dospívá komentářová literatura viz. F.Cileček in. Štenglová I., Havel B., Cileček F., Kuhn P., Šuk P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3.vydání. Praha: C.H.Beck, 2020 s.1101. Podle důvodové zprávy k zák.č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích: „oproti obchodním společnostem, kde právo společníka na podíl na zisku je právem zákonným, v družstvech má člen právo na podíl na zisku jen tehdy, pokud tak určí stanovy“. Podle Z.Čápa: „členská schůze se musí řídit …při určení způsobu výpočtu podílu jednotlivých členů na rozdělovaném zisku podmínkami výslovně uvedenými ve stanovách družstva; jejich určení bude v praxi vyplývat z konkrétní situace družstva s tím, že variant možných podmínek existuje mnoho; mohou být vázány na rozsah splněné vkladové povinnosti, na délku členství, na objem obchodu realizovaného členem prostřednictvím družstva a podobně“ in. Lasák J., Pokorná J., Čáp Z., Doležil T. a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. II.díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014 s.2492. Odvolací soud dospěl k závěru, že na základě doslovného, účelového, logického i systematického výkladu ust. § 586 z.o.k. stanovy družstva vážící vznik práva - nároku na podíl na zisku na délku pracovního poměru člena k družstvu nejsou z tohoto důvodu neplatné pro rozpor se zákonem či s dobrými mravy. Ust. § 586 odst. 1 z.o.k. výslovně stanoví, že člen družstva či někteří členové mají za podmínek stanovených stanovami právo na podíl na zisku. Explicitně tak zákon umožňuje, aby právo na podíl na zisku neměli všichni členové, leč jen někteří z nich. Kriterium pro „výběr“ členů ve stanovách ovšem musí být v souladu s požadavkem ust. § 212 odst. 1 o.z. - korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy. Určení oprávněných členů stanovami tak musí být neúčelově neselektivní, tedy nesmí stanovit jen určitou skupiny členů bez toho, aby obsah jejich členství či další skutečnosti byl takový, že právo na podíl na zisku je odůvodněný. Jinak řečeno, stanovy mohou zvolit jen univerzálně platné kritérium, umožňující neselektivní stanovení skupiny oprávněných členů, takové stanovení, jež nebude dáno konkrétními osobami - členy, ale speciální „kvalitou“ těchto osob - členů. Jestliže tedy stanovy určují, že právo na podíl na zisku mají jen členové, jež jsou nejméně sedm let v pracovním poměru k družstvu, pak takovéto ustanovení je kriteriálně v souladu se zákonem, protože určuje univerzální kritérium - nejméně 7 let pracovního poměru ke družstvu, a to pro všechny členy bez rozdílu Kritérium j i logické, neboť implikuje zvýhodnění tzv. kmenových zaměstnanců resp. zaměstnanců - členů věrných družstvu před zaměstnanci - členy fluktuujícími tak, že pro družstvo sedm let neodpracovali (což byl i případ žalobce, jenž pro družstvu ze svého rozhodnutí přestal pracovat a „šel tzv. za lepším“). Kritérium je přitom univerzální potud, že každý člen bez rozdílu, který byl v pracovním poměru sedm let, má nárok na podíl na zisku. Zákonem výslovně připuštěná rozdílnost členů družstva ve vztahu ke vzniku jejich nároku na podíl na zisku (viz § 586 z.o.k.) tedy bezdůvodně nezvýhodňuje ani neznevýhodňuje některé členy, důvody jejich odlišení jsou univerzálně platné a odpovídající účelu družstva coby právní formy i účelu konkrétního družstva jsoucího „obchodním“ družstvem, tedy družstvem nikoli bytovým či sociálním, pro kteréžto družstva platí speciální právní úprava ohledně rozdělování zisku a podílů na něm.

13. Vedle právní a shora uvedené skutkové stránky odvolací soud zvažoval ještě další argumenty soudu prvního stupně, jakož i účastníků řízení, vztahující se k žalobci a k případnému porušení dobrých mravů tím, že by mu nevznikl nárok na podíl na zisku, ačkoli neodpracoval stanovami požadovaných sedm let. V této souvislosti není nepodstatné, že původní pracovní poměr v družstvu nebyl ukončen ze strany družstva, leč ze strany žalobce. Dále pak, že ačkoli byl členem družstva v době, kdy byly přijaty stanovy obsahující předmětnou úpravu vzniku podílu na zisku, nijak proti jejich přijetí nebrojil, ačkoli mohl. Nepovažoval je tedy v té době za neplatné resp. nijak se proti nim nevymezil, nevyužil práva napadnout neplatnost usnesení o přijetí rozhodných stanov resp. jejich ustanovení návrh na prohlášení jejich neplatnosti u soudu. V neposlední řadě je třeba uvést, že závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci vznikl nárok na podíl na zisku, ačkoli nebyla naplněna podmínka stanov, a to ve vztahu k rozsáhlému dokazování ohledně snahy žalobce být zaměstnán u žalovanému, byť na jakékoli pracovní pozici, by vedla k absurdnímu závěru, že ačkoli pracovní poměr neexistoval, hledí se na něj jako kdyby existoval, byl-li ze strany družstva zmařen. Tedy bez jakékoli opory v zákoně či stanovách soud prvního stupně vytvořil jakousi fikci trvání pracovního poměru, což nelze připustit. Takovéto zmaření ovšem navíc nebylo prokázáno, když důkazy svědčily o různých důvodech na straně družstva, pro něž nemohl být pracovní poměr uzavřen, a k vyvrácení těchto důvodů za strany žalobce nedošlo (odvolací soud je si nicméně vědom obtížnost takovéhoto vyvrácení). Na straně druhé nebyla prokázána ani účelovost snahy žalobce o vznik pracovního poměru k žalovanému družstvu (i zde je si odvolací soud vědom obtížnosti takovéhoto prokázání). Samotná snaha o vznik pracovního poměru i přístup družstva k této snaze však za daného znění stanov nemůže vést k tomu, aby byl vznik pracovního poměru soudem de facto presumován proto, aby žalobci mohl vzniknout nárok na podíl na zisku. Tato faktická i právní jednání nemohou vést k závěru (jaký ovšem přijal soud prvního stupně), že příslušné ustanovení stanov družstva je v souvislosti se způsobem jednání ovládající rodiny v rozporu s dobrými mravy (viz. odstavec 62 rozsudku). Takovýto závěr by bylo možné učinit v souvislosti s přijímáním stanov, pak by mohlo být jejich přijetí resp. přijetí příslušného ustanovení stanov v rozporu se zákonem proto, že je v rozporu s dobrými mravy, a potud neplatné. Následně je v obecné rovině možné, že aplikace platného ustanovení stanov je v rozporu s dobrými mravy, pročež podle toho se následně posuzuje právní jednání obsahující či jsoucí v souvislosti s touto aplikací stanov. To ovšem soud prvního stupně neučinil, k takovým závěrům nedospěl, naopak dovodil neplatnost stanov vzhledem k následnému (v dalších letech) chování „ovládající rodiny“.

14. Shrnuto, v daném případě jsou stanovy v části upravující podmínky vzniku nároku člena družstva na podíl na zisku v souladu se zákonem i s dobrými mravy, přičemž odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně posuzoval uplatniv přitom i judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí NS uváděné soudem prvního stupně ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. 29 Odo 1145/2003). Byla-li by dána jejich disproporce ve vztahu k povinnost úhrady ztráty v družstvu, pak sama o sobě tato disproporce neznamená neplatnost stanov ohledně podílu na zisku. Nelze však vyloučit, že by tato disproporce mohla být soudem v příslušném řízení vzata v úvahu ohledně vzniku povinnosti člena družstva uhrazovat ztrátu družstva, ztráta resp. uhrazovací povinnost však není předmětem tohoto řízení. Žalobci v daném případě nárok na výplatu podílu na zisku za rok 2017 nevznikl. Je nesporné, že jeho pracovní poměr k družstvu netrval sedm let. Absenci této délky trvání pracovního poměru nelze v daném případě nahradit jakousi domněnkou či fikcí, že tento pracovní poměr měl být dán vzhlede ke snaze žalobce se u družstva zaměstnat. Navíc, žalobcův pracovní poměr u družstva neskončil právním jednáním (úkonem) ze strany družstva, potud nelze družstvu toto skončení přičítat (k tíži).

15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

16. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. a § 1 odst. 2 z.ř.s.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému žalovanému (družstvu). Žalobce je tudíž povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Ty sestávají z odměny advokáta za 19 úkonů právní služby a náhrady za promeškaný čas v celkové výši 133 650 Kč, přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 bod 6. ve spojení s § 8 odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/ náleží odměna 9 900 Kč, (převzetí a příprava zastoupení z 14. 7. 2020 dle § 11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky, žalovaným vyúčtované 4 x vyjádření dle § 11 odst.1 písm. d/ vyhlášky ze dnů (i) 23. 7. 2020, (ii) 22. 9. 2020, (iii) 18. 6. 2021, 6. 8. 202 a 22. 11. 2021 žalovaným požadována odměna za jeden úkon právní služby, (iv) 19. 4. 2022, 6 x účast na jednání před soudem prvního stupně ve dnech 27. 8. 2020 nepřesahující 2 hodiny, tudíž 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky, 12. 10. 2020 přesahující 2 hodiny, tudíž 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky, 31. 5. 2021 přesahující 4 hodiny, tudíž 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky, 21. 10. 2021 nepřesahující 2 hodiny, tudíž 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky, 3. 2. 2022 přesahující 2 hodiny, tudíž 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky a 7. 4. 2022 přesahující 2 hodiny, tudíž 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky, v rámci odvolacího řízení odůvodněné odvolání ze dne 2. 8. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky, 2 x účast na jednání před odvolacím soudem ve dnech 14. 2. 2023, přičemž jednání bylo odročeno bez projednání věci za účelem smírného vyřešení sporu, tudíž se nepřiznává odměna za úkon právní služby, ale náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny dle § 14 odst. 2 vyhlášky a účast na jednání před odvolacím soudem dne 11. 5. 2023 nepřesahující 2 hodiny, tudíž 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky) a náhrady hotových výdajů ve výši 5 700 Kč (19x 300, jelikož náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč). K tomu je třeba přičíst ještě náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 41 737,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) a zaplacený soudní poplatek za ve výši 19 767 Kč; celkem se jedná o částku ve výši 260 254,50 Kč, jež je navrhovatelka povinna zaplatit účastníkovi k rukám jeho advokáta coby zástupce ( § 149 odst. 1 o. s. ř.).

17. Předně odvolací soud uvádí, že žalovaným vyúčtovaná náhrada nákladů řízení ohledně 2 účastí na jednání před odvolacím soudem ve dnech 6. 5. 2022 a 24. 6. 2022 nemá oporu v soudním spisu. Dle obsahu spisu se jedno jednání uskutečnilo dne 14. 2. 2023. Nedošlo na něm k projednání věci, protože bylo odročeno za účelem smírného vyřešení sporu, proto za něj nelze účtovat odměnu jako za úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky, ale přísluší za něj jen náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 2 vyhlášky. Druhé jednání odvolacího soudu se uskutečnilo nikoli dne 24. 6. 2022, ale dne 11. 5. 2023, kdy došlo k vyhlášení rozsudku a náleží za něj vyúčtovaná odměna.

18. Odvolací soud nemohl přiznat vyúčtovanou odměnu za 2 úkony právní služby ve výši 19 800 Kč za jednání před soudem prvního stupně dne 21. 10. 2021, protože jednání nepřesáhlo 2 hodiny, jak mylně uvedl žalovaný ve svém vyúčtování. Jednání trvalo přesně 2 hodiny, tudíž je nemohlo přesáhnout. Dle protokolu z jednání toto začalo ve 13.00 hod. a skončilo v 15:00 hod., nikoliv např. v 15.01 hod. apod.

19. K ve vyúčtování uvedeným dvěma „vyjádřením“ žalovaného ze dne 2. 8. 2022 a 5. 4. 2023 „dle § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky“, odvolací soud uvádí, že podání ze dne 2. 8. 2022 nebylo vyjádření, ale odůvodněným odvoláním dle § 11 odst. 1 písm. k vyhlášky, za nějž však náleží odměna coby za 1 úkon právní služby. O „vyjádření ze dne 5. 4. 2023, za nějž by náležela odměna jako za úkon právní služby „dle § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky“, se však v tomto případě nejednalo. Odvolací soud sice uložil stranám v rámci odročení jednání za účelem smírného (mimosoudního) vyřešení sporu, aby jej informovaly o výsledku jednání ve stanovené lhůtě, nicméně právní zástupce žalobce tak již učinil prostým mailem dne 30. 3. 2023, když sdělil, že „mimosoudní jednání skončilo neúspěchem“. Takové sdělení nicméně nemá povahu úkonu právní služby, ale jedná se o prostý administrativní úkon. Ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. je soud oprávněn přiznat účastníku jen tu náhradu nákladů řízení, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který úspěch ve věci neměl. Rozsah náhrady je tedy omezen účelností vynaložených nákladů. Sdělil-li poté (o několik dní později) tuto skutečnost - odvolacímu soudu již známou, též žalovaný, byť s určitým komentářem, nejednalo se rozhodně o účelně vynaložený náklad, za nějž by vznikl žalovanému nárok na jeho náhradu.

20. Odvolací soud nepřiznal ani vyúčtovanou odměnu za úkon právní služby - převzetí věci a přípravu zastoupení, resp. již druhé převzetí věci a přípravu zastoupení novým právním zástupcem advokátem. Účastník má nepochybně právo nechat se zastoupit profesionálem - advokátem přičemž s tímto je spojen úkon právní služby stanovený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky. Je samozřejmě právem zastoupeného měnit své právní zástupce. Nelze však považovat za spravedlivé, aby druhá protistrana nesla náklady za to, že protistrana změnila svého právního zástupce, resp. přesněji řečeno není spravedlivé jí to přičítat k tíži. Z uvedeného důvodu nemohl odvolací soud přiznat odměnu za „druhé“ převzetí věci a přípravu zastoupení.

21. Jak již zdůrazněno, ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. je soud oprávněn přiznat účastníku jen tu náhradu nákladů řízení, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který úspěch ve věci neměl. Rozsah náhrady je tedy omezen účelností vynaložených nákladů. Především platí, že nahlížení do spisu je z povahy věci součástí převzetí zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky. Otázka přiznání odměny za nahlížení do spisu byla v rámci ústavní stížnosti řešena i Ústavním soudem, který dospěl ke stejnému závěru jako odvolací soud. Ústavní soud v usnesení ze dne 30. července 2008 sp. zn. I. ÚS 398/06 výslovně k tomu uvedl následující: „nahlížení do spisu je z povahy věci součástí převzetí zastoupení nebo obhajoby a tedy předpokládá splnění výše uvedené podmínky, tj. první porady s klientem. … Ústavní soud stejně tak za spektakulární argumentaci stěžovatelky považuje její odkaz na ustanovení § 11 odst. 3 a odst. 2 písm. f) vyhlášky, neboť za takový úkon, který by naplnil hypotézu a dispozici uvedeného odst. 3 nelze považovat - jak již bylo uvedeno - ani stěžovatelčino podání ze dne 7. 9. 2005; stejně tak za něj nelze považovat nahlížení do spisu, které je ostatně upraveno v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a), písm. b), resp. ve speciálním případě pod písm. f), jež však na souzenou věc vztáhnout nelze.“ Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. K tomuto závěru Ústavního soudu prezentovaném v uvedeném usnesení se Ústavní soud přihlásil i ve svém pozdějším usnesení ze dne 11. dubna 2013 sp. zn. I.ÚS 1107/13, v němž výslovně uvedl: „Ústavní soud odkazuje na vlastní usnesení ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 398/06. Tam stěžovatelka obdobně (vůči rozsudku Nejvyššího správního soudu) namítala, že nahlížení do spisu mělo být posouzeno jako samostatný úkon právní služby a měla být za něj přiznána odměna. Ústavní soud však její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. “

22. Žalovaný si v daném případě vyúčtoval celkem 8 úkonů právní služby v celkové výši cca 80 000 Kč za nahlížení do soudního spisu. Spis není nijak objemný; svým rozsahem se jedná o standardně tlustý spis, jak je odvolacímu soudu známo z jeho vlastní rozhodovací praxe. Odvolací soud apriori dokonce ani nevylučuje, že v určitých a zcela ojedinělých situacích daných mimořádnými okolnostmi posuzované věci může nastat zcela výjimečná situace, kdy i za nahlížení do spisu či jeho prostudování v rámci civilního řízení, by náležela advokátovi odměna jako za samostatný úkon právní služby. A to na základě § 11 odst. 1 písm. f) ve spojení s odst. 3 vyhlášky. Taková situace však v posuzovaném případě rozhodně nenastala, protože 8 nahlížení do spisu, a tím pádem žalovaným 8 vyúčtovaných úkonů právní služby po cca 10 000 Kč u nijak zvlášť rozsáhlého spisu tuto mimořádnost situace nijak neodůvodňuje. Jedná se v daném případě zjevně o účelově navyšované náklady řízení žalovaným, které nesplňují zákonnou podmínku účelnosti. Bylo by v rozporu se spravedlností, aby soud přiznal k tíži druhé strany, že účastník chodil několikrát, v daném případě dokonce 8x „jen tak pro jistotu“ nahlížet do nijak rozsáhlého spisu, zda v něm něco náhodou nepřibylo. Lze-li totiž formou telefonického dotazu u vedoucí kanceláře zjistit či elektronicky (např. mailem), a to de facto s nulovými náklady, zda nebyla do spisu založena nějaká podstatná listina či listiny s tím, že v takovém případě žádá účastník o její (jejich) zaslání, nejedná se o účelně vynaložený náklad, pakliže se advokát (či jen jím zmocněná osoba viz č.l. 207) dostaví osobně tuto skutečnost zjistit a účtuje-li si za to odměnu jako za úkon právní služby, když se v takovém případě jedná de facto jen o administrativní úkon. K jeho uskutečnění navíc není třeba ani kvalifikované právní vzdělání.

23. Odvolacímu soudu je známo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, v němž Nejvyšší soud citoval k této otázce dosavadní judikaturu a uzavřel, že „Z uvedených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že za úkon právní služby spočívající v nahlížení a studiu spisu odměna advokátovi zpravidla nepřináleží, neboť studium spisu je zahrnuto v úkonu právní služby převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], či v úkonu právní služby první porady s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu], případně tvoří nezbytný předpoklad pro řádné zastupování i v průběhu řízení.“ Dále v tomto usnesení Nejvyšší soud odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2008, č. j. 5 Azs 33/2008-40 (dostupném na www.nssoud.cz), v němž tento připustil z tohoto pravidla výjimku za situace, že by nahlížení do spisu v konkrétní procesní situaci mohlo být podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu analogicky považováno za obdobu prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Ačkoliv lze tuto výjimku připustit, je třeba ji vykládat spíše restriktivně. To znamená, že ne každé nahlížení do spisu a jeho prostudování v rámci civilního soudního řízení lze analogicky posuzovat za samostatný úkon právní služby, za který by náležela advokátovi odměna, nýbrž jen takové prostudování spisu, které by svým významem mohlo odpovídat prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, neboť ani v trestním řízení nenáleží advokátovi za každé nahlížení do spisu či jeho prostudování odměna, nýbrž jen prostudování spisu „po skončení vyšetřování“, přesněji řečeno v okamžiku, kdy policejní orgán uzná vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby (srovnej § 166 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů). Toto prostudování vyšetřovacího spisu včetně jeho příloh je důležitým okamžikem trestního řízení, neboť obhajoba se může s vyšetřováním podrobně seznámit, reagovat na jeho průběh, zejména navrhnout doplnění dokazování, a může začít připravovat obhajobu pro další průběh trestního řízení.“ uzavřel Nejvyšší správní soud. V daném případě s ohledem na již výše uvedené odvolací soud nedospěl k závěru, že by některé z 8 nahlížení do spisu splňovalo výše popsaná kritéria, proto nepřiznal odměnu za žádné z 8 vyúčtovaných nahlížení do spisu.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné jen za podmínek § 237 o. s. ř.; lze je podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně.