VSPH 9 Cmo 222/2024-98

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci ⟪LB:lb_001⟫ navrhovatele: Jméno navrhovatele, narozený Datum narození navrhovatele ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa navrhovatele ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátkou Jméno advokátky A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky A ⟪LB:lb_005⟫ za ⟪LB:lb_006⟫ účasti: Jméno advokátky B., IČO IČO advokátky B ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa advokátky B ⟪LB:lb_008⟫ zastoupen advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_010⟫ o vyslovení neplatnosti rozhodnutí výboru účastníka, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu ze dne 11. března 2024 č. j. 64 Cm 48/2023-65,

I. Usnesení Městského soudu ze dne 11. března 2024 č. j. 64 Cm 48/2023-65 se potvrzuje.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 11 562,76 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce Jméno advokáta, advokáta.

1) V souladu s druhou zásadou oficiality jedná soud z úřední povinnosti, proto je soud povinen pokračovat v řízení, dokud není dosaženo jeho účelu. Ve světle uvedených zásad pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, kdy není vázán případným návrhem navrhovatele ve znění petitu podaného návrhu. V rámci formulace výroku soudního rozhodnutí by měl soud dbát především na to, aby výrok z obsahového hlediska vyjadřoval to, čeho se navrhovatel svým návrhem skutečně domáhal. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně v bodu 12 napadeného usnesení uvedl, že navrhovatel i po rozhodnutí členské schůze o zamítnutí odvolání navrhovatele a dotazu soudu setrval na svém návrhu tak, jak jej učinil v písemném podání ze dne 4. 2. 2023 a neučinil soudu žádný návrh na změnu návrhu. Pokud soud v rámci předběžné právní kvalifikace a posouzení návrhu dospěl k závěru, že navrhovatelem podaný návrh neobsahuje všechny stanovené náležitosti, je neurčité nebo nesrozumitelné či obsahuje vady, které by mohly být odstraněny, měl o této skutečnosti navrhovatele poučit a v souladu s § 43 o. s. ř., jež lze subsidiárně aplikovat v rámci nesporného řízení, vyzvat navrhovatele k opravě. Smyslem a účelem právní úpravy ustanovení § 43 o. s. ř. je, aby účastník, resp. navrhovatel měl možnost za pomoci soudu odstranit vady svého vlastního podání. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (sp. zn. 21 Cdo 503/2015) dovodil nepřípustnost odmýšlení, dotváření obsahu úkonu účastníka ze strany soudu, je zapotřebí, aby soud svými procesními nástroji účastníka vyzval k doplnění či konkretizaci daného úkonu. Takového postupu však Městský soud v Praze k tíži navrhovatele v rámci prvoinstančního řízení nevyužil. Stejně tak mělli soud prvního stupně za to, že je návrh neurčitý, nejednoznačný, či v některých částech nepřesný, měl v takovém případě navrhovatele poučit a vyzvat jej k odstranění vad podání či opravě. V této souvislosti dospěl Nejvyšší soud k závěru (sp. zn. 21 Cdo 3302/2008), že pokud soud nemůže dovodit souvislost mezi vylíčenými skutkovými okolnostmi a žalobním petitem, jedná se o vadu žaloby, o jejíž odstranění se soud má pokusit postupem podle § 43 o. s. ř.

2) Soud v rámci prvoinstančního řízení nedostál své zákonné poučovací povinnosti vůči navrhovateli. Soud v rámci řízení Navrhovatele nepoučil o hrozícím neúspěchu ve sporu ve smyslu § 118 odst. 1 až 3 o. s. ř. Soud podaný návrh zamítl se strohým a dle názoru Navrhovatele nepostačujícím odůvodněním. V případě, kdy soud věděl o hrozícím neúspěchu, měl podle navrhovatele postupovat souladně s poučovací povinností ve smyslu § 5 o. s. ř., přičemž tato povinnost by ze strany soudu měla být naplněna i vůči účastníkovi, který je zastoupen advokátem. K tomu Navrhovatel uvádí, že má za to, že nedostatek poučení ze strany soudu vede k porušení práv Navrhovatele jakožto účastníka řízení. Poučovací povinnost soudu se podle judikatury Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 14/18) může odvíjet i od charakteru daného sporu a míry procesní ochrany, jíž má soud některému z účastníku vzhledem k jeho slabšímu postavení poskytnout. Poučovací povinností soudů ve smyslu § 5 OSŘ, resp. § 118a o. s. ř. se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 480/97, v němž dovodil, že poučovací povinnosti soudu, se týká toho, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popř. jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. V případě, že soud již před nařízeným soudním jednáním věděl, že podání Navrhovatele obsahuje takové vady, jež by mohly zapříčinit případný neúspěch Navrhovatele ve věci, měl v souladu s uvedenou judikaturou Ústavního soudu Navrhovatele poučit a vyzvat jej k opravě či doplnění podání. Navrhovatel se domnívá, že prvoinstanční soud nesplnil svou poučovací povinnost ve smyslu §118a o.s.ř. Přestože se předsedkyně senátu dospěla k závěru, že věc je možno posoudit jinak, nebyl Navrhovatel soudem vyzván v souladu s § 118 odst. 2 o. s. ř. k tomu, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. V této souvislosti je na místě argumentovat i závěry, k nimž dospěl v rámci své rozhodovací praxe Nejvyšší soud, a sice že poučovací povinnost je třeba poskytnout konkrétně, adresně, vyjde-li její potřeba během řízení najevo (sp. zn. Cdon 813/97).

3) Z ustálené judikatury vyplývá, že žaloba, resp. návrh na neplatnost rozhodnutí orgánu spolku je konstitutivní povahy, neboť jak potvrdil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 2873/2020, napadené rozhodnutí orgánu spolku není možno odklidit jinak než soudní cestou prostřednictvím žaloby, resp. návrhu. Nejvyšší soud k dané problematice rovněž dovodil (sp. zn. 29 Cdo 3307/2016), že k zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí ve smyslu § 260 o. z. může soud přistoupit, posoudí-li že předmětným rozhodnutím bylo porušeno ustanovení zákona či stanovy spolku.

4) Dospěl-li Městský soud v Praze při posuzování návrhu k závěru, že návrh obsahuje takové nedostatky či vady ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř., které činí návrh věcně neprojednatelným, měl na takové vady navrhovatele upozornit a s ohledem na princip hospodárnosti soudního řízení nenařizovat ve věci jednání a návrh v souladu s ustálenými judikaturními závěry Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 29 Odo 1511/2005) odmítnout.

5) Soud nedostatečně zdůvodnil své závěry, které jej vedly k zamítnutí návrhu, kdy takto postupoval v rozporu se zásadou legitimního očekávání a zároveň v rozporu s principem právní jistoty a obecnou zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování, jejíž součástí je, jak plyne z judikaturních závěrů Nejvyššího soudu např. sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, i poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř. Poučovací povinnost soudu spočívá na objektivním principu, přičemž není významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil. Zvlášť, pokud občanský soudní řád a subsidiárně i zákon o zvláštních řízeních soudních spočívá na zásadě předvídatelnosti soudního rozhodování, která má účastníkům zpřístupnit právní kvalifikací prostřednictvím konkrétního poučení ze strany soudu.

6. Odvolatel navrhl, aby Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení

7. K odvolání se vyjádřil účastník podáním ze dne 27. června 2024. Konstatoval, že ze strany odvolatele je napadán pouze procesní postup soudu - nedostatečná poučovací povinnost s tím, že ohledně samotného rozhodnutí ve věci nepřináší žádný argument. Účastník si není vědom jakéhokoliv pochybení ze strany soudu a je přesvědčen, že rozhodnutí je věcně správné a neobsahuje žádná procesní ani jiná formální pochybení. Účastník navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil jako věcně správné.

8. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně postupoval zcela správně jak po stránce procesní, tak ohledně zjišťování pro věc rozhodných skutečností. Provedl dokazování ve zcela dostatečném rozsahu, důkazy řádně zhodnotil a zjistil z nich všechny pro věc relevantní skutečnosti. Věc zcela správně posoudil též po stránce právní.

10. Podle § 258 o. z. „Každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku.“ Účelem řečeného ustanovení je, aby soudem coby mocí veřejnou bylo přezkoumáváno až „zcela poslední“ rozhodnutí učiněné orgánem spolku, tedy rozhodnutí orgánu spolku jemuž přísluší - má v pravomoci resp. působnosti finální (závěrečný) přezkum původního rozhodnutí (případně původních rozhodnutí) jiných orgánů. Rozhodování soudu je rozhodnutí ultima ratio, tedy až jako závěrečné přezkumné instance, resp. moci veřejné k níž se aktivně věcně legitimovaná osoba s návrhem na přezkum může obrátit. V daném případě je zcela nepochybné, jak správně zhodnotil již soud prvního stupně, že konečnou instancí v rámci předmětného spolku je dle stanov spolku členská schůze a její rozhodnutí o odvolání člena proti rozhodnutí výboru spolku. V daném případě členská schůze svým rozhodnutím ze dne 23. 9. 2023 odvolání navrhovatele zamítla. Bylo tedy na navrhovateli, aby brojil proti tomuto rozhodnutí členské schůze, což by bylo v souladu s ust. § 258 o. z. Brojil-li však proti rozhodnutí výboru, pak takovémuto návrhu nelze vyhovět, protože brojil proti rozhodnutí, proti němuž bylo přípustné odvolání k jinému orgánu spolku.

11. Pokud jde o odvolací námitky, pak jsou zcela nedůvodné. Je plně na navrhovateli, aby se svým návrhem domáhal nároku, který on sám požaduje. V daném případě se navrhovatel návrhem ze dne 4. 2. 2023 resp. dne 6. 2. 2023 jednoznačně domáhal neplatnosti předmětného rozhodnutí výboru spolku. Návrh je z hlediska § 42 odst. 4 o. s. ř. zcela perfektní, pročež nebyla na místě výzva dle § 43 o. s. ř. Na místě není ani poukaz odvolatele na ust. § 118 o. s. ř. a jeho neřádné použití, resp. nepoužití soudem prvního stupně, protože toto ustanovení na danou věc nijak nedopadlo v tom směru, že by snad mělo dojít k doplnění skutkových tvrzení případně označení dalších důkazů. Povinností soudu není poučovat účastníky o jejich právech a povinnostech daných hmotným právem. Soud prvního stupně neporušil ani poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř., když skutečnost, že navrhovatel napadl platnost rozhodnutí výboru spolku, jíž dle zákona (dle § 258 o. z.) napadnout návrhem u soudu nelze, není nedostatečným či neúplným vylíčením rozhodnutých skutečností a tudíž nebyla dána povinnost soudu navrhovatele poučovat o povinnost doplnit jeho tvrzení. Nešlo ani o změnu právního posouzení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř., protože napadána byla platnost usnesení výboru spolku, pročež právní posouzení této věci dle § 258 - 261 o. z. je namístě. Nebylo tedy ani povinností soudu upozorňovat navrhovatele, že „by měl svůj návrh směřovat proti usnesení členské schůze a nikoli výboru spolku“ či jakkoli podobně. Navíc, navrhovateli mohlo být i jen ze skutečnosti, že soud přerušil řízení do doby, než členská schůze rozhodla o odvolání navrhovatele proti rozhodnutí výboru spolku, dostatečně zřejmé, že se na danou věc uplatní ust. § 258 o. z. a že se potud úspěšně může domáhat /v příslušné prekluzivní lhůtě/ prohlášení neplatnosti soudem toliko usnesení členské schůze a nikoli usnesení výboru spolku. Navrhovatel byl tedy procesně poučen soudem prvního stupně řádně, nemožnost napadat usnesení výboru spolku v případě, že je proti němu odvolání k jinému orgánu spolku není procesní otázkou, leč otázkou věcného posouzení věci samé, pročež poučení ze strany soudu o tomto namístě nebylo.

12. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.

13. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. a § 1 odst. 3 z. ř. s.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému účastníkovi. Navrhovatel je tudíž povinen zaplatit účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 11 562,76 Kč, jež sestává z odměny advokáta za 2 úkony právní služby á 3 100 Kč ve výši 6 200 Kč: vyjádření k odvolání a účast na jednání konaném před odvolacím soudem dne 16. 10. 2024, přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. c) vyhl.č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/ náleží odměna 3 100 Kč, a náhrady 2 hotových výdajů v celkové výši 600 Kč (náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč), celkem se jedná o částku ve výši 6 800 Kč a k tomu je třeba přičíst ještě náhradu za promeškaný čas ve výši 800 Kč (náhrada za promeškaný čas činí dle ust. § 12 odst. 3 vyhlášky 100 Kč za každou započatou půlhodinu), cestovné ve výši 1 959 Kč a náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 2 006,76 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.); celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 11 562,76 Kč.

Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné jen za podmínek § 237 o. s. ř.; lze je podat do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně.