VSPH 14 Cmo 267/2024-53

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Broučkové a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Michaely Janouškové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Anonymizováno, narozená rodné přijmení Datum narození žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_010⟫ o poskytnutí informací, k odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, č. j. 73 Cm 184/2022-41,

I. Usnesení soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném výroku II. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 412 Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1) Princip procesního výsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce žalovaného plnění domáhá.

2) Teze, dle níž to, zda byla zpětvzatá žaloba podána důvodně, tedy zda zastavení řízení procesně zavinil žalovaný, lze zjistit jen z porovnání petitu žaloby a následného chování žalovaného, může být přepjatým formalismem a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V konkrétním případě může být nutné přihlížet i k odůvodnění žalobního petitu, a to za účelem eliminace stavu, který by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Princip procesního výsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce žalovaného plnění domáhá.

3) Zavinění typicky může spočívat v tom, že účastník vzal žalobu zpět.

4) K tomu, aby při zpětvzetí žaloby nešlo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň dvě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva.

5) Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv.

6) Pro posouzení, zda byla (důvodně podaná) žaloba vzata zpět pro chování žalovaného, je rozhodné, zda chování žalovaného vedlo k uspokojení žalobcova nároku a následnému zastavení řízení, tedy zda se žalovaný po podání žaloby choval tak, jak žalobce v žalobě požadoval, a to bez ohledu na skutečnost, zda žalovaný podle hmotného práva žalovanou povinnost měl; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen.

7) Při posuzování otázky, zda žaloba byla podána důvodně a zda byla vzata zpět pro chování žalovaného, však nelze postupovat toliko formálně; je-li např. předčasně podaná žaloba vzata zpět proto, že žalovaný po jejím podání zaplatil žalobou uplatněnou částku, nelze pominout, že žalovaný nemá jinou možnost než žalobou uplatněnou částku po podání žaloby (a poté, kdy žalobou uplatněná pohledávka dospěje) uhradit.

8) I při rozhodování o náhradě nákladů řízení je nutné vycházet z principů spravedlnosti (rozhodnutí nesmí být s ohledem na okolnosti konkrétní věci zjevně nespravedlivé).

9) Použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, je-li příčinou zpětvzetí výlučně (jen) chování žalovaného. Jestliže není důvod k postupu podle § 146 odst. 2 o. s. ř., platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jež bylo zastaveno [§ 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

10. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2953/2014, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2606/2016, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2890/2017, ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 29 Cdo 5486/2017, či ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016, uveřejněné pod číslem 44/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jakož i judikaturu tam citovanou.

11. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že:

12. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 3592/16, ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2899/10, nebo ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 439/06.

13. Žalobkyně se (jako společnice žalované) žalobou ze dne 9. 12. 2022 domáhala výkonu svého práva na informace (nahlížení do účetních dokladů žalované za roky 2018 až 2023). Mezi stranami bylo sporné, zda může žalobkyně s ohledem na znění čl. 18.1 společenské smlouvy žalované vykonat toto právo i mimo zasedání valné hromady. Žádostem o nahlížení do účetních dokladů žalovaná vyhověla až poté, co žalobkyně uplatnila své právo na zasedání valné hromady konaném dne 1. 12. 2023 (přičemž k samotnému výkonu práva došlo dne 24. 1. 2024 právě v návaznosti na jeho předchozí uplatnění na zasedání valné hromady).

14. I když tedy (z pohledu žalobního petitu, který zněl na plnění v podobě poskytnutí účetních dokladů) žalovaná požadavek žalobkyně uspokojila, nelze při posouzení, zda byla žaloba podána důvodně, přehlédnout, že tak žalovaná učinila až na základě následného postupu žalobkyně souladného s právním názorem žalované (kdy žalobkyně uplatnila právo na informace na zasedání valné hromady konaném po podání žaloby). Jde tak o situaci, kdy – má-li se soud vyhnout formalistickému přístupu – při posouzení důvodnosti žaloby nelze vycházet jen z toho, že žalovaná žalobkyni účetní doklady poskytla. Při posouzení, zda byla žaloba podána důvodně, se proto soud nevyhne porovnání důvodů, na jejichž základě se žalobkyně plnění domáhala, a důvodů, které vedly k poskytnutí plnění žalovanou a následnému zpětvzetí žaloby.

15. Ze spisu plyne, že žalobkyně až do konce řízení setrvala na tom, že byla oprávněna své právo nahlížet do účetních dokladů žalované uplatnit i mimo zasedání valné hromady žalované, což bylo důvodem pro podání žaloby. Bylo-li pak řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby, nelze je podle odvolacího soudu přičítat výlučně žalobkyni, neboť nešlo o její procesní libovůli. Žalobkyně k tomuto procesnímu úkonu přistoupila poté, co odpadl důvod pro vedení řízení, neboť žalovaná jí po podání žaloby umožnila do svých účetních dokladů nahlédnout.

16. Zároveň podle odvolacího soudu nelze ani dovodit, že žalobkyně vzala žalobu zpět jen v důsledku chování žalované. Žalovaná sice vyhověla žalobkyni v tom smyslu, že jí umožnila nahlédnout do svých účetních dokladů, učinila tak však až v důsledku toho, že žalobkyně uplatnila své právo na informace na zasedání valné hromady (konaném po podání žaloby), tedy způsobem, který byl v souladu s konstantně zastávaným právním názorem žalované.

17. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř., jelikož nelze určit, která ze stran svým jednáním z procesního hlediska výlučně zastavení řízení zavinila.

18. Ze shora popsaných důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. per analogiam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, uveřejněné pod č. 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně [§ 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení v poměru mezi odvolatekou a žalovanou bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolatelka byla v tomto stádiu řízení úspěšná částečně.

20. V řízení, jehož předmětem je peněžitá částka, platí, že pro náhradu nákladů odvolacího řízení je třeba úspěch účastníka řízení počítat podle poměru částky, v níž odvolatel v konečném důsledku uspěl, a částky, do níž odvolání podal, a která tedy byla předmětem odvolacího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013).

21. Soud prvního stupně přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 10 200 Kč. Odvolatelka v odvolání požadovala, aby jí odvolací soud přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 18 456 Kč. Odvolací soud odvolatelce vyhověl pouze v části, když rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nemá žádný z účastníků. Odvolatelka tedy učinila předmětem odvolacího řízení částku 28 656 Kč (18 456 Kč (představující plný úspěch, tj. částka, kterou by musela hradit žalovaná odvolatelce + 10 200 Kč, představující plný neúspěch, tj. částka, kterou by musela odvolatelka hradit žalované). Odvolatelka byla úspěšná ohledně částky 10 200 Kč (kterou nemusí hradit žalované), neúspěšná ohledně částky 18 456 Kč (která jí v rozporu s tím, čeho se odvoláním domáhala, nebude žalovanou uhrazena). Odvolatelka tedy byla úspěšná z 35,6 %, neúspěšná z 64,4 %. Z toho vyplývá, že žalované náleží náhrada nákladů odvolacího řízení z 28,8 % (64,4 % - 35,6 %).

22. Právní zástupce žalované vykonal v odvolacím řízení jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření k odvolání podle § 11 odst. 2 písm. c) AT ve věci nikoli samé, čemuž odpovídá částka 1 130 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, neboť právní služba byla v souladu s čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., kterou se mění AT, poskytnuta přede dnem nabytí účinnosti této novely]. Dále mu náleží paušální náhrada na tento úkon připadající ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná z 28,8 %, náleží jí proto náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 412 Kč (1 430 x 28,8 / 100 Kč).

23. Platební místo je určeno v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. a lhůta pro zaplacení je určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.