KSBR 58 CO 43/2022-146

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Roberta Pazderského a soudkyň Mgr. Magdaleny Bačíkové a JUDr. Ivony Ryšánkové ⟪LB:lb_002⟫ ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobců: a) jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_005⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_006⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_007⟫ b) jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_008⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_009⟫ zastoupená obecným údaje o zástupci ⟪LB:lb_010⟫ proti ⟪LB:lb_011⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_012⟫ o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. ⟪LB:lb_013⟫ o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 11. 2021, ⟪LB:lb_014⟫ č. j. 6 C 158/2021-80, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 1. 2022, č. j. 6 C 158/2021-89,

I. Rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 11. 2021, č. j. 6 C 158/2021-80, se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 11. 2021, č. j. 6 C 158/2021-80, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 1. 2022, č. j. 6 C 158/2021-89, se ve výroku II. mění tak, že žalobci jsou povinni uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1.751 Kč rovným dílem do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.788 Kč, a to rovným dílem do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce a) domáhal po žalované zaplacení částky 251.667 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 251.667 Kč od datum do zaplacení a žalobkyně b) se domáhala po žalované zaplacení částky 251.667 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 251.667 Kč od datum do zaplacení (výrok I.) a předmětným rozsudkem ve spojení opravným usnesením bylo rozhodnuto, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 1.751 Kč (výrok II. rozsudku ve spojení s opravným usnesením).

2. Podle podstatné části odůvodnění rozsudku dle tvrzení žalující strany žalovaný nárok jim vznikl z titulu újmy, která jim byla způsobena žalovanou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ten spočíval v tom, že v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném před Okresním soudem v Uherském Hradišti pod sp. zn. 21 D 1187/2007 a 21 D 1854/2018, jehož předmětem bylo dědické řízení po zemřelém Ing. jméno příjmení, zesnulém dne datum, předmětné dědické řízení bylo zahájeno v roce 2007 a další rozhodnutí v rámci tří následujících dodatečných projednání dědictví byla postupně vydána tak, že naposledy bylo dědické řízení ukončeno dne datum, tedy po více než 13 letech od úmrtí Ing. příjmení.

3. Žalovaná s uplatněným nárokem nesouhlasila a zastávala názor, že se jedná o 4 samostatné úseky dědického řízení; délku těchto řízení jakož i dobu mezi nimi nelze sčítat, ale je nutno tato řízení (původní dědické řízení a tři následující řízení o dodatečném projednání dědictví) posuzovat samostatně. Ve vztahu k první, druhé a třetí části nároku (tj. původnímu dědickému řízení a prvním dvěma dodatečným projednáním dědictví) vznesla námitku promlčení nároku. Délka čtvrté části řízení (tj. v pořadí posledního dodatečného projednání dědictví) byla přiměřená.

4. Po provedeném dokazování učinil soud I. stupně závěr o skutkovém stavu, že dědické řízení po zůstaviteli Ing. jméno příjmení, zemřelém dne datum, bylo u Okresního soudu v Uherském Hradišti původně vedeno pod sp. zn. 21 D 1187/2007 (původní dědické řízení a první a druhé dodatečné projednání dědictví) a (v pořadí poslední) dodatečné projednání dědictví v této věci bylo vedeno pod sp. zn. 21 D 1854/2018. Účastníky dědického řízení byli jméno příjmení, pozůstalá manželka, žalobce a) a žalobkyně b).

5. První rozhodnutí ve věci bylo vydáno dne datum, kdy usnesením č. j. 21 D 1187/2007-271, bylo potvrzeno dědictví. Následně bylo vydáno dne datum opravené usnesení č. j. 21 D 1187/2007-293, které nabylo právní moci dne datum. Dne datum bylo zahájeno dodatečné dědické řízení ohledně nově objeveného majetku; v dodatečném dědickém řízení bylo vydáno usnesení dne 23. 11. 2010, č. j. 21 D 1187/2007-320, které nabylo právní moci dne datum. Dne datum bylo zahájeno dodatečné dědické řízení ohledně dalšího nově objeveného majetku; dne datum bylo v tomto řízení vydáno usnesení č. j. 21 D 1187/2007-350, které nabylo právní moci dne datum. Následně dne datum bylo zahájeno dodatečné řízení ohledně nově objeveného majetku, přičemž bylo zjištěno, že nárok dědiců je již vypořádán a řízení o dodatečném projednání dědictví bylo usnesením ze dne 19. 1. 2021, č. j. 21 D 1854/2018-409, které nabylo právní moci dne datum, zastaveno.

6. Žalobci podáním, doručeným žalované dne datum, uplatnili nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši celkem 250.000 Kč pro každého z žalobců jako náhrady nemajetkové újmy, a to z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného před Okresním soudem v Uherském Hradišti pod sp. zn. 21 D 1854/2018 (21 D 1187 2007).

7. Soud I. stupně odůvodnil, proč ve věci neprovedl další navrhované důkazy.

8. Zjištěný skutkový stav podřadil pod ust. § 13, § 15, § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která jsou v odstavcích 9 až 11 odůvodnění citována.

9. Soud I. stupně uzavřel, že se v souzené věci jedná o čtyři samostatné úseky dědického řízení a délku těchto řízení, jakož i dobu mezi nimi, nelze sčítat, ale je nutno je posuzovat samostatně. Projednání dědictví totiž končí právní mocí usnesení o zastavení dědického řízení, právní mocí usnesení o dědictví (§ 175q a § 175p o. s. ř.) nebo pravomocným skončením likvidace dědictví. Nový návrh na projednání dodatečného majetku je tudíž třeba hodnotit jako řízení nové (jakožto další úsek), nikoli jako pokračování v řízení původním, byť jsou účastníky řízení opět ti samí dědici, kteří jimi byli v původním řízení. Okruh projednávaného majetku je však jiný.

10. Dále uzavřel, že žalovaná vznesla námitku promlčení prvního až třetího úseku řízení, kterou soud I. stupně shledal důvodnou.

11. Pokud jde o řízení o návrhu na dodatečné projednání dědictví ze dne datum, toto řízení trvalo 26 měsíců, přičemž soud takovou délku řízení považuje za přiměřenou s ohledem na okolnosti případu a s ohledem zejména na složitost věci (jednalo se o restituční návrh), jakož i význam sporu pro stěžovatele (jednalo se o nárok, který byl vypořádán v jiném řízení). S ohledem na skutečnost, že o předmětu řízení bylo rozhodováno jiným orgánem (pozemkovým úřadem), nemohly strany pocítit ani závažnou újmu na svých právech, neboť jejich nárok byl řádně projednáván a byl řešen.

12. Soud I. stupně uzavřel, že délka žádného ze samostatných řízení nebyla nepřiměřená, nadto případný nárok žalobců je již ve vztahu k prvým třem řízením promlčen.

13. Dále odůvodnil, proč neshledal pochybení na straně notáře, který v rámci dědického řízení hned při prvním projednání dědictví nedohledal veškerý majetek. Upozornil rovněž, že žalobci uplatnili u žalované požadavek na zaplacení částky 250.000 Kč, avšak v rámci tohoto řízení se domáhali částky vyšší.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu

(dále jen „o. s. ř.“) a náklady řízení podrobně odůvodnil v odstavci 29 odůvodnění rozsudku.

15. Proti rozsudku ve znění opravného usnesení podali odvolání žalobce a) a žalobkyně b).

16. Žalobce a) zdůraznil, že rozhodnutí v souzené věci prakticky závisí na vyřešení otázky, zda dědické řízení představuje jeden celek nebo zda se toto může ve smyslu právních předpisů platných v rozhodné době skládat z dílčích úseků, které jsou fakticky samostatnými řízeními, a zda tedy je namístě délku řízení posuzovat pro účely odpovědnosti státu za škodu z titulu nepřiměřené délky řízení vzhledem k celku či pro každý jednotlivý úsek dědického řízení zvlášť; argumentačně pak odůvodňuje svůj názor, že dědické řízení (tj. původní dědické řízení včetně dodatečných dědických řízení) představuje ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku jeden celek a uzavírá, že dle jeho přesvědčení soud I. stupně nesprávně posoudil vyvstalou právní otázku, v důsledku čehož také nesprávně posoudil nárok jako takový.

Jeho nárok je důvodný a tento dosud nebyl ani zčásti promlčen. Nesouhlasí ani s tím, že soudní komisař nenese odpovědnost za zjištění majetku zůstavitele. K nákladovému výroku namítl, že je nesprávný s ohledem na jeho názor na rozhodnutí ve věci samé a nadto z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, které úkony pro účely náhrady nákladů řízení soud I. stupně uvažoval. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek včetně opravného usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

17. Žalobce a) ve svém dalším podání učiněném v rámci odvolacího řízení uvedl, že„ po zvážení celé věci dospěl k přesvědčení, že řešenou povahu dědického řízení, respektive dodatečných dědických řízeních, lze přitom připodobnit k žalobě pro zmatečnost“; blíže se pak argumentačně snaží tento svůj názor obhájit a uzavírá, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, sp. zn. 30 Cdo 290/2022 a další v odůvodnění předmětného vyjádření specifikovaná rozhodnutí) dospívá k závěru, že pokud Nejvyšší soud ČR opakovaně ve svých rozhodnutích k otázce posouzení celkové doby řízení v případě žaloby pro zmatečnost rozhodl tak, že pro účely náhrady dle zákona č. 82/1998 Sb. je nutné zohlednit celkovou dobu řízení, tj. od zahájení řízení„ původního“ až do pravomocného rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, spatřuje v této skutečnosti podobnost s nyní řešenou otázkou, a sice zda dědické řízení tvoří jeden celek nebo zda je potřeba na dodatečné dědické řízení pohlížet jako na zcela nové řízení.

18. Žalobkyně jméno příjmení v odvolání rovněž zdůraznila, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda dědické řízení představuje jeden celek, nebo zda se toto může ve smyslu právních předpisů platných v rozhodné době skládat z dílčích úseků, které jsou fakticky samostatnými řízeními a zda tedy je namístě délku řízení posuzovat pro účely odpovědnosti státu za škodu z titulu nepřiměřené délky řízení vzhledem k celku či pro každý jednotlivý úsek dědického řízení zvlášť. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně (že předmětná dědická řízení je třeba posuzovat z hlediska žalobou uplatněných nároků každé zvlášť) a uvádí argumenty na obhajobu svého názoru (dědicové po značnou dobu žijí v nejistotě ohledně toho, zda a případně který majetek po zůstaviteli nebudou, jsou fakticky omezováni ve výkonu vlastnického práva co se týče nabývaného majetku a stát by měl být odpovědný za to, že vypořádá veškerý známý majetek zůstavitele; v jednotlivých dědických úsecích dědického řízení je vždy rozhodováno o jedné a téže pozůstalosti po jednom konkrétním zůstaviteli; ani předchozí ani současná právní úprava žádný pojem„ dílčího dědického řízení“ neznají …). Žalobkyně je přesvědčena o důvodnosti a existenci svého nároku, tento nebyl ani zčásti promlčen. Má za to, že shromažďování podkladů pro rozhodnutí je především povinností orgánů rozhodujících v řízení, které nesmějí čekat na podnět odjinud; blíže tyto své názory rozvíjí v samotném odvolání i v dalším podání učiněném v průběhu odvolacího řízení. Vedení dodatečného dědického řízení by mělo být výjimečným institutem, který bude odůvodněn okolnostmi, proč nebylo možné majetek zjistit a projednat již dříve.

19. Žalobkyně b) rovněž nesouhlasí s výší nákladů řízení, které byly přiznány straně žalované, a to v zásadě ze shodných důvodů jako žalobce a).

20. Závěrem navrhla, aby odvoláním napadený rozsudek byl včetně doplňujícího usnesení zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

21. Žalovaná v písemném vyjádření k odvoláním žalobců uvedla, že považuje veškeré závěry soudu za správné, a to zejména že v dané věci šlo o čtyři samostatné úseky dědického řízení, kdy každé se týkalo jiného majetku a délku těchto řízení nelze sčítat. Projednání dědictví v jednotlivých úsecích skončilo právní mocí usnesení o dědictví; další řízení, která proběhla následně, je třeba hodnotit jako řízení nová a nikoli jako pokračování původního řízení. Taktéž je správný závěr soudu, že případný nárok na náhradu nehmotné újmy je již ve vztahu k prvým třem řízením promlčen. Pokud se jedná o čtvrtý úsek dědického řízení, které bylo zahájeno dne datum, jeho délka byla zcela přiměřená. Argumentaci žalobců považuje za nepřiléhavou. Navrhla potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně.

22. Krajský soud v Brně, pobočka ve obec, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), žalobci jako k tomu legitimovanými subjekty (§ 201 o. s. ř.), kdy jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné

(§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal v rozsahu napadení (§ 212 o. s. ř.) rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř.).

23. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 20 Cdo 1546/99, 26 Cdo 938/2005, 26 Cdo 228/2005, 28 Cdo 2401/2008, 30 Cdo 254/2018) soudem I. stupně již řádně provedené listinné důkazy s ohledem na jejich povahu neopakoval.

24. Soud I. stupně na základě jím provedeného dokazování učinil správné skutkové závěry, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje a tyto zcela přejímá. Pouze doplňuje, že z listinných důkazů provedených soudem I. stupně se podává i způsob, jakým bylo v předmětných dědických řízeních rozhodnuto, jinými slovy řečeno jak byla předmětná dědická řízení skončena; je zřejmé, že usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 8. 2010, č. j. 21 D 1187/2007-271, které nabylo právní moci dne datum, bylo v dědickém řízení po Ing. jméno příjmení mimo jiné rozhodnuto (výrokem III. předmětného usnesení) o potvrzení nabytí dědictví dědici podle dědických podílů; předmětné usnesení bylo opraveno opravným usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 10. 2010, č. j. 21 D 1187/2007-293, které nabylo právní moci dne datum, kterým byly opraveny zřejmé nesprávnosti ve výrocích I. a III., neboť do aktiv v dědictví byla nesprávně zařazena pohledávka zůstavitele z titulu práv a povinností zůstavitele jako majitele účtu číslo vedeného u právnická osoba, se sídlem v obec. Dále byla opravena zřejmá nesprávnost, kdy byla nesprávně určena obvyklá cena nemovité věci v katastrálním území Vršovice, v obci obec, zapsané na list vlastnictví. K podnětu ze dne datum bylo zahájeno řízení dodatečného projednání dědictví po Ing. jméno příjmení (ohledně zbraní) a usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 11. 2010, č. j. 21 D 1187/2007-320, které nabylo právní moci dne datum, bylo opět rozhodnuto o nabytí dědictví podle dědických podílů ohledně nově obnoveného majetku. Další řízení o dodatečném projednání dědictví po uvedeném zůstaviteli bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne datum a bylo ukončeno usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 15. 6. 2012, č. j. 21 D 1187/2007-350, které nabylo právní moci dne datum, a to tak, že opět došlo k potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů.

25. Odvolací soud uzavírá, že z výše uvedeného lze učinit závěr o skutkovém stavu, že v uvedených dědických řízeních bylo pravomocně rozhodnuto o dědictví usnesením podle § 175q občanského soudního řádu.

26. Dále odvolací soud uzavírá, že názor žalobců, že výše uvedená tři dědická řízení vedená Okresním soudem v Uherském Hradišti pod sp. zn. 21 D 1187/2007, a další řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli Ing. jméno příjmení, vedené Okresním soudem v Uherském Hradišti pod sp. zn. 21 D 1854/2018, představují jeden celek (jedno řízení), není správný. Nekoresponduje ani s komentářovou literaturou, kdy například komentář k ust. § 175x upravujícího dodatečné projednání dědictví výslovně uvádí, že projednání dědictví končí právní mocí usnesení o zastavení dědického řízení, právní mocí usnesení o dědictví (§ 175q a § 175p) nebo pravomocným skončením likvidace dědictví (ostatně shodně uzavřel v odvoláním napadeném rozsudku i soudu I. stupně). Ukáže-li se, že zůstavitel zanechal majetek, který nebyl v původním dědickém řízení znám, vyvstává potřeba projednat dědictví také ohledně tohoto nově vyšlého majetku (srovnej příjmení, L., příjmení, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, číslo s.).

27. Žalobci v řízení prosazovaný názor (že všechna předmětná dědická řízení tvoří jeden celek) je v rozporu i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, který například ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4990/2013 uvedl, že dodatečné projednání dědictví (§ 175x)„ neotvírá dědickou věc již jednou pravomocně skončenou, ale naopak navazuje na výsledky dosavadního dědického řízení, vychází z nich a v ničem do stavu jimi vytvořeného nezasahuje“.

28. Ostatně tento názor obstál i v rovině ústavní (srovnej přiměřeně například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3174/16 ze dne datum, v němž Ústavní soud z hlediska ústavnosti posuzoval závěry obecných soudů, kdy odvolací soud shodně se soudem I. stupně vyloučil, že by dědická řízení po matce a otci /zůstavitelé zemřeli v roce 1979 a 1995 včetně dodatečného projednání dědictví po otci mohla být považována za jediné nepřetržité řízení, jehož délka by se posuzovala v celku. V tamní věci poukázal odvolací soud na to, že každé dědické řízení skončilo rozhodnutím, které nabylo samostatně právní moci a od jejího nabytí další řízení nepokračovalo). Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu je zřejmé, že v tamní věci bylo posuzováno nejen zda jeden celek tvoří dědická řízení„ po matce a otci“, ale rovněž bylo posuzováno, zda jeden celek tvoří dědické řízení po otci (ukončené v únoru 1996) a dodatečné projednání dědictví po otci (ukončené v červenci 2013) a z ústavního hlediska obstál názor, že se jednalo (při posuzování námitky promlčení) o řízení samostatná.

29. S ohledem na nesprávný názor žalobců, že všechna předmětná dědická řízení v souzené věci jsou považována za jediné nepřetržité řízení, respektive na správný závěr soudu I. stupně, že tomu tak není, je zřejmé, že se vznesenou námitkou promlčení je třeba zabývat a posuzovat ji zvláště ke každému z předmětných dědických řízeních; každé z těchto řízením samostatným.

30. Délka promlčecí doby se v daném případě řídí ust. § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., které je doslovně citováno v odst. 11 odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje.

31. Skončení řízení ve smyslu ust. § 32 odst. 3, věty druhé, odpovídá okamžiku nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (srovnej přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 96/2011 a 30 Cdo 4501/2011, případně komentářovou literaturu k § 32 zákona č. 82/1998 Sb., dostupnou na příjmení online).

32. Pro poměry souzené věci to znamená, že u prvých tří dědických řízeních, vedených u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 21 D 1187/2007, počal běh promlčecí lhůty u prvého dne datum (právní moc opravného usnesení č. j. 21 D 1187/2007-293), u druhého dne datum (právní moc usnesení č. j. 21 D 1187/2007-320) a u třetího dne datum (právní moc usnesení č. j. 21 D 1187/2007-350). Byl-li nárok žalobců u žalované uplatněn dne datum (doručení výzvy k plnění žalované), je zjevné, že byl uplatněn po uplynutí promlčecí lhůty, která v daném případě činila 6 měsíců od právní moci rozhodnutí ve věci (přesněji od právní moci rozhodnutí, jímž bylo skončeno řízení v každé z uvedených věcí).

33. Pokud žalovaná namítla promlčení nároků žalobců, bylo povinností soudu k této námitce promlčení přihlédnout. Odvolací soud neshledal uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se obecně rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující části společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.

34. Fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem (srovnej Švestka, příjmení, příjmení, příjmení a kol. 2009 s. 70 bod 13).

35. I v minulosti (za platnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) se uplatnění promlčecí námitky příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty ničím nezavinil a vůči němuž za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Taková východiska se uplatňovala i ve vztahu k námitce promlčení vznesené státem či územním samosprávním celkem ve sporu o náhradu škody či nemajetkové újmy. Důvody pro odepření práva uplatnit námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména k charakteru uplatněného nároku, jeho podstatě, průběhu událostí před uplatněním nároku a důvodům, proč uplynula některá z promlčecích lhůt. Nejvyšší soud ČR například ve svém rozhodnutí ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, konstatoval, že námitka promlčení uplatněná státem obecně není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.

36. Výše uvedené závěry soudní judikatury lze považovat za platné i v současné době za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. účinného od 1. 1. 2014. I nadále platí, že uplatnění námitky promlčení patří k postupům řádné správy svěřeného majetku orgánem státu (srovnej přiměřeně komentář k § 32 zákona č. 82/1998 Sb., dostupný na příjmení online).

37. Odvolací soud neshledal vznesenou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť pro to není žádný relevantní důvod; tudíž, s výjimkou dodatečného projednání dědictví po Ing. jméno příjmení vedeného pod sp. zn. 21 D 1854/2018, jsou nároky žalobců promlčeny, a proto není rozhodné, zda k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu žalobních tvrzení v dědických řízení došlo či nikoliv (rovněž tento názor obstál v rovině ústavní v již citovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3174/16 ze dne datum).

38. Pokud se týká nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, který spočívá v povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, týkající se řízení Okresního soudu v Uherském Hradišti vedeného pod sp. zn. 21 D 1854/2018, byl nárok uplatněn u žalované včas (rozhodnutí nabylo právní moci dne datum, nárok byl u žalované uplatněn již dne datum).

39. Z listinných důkazů provedených soudem I. stupně se podává, že poslední žádost dodatečnébo projednání dědictví po zůstaviteli Ing. jméno příjmení ve věci vedené posléze u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 21 D 1854/2018, podal žalobce jméno příjmení dne datum (Okresnímu soudu v Uherském Hradišti byla žádost doručena dne datum). Z žádosti se podává, že soudu sděluje, že„ v rámci ukončeného dědického řízení po zůstaviteli panu jméno příjmení nebyl projednán majetek (aktivum) na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy PÚ číslo. Tento majetek však byl rozhodnut, a to že pan jméno příjmení je nabyvatel na základě dodatečného dědického řízení po příjmení příjmení. Žádám Vás o nařízení dodatečného dědického řízení“. Pan příjmení příjmení se svou žádostí o dodatečné projednání dědického řízení nedoložil žádné přílohy.

40. Usnesením ze dne 19. ledna 2021, č. j. 21 D 1854/2018-409, které nabylo právní moci dne datum, Okresní soud v Uherském Hradišti dodatečné řízení o pozůstalosti zastavil a z odůvodnění usnesení se podává, že dne datum byla pověřenému notáři doručena rozhodnutí Státního pozemkového úřadu č. j. PÚ 6925/923, které nabylo právní moci dne datum a 9. 7. 2020, a č. j. 6925/92/4, které nabylo právní moci dne datum, z nichž vyplývá, že zbývající restituční nárok připadající dědicům po zůstaviteli (Ing. jméno příjmení) byl již vypořádán; tento restituční nárok již nespadá do aktiv pozůstalosti a přešel přímo na dědice zůstavitele. Nebyl tudíž zjištěn žádný majetek, ohledně kterého je třeba vést řízení o pozůstalosti.

41. Uplatněný nárok proto odvolací soud posoudil podle ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., dle něhož v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé (poznámka odvolacího soudu: dle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí„ nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě“), nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení,

c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

42. Zejména je třeba zdůraznit, že význam předmětu řízení pro žalobce s ohledem na skutečnost, že byl nárok vypořádán v jiném řízení, nebyl v podstatě žádný. Ke správnému odůvodnění soudu I. stupně lze dodat, že žalobce jméno příjmení podal dne datum (den doručení Okresnímu soudu v Uherském Hradišti) žádost o dodatečné projednání dědictví; ve skutečnosti však žádný majetek k takovému projednání neexistoval. příjmení sám v žádosti jako aktivum označil„ majetek (aktivum) na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy PÚ číslo“. Že neexistuje žádný majetek k dodatečnému projednání dědictví bylo v průběhu dodatečného projednání dědictví zjištěno i pověřeným notářem. O složitosti věci svědčí i skutečnost, že ani potenciální dědic nebyl zjevně schopen uvést majetek, který snad má být projednán, a pátrání po takovém (neexistujícím) majetku zůstalo na pověřeném notáři jako soudnímu komisaři. Vyplývá-li z usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 21 D 1854/2018-409, že již v červnu a červenci roku 2020 nabyla právní moci rozhodnutí, z nichž vyplývá, že zbývající restituční nárok připadající dědicům po zůstaviteli byl vypořádán, nebyl důvod, aby žalobce a), který vyvolal dodatečné projednání pozůstalosti, byl pasivní a nesdělil tuto skutečnost ihned notáři – soudnímu komisaři; pokud tak neučinil, prodloužil nedůvodně řízení o dodatečném projednání dědictví o cca půl roku, neboť Státní pozemkový úřad tuto skutečnost notáři jako soudnímu komisaři sdělil až datum.

43. Z obsahu dědického spisu je zřejmé, že pověřený notář se aktivně snažil dohledat nedostatečně žalobcem jméno příjmení označený majetek, jehož projednání se žalobce a) domáhal v rámci dodatečného projednání dědictví, a ihned poté, co mu Státní pozemkový úřad sdělil, že restituční nárok připadající na dědice po zůstaviteli byl již vypořádán, toto dodatečné dědické řízení o pozůstalosti zastavil.

44. S ohledem na shora shrnuté okolnosti nepovažuje odvolací soud (shodně jako soud I. stupně) celkovou délku dědického řízení v trvání cca 26 měsíců za nepřiměřenou, a to s ohledem na výše zmíněnou složitost řízení, na jednání poškozeného, který nedostatečným označením majetku a svou nečinností v průběhu řízení přispěl k délce řízení, a rovněž při zohlednění skutečnosti, že notář aktivně po nedostatečně označeném majetku pátral; zohlednit je nutno i skutečnost, že žádný žalobcem a) tvrzený majetek způsobilý k dodatečnému projednání dědictví neexistoval. Význam předmětu řízení pro poškozené (žalobce) byl tudíž minimální a odvolací soud neshledal tvrzený nárok žalobců na nemajetkovou újmu za toto řízení důvodným.

45. Vycházeje z výše odůvodněných závěrů nepovažoval ani odvolací soud provádění dalších důkazů za potřebné, neboť skutečnosti potřebné pro posouzení věci byly provedenými důkazy prokázány dostatečně.

46. Shrnuto: Lze odkázat na správné a přezkoumatelným způsobem odůvodněné rozhodnutí soudu I. stupně s nímž se odvolací soud ztotožnil; nárok žalobců není dán a odvolací soud proto z důvodu věcné správnosti rozhodnutí soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. v odvoláním napadeném výroku I. potvrdil.

47. Pokud se týká výroku II. odvoláním napadeného rozsudku ve spojení s opravným usnesením, jimiž bylo uloženo žalobcům uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1.751 Kč společně a nerozdílně, odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tento výrok změnil.

48. příjmení 1.751 Kč je stanovena správně a odpovídá obsahu spisu. Sestává z cestovného žalované k jednání soudu I. stupně z obec do obec a zpět (102 km při průměrné spotřebě vozidla Hyundai i30 3,7 l / 100 km, ceně nafty 27,20 Kč za litr dle ust. § 4 písm. c) vyhlášky č. 589/2020 Sb. a základní náhrady 4,40 Kč dle ust. § 1 písm. b) vyhlášky č. 589/2020 Sb.); jízdné za cestu k jednání dne datum činí 551 Kč.

Dále sestává z náhrad v souladu s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. v platném znění (po novele provedené zákonem č. 139/2015 Sb.) a ust. § 1 odst. 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb.: paušální náhrada byla přiznána za 4 úkony právní služby, a to za odpor proti platebnímu rozkazu podaný dne datum, písemné vyjádření k žalobě ze dne datum, přípravu na jednání a účast na jednání dne datum, tj. celkem 1.200 Kč (4x 300 Kč). příjmení ve výši 1.751 Kč jsou účelně vynaložené náklady žalované za řízení před soudem I. stupně.

49. Je však zřejmé, že žalobce jméno příjmení a žalobkyně jméno příjmení požadovali každý po žalované zaplacení částky ve výši 251.667 Kč s příslušenstvím samostatně.

Jejich povinnost platit úspěšnému účastníkovi náklady řízení tak není společná a nerozdílná, nýbrž každý z nich je povinen uhradit žalované celkové náklady za řízení před soudem

I. stupně ve výši 1.751 Kč rovným dílem. Toliko v tomto směru došlo ke změně citovaného výroku II. rozsudku ve spojení s opravným usnesením.

50. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V rámci odvolacího řízení byla žalovaná zcela úspěšná, proto jí náleží v souladu s ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 1 odst. 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušální náhrada za tři úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne datum, příprava účasti na jednání a účast na jednání odvolacího soudu dne datum) ve výši celkem 900 Kč (3x 300 Kč). Dále jí náleží cestovné osobním automobilem Hyundai i30 z obec do obec a zpět k jednání odvolacího soudu (vzdálenost celkem 130 km, spotřeba vozidla 3,7 l motorové nafty / 100 km, cena nafty 44,10 Kč dle § 4 vyhlášky č. 467/2022 Sb., základní náhrada 5,20 Kč za jeden kilometr dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 467/2022 Sb.); jízdné za cestu k jednání dne datum tak činí 888 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů odvolacího řízení ve výši 1.788 Kč bylo žalobcům uloženo zaplatit žalované opět rovným dílem, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců od jeho doručení, a to u Okresního soudu v Uherském Hradišti, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozsudkem plněny včas a dobrovolně, může se jich oprávněná osoba domáhat soudním výkonem rozhodnutí nebo exekucí.