KSCB 15 CO 258/2022-85

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Kosové a soudců JUDr. Roberta Ožvalda a JUDr. Marcely Pechové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částka s příslušenstvím ⟪LB:lb_005⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. července 2022, č. j. 9 C 101/2022-64

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci II. v části výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky částka s úrokem z prodlení ve výši 8,5% p. a. ročně od 19. 11. 2021 do zaplacení, částky částka a úroku ve výši 6,97 % p. a. z částky částka od 19. 11. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 19. 11. 2021 dosáhne částky částka, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 19. 11. 2021 do zaplacení, částky částka, úroku ve výši 59,77 % ročně z částky částka od 19. 11. 2021 do 11. 12. 2021 ve výši částka, úroku ve výši 8,5% ročně z částky částka od 12. 12. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 19. 11. 2021 dosáhne částky částka částka (odst. II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně od 19. 11. 2021 do zaplacení (odst. I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III.).

2. Soud I. stupně měl příslušnými listinami za prokázané, že mezi účastnicemi byla dne 15. 3. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejíž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši částka, který se žalovaná zavázala se sjednaným úrokem z úvěru ve výši 59,77 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po částka. Výše roční procentní sazby nákladů (dále jen RPSN) činila dle smlouvy 79,19 % ročně. Dle smlouvy vznikla dlužníkovi povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši částka při každém prodlení a poskytovali právo na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s prodlením se zaplacením splátky ve výši částka. Při prodlení delším než 65 dnů mělo dojít k automatickému zesplatnění dluhu a jestliže dlužník nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, je dle smlouvy povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové dlužné jistiny denně. Dále měl soud I. stupně za prokázané, že žalovaná na svůj účet obdržela částka dne 15. 3. 2021, že na úvěr zaplatila 5 měsíčních splátek, že dne 12. 11. 2021 žalobkyně upozornila žalovanou na možnost zesplatnění dluhu, a že dne 17. 11. 2021 jí bylo oznámeno zesplatnění a byla vyzvána k úhradě dluhu.

3. Na základě uvedených zjištění soud I. stupně konstatoval, že žalovaná i při řádném splácení poskytnutého úvěru ve výši částka by měla vrátit částku částka. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, v nichž byly posuzovány obdobné úvěrové smlouvy a v nich sjednané podmínky z hlediska dobrých mravů a uvedl, že v roce 2021 (kdy byla uzavřena předmětná úvěrová smlouva) představovala úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem 8 % ročně. Dohodnutá úroková sazba představuje více, než sedminásobek průměrné úrokové sazby, což znamená, že je nepřiměřeně vysoká, což se odráží i ve výši roční procentní sazby nákladů. Stejně tak smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky, která v případě problematického splácení vychází z nově dopočtené a podstatně vyšší jistiny, úvěrovaného významně zatěžuje. Soud I. stupně proto shledal, že sjednané podmínky zakládají nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, který se dostává do zřejmého rozporu s dobrými mravy. Na základě toho pak uzavřel, že smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a to v celém rozsahu, neboť jednotlivá problematická ujednání smlouvy nejsou oddělitelná od jejího dalšího obsahu. Nárok žalobkyně soud I. stupně posoudil podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § číslo odst. 1 a § 2993 o. z. s tím, že žalobkyně má právo na vrácení částky poskytnuté žalované na základě uzavřené smlouvy po odečtení částky, která byla žalovanou již uhrazena (částka – částka). Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o nákladech podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

4. Rozsudek ve výroku o nákladech řízení a v části zamítavého výroku II. ohledně částky částka (v odvolání původně uvedená částka částka byla žalobkyní při odvolacím jednání opravena s tím, že byla chybně označena jen v důsledku matematické chyby) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 19. 11. 2021 do zaplacení, částky 8 469, částka a úroku ve výši 6,97 % ročně z částky částka od 19. 11. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 19. 11. 2021 dosáhne částky částka, napadla žalobkyně odvoláním. V prvé řadě má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod ho nepřiznat, když je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, u kterého je třeba zohlednit vyšší rizikovost jejich poskytování (odkaz na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, a další rozhodnutí obecných soudů). Dále upozornila na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle kterého má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, a dovozuje, že v daném případě by měl být úrok posuzován se sazbou 23,88 % p.a. v březnu 2021 (nejvyšší sazba – úročený úvěr z kreditních sazeb). V porovnání s touto sazbou činil úrok v daném případě 59,77 % p. a., tedy pouze 2,5 násobek nejvyšší úrokové sazby, přičemž za nepřiměřené jsou judikaturou považovány sazby převyšující obvyklou míru až 4 násobně; proto sazba 59,77% p. a. není nepřiměřená. Dále žalobkyně provádí rozbor problematiky výše úroků z úvěru se zdůrazněním svobodného rozhodnutí stran vstoupit do smluvního vztahu za daných podmínek a s přihlédnutím k prioritě výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. Zároveň odkazuje na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. číslo, podle kterého ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat jejich ochranu. Dále cituje rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 46 Icm 2408/2017 z pohledu aplikace § 1813 o. z. a dovozuje, že dohoda o úrocích je z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Dospěl-li přesto I. stupně k závěru, že sjednaná výše výroku odporuje dobrým mravům, bylo jeho úkolem smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou (§ 2395 a § 1802 o. z. a citace z rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 106/2019-125 a Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 780/2021-100). Z toho dovozuje, že žalovaný musí úrok za poskytnutí úvěru platit a není tak možné žádný úrok nepřiznat. Ohledně smluvních pokut poukázala na jejich sjednání v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění předpisů pozdějších. Proto navrhovala změnu rozsudku soudu I. stupně v napadené části a přiznání v odvolání požadovaných částek, včetně nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

6. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 věta první o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně pouze ve výslovně napadené části výroku II. o zamítnutí žaloby a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení; podle § 206 odst. 2 o. s. ř. rozsudek ve výroku I. a ve zbývající části výroku I. o zamítnutí žaloby nabyl samostatně právní moci. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal odvolací soud věc při jednání v nepřítomnosti žalované, která se z jednání omluvila a o odročení jednání nežádala. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Odvolací soud vychází z důkazně podložených skutkových závěrů soudu I. stupně, proti nimž žalobkyně nic nenamítala. Podstata jejího odvolání spočívá v námitkách proti právnímu posouzení věci, zejména proti závěru o rozporu ujednání o výši úroků z úvěru s dobrými mravy, čímž se tento odvolací soud opakovaně zabýval a zabývá, naposledy např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2022 č. j. 15 Co 221/2022-82 nebo ze dne 18. 8. 15 Co 177/2022-93 a v minulosti v obdobných sporech vedených žalobkyní (např. sp. zn. 15 Co 86/2018, 15 Co 33/2019, 15 Co 52/2019, 15 Co 49/2020, 15 Co 93/2021). Proto odvolací soud nemá důvod ničeho měnit na svých závěrech, které jsou žalobkyni známé, a které plně dopadají i na projednávanou věc.

8. Není sporu o tom, co je míněno pojmem dobré mravy zakotveným v § 1 odst. 2 i § 580 odst. 1 o. z., ani o tom, že dobré mravy plní funkci krajního korektivu platnosti právních jednání (v případě, že právní jednání je shledáno souladným se zákonem). S ohledem na tento základní smysl současně platí, že závěr o rozporu s dobrými mravy by měl být výjimečný, takže se uplatní pouze tehdy, pokud je obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu zjevně nepřiměřený či nespravedlivý. Proto pro použití korektivu dobrých mravů dle § 580 odst. 1 o. z. nemůže být významný odvolací argument žalobkyně o smluvní volnosti stran při právním jednání (k tomuto a podrobněji k pojmu dobré mravy viz např. příjmení a kolektiv: Občanský zákoník I., Obecná část § 1 až 654, Komentář, 1. vydání 2014, C. H. Beck, strany 2085 číslo). Na posouzení souladu ujednání o úrocích s dobrými mravy nemá v daném případě žádný vliv § 1813 o. z., neboť nikdo netvrdil a nedovozoval to ani soud I. stupně, že by jakákoliv část smlouvy, včetně části o úroku, byla ve smyslu tohoto ustanovení zakázána a tudíž by se k ní dle § 1815 o. z. nepřihlíželo. Soud I. stupně se tedy správně zabýval neplatností předmětného ujednání, respektive celé smlouvy, pro rozpor s dobrými mravy, jak to vyžaduje § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z.

9. Z judikatury zejména Nejvyššího soudu je zřejmé, že nelze přesně stanovit, jaká výše úroku z úvěru je již nemravná či nepřiměřená, neboť to závisí na konkrétních okolnostech každého smluvního vztahu. Je však možné vyjít z toho, že pokud dohodnutá výše úroku podstatně převyšuje obvyklé úrokové sazby u úvěrů, zpravidla je nepřiměřená a tudíž v rozporu s dobrými mravy (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, na který poukazuje i žalobkyně). Z něho také plyne, že při tomto posouzení nejsou významné skutečnosti týkající se situace dlužníka, který často uzavírá daný typ smlouvy právě pro své tíživé finanční poměry. To ovšem v souladu s obecně uznávanými pravidly chování nemůže vést k tomu, aby dlužník kvůli tomu musel poskytovat věřiteli z půjčených prostředků nepřiměřené úroky. V uvedené věci Nejvyšší soud, při zjištění o průměrné úrokové míře 9 - 15,5 % ročně, shledal za rozpornou s dobrými mravy výši úroků 60 % ročně (u půjčky dohodnuté mezi fyzickými osobami, splatné do 3 let, bez sjednání dalších poplatků či smluvních pokut).

10. Rovněž k problematice posouzení obvyklé výše úroků dle statistických údajů ČNB (databáze příjmení) se odvolací soud opakovaně vyjadřoval. V této souvislosti podotýká, že zjištění obvyklých úroků požadovaných za úvěry bankami v místě sídle dlužníka v době uzavření smlouvy je obtížně zjistitelné a zpravidla ne zcela přesné (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 ICdo 45/2013). Ustanovení § 1802 o. z. stanoví, že dlužník má platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Vyšel-li soud I. stupně z ukazatele průměrné sazby úroků z úvěru poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu (výše 8 % ročně), jedná se o ukazatel obsahově nejbližší posuzovanému smluvnímu vztahu, tedy ukazatel nejvhodnější. Nelze proto přisvědčit argumentaci žalobkyně výší úroků u kreditních karet v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, která je žalobkyní uplatňována pouze proto, že dle databáze příjmení je nejvyšším úrokem, ovšem představuje úrok za zcela jiný druh finančního produktu a neodpovídá charakteru uzavřené úvěrové smlouvy. V tomto smyslu je nutné také vykládat již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a z něho vyplývající přihlédnutí k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů a půjček (názor žalobkyně by znamenal, že bez ohledu na druh posuzovaného finančního produktu by vždy byla použita stejná nejvyšší sazba úroků).

11. Pokud v daném případě sjednaná úroková sazba z úvěru ve výši 59,77 % ročně více než sedminásobně převyšuje obvyklou úrokovou míru, dospěl soud I. stupně ke správnému závěru, že takové ujednání je v rozporu s dobrými mravy. Pakliže by bylo neplatné pouze smluvní ujednání o úrocích, byla by úvěrová smlouva ve zbývajícím rozsahu platná a žalobkyni (jak argumentovala v odvolání) by náležel úrok ve výši obvyklé ve smyslu § 1802 o. z. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3516/2009 či rozhodnutí odvolacích soudů citovaná v odvolání). Nicméně jiné následky nastanou v případě, že úvěrová smlouva bude neplatná jako celek.

12. Učinil-li v daném případě soud I. stupně závěr o absolutní neplatnosti celé smlouvy o spotřebitelském úvěru pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z., neomezil se při tomto hodnocení pouze na smluvní ujednání o úrocích, nýbrž posuzoval (a to zcela správně) soulad celého obsahu smlouvy s korektivem dobrých mravů. Takový postup odpovídá soudní praxi (především v exekučním řízení), která již mnoho let tuto problematiku řešila u smluv o spotřebitelských úvěrech, které poskytují nebankovní instituce (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo III. ÚS 562/12). V návaznosti na judikaturu Ústavního soudu se postupně vyvíjela také judikatura Nejvyššího soudu v exekučních věcech ohledně způsobu posuzování platnosti smluv o spotřebitelských úvěrech. Nejvyšší soud nejdříve zastával právní názor, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru (a rozhodčí smlouvy) je nutno zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 nebo 20 Cdo 4022/2017). Tento právní názor se však během následujících let posunul, zejména na základě judikatury Ústavního soudu, který dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18). Nejvyšší soud v ČR pak v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že v rozhodčím řízení přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denní i jednorázovými.

13. Popsané právní závěry Nejvyššího a Ústavního soudu jsou plně aplikovatelné i na projednávanou věc, neboť je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.

14. Odvolací soud proto zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku I. stupně, který přesvědčivě na základě konkrétního obsahu účastníky uzavřené smlouvy a v souladu se soudní judikaturou důvodně uzavřel, že smlouva jako celek (s ohledem na provázanost jednotlivých ujednání - § 576 o. z.) je pro rozpor s dobrými mravy neplatná (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Při takovém závěru nemůže obstát názor žalobkyně, že jí mají náležet úroky alespoň v obvyklé výši dle § 1802 o. z., neboť toto ustanovení nelze při neplatnosti celé úvěrové smlouvy aplikovat. Za této situace soud I. stupně také správně posoudil žalobkyní uplatněný nárok podle zásad o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a § 2993 o. z. – právo žalobkyně na vrácení toho, co plnila) a jelikož žalovaná částečně plnila, byla žalobkyni přiznána dosud nezaplacená část půjčené částky a ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. V rozsahu dotčeném odvoláním byl napadený rozsudek v zamítavé části s ohledem na výše uvedené odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen včetně správného výroku o nákladech řízení.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů této fáze řízení nemá, neboť žalobkyně zde nebyla úspěšná a žalované žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen v případě, že se jedná o rozhodnutí, které závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzená jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je však podle § 239 o. s. ř. oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání mohou účastníci podat do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni.