KSCBTA 15 CO 74/2022-436

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a Mgr. Pavla Přibyla v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení částka s příslušenstvím a částka s příslušenstvím ⟪LB:lb_006⟫ o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 12. 2021 č. j. 24 C 185/2018-396

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce částka k rukám Mgr. jméno příjmení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku částka s úrokem z prodlení 8,05 % ročně ze částka od 11. 8. 2017 do zaplacení a ze částka od 11. 11. 2017 do zaplacení a částku částka s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částka od 11. 6. 2017 do zaplacení, z částka od 11. 7. 2017 do zaplacení, z částka od 11. 8. 2017 do zaplacení, ze částka od 11. 9. 2017 do zaplacení, z částka od 11. 10. 2017 do zaplacení, z částka od 11. 11. 2017 do 25. 1. 2018 a z částka od 26. 11. 2018 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částka se specifikovaným příslušenstvím zamítl. Žalované uložil povinnost nahradit žalobci na nákladech řízení částku částka do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

2. Žalobce se v žalobě kromě jiného domáhal doplatku mzdy částka a doplatku zahraničního stravného částka. Žalovaná popřela existenci nároku žalobce na proplacení přesčasových hodin a zahraniční stravné mu již zaplatila v průběhu pracovního poměru v 6 postupných platbách. Soud I. stupně k počtu hodin odpracovaných žalobcem v jednotlivých měsících uvedených v žalobě provedl důkaz výplatními páskami žalobce, pracovními výkazy žalobce ve spojení se záznamy o provozu vozidla vyplněnými a předloženými žalobcem, evidencí žalobcem odpracované doby vedenou žalovanou a výpisy z tachografu vozidla používaného k výkonu práce žalobcem. V odůvodnění rozsudku uvádí jednotlivá zjištění z těchto důkazů chronologicky každý jednotlivý měsíc od května 2017 do října 2017. Uvedené listiny přitom nejsou ve shodě. Žalobce na podporu svého nároku předložil pracovní výkazy a záznamy o provozu vozidla, které si vedl sám, ale které nejsou žalovanou podepsané. Ta předložila vlastní měsíční výkazy práce na podporu správnosti údajů uvedených ve výplatních lístcích, tyto výkazy nejsou žalobcem podepsané. V situaci, kdy byly soudu účastníky předloženy 2 diametrálně odlišné verze evidence žalobcem odpracované doby, byl klíčovým důkazem soubor výpisů z tachografu žalobcem používaného vozidla. Dobu řízení zaznamenává zařízení umístěné ve vozidle automaticky a vykonání jiných prací je zaznamenáno na základě manipulace žalobcem přepínáním jednotlivých symbolů. Přehled pracovních výkonů žalobce v jednotlivých dnech dle údajů z tachografu odpovídají téměř ve všech případech (až na výjimky níže rozvedené) evidenci pracovní doby vedené žalovanou. příjmení dotace bezpečnostních přestávek evidovaná žalovanou je v souladu s pravidly stanovenými pro realizaci přestávek čl. VII. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006. Pokud záznamové zařízení tachografu eviduje v odpracovaných dnech mezi jednotlivými pracovními úkony další dobu odpočinku nad rámec časové dotace bezpečnostních přestávek, nejedná se již o pracovní dobu ve smyslu § 3 písm. a) Nařízení vlády č. 589/2006 Sb., ale o dobu odpočinku žalobce. Oproti výplatním lístkům obsahují výpisy z tachografu vozidla vyšší počty žalobcem odpracovaných hodin, jde o 48 hodin, což představuje čistou mzdu částka, která byla žalobci prokazatelně zaplacena v průběhu řízení. Výpisy z tachografu však ukazují, že žalobce odpracoval více hodin, než 428 vykázaných dle evidence žalované. Za červenec 2017 je to 10 hodin, za říjen 2017 7 hodin, za tuto pracovní dobu je žalovaná povinna žalobci doplatit mzdu, což činí za červenec částka a za říjen částka, neboli celkem částka s příslušenstvím. Ve zbytku mzdových nároků byla žaloba zamítnuta. Na zahraniční stravné bylo žalobci v průběhu řízení zaplaceno částka, takže předmětem řízení zůstalo částka. Tvrzení žalobce, že kromě uvedené částky mu nebylo ničeho zaplaceno, podporuje obsah okamžitého zrušení pracovního poměru z 11. 10. 2017, v němž tato skutečnost byla jedním z důvodů tohoto úkonu, dále jeho účastnická výpověď. Současně ze závěru kontrolního šetření Oblastního inspektorátu práce ze 14. 8. 2018 plyne, že žalovaná žalobci po dobu pracovního poměru prokazatelně neposkytla cestovní náhrady při zahraničních pracovních cestách. Z důkazů, které žalovaná navrhla ke svému tvrzení, že žalovaná částka byla žalobci v průběhu pracovního poměru v 6 platbách zaplacena, bylo prokázáno, že žalovaná vždy v rozhodném období každého měsíce trvání pracovního poměru žalobce disponovala hotovostními finančními obnosy, které mohly zahrnovat měsíční stravné v částkách náležejících žalobci. Dle vlastní účetní evidence žalované tyto částky byly také účetně využity k tomuto účelu, jak vyplývá z interních pokladních dokladů žalované, které ve všech případech obsahují rozpis výše záloh stravného pro jednotlivé řidiče včetně žalobce, který měl tak v květnu obdržet částka a v červnu až v říjnu vždy po částka. Žalovaná dále doložila výpisy ze svého účtu, z nichž vyplývají hotovostní výběry, které byly ve všech případech realizovány ve dnech výše popsaných účetních operací nebo ve dnech těsně předcházejících, přičemž se jednalo o částky vyšší. K tomuto pak vypovídali jednatel žalované příjmení. příjmení, svědkové příjmení jméno příjmení (neteř jednatele, provádějící pro žalovanou určité činnosti), jméno příjmení (sestra jednatele, vykonávající rovněž určité činnosti pro žalovanou), jméno příjmení, jméno příjmení, jméno příjmení a M. příjmení (řidiči u žalované). Těmito důkazy bylo prokázáno, že žalovaná v jednotlivých měsících disponovala finančními prostředky potřebnými k zaplacení stravného řidičům, připravovala je k předání a konkrétními způsoby je řidičům (mimo žalobce) předávala. Těmito důkazy však byla současně vyvrácena následující tvrzení žalované. Zaprvé jde o tvrzení, že stravné bylo vypláceno formou záloh ještě před odpracováním konkrétního měsíce. Tuto praxi popřeli slyšení řidiči, kteří se shodli na tom, že k výplatě docházelo vždy až po odpracování daného měsíce, v řádném výplatním termínu. Z výpovědi svědkyně příjmení vyplynulo že„ zálohovost“ výplaty stravného nespočívala v jeho výplatě předem, ale v tom, že ke konečnému vyúčtování docházelo pouze jednou ročně, což potvrdili i slyšení řidiči. Obsah účetních dokumentů předložených žalovanou sice nasvědčuje uvedenému tvrzení žalované, nicméně věrohodnost těchto dokumentů oslabuje oproti svědeckých výpovědím řidičů skutečnost, že všechny byly pořízeny až po skončení pracovního poměru žalobce, a to ve stejný den 17. 1. 2018, dále to, že všichni řidiči uvedli jinou výši stravného, než uvádí textu na zadních stranách těchto dokumentů, a konečně to, že bez jakéhokoli rozumného důvodu účetní doklady ve všech měsících uvádějí stravné žalobce v mnohem vyšší částce než u ostatních řidičů. Důkazy pak bylo vyvráceno i tvrzení žalované, že žalobci bylo stravné v jednotlivých měsících placeno způsobem zavedeným na pracovišti, stejným u všech řidičů – vložením do obálky a ponecháním v buňce, výjimečně osobním předáním Ing. příjmení. Řidiči však popsali rozdílné způsoby výplaty stravného, formou obálek i osobní formou, někteří převzetí podepisovali, někteří ne. Nelze tedy dovodit ustálený způsob výplaty stravného u žalované. Ta pak nedisponuje žádným přímým důkazem prokazujícím převzetí obálek umístěných ve stavební buňce, kterou využívali řidiči. Žádný z nich nebyl přítomen převzetí byť některé z obálek žalobcem, za stavu, kdy vnitřní prostory buňky byly přístupné většímu počtu osob. Pokud mělo dvakrát dojít u žalobce k předání stravného osobně Ing. příjmení, výpověď této svědkyně je v rozporu nejen s ostatními důkazy a s tvrzeními žalované, ale obsahuje i vnitřní rozpory. Ty spočívají především ve změně výpovědi v části týkající se průběhu přípravy finančních prostředků pro výplatu stravného, kdy původně uvedla, že to zajišťovala účetní příjmení, a poté, co ta jakýkoliv svůj podíl na přípravě výplaty stravného popřela, opravila svojí výpověď v tomto smyslu i svědkyně příjmení. Ta je v rozporu i s výpověďmi ostatních řidičů, když uvedla, že u všech bylo při výplatě stravného postupováno stejně. Výpověď Ing. příjmení je v rozporu i s tvrzeními žalované. Svědkyně potvrdila, že žalobci bylo v květnu 2017 stravné předáno dvakrát, když následně sama žalovaná upravila skutková tvrzení tak, že v tomto měsíci bylo žalobci stravné vyplaceno pouze jednou. Dále svědkyně uvedla, že v říjnu 2017 předala žalobci osobně částka, dle tvrzení žalované mělo jít o částka. Navíc je nelogický postup v květnu 2017, kdy mělo dojít k výplatě stravného žalobci po několika dnech po zahájení výkonu práce, ač dle řidičů k výplatě stravného docházelo až zpětně. Ještě závažnější pochybnosti jsou ohledně osobního předání stravného 11. 10. 2021, tedy v den, kdy se žalobce dostavil na pracoviště okamžitě ukončit pracovní poměr. Nelze logickým způsobem vysvětlit důvod vyplacení zálohy na měsíc dopředu, tedy na říjen 2017 v případě, kdy zaměstnanec končí pracovní poměr jeho okamžitým zrušením. Ostatně k převzetí stravného za říjen 2017 byl žalobce vyzván až následně v řádném výplatním termínu 10. 11. 2017 emailem Ing. příjmení. Těmito důkazy tedy žalovaná zaplacení stravného v tvrzené výši žalobci neprokázala. Proto byla poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k navržení dalších důkazů. K tomuto navrhla důkazy směřující k prokázání toho, že žalobce v rozhodném období disponoval finančními prostředky, jež mohly pocházet právě ze stravného (zpráva banky však toto nepotvrdila, když na účet žalobce byla vložena v rozhodném období pouze částka částka), dále směřující k majetkovým poměrům žalobce a k prokázání existence jeho sporu s předchozími zaměstnavateli. Z důkazů však nevyšlo najevo, že by majetkové poměry žalobce byly natolik nepříznivé, že by odůvodňovaly potřebu obohatit se na úkor žalované, nebylo ani prokázáno, že by jeho nároky vznesené vůči předchozím zaměstnavatelům bylo možno označit jako neoprávněné. Proto byla žalobci požadovaná částka částka i s příslušenstvím přiznána. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., když žalobce podle konečného procesního úspěchu uspěl v řízení ze 79 %, žalovaná z 21 %, takže žalobci náleží náhrada nákladů v rozsahu 58 % z jejich celkové výše.

3. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce, který napadá výrok o zamítnutí žaloby ohledně částka s příslušenstvím a výrok o nákladech řízení. Je přesvědčen, že má nárok na odměnu za všechny přestávky, které byly soudem vyhodnoceny nesprávně bez nároku na odměnu. Poukazuje na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 dle něhož se dobou řízení rozumí celková doba řízení od okamžiku, kdy řidič začne řídit vozidlo po době odpočinku do okamžiku, kdy začne další doba odpočinku, naproti tomu je zde definována denní doba odpočinku tak, že se jedná o běžnou denní dobu, během níž může řidič volně nakládat se svým časem. Dle Směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2002/15 do pracovní doby patří řízení, nakládka a vykládka, pomoc cestujícím při nastupování a vystupování z vozidla, čištění a technická údržba, všechny ostatní práce s cílem zajistit bezpečnost vozidla, a doba, během níž nemůže mobilní pracovník volně nakládat se svým časem. Soud I. stupně nevzal v úvahu ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3480/2016 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1854/20 Ústavní soud uzavřel, že z práva na spravedlivou odměnu za práci plyne právo každého zaměstnance na to, aby byl přiměřeně odměněn za dobu, během níž vykonává pro zaměstnavatele práci nebo je zaměstnavateli k dispozici, připraven okamžitě zasáhnout na místě zaměstnavatelem určeném. Neplacenou dobou odpočinku může být naopak pouze taková doba, se kterou může zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy, tedy věnovat se oddechu a nebýt během této doby zaměstnavateli k dispozici. Soud I. stupně proto nesprávně vyhodnotil, že jakékoliv další přestávky (vyjma bezpečnostních) nejsou pracovní dobou a žalobce za ně nemá nárok na odměnu. Tyto přestávky nesloužily k odpočinku či ke konzumaci jídla na straně žalobce, ale byly vynuceny situací (např. musel dohlížet na vozidlo při vykládce či nakládce nebo čekal ve frontě na místě vykládky). Žalobce tak byl v rámci vykonání zahraniční pracovní cesty neustále u vozidla a staral se o něj i o náklad, takže fakticky nemohl se svým časem volně nakládat a vzdálit se od vozidla. Nelze k tíži žalobce uzavřít, že nemá nárok na čas strávený ve vozidle, který označil jako přestávku. Soud I. stupně se nikdy nezabýval jednotlivými dny, co se fakticky událo, ačkoliv na výpisech z tachografu byly různé rukou psané poznámky, které má žalobce i ve svých diářích. To však okresní soud ignoroval. Z těchto důvodů žádal žalobce změnu napadených výroků tak, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částka s příslušenstvím a povinnost nahradit mu náklady řízení v plném rozsahu.

4. Rozsudek byl napaden včasným odvoláním také ze strany žalované, která nesouhlasí s výroky o její platební povinnosti a o nákladech řízení. Uvádí, že soud I. stupně po vrácení věci doplnil dokazování ohledně zahraničního stravného o 2 skupiny důkazů. První se týkala ekonomické situace žalobce v rozhodném období, a bylo k tomu zjištěno, že nebyla příznivá, že na žalobci byla závislá jeho zletilá dcera a žalobce také splácel nějaké úvěry. Druhá skupina důkazů se týkala listin od předchozích zaměstnavatelů žalobce. Pokud v tomto směru soud I. stupně neprovedl výslech statutárních zástupců těchto společností, neobjasnil v úplnosti skutkový stav. Je zřejmé, že žalobce byl jako řidič zaměstnán již dříve, znal svá práva v rámci pracovněprávních vztahů a tyto také uplatňoval, většinou až po skončení pracovního poměru. Soud I. stupně také nevyhodnotil komplexně všechny důkazy, a to zejména z hlediska logicky jednání. Komunikace mezi žalobcem a Ing. příjmení v podobě SMS zpráv vyvrací tvrzení žalobce, že se k němu Ing. příjmení chovala nepřátelsky. Je iracionální tvrzení žalobce, že své nároky nechtěl uplatňovat během trvání pracovního poměru, protože se bál, že s ním žalovaná pracovní poměr ukončí. V důsledku situace, která pak nastala, žalobce zneužívá důkazní nouzi, ve které se žalovaná ocitla. Tomu by neměla být poskytnuta právní ochrana. Z těchto důvodů žádá změnu rozsudku tak, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání nejsou opodstatněná.

6. Mezi účastníky nadále není sporu o základních skutečnostech – existenci a době trvání pracovněprávního vztahu mezi nimi, pracovního zařazení žalobce, jeho vysílání na pracovní cesty během trvání pracovního poměru i jeho ukončení okamžitým zrušením ze strany žalobce. Předmětem řízení zůstaly 2 skutkově samostatné nároky, nedoplatek mzdy částka a doplatek stravného částka. Ohledně druhého z nich odvolací soud již rozhodoval a zrušil předešlé rozhodnutí soudu I. stupně z 12. 3. 2020 pro nesprávné a neúplné hodnocení důkazů (viz usnesení z 3. 9. 2020). I v návaznosti na to lze v obecné rovině konstatovat, že soud I. stupně v další fázi řízení postupoval bez procesích vad, provedl dokazování v dostatečném rozsahu k tomu, aby věc mohla být v právní rovině posouzena, přičemž ohledně obou nadále sporných otázek vyvodil z výsledků dokazování postupem dle § 132 o. s. ř. správná skutková zjištění, k nimž připojil odpovídající právní posouzení. Odůvodnění napadeného rozhodnutí svým obsahem jasně vyjadřuje, že postupoval při přijímání skutkových i právních závěrů důsledně a precizně, vzal v úvahu vše podstatné, co vyšlo v průběhu řízení najevo, nyní již se zcela logickými, důkazně podloženými a plně přesvědčivými úvahami. Proto pokud nebude dále více uvedeno, odvolací soud odkazuje na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, se kterým se ztotožňuje.

7. U mzdového nároku žalobce sice žalovaná nesouhlasí se svou platební povinností ve výši částka s příslušenstvím, neuvádí však během celého odvolacího řízení žádné konkrétní argumenty vůči této části výroku. Pokud žalobce poukazuje na nařízení č. 589/2006 a směrnici č. 2002/15/ES, soud I. stupně přece nikterak nepominul právní pravidla, která z těchto norem vyplývají. Zohledňoval nejen dobu čisté jízdy, ale i žalobcem namítané tzv. jiné práce, které v sobě zahrnují nakládku a vykládku, čekání na ní apod. Stejně tak soud I. stupně žalobci nikterak neodpírá právo na odměnu za práci, jeho právní závěry nejsou nikterak v rozporu s vymezením neplacené doby odpočinku, respektive doby, kdy je zaměstnanec k dispozici zaměstnavateli, v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1854/20. Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2480/2016 pak není přiléhavý, protože zde nebyl řešen výklad obsahu pracovní smlouvy, ale konkrétní rozsah výkonu práce zaměstnancem. Není pak zřejmé, jak mohl soud I. stupně porušit zásadu zvýšené ochrany zaměstnanců v pracovněprávních sporech, třeba ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14, protože ani tento princip nemůže znamenat, že v soudním sporu je bez ohledu na výsledky dokazování nutno upřednostnit skutkovou verzi zaměstnance jen proto, že je ve vztahu k zaměstnavateli slabší stranou. Závěr soudu I. stupně o tom, že žalobci nad rámec přiznaných částka nenáleží požadovaná mzda, plyne z výsledků dokazování, na jejichž základě nebylo v dalším rozsahu prokázáno skutkové tvrzení žalobce. Jinými slovy spor mezi účastníky neprobíhal a neprobíhá v právní rovině, meritem sporu a tudíž i meritem rozhodnutí je závěr o skutkovém stavu věci. Jak žalobce, tak i žalovaná předložili listiny obsahující údaje o výkonu práce žalobcem v rozhodném období, které nebyly druhou stranou potvrzené. Jelikož mezi nimi byly zásadní rozdíly, soud I. stupně při hodnocení důkazů postupoval tak, že za rozhodující považoval údaje z tachografu, u nichž nebylo sporu o tom, že byly předloženy v úplné podobě. Tímto způsobem pak, detailně a precizně v každém jednotlivém měsíci, zjistil spolehlivě časové hodnoty pracovních výkonů žalobce. Do výpočtu odpracovaných hodin zahrnul vše, co do pracovní doby patří dle výše uvedeného právního východiska, tedy nejenom dobu čisté jízdy, ale i dobu výkonu jiných prací či bezpečnostních přestávek. Takový postup při hodnocení důkazů za situace, kdy obě strany předložily odlišné a druhou stranou nepotvrzené podklady pro výpočet mzdového nároku, pokládá odvolací soud za plně souladný s principy plynoucími z § 132 o. s. ř., a tedy za logický i správný. Pokud žalobce poukazuje na své rukou psané poznámky či na svůj diář k těmto údajům, pomíjí, že na rozdíl od údajů z tachografu, jež lze pokládat za objektivní, jsou žalobcem uváděné listiny (pouze jim vyhotovené, druhou stranou nepotvrzené) důkazem s nižší vypovídají hodnotou, protože je lze přirovnat k důkazu účastnickou výpovědí (která už ze své podstaty může být pouze důkazem podpůrným). Pro úplnost lze poznamenat, že není namístě ani námitka o ignorování těchto důkazů předložených žalobcem, protože z odůvodnění napadeného rozsudku jasně vyplývá, že soud I. stupně se jim věnoval, stejně jako měsíčním výkazům předložených žalovanou a rovněž nepotvrzených žalobcem, pouze při přijímání konečných skutkových závěrů je nepokládal za rozhodující, na rozdíl od záznamových listů z tachografu. A jelikož šlo o postup z hlediska posouzení důkazního stavu správný, jak bylo výše uzavřeno, správně bylo také v právní rovině dovozeno, že žalobci vyšší částka než částka z titulu nároku na pracovní odměnu již nenáleží.

8. Stejně přesný, detailní a naprosto přesvědčivý je i postup soudu I. stupně při hodnocení důkazů ohledně druhého nároku žalobce, zaplacení stravného. Odvolací soud k tomuto vyslovil ve zrušujícím usnesením z 3. 9. 2020, z hlediska logiky předešlého rozhodnutí soudu I. stupně, základní východiska. Tato byla soudem I. stupně v napadeném rozsudku plně respektována a navíc ještě rozvedena v několika rovinách, jak z hlediska věrohodnosti zejména stěžejních svědeckých výpovědí, tak z hlediska prokázání skutkových tvrzení žalované. Ta v tomto směru opomíjí, že na její straně je důkazní břemeno prokázat skutkové tvrzení o tom, že žalobci bylo stravné v žalovanou tvrzených 6 případech vyplaceno. jméno v odvolání připouští, že je„ v důkazní nouzi“, do ní se však nedostala jednáním žalobce, jež by bylo možné označit za rozporné s dobrými mravy (např. šikanou, podvodem či lstí apod.), ale skutečně laxním přístupem žalované při vedení dokumentace o plněních poskytovaných zaměstnancům. Žalovaná totiž během celého řízení nebyla schopna předložit jedinou listinu, jež by v podobě přímého důkazu svědčila o předání jakékoliv částky stravného žalobci. Jediným přímým důkazem, a to pouze ohledně dvou osobních předání, měla být výpověď svědkyně příjmení příjmení. Vše ostatní byly důkazy pouze nepřímé, navíc v mnoha případech v obecné rovině, nikoliv konkrétně k některé ze 6 událostí, kdy mělo dojít k převzetí stravného žalobcem. A to je meritum sporu a tudíž i meritem hodnocení důkazů, takže soud I. stupně zcela správně zamítl důkazní návrhy na výslech svědků – statutárních zástupců předchozích zaměstnavatelů žalobce, neboť stěžejní zde není věrohodnost osoby žalobce, ale prokázání zmíněných 6 předání stravného žalobci, o čemž uvedení svědci nemohou mít žádné přímé poznatky. Jak uvedl odvolací soud v usnesení z 3. 9. 2020, nezbytné je zejména důkladně vyhodnotit výpovědi svědků, včetně svědectví Ing. příjmení, a to jak jednotlivě, tak v konfrontaci s důkazy ostatními. Tento požadavek napadené rozhodnutí zcela naplňuje, a to způsobem, který je opět v souladu s principy pro hodnocení důkazů plynoucími z § 132 o. s. ř. Zcela konkrétně a důkladně rozebírá 2 výpovědi Ing. příjmení, rozebírá rozpory, které již tento důkaz sám o sobě přináší, rozebírá pak tento důkaz i v konfrontaci s dalšími důkazy, jež žalovaná navrhla k prokázání svých tvrzení. Jak vyslovil již odvolací soud ve zmíněném usnesení, jistá iracionálnost v tvrzeních žalobce, proč svůj nárok na zaplacení stravného neuplatňoval již dříve během trvání pracovního poměru, a že by byl jediným řidičem, jemuž stravné hrazeno nebylo, nepostačuje k závěru o prokázání tvrzení žalované. Odvolací soud tak nyní nemůže soudu I. stupně k provedení procesu hodnocení důkazů naprosto nic vytknout. Pak jako soud přezkumný musí shledat za správný skutkový závěr o tom, že žalovaná neunesla důkazní břemeno prokázat, že žalobci zaplatila stravné v částce částka.

9. Ze všech těchto důvodů odvolací soud mohl přistoupit podle § 219 o. s. ř. k potvrzení rozsudku soudu I. stupně v celém rozsahu, tedy i výroku o nákladech řízení, u něhož byl správně určen poměr úspěchu a neúspěchu stran v řízení a správně stanovena výše účelných nákladů na straně úspěšnějšího žalobce.

10. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. vzniklo žalobci právo také na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to v rozsahu 44 %. Předmětem odvolacího řízení byla celková částka částka (částka a částka, což při kurzu ke dni rozhodování částka představuje částka). Žalobkyně uspěla co do částky částka, což představuje 72 % z předmětu řízení, žalovaná ve zbylé částce částka, neboli v 28 %. Účelné náklady na straně žalobce jsou tvořeny soudním poplatkem z odvolání částka a náklady právního zastoupení za 3 úkony (odvolání, vyjádření, účast u jednání) po částka se 3 režijními paušály po částka a náhradou DPH částka. Celková výše nákladů tak činí částka, 44 % z nich je částka. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobci v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupkyně žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššího soudu ČR v obec prostřednictvím soudu I. stupně za podmínek dle § 237 o. s. ř.