KSHK 47 Co 68/2026-273

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Borise Nypla ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 1 390 000 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_005⟫ k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2025 č. j. 15 C 133/2023-154 ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2025 č. j. 15 C 133/2023-175

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I mění tak, že se žaloba o zaplacení 1 390 000 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 800 000 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení a z částky 590 000 Kč od 17. 10. 2020 do zaplacení zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 176 226 Kč a před krajským soudem ve výši 72 795 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 390 000 Kč s blíže uvedeným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 800 000 Kč za dobu od 1. 10. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 590 000 Kč za dobu od 17. 10. 2020 do zaplacení (výrok II) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 259 058,60 Kč (výrok III).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že se účastníci v průběhu roku 2019 dohodli na spolupráci při financování filmu s pracovním názvem Anonymizováno. Za tím účelem mezi sebou uzavřeli dne 29. 11. 2019 smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se dohodli, že jimi vlastněné společnosti uzavřou do 30. 1. 2020 smlouvu o spolupráci (producentskou smlouvu). Žalobce se zároveň zavázal uhradit na sjednaný účet jako zálohu částku 450 000 Kč s tím, že nebude-li producentská smlouva uzavřena do 30. 1. 2020, bude mu záloha vrácena zpět. Dodatkem č. 1 uzavřeným dnem 12. 3. 2020 došlo ke změně data, do kterého měla být uzavřena producentská smlouva, a to z 30. 1. 2020 na 30. 5. 2020. Žalobce se zároveň zavázal poskytnout další zálohu ve výši 350 000 Kč s tím, že i tato záloha bude vrácena, nebude-li producentská smlouva v dohodnutém termínu (30. 5. 2020) uzavřena. Producentská smlouva (mezi žalobcem a společností právnická osoba) byla uzavřena až 4. 6. 2020. Téhož dne zaslal žalobce na sjednaný účet další zálohu ve výši 590 000 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce má právo na vrácení prvních dvou splátek poskytnutých v celkové výši 800 000 Kč, neboť producentská smlouva nebyla uzavřena do 30. 5. 2020, jak předpokládala smlouva o smlouvě budoucí ve znění dodatku č. 1. Zároveň vzniklo žalobci právo i na vrácení částky 590 000 Kč poskytnuté bez právního důvodu. Okresní soud neměl za prokázané tvrzení žalovaného, že dne 29. 5. 2020 byl uzavřen dodatek č. 2 ke smlouvě o smlouvě budoucí, kterým byla posunuta lhůta pro uzavření producentské smlouvy na 1. 9. 2020 a v němž se žalobce zavázal k poskytnutí další zálohy ve výši 590 000 Kč. Žalovaný předložil tento dodatek pouze ve fotokopii, která se dle okresního soudu nemohla stát způsobilým důkazem prokazujícím uzavření dodatku. Okresní soud zároveň dospěl k závěru, že platby byly poskytnuty žalovanému a na jeho straně došlo k bezdůvodnému obohacení. Nešlo o poskytnutí peněz společnosti právnická osoba, ani o bezdůvodné obohacení na její straně, přestože peníze byly zaslány na její účet, neboť adresátem peněz byl žalovaný a bankovní účet jmenované společnosti byl jen dohodnutým platebním místem. Okresní soud z uvedených důvodů žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci celkem 1 390 000 Kč s blíže uvedeným příslušenstvím. V části, v níž se žalobce domáhal úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 800 000 Kč za dobu od 1. 10. 2020 do zaplacení a z částky 590 000 Kč za dobu od 17. 10. 2020 do zaplacení, naopak žalobu zamítl.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný. Namítal, že závěr okresního soudu, že nebyl uzavřen dodatek č. 2 ke smlouvě o smlouvě budoucí, není správný a neodpovídá provedeným důkazům. Povinnost žalobce zaplatit žalovanému 590 000 Kč byla stanovena právě jen v dodatku č. 2. Ve smlouvě o smlouvě budoucí stanovena nebyla, nebyla stanovena ani v dodatku č. 1. Již jen z toho, že částka 590 000 Kč byla žalobcem zaplacena, plyne, že dodatek č. 2 uzavřen byl. Jinak by neměl žalobce žádný důvod platbu poskytnout, navíc přesně v té výši, která je uvedena v dodatku. Dodatek byl uzavřen již jen tím, že se podle něj jakožto podle nabídky žalovaného žalobce zachoval a částku 590 000 Kč dne 4. 6. 2020 žalovanému zaslal. I kdyby dodatek č. 2 uzavřen nebyl, bylo by třeba přihlížet k tomu, že došlo k uzavření producentské smlouvy, čímž byl naplněn smysl a účel vzájemné spolupráce. Uzavřením producentské smlouvy dne 4. 6. 2020 byl nedostatek spočívající v jejím neuzavření do 30. 5. 2020 zhojen. Bylo evidentní, že obě strany měly zájem v celém projektu pokračovat. To je patrné i z toho, že žalobce po uzavření producentské smlouvy poskytl ještě i další plnění. Teprve později začal žalobce činit kroky k tomu, aby se ze smlouvy vyvázal. Producentská smlouva nebyla uzavřena do 30. 5. 2020 z důvodů na straně žalobce, a to právě proto, aby se mohl ze svých závazků vyvázat. Okresní soud k věci přistoupil přepjatě formalisticky. Jelikož žalobce uzavření producentské smlouvy zmařil záměrně, považuje se podmínka jejího uzavření za splněnou (§ 549 obč. zák.). Povinnost žalobce zaplatit 590 000 Kč vyplývala výlučně z dodatku č. 2, zaplacení této částky je jasným potvrzením uzavření tohoto dodatku. Bylo tak plněno po právu a žalobci nevzniklo právo na vrácení této částky, ale ani předchozích částek, neboť dodatkem č. 2 byla posunuta i lhůta pro uzavření producentské smlouvy, a to na 1. 9. 2020. Pokud by měl být správný závěr, že dodatek č. 2 nebyl uzavřen, pak by se jednalo o plnění bez právního důvodu, kterým by nebyl obohacen žalovaný, ale společnosti právnická osoba, na jejíž účet byla částka zaslána. Nemohlo by se jednat o dohodnuté místo plnění, neboť to by bylo možné dohodnout jen v dodatku č. 2, který však v tomto pojetí nebyl uzavřen. Ani kdyby byla věc hodnocena tak, že k plnění došlo na základě producentské smlouvy, nárok na vrácení by dán nebyl, neboť by šlo o plnění na základě smlouvy. Z žádné z uvažovaných variant nelze dovodit, že žalobce má právo na vrácení poskytnutého plnění, neakceptovatelný je zejména závěr okresního soudu, že dodatek č. 2 uzavřen nebyl, ale přesto bylo plněno na sjednané platební místo. Takové místo nemohlo být sjednáno, neboť plnění bylo dohodnuto právě jen v dodatku č. 2, nikoliv ve smlouvě o smlouvě budoucí ani v dodatku č. 1. Okresní soud pochybil i tím, že pokud mu k prokázání existence dodatku č. 2 nestačily EXIF soubory k fotografii dodatku, jak mohl žalovaný z jeho projevů předpokládat, měl žalovaného poučit o nutnosti navrhnout jiné důkazy. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu změnil a žalobu zamítl.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání označil rozsudek okresního soudu za správný, konzistentně zdůvodněný a odpovídající i rozhodnutím vydaným v předcházejících věcech. Námitky žalovaného nejsou nové, žalovaný je uplatňoval již před okresním soudem. Pokud jde o dodatek č. 2 smlouvy o smlouvě budoucí, je nesporným faktem, že soudu předložen nebyl. Správný není ani poukaz na praxi zavedenou mezi stranami, neboť ta byla taková, že právní vztahy byly opřeny o písemné smlouvy. Přijetí návrhu smlouvy pouhým jednáním naopak zavedenou praxí nebylo. Odkazuje-li žalovaný na uzavření producentské smlouvy, pomíjí, že jejím účastníkem nebyl žalovaný, nýbrž společnosti právnická osoba Již proto nemohl být touto smlouvou zhojen nedostatek vážící se ke smlouvě o smlouvě budoucí, jejímž účastníkem byl někdo jiný. Tvrzení, že uzavření producentské smlouvy zmařil žalobce, je účelové a neprokázané. Původní záměr zmařilo naopak netransparentní a účelové jednání žalovaného. Oprávněná není ani námitka nedostatku poučení žalovaného ze strany soudu. Žalovaný sám uvedl, že žádné další než předložené důkazy nemá, a navrhl, aby soud rozhodl dle stávajícího obsahu spisu. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání a shledal odvolání důvodným.

6. Rozhodnutí soudu v této věci stojí v zásadě na vyřešení jediné otázky, totiž zda byl uzavřen dodatek č. 2 ke smlouvě o smlouvě budoucí. Okresní soud měl za to, že k uzavření tohoto dodatku nedošlo. Odvolací soud však tento jeho závěr nepovažuje za správný. Má naopak za to, že se zřetelem ke všem okolnostem, jež vyšly v řízení najevo, je třeba dospět k opačnému závěru, tedy že dodatek č. 2 uzavřen byl.

7. Žalovaný předložil jako důkaz uzavření tohoto dodatku jen jeho ofocenou kopii. Ta podle názoru okresního soudu k prokázání uzavření dodatku nepostačovala. Podle názoru odvolacího soudu však okresní soud opomněl přihlédnout ke všem ostatním okolnostem případu, které se z obsahu spisu podávají a které zcela jednoznačně nasvědčují tomu, že dodatek uzavřen byl.

8. Žalovaný tvrdil a ofocenou listinou s dodatkem prokazoval, že dodatek byl uzavřen (tj. oběma stranami podepsán) dne 29. 5. 2020.

9. Skutečností, svědčící, byť nepřímo, o uzavření dodatku, je především to, že žalobce dne 4. 6. 2020 zaslal na smluvený účet částku 590 000 Kč, k níž navíc připojil poznámku, že jde o plnění dle smlouvy o smlouvě budoucí. Jak správně zdůraznil žalovaný, závazek k poskytnutí této částky nebyl nikdy dříve v žádném jiném smluvním dokumentu mezi účastníky sjednán. Nelze rozumně vysvětlit, proč by žalobce tuto platbu poskytl, pokud by nebyl uzavřen zmíněný dodatek, v němž byla tato částka poprvé a přesně v tomto rozsahu vymezena. Je prakticky vyloučeno, aby žalobce bez znalosti tohoto dodatku zaplatil přesně tu částku, která je v něm uvedena. Není též dobře vysvětlitelné, proč by tak činil, pokud by měl za to, že takovou povinnost nemá, tedy pokud by se necítil dodatkem, který jediný tuto jeho povinnost založil, vázán.

10. O tom, že dodatek uzavřen byl, však svědčí i další jednání žalobce. Jak bylo zjištěno okresním soudem (a jak připouští sám žalobce), žalobce ještě po datu 4. 6. 2020 zaslal za stejným účelem na dohodnutý účet ve dvou postupných platbách částku 1,61 mil. Kč. Opět nelze rozumně vysvětlit, proč by tak činil, tedy proč by zasílal ve prospěch projektu další peníze, pokud měl za to, že konec termínu pro uzavření producentské smlouvy byl stanoven na 30. 5. 2020 a že má z tohoto důvodu dokonce právo na vrácení dříve poskytnutých částek. Znamenalo by to, že při vědomí práva na vrácení poskytnutých částek zároveň ze stejného důvodu a na stejný účel zasílá nové, další částky. Takové jednání postrádá logiku. Je proto třeba vycházet z předpokladu, že i on sám považoval za konečné datum pro sjednání producentské smlouvy den 1. 9. 2020, který byl sjednán právě ve sporném dodatku. Z hlediska tohoto dodatku naopak žalobce neměl důvod se domnívat, že mu svědčí právo na vrácení dříve poskytnutých částek. Poskytnutím dalších plateb dne 4. 6. 2020 a následně ve dnech 15. 7. 2020 a 31. 8. 2020 dal ostatně najevo, že celý obchodní projekt považoval i po 4. 6. 2020 za nadále řádně probíhající. V opačném případě by neměl důvod na tento projekt dalším plněním v řádu milionů korun přispívat. Důvodem takového postupu mohl být právě jen dodatek č. 2.

11. Skutečnost, že žalobce ještě po 30. 5. 2020 poskytl žalovanému na výrobu filmu ve 3 dalších splátkách postupně celkem 2 200 000 Kč, je ostatně v příkrém rozporu s jeho tvrzením, že datem 30. 5. 2020 skončila jakákoliv smluvní spolupráce mezi oběma stranami (č.l. 124 spisu). Toto zjevně nepravdivé tvrzení žalobce oslabuje věrohodnost i ostatních jeho procesních stanovisek a vyjádření, včetně jeho tvrzení, že nepodepsal sporný dodatek č. 2.

12. Je třeba připomenout, že dodatek č. 2 nebyl žalovaným pouze tvrzen bez jakéhokoliv podkladu. Žalovaný předložil dodatek v listinné podobě, nikoliv však v originálu, nýbrž jen ve fotokopii. Výše popsané jednání žalobce, které si bez uzavření dodatku nelze rozumně vysvětlit, však vede odvolací soud k závěru, že předložená listina je věrnou fotokopií skutečně uzavřeného dodatku. Odvolací soud má z uvedených důvodů za to, že dodatek č. 2 mezi účastníky uzavřen byl.

13. To ovšem znamená, že jím byla posunuta lhůta, během níž měla být ve smyslu článku I bodu 2 smlouvy o smlouvě budoucí uzavřena producentská smlouva. Právo na vrácení poskytnutých částek by tak žalobci svědčilo jen za předpokladu, že by producentská smlouva nebyla uzavřena do 1. 9. 2020. Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena (podepsána) již 4. 6. 2020, právo na vrácení poskytnutých částek žalobci nesvědčí.

14. Vzhledem k tomu, že obsahem spisu je též dopis žalobce žalovanému, v němž žalobce uvedl, že odstupuje od smlouvy, posoudil odvolací soud i tento projev vůle žalobce a jeho význam pro rozhodnutí ve věci. Pokud by totiž smlouva zanikla, byli by účastníci povinni vrátit si vše, co podle ní obdrželi (§ 2993 obč. zák.). Z dopisu žalobce ze dne 12. 10. 2020 adresovaného žalovanému (č. l. 84 spisu) vyplývá, že důvodem pro odstoupení žalobce od smlouvy je zejména to, že žalovaný žalobci dostatečně průkazně nedokládá, jak s investovanými prostředky naložil. Takovou povinnost však mezi sebou účastníci neupravili. Nelze proto uzavřít, že by se žalovaný tímto jednáním dopustil hrubého porušení smlouvy, které by mohlo být důvodem pro odstoupení ve smyslu jejího článku VII bodu 3. Důvod pro odstoupení nemohl spočívat ani v tom, že žalovaný objednal výrobu filmu u společnosti právnická osoba sám, a nikoliv dohromady spolu s žalobcem, jak uvedl zástupce žalobce při jednání před odvolacím soudem. I kdyby jednal žalovaný sám (ať již jako fyzická osoba či jednatel společnosti právnická osoba.), nelze to považovat za porušení smlouvy, natož její porušení hrubým způsobem. Z uvedeného článku neplyne, že účastníci smlouvy mohou jednat výlučně vždy jen spolu. Takový požadavek by se zřetelem k odlišnému domicilu obou účastníků patrně narážel i na praktické obtíže. Samostatné jednání žalovaného proto nelze považovat za porušení smlouvy. Je ostatně třeba připomenout, že tento posléze uvedený důvod není ve vlastním odstoupení od smlouvy vůbec uveden. Odvolací soud proto nepovažoval odstoupení od producentské smlouvy za platné.

15. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že podle jeho názoru smlouvu označenou jako smlouvu o smlouvě budoucí za takovou považovat nelze, neboť budoucí smlouvu měly uzavřít osoby odlišné od účastníků smlouvy o smlouvě budoucí (osoby právnické). Podstatou smlouvy o smlouvě budoucí je závazek účastníků této smlouvy uzavřít v budoucnu zamýšlenou smlouvu. Strany se však nemohou zavázat za jiné právní subjekty, že budoucí smlouvu uzavřou ony. Z těchto důvodů o smlouvu o smlouvě budoucí nejde. Takový závěr však není dle názoru odvolacího soudu na překážku tomu, aby bylo možné považovat za platné ujednání, podle něhož se žalobce zavázal poskytnout žalovanému finanční příspěvek na přípravu filmu s případným nárokem na jeho vrácení, nebude-li do určitého data producentská smlouva uzavřena. Skutečnost, že producentská smlouva měla být uzavřena mezi třetími osobami, platně sjednanému závazku nebrání.

16. Lze tedy závěrem shrnout, že žalobce poskytl žalovanému plnění určené pro výrobu filmu na základě platného právního důvodu, kterým byla smlouva označená jako smlouva o smlouvě budoucí, a to ve znění jejích dvou dodatků (dodatku č. 1 ze dne 12. 3. 2020 a dodatku č. 2 ze dne 29. 5. 2020). Právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků žalobci nevzniklo, neboť producentská smlouva byla uzavřena dne 4. 6. 2020, tedy dříve než 1. 9. 2020, kdy teprve v případě jejího neuzavření do tohoto data mělo vzniknout žalobci právo na vrácení dříve zaplacených částek.

17. Odvolací soud z těchto důvodů, na rozdíl od okresního soudu, neshledal žalobu, jíž se žalobce domáhal vrácení poskytnutých záloh, po právu. Rozsudek okresního soudu proto změnil a žalobu zamítl.

18. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení úspěšný, měl proto právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, rozhodl zároveň znovu i o nákladech řízení před okresním soudem.

19. Náklady žalovaného před okresním soudem představovaly odměnu za zastupování za 10 úkonů právní služby po 13 860 Kč (§ 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb. – převzetí věci, podání odporu, 4 x zastoupení při jednání, 4 x písemné vyjádření ve věci samé), 3 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném k 31. 12. 2024), 7 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném k 1. 1. 2025), jízdné zástupce žalovaného za 4 cesty vykonané osobním automobilem k okresnímu soudu na trase adresa a zpět v celkové délce 224 km ve výši 1 891 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), náhradu za promeškaný čas za 2 půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném k 31. 12. 2024), náhradu za promeškaný čas za 6 půlhodin po 150 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném k 1. 1. 2025) a 21% DPH ve výši 30 584,61 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem činily náklady žalovaného před okresním soudem po zaokrouhlení na celé koruny 176 226 Kč.

20. Obdobně na základě stejných principů a právních předpisů rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení. Odvolací náklady žalovaného spočívaly v zaplaceném soudním poplatku z odvolání ve výši 20 850 Kč (§ 137 odst. 1 o.s.ř.), odměně za zastupování za 3 úkony právní služby po 13 860 Kč (§ 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb. – porada s klientem přesahující 1 hodinu, odvolání, zastoupení při jednání), 3 paušálních náhradách hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném k 1. 1. 2025) a 21% DPH ve výši 9 015,30 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Pokud jde o úkon právní služby spočívající v další poradě s klientem přesahujícím 1 hodinu, má odvolací soud za to, že potřebnosti a účelnosti takového úkonu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. nasvědčuje již jen rozsáhlost rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž bylo odvolání koncipováno. Celkem představovaly odvolací náklady žalované po zaokrouhlení na celé koruny 72 795 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v § 237 občanského soudního řádu. Dovolání je třeba podat do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové.