KSOS 57 Co 65/2026-103

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Daniely Teterové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o vydání věci ⟪LB:lb_005⟫ k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 6. 11. 2025, č. j. 19 C 106/2024-71

I. Rozsudek okresního soudu se mění takto:

Žaloba, aby byl žalovaný povinen vydat žalobci urnu, ve které se nachází popel s ostatky jméno FO, narozené datum narození, zemřelé datum, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost vydat žalobci urnu s ostatky zůstavitelky jmenované ve výroku (výrok I) a nahradit žalobci náklady řízení zaplacením 13 950 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že urnu s ostatky zůstavitelky má v držbě žalovaný. Jejich manželské soužití bylo dlouhodobě neuspokojivé a problematické. Návrh zůstavitelky na rozvod manželství byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2021, č. j. 16 Co 27/2021-61, zamítnut. Naopak její vztah se syny byl standardní. Žila ve společné domácnosti a pečovala o syna jméno FO zdravotně postiženého po nehodě v roce 1991. Žalobce byl s matkou v běžném kontaktu a pomáhal matce s různými záležitostmi. Po smrti svého bratra, ke které došlo v roce 2010, se rozhodla být pohřbena do rodinného hrobu v obci obec v stát vedle svého bratra, když dříve měla přání spočinout v hrobě své matky, který je na odlišném místě téhož hřbitova. Toto své rozhodnutí nezměnila do své smrti, přičemž jej sdělila v červnu 2023 v rámci své dovolené jak žalobci, tak jméno FO.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 81 odst. 1 a 2, § 82 odst. 1 a 2 a § 114 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V rámci práva na ochranu osobnosti je člověk oprávněn rozhodnout o svém pohřbu. Zůstavitelka se rozhodla o uložení svých ostatků v rodinném hrobě, kde jsou uloženy ostatky jejího bratra. Žalovaný toto přání dosud nenaplnil a ani je nemá v úmyslu respektovat, hodlá její ostatky uložit do hrobu matky zůstavitelky. Právní úprava zakotvená v § 82 odst. 1 a § 114 odst. 1 o. z. neumožňuje osobě blízké domáhat se ochrany zůstavitelky tak, aby bylo žalovanému uloženo jednat tak, aby bylo splněno přání zůstavitelky, a protože žalobce je ochoten její přání splnit, bylo žalobě vyhověno.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Rozsudek napadl zcela. Odvolací argumenty zaměřil na skutkovou rovinu. Polemizoval se správností závěru, že zůstavitelka vyslovila přání, aby její ostatky byly uloženy do hrobu jejího bratra, naopak jejím přáním bylo, aby byly uloženy do (odlišného) hrobu její matky. Soudu prvního stupně vytkl, že se svůj postup při zjišťování skutkového stavu zatížil vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Domáhal se – posuzováno z obsahového hlediska – změny napadeného rozsudku, práva na náhradu nákladů řízení se výslovně vzdal.

5. Žalobce se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry napadeného rozsudku, zejména zdůraznil nesoulad ve vztazích mezi žalovaným a zůstavitelkou, oba žili odděleně bez zájmu o druhého a zopakoval skutkovou argumentaci ústící v závěr o prokázání posledního přání zůstavitelky o uložení ostatků v hrobě bratra s čímž osoby disponující s hrobovým místem vyslovily souhlas. Navrhl, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen a žalobci přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Žalobce se žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat mu urnu s ostatky zůstavitelky ve výroku jmenované, neboť, a to oproti žalovanému, je připraven splnit její přání ohledně uložení do hrobu jejího bratra.

8. Procesní obrana žalovaného byla vybudována na argumentu, že přáním zůstavitelky bylo, aby její ostatky byly uloženy v hrobě odlišném, než tvrdí žalobce, což žalovaný je připraven splnit.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 53/2005“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011] s tím, že odvolací soud za své skutkové zjištění převzal shodná tvrzení účastníků, že urna s ostatky zůstavitelky ani k rozhodnutí odvolacího soudu není uložena na veřejném pohřebišti, je v držení žalovaného.

10. Podle § 92 odst. 2 o. z. nejsou-li lidské ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, má na jejich vydání právo osoba, kterou člověk před svou smrtí výslovně určil; jinak postupně jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z nich nebo odmítnou-li ostatky převzít, převezme je jeho dědic.

11. Obdobně jako v případě ostatních stránek osobnosti se i ve vztahu k lidskému tělu zachovává po smrti člověka osobnostní postmortální ochrana, přičemž občanský zákoník vedle toho stanoví některá zvláštní pravidla týkající se nakládání s lidskými pozůstatky (mrtvé lidské tělo do doby uložení do hrobu, nebo zpopelnění), potažmo ostatky (mrtvé lidské tělo po uložení do hrobu, nebo zpopelnění) [viz např. § 92 odst. 2 o. z.], když jinak lidské tělo (nejde-li o obnovitelnou část ve smyslu § 112 o. z.), včetně ostatků, není věcí (srov. § 493 o. z.) a je vyňato ze soukromoprávního obratu za účelem obchodování (res extra commercium).

12. Postmortální ochrana osobnosti se vztahuje i na způsob naložení s tělem zemřelého. Od postmortální ochrany osobnosti je nutné odlišit zvláštní subjektivní právo pozůstalých osob na vydání ostatků, jak vyplývá z § 92 odst. 2 o. z. Protože, jak bylo výše uvedeno, ostatky člověka nejsou věcí v právním slova smyslu, nejde o nárok vyplývající z ochrany vlastnického práva. Jde o osobnostní právo své povahy vydat ostatky zemřelého oprávněné osobě, čemuž odpovídá povinnost tyto ostatky převzít. Typicky citované ustanovení dopadá na situace, kdy ostatky drží (nikoliv v pravém slova smyslu, neboť ostatky nemohou být předmětem držby) provozovatel krematoria nebo objednatel pohřbu, který zároveň není oprávněnou osobou podle § 92 odst. 2 o. z. O takovou situaci ovšem v posuzované věci nejde. Jak vyplývá již z žalobní narace důvod podaní této žaloby na plnění [§ 80 písm. b) o. s. ř.] spočívá v (ne)splnění rozhodnutí (přání) zůstavitelky o tom, jak má být naloženo s jejími ostatky. Nejenže tvrzený skutkový půdorys žalobní narace vylučuje uplatnění osobnostního nároku své povahy podle § 92 odst. 2 o. z., nýbrž – při absenci tvrzení o určení osoby – by byl oprávněnou osobou právě žalovaný, jakožto manžel zůstavitelky.

13. Z uvedeného vyplývá, že žalovat tímto způsobem nelze, resp. takováto žaloba nemůže být shledána důvodnou.

14. Protože jiný nárok na „vydání“ ostatkůAnonymizovánozůstavitelky hmotné právo nezná, je úvaha soudu prvního stupně (viz bod 3 in fine) nepřípadná. Soudcovské dotváření práva pro absenci nepravé mezery v zákoně lze taktéž vyloučit, a postmortální ochrany ve smyslu § 82 odst. 2 o. z. se žalobce zjevně nedomáhal, nedomáhal se zdržovacího nebo odstraňovacího nároku (soud přitom nemůže rozhodnout o jiných právech a povinnostech).

15. Soud prvního stupně nerozhodl správně, a protože nebyly splněny podmínky ani pro potvrzení (§ 219 o. s. ř.), ani pro zrušení (§ 219a o. s. ř.) rozsudku, odvolací soud jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil.

16. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn skutečností, že úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů výslovně vzdal.

17. Pro úplnost může odvolací soud dodat, že s ohledem na žalobní petit ustoupila v této věci otázka rozhodnutí (přání) zůstavitelky, jak má být po její smrti naloženo s jejími ostatky, do pozadí, což ovšem neznamená, že není jinak – při adekvátně zvoleném nároku [ke kterému se blíže soud nemůže (nesmí) vyjádřit] – významná; právě naopak.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále-pobočky v Krnově.