KSOSOL 75 Co 43/2026-862

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Anonymizováno-Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_004⟫ o 4 607 700 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. října 2025, č. j. 18 C 174/2020-791, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2025, č. j. 18 C 174/2020-805,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. a III. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 722 582,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 76 676,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalované.

1. Napadeným, v pořadí druhým, rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení částky ve výši 4 607 700 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 366 500 Kč od 13. 6. 2016 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 424 200 Kč od 6. 7. 2017 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 1 342 800 Kč od 15. 7. 2018 do zaplacení a ve výši 9,75 % ročně z částky 1 474 200 Kč od 29. 6. 2019 do zaplacení (výrok I.). Dále okresní soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 847 577,02 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.). Usnesením ze dne 2. 12. 2025, č. j. 18 C 174/2020-805, pak okresní soud své shora citované rozhodnutí doplnil o nákladový výrok, jímž žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu – České republice na účet Okresního soudu v Olomouci č. č. účtu pod VS var. symbol na náhradě nákladů řízení částku 1 446 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Uvedeným způsobem okresní soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala požadovaného peněžitého plnění za skutkových tvrzení o tom, že jméno FO. jméno FO, tituly za jménem, (dále také jako jméno FO. jméno FO starší či st.), jako fyzická osoba a žalovaná spolu dne 3. 2. 2011 uzavřeli smlouvu o tichém společenství, na jejímž základě a za podmínek v ní uvedených se jméno FO. jméno FO stal tichým společníkem žalované. Za poskytnutí movitého vkladu jméno FO. jméno FO se žalovaná zavázala platit jméno FO. jméno FO podíl z čistého zisku, který byl sjednán dohodou za podmínek a ve výši stanovené v článku III. smlouvy o tichém společenství. jméno FO. jméno FO tak měl na základě smlouvy o tichém společenství vzniknout nárok na podíl tichého společníka na čistém zisku žalované ve výši 30 % z čistého zisku dle roční účetní závěrky. Žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 12. 2019 nabyla ve smlouvě vymezené pohledávky jméno FO. jméno FO st. jako postupitele z titulu výše uvedené smlouvy o tichém společenství a stala se tak věřitelem na místo jméno FO. jméno FO. Podle výše citovaných pravidel sjednaných v odstavcích 1. až 3. článku III. smlouvy o tichém společenství vznikl mezi lety 2015–2018 nárok na 30 % podíl z čistého zisku žalované v celkové výši 4 607 700 Kč, když dále žalobkyně skutkově vymezila způsob výpočtu podílu na zisku žalované za jednotlivá období a splatnost podílů na zisku vycházející ze smlouvy. Na předmětné nároky včetně zákonného úroku z prodlení byla žalovaná upozorněna předžalobní výzvou k plnění a úhradě dluhu ze dne 22. 6. 2020. Podstatou procesní obrany žalované byla argumentace o tom, že nepeněžitý vklad nebyl nikdy ze strany jméno FO. jméno FO staršího vložen do podnikání žalované.

3. Na základě provedeného dokazování okresní soud učinil závěr o skutkovém stavu věci, podle něhož dne Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno byla mezi jméno FO. jméno FO, tituly za jménem, (jméno FO. jméno FO starším), jako tichým společníkem, a žalovanou, jako podnikatelkou, podepsána smlouva o tichém společenství. V této smlouvě se za poskytnutí movitého vkladu tichým společníkem jméno FO. jméno FO, tituly za jménem, žalovaná zavázala platit jméno FO. jméno FO, tituly za jménem, podíl z čistého zisku, který byl sjednán dohodou za podmínek a ve výši stanovené v článku III. smlouvy o tichém společenství, a to podíl tichého společníka na čistém zisku žalované ve výši 30 % z čistého zisku, čímž se měl podílet na výsledku hospodaření a podnikání žalované, když pro jeho určení byla rozhodná roční účetní závěrka. Dále byl právníky jméno FO. jméno FO, tituly za jménem, připraven předávací protokol ke smlouvě o tichém společenství ze dne Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno, ve kterém je označen jméno FO. jméno FO, tituly za jménem, jakoAnonymizovánopředávající, a žalovaná jako přebírající, když předmět předání by označen „lešení“ – předmětem předání je kompletních 5 sad lešení včetně podlážek, jako movitý vklad v hodnotě 1 000 000 Kč dle smlouvy o tichém společenství ze dne 3. 2. 2011 mezi předávajícím a přebírajícím. Na této listině je uveden podpis u podpisového řádku za předávajícího (tichý společník) a za přebírajícího (podnikatel). Dle znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO, znalkyně z oboru kriminalistika a písmoznalectví, č. Anonymizováno/Anonymizováno ze dne Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno, sporný podpis umístěný na lince „podnikatel“ na kopii Předávacího protokolu ke Smlouvě o tichém společenství ze dne 3. 2. 2011, není pravým podpisem jméno FO, nar. Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno, jednatele společnosti Anonymizováno-právnická osoba. (resp. to není kopie pravého podpisu). jméno FO. jméno FO, tituly za jménem, nar. Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno, byl členem představenstva firmy právnická osoba. Dle kupní smlouvy ze dne 3. 2. 2011 uzavřené mezi právnická osoba. jako prodávající a jméno FO. jméno FO, tituly za jménem, jako kupujícím (uzavřené téhož dne, kdy byla podepsána smlouva o tichém společenství), tento na základě této smlouvy zakoupil 5 sad lešení od společnosti právnická osoba. Téhož dne společnost právnická osoba., zastoupená jméno FO, nar. Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno, jako prodávající, a jméno FO. jméno FO, narozený Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno, jako kupující, uzavřeli ujednání o ceně ke kupní smlouvě ze dne Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno, v níž se prodávající zavázal dodat a převést na kupujícího vlastnické právo k 5 sadám trubkového lešení včetně podlážek a kupující se zavázal zaplatit kupní cenu. Tímto ujednáním se kupující zavázal zaplatit prodávajícímu za lešení kupní cenu ve výši 1 500 000 Kč, úhrada kupní ceny měla být provedena po uzavření kupní smlouvy, a to nejpozději do 30 dnů od uzavření kupní smlouvy. Smluvní strany konstatovaly, že kupní cena je cenou přiměřenou a obvyklou. jméno FO, Anonymizováno. Anonymizováno. nakoupila lešení v roce 2010 v rámci realizace projektu stavby rypadla IBAN v adresa. Předmětné lešení bylo umístěno na montážním místě Jana. Společnost právnická osoba. vlastnila 18 sad lešení, které půjčovala jednotlivým obchodním partnerům, kteří pro společnost právnická osoba. vykonávali montážní práce. Obchodní partneři si pak jen sami zajišťovali vlastní montáž a demontáž s tím, že zapůjčené lešení pak bylo vráceno. K samotnému předání 5 sad lešení do vlastnictví žalované nikdy nedošlo. Společnost právnická osoba. dle dokumentace předložené v rámci insolvenčního řízení a reorganizace nemá ve výčtu movitého majetku uvedeno jakékoliv lešení. Žalovaná nemá v dlouhodobém majetku zahrnuto žádné lešení. V době realizace zakázky velkostroje Anonymizováno Anonymizováno v roce 2020 využily právnická osoba adresa (nástupce právnická osoba.) lešení, které zůstalo na montážním místě Jana, které bylo dříve ve vlastnictví právnická osoba., pro stavbu nového rypadla. Dne 17. 12. 2019 byla mezi jméno FO. jméno FO, tituly za jménem a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, na základě které měla žalobkyně nabýt ve smlouvě vymezené pohledávky jméno FO. jméno FO, tituly za jménem, jako postupitele, z titulu smlouvy o tichém společenství ze dne 3. 2. 2011. Dne 22. 6. 2020 právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě částky 5 455 444,11 Kč do 7 dnů od doručení výzvy. Pokud se týká užívání lešení na předmětném montážním místě, uzavřel okresní soud, že toto bylo žalovaného předáno nikoliv s vůlí poskytnout ho jako vklad, ale z důvodu jeho zapůjčení jako ostatním subjektům na daném montážním místě.

4. Závěr o tom, že v řízení nebylo prokázáno, že ze strany právního předchůdce žalobkyně došlo k předání oněch 5 sad lešení s vůlí tyto předat jako vklad, okresní soud odůvodnil svými úvahami v rámci hodnocení v řízení provedených důkazů tak, že z výpovědi jednatele žalované (minulého i současného) a svědků (ať slyšených u jednání, či ve formě čestného prohlášení) – jméno FO st., jméno FO Anonymizováno., jméno FO, jméno FO, jméno FO, vyplynulo, že společnost právnická osoba., zakoupila 18 sad lešení (z toho bylo 5 sad lešení bylo převedeno na jméno FO. jméno FO, tituly za jménem), toto půjčovala na montážním místě Jana v adresa v rámci realizace rypadla K1300 jednotlivým obchodním partnerům, kteří pro společnost právnická osoba. vykonávali montážní práce. Obchodní partneři si pak sami zajišťovali vlastní montáž a demontáž s tím, že zapůjčené lešení pak bylo vráceno. Tímto způsobem si opakovaně půjčovala lešení od společnosti právnická osoba. i žalovaná, což vyplynulo i z výpovědi svědků jméno FO a jméno FO, zaměstnanců žalované. Nadto jméno FO. právnická osoba, jméno FO. jméno FO a jméno FO potvrdili, že 5 sad lešení se nacházelo na montážním místě Jana v adresa ještě i v roce 2020 a využívalo se při montáži nového rypadla KK 1600 společností právnická osoba adresa. Ani svědci, kteří měli prokazovat tvrzení žalobkyně o předání lešení žalované, toto podle okresního soudu neprokázali, když uvedli, že žádný z nich nebyl osobně u předání lešení žalované, pouze toto připravovali (jméno FO. jméno FO starší, jméno FO. jméno FO) nebo o něm slyšeli (jméno FO. jméno FO, jméno FO. jméno FO ml.). jméno FO. jméno FO starší ve své výpovědi uvedl, že lešení bylo fakticky již namontované s ostatním a pouze část byla papírově převedena, avšak jakékoli listiny kromě předávacího protokolu ke smlouvě o tichém společenství ze dne 3. 2. 2011, který však nebyl podepsán žalovanou (jejím jednatelem), v řízení předloženy nebyly. Naplnění smlouvy o tichém společenství ze strany tichého společníka pak podle okresního soudu neprokazují ani slyšení svědci jméno FO. jméno FO, tituly před jménem jméno FO, tituly před jménem jméno FO, jméno FO. jméno FO, tituly za jménem, příp. jméno FO. jméno FO (čestné prohlášení), kteří uváděli, že žalovaná byla v případě zakázek upřednostňována, protěžována, případně mělo být za žalovanou lobbováno za účelem navýšení hodinové sazby, což není důkazem o tom, že by byla vklad žalované skutečně předán. Naopak svědci jméno FO. jméno FO a jméno FO. právnická osoba uvedli, že žalovaná neměla výsady při získávání zakázky či že by vedení právnická osoba. preferovalo služby žalované. Dále okresní soud v rámci hodnocení důkazů zpřístupnil úvahu, že neuvěřil svědecké výpovědi jméno FO. jméno FO staršího v otázce předání peněz za podíl tichého společníka, kdy mu měl, dle jeho tvrzení, svědek jméno FO ve dvou případech (po doplňujícím výslechu pouze v jednom případě) přivézt v hotovosti částku v řádu statisíců. Jednak sám jméno FO. jméno FO, tituly za jménem uvedl, že o předání nebyly sepsány žádné listiny, jednak tuto skutečnost vyloučil jednatel žalované jméno FO, ale hlavně slyšený svědek jméno FO výslovně ve své výpovědi uvedl, že si nevybavuje, jestli vezl do jméno FO. jméno FO finanční obnos, nikdy nebyl žalovanou o převoz peněz jméno FO. jméno FO požádán, a pokud hovořil o předávání zalepených obálek, stěží si lze představit, že by převážel v obálkách statisícové částky a této věci si nevšiml a nezůstala mu v paměti.

5. Na výše zjištěný skutkový stav věci okresní soud předně aplikoval intertemporální pravidlo obsažené v ust. § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ), se závěrem o aplikaci zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen ObchZ), ve vztahu k posouzení právních otázek týkajících se smlouvy o tichém společenství, konkrétně ust. § 673 a 674, a dále ust. § 1895 OZ k posouzení otázek právního nástupnictví žalobkyně po jméno FO. jméno FO starším, se závěrem o nedůvodnosti žaloby, když uzavřel, že postupovaná pohledávka nebyla platná, resp. se závěrem, že jméno FO. jméno FO starší není a ani nikdy nebyl tichým společníkem žalované, nemohl tedy na žalobkyni postoupit svá práva a pohledávky vyplývající ze smlouvy o tichém společenství, která nebyla platně uzavřena. Tento závěr učinil zřejmě s ohledem na svou úvahu, že pohledávky z titulu smlouvy o tichém společenství ze dne 3. 2. 2011, které byly postupovány žalobkyni nikdy nevznikly. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla sice sepsána smlouva o tichém společenství, nicméně žalobkyně podle okresního soudu neprokázala, že by na základě této smlouvy poskytl tichý společník (jméno FO. jméno FO starší) podnikateli (žalované) jakýkoli vklad. Nebylo tedy prokázáno, že by 5 sad lešení bylo žalované předáno s vůlí ho poskytnout jako vklad do společnosti žalované, avšak vždy bylo pouze zapůjčeno tak, jak ostatním subjektům nacházejícím se na montážním místě. Okresní soud tak vycházel se závěrů, že je-li předmětem vkladu movitá věc, spočívá poskytnutí vkladu v jeho předání a že o umožnění využití vkladu půjde tam, kde fyzické předání je pojmově vyloučeno, např. u využití práva či nehmotného statku. Okresní soud se rovněž vypořádal s otázkou platnosti kupní smlouvy mezi společností právnická osoba. a jméno FO. jméno FO starším uzavřenou ve stejný den jako předmětná smlouvy o tichém společenství, jejímž předmětem byla koupě 5 sad lešení, a to v situaci, kdy jmenovaný smlouvu uzavíral v situaci, kdy byl členem představenstva společnosti právnická osoba. Platností smlouvy se tedy zabýval s ohledem na ust. § 196a odst. 3 ObchZ (opatření proti konfliktů zájmů) ve prospěch závěru o platnosti uvedeného právního úkonu (dle tehdejší terminologie), když sice při převodu uvedeného majetku nebyl zpracovat znalecký posudek o ceně předmětu převodu, ale movité věci byly převedeny za cenu obvyklou a v tomto případě absence znaleckého posudku nezakládá neplatnost takové smlouvy. Pokud žalobkyně namítala, že je třeba se pozastavit nad skutečností, že žalovaná po celou dobu existence smlouvy o tichém společenství nepožadovala a neurgovala předání předmětného lešení, pak s touto argumentací se okresní soud vypořádal tak, že právě tato situace logicky odpovídá vysvětlení jednatele žalované, který uvedl, že smlouvu o tichém společenství považoval za smlouvu zprostředkovatelskou, jejíž podmínkou není žádný vklad do společnosti, a která však nebyla nikdy jejími účastníky naplněna. Co se týče otázky odstoupení od smlouvy, které učinila žalovaná dopisem adresovaným jméno FO. jméno FO, tituly za jménem dne 19. 8. 2020, a jehož neplatnost žalobkyně namítá, okresní soud tuto otázku v daném řízení neřešil, neboť se nejedná o vztah mezi účastníky řízení, navíc není pro rozhodnutí v této věci podstatná.

6. Proti uvedenému rozsudku, a to v celém rozsahu brojí odvoláním žalobkyně, domáhajíc se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení, eventuálně změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude zcela vyhověno. V obecné rovině shledávala naplnění odvolacích důvodů ve smyslu ust. § 205 odst. 2, písm. b) až d, f) a g) o. s. ř. Argumentovala tím, že okresní soud dospěl k závěru, že dne 3. 2. 2011 došlo k uzavření předmětné smlouvy o tichém společenství, že bylo prokázáno uzavření kupní smlouvy ze dne 3. 2. 2019 (správně 3. 2. 2011) mezi společností právnická osoba. a jméno FO. jméno FO starším, kterou okresní soud shledal v kontextu ust. § 196a ObchZ platnou a tvrdila, že okresní soud i konstatoval, že došlo k předání předmětného lešení (pěti sad) žalovanému (bod 7, část II. písemného odvolání), přesto okresní soud uzavřel, že nebylo prokázáno předání lešení tichým společníkem žalované v úmyslu vložení nepeněžitého vkladu do podnikání, ale v úmyslu poskytnout lešení žalovanému k zapůjčení, s čímž žalobkyně zásadně nesouhlasí a má za to, že tyto závěry jsou v hrubém rozporu s provedeným dokazováním. Podle žalobkyně totiž mělo být prokázáno, že jméno FO. jméno FO starší zpřístupnil předmětných 5 sad lešení v montážním místě Jana, přičemž žalovaná měla možnost předmětným lešením disponovat, přebírat, provádět z něj montáže a lešení tak přebrala, přičemž současně mělo být prokázáno, že v montážním místě měla uskladněny všechny své movité věci. Pokud okresní soud vytvořil hypotézu o tom, že lešení mělo být pouze zapůjčováno, byl třeba tuto skutečnost nepochybně prokázat, přičemž žalobkyně zdůrazňovala, že smlouva o zapůjčení lešení nebyla nikdy uzavřena ani ústně ani písemně a podle žalobkyně k tomu soud řádné dokazování nevedl, zároveň nebyly soudem zjišťovány podmínky a náležitosti takové smlouvy o zápůjčce lešení, tyto nejsou hodnoceny v napadeném rozsudku. Soud se také nezabýval otázkou, jestli toto zapůjčování nemohlo být považováno za údajnou výprosu, což je zcela odlišný právní institut od zapůjčení, o němž hovoří soud prvé instance ve svém rozsudku. Soud prvé instance také nebyl schopen podle žalobkyně v napadeném rozsudku vymezit a právně kvalifikovat, jestli se mělo jednat o výprosu, půjčku, zápůjčku, výpůjčku a jestli se mělo jednat o právní kvalifikaci takového údajného smluvního vztahu dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. nebo dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Toto vše lze považovat za závažné vady napadeného rozsudku, který postrádá klíčové závěry, a to zejména z hlediska provedeného dokazování, proto považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Úvaha okresního soudu o tom, že lešení bylo žalované předáno v úmyslu jakéhosi zapůjčení, a nikoliv v úmyslu vkladu nemá podle žalobkyně oporu v provedeném dokazování a podle žalobkyně okresní soud pouze nekriticky převzal skutkové a právní závěry žalované. Žalobkyně polemizovala se skutkovými zjištěními okresního soudu, když podle jí předkládané verze všichni svědci měli potvrdil tiché společenství. Pokud se týká předání lešení poukazovala na výpověď pana jméno FO, podle něhož měla žalovaná možnost bez omezení v montážním místě lešení převzít, nechat si ho postavit na příslušné realizované zakázce, mohla s tímto disponovat, navíc v montážním místě měla žalovaná uloženy i své věci. Nadto při reorganizaci společnosti právnická osoba. došlo k prodeji 13 sad lešení, pět sad lešení zůstalo v montážním místě, což dle žalobkyně logicky odpovídá počtu lešení, které bylo vloženo jako vklad do podnikání žalované. Další skupinu odvolacích námitek žalobkyně snášela do otázky odstoupení od smlouvy o tichém společenství, když nesouhlasila se závěrem soudu o tom, že řešení této otázky je s ohledem na přijaté závěry nadbytečné. Poukazovala na judikaturní závěry o tom, že i právo na odstoupení se promlčuje a pokud tak žalovaná učinila po 9 letech, je toto její právo promlčeno. Navíc je odstoupení neplatné, když mělo dojít k předání předmětu vkladu. Smlouvu tak žalobkyně považuje za stále platnou a účinnou, když nebyla ukončena ani ze smluvních ani zákonných důvodů. Podle žalobkyně rovněž okresní soud nesprávně vyložil ust. § 674 odst. 2 ObchZ, z něhož vyplývá, že tichý společník je povinen předmět vkladu předat podnikateli nebo umožnit mu využití vkladu při podnikání v době smluvené, jinak bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy. Je přesvědčena, že v řízení prokázala, že žalované předala předmět vkladu a dále, že umožnila s předmětem vkladu (lešením) žalované disponovat a využít při podnikání okamžitě poté, co došlo k uzavření smlouvy o tichém společenství. Okresnímu soudu dále vytýkala, že se zcela opomněl zabývat dopady ustanovení § 674 odst. 3 ObchZ, podle něhož se podnikatel stává vlastníkem movité věci jejím převzetím. Nelze dle názoru žalobce odlišovat úmysl, za kterým bylo převzetí učiněno, ala je třeba přihlížet k tomu, že došlo k samotnému aktu převzetí, což se v projednávané věci prokazatelně stalo, neboť bylo předáno a v souladu se zákonem se tak stala žalovaná vlastníkem movité věci, tj. lešení, přičemž se tak stalo přímo ze zákona, a to právě v okamžiku převzetí předmětného lešení. Z uvedeného tedy žalobkyně dovozuje, že není podstatné, za jakým údajným účelem bylo lešení žalovanou přebíráno, neboť nastala objektivní skutečnost stanovená zákonem. Navíc je přesvědčena, že tvrzení ohledně poskytnutí lešení v údajném úmyslu zapůjčení, resp. nájmu, nebylo prokázáno žádným provedeným důkazem a neexistuje v rámci vedeného řízení žádný hodnověrný důkaz, z něhož je možno dovodit, že lešení bylo žalovanou poskytnuto za účelem zapůjčení. Poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 522/2001, z něhož mimo jiné má vyplývat, že věc, kterou tichý společník užívá na základě výpůjčky, může přenechat podnikateli k užívání, jen jestliže se s půjčitelem dohodl, že věc může přenechat k užívání jinému. Z uvedeného pak má plynout, že jako předmět vkladu tichého společníka může být i věc, kterou má tichý společník v užívání, a nikoliv ve vlastnictví, přičemž na podnikatele nepřechází v takovém případě vlastnické právo, ale právo užívat předmětnou věc. Nerozumí tedy tomu, proč okresní soud nedovodil naplnění smlouvy o tichém společenství, pokud žalovaná přijala lešení od žalovaného do své dispozice s vědomím uzavřené smlouvy o tichém společenství a i kdyby měla hypoteticky žalovaná pochybnosti o vlastnictví předmětného lešení (což žalobkyně rezolutně odmítá), akceptovala přijetím lešení skutečnost, že s tímto lešením je oprávněna bez omezení a bezúplatně nakládat a disponovat, přičemž v takovém případě lze také s ohledem na výše zmíněnou judikaturu dovodit naplnění podmínky poskytnutí vkladu tichým společníkem ve prospěch podnikatele. V další části odvolání argumentovala nevěrohodností vypovědí dřívějšího jednatele žalované jméno FO st. Nelze s ohledem na jeho podnikatelskou historii a povinnost péče řádného hospodáře akceptovat, že neznal podstatu tichého společenství a že nevěděl, o co se jedná a co podepisuje a z uvedeného dovozovat jakýkoliv prospěch žalované. V závěru svého odvolání žalobkyně poukazovala na provedené důkazy, které interpretovala tak, že svědek jméno FO potvrdil písemně i ústně, že na montážním místě Jana zůstalo uskladněno 5 sad lešení, svědek jméno FO potvrdil, že se na montážním místě Jana nacházely věci žalované společnosti včetně lešení, věděl o předání a také věděl, že po prodeji části lešení na montážním místě lešení zůstalo a pořídil detailní fotodokumentaci, k níž se mohli vyjádřit dovyslechnutí svědci, tj. zaměstnanci žalované společností pan jméno FO a Hůla. Svědek Heinz potvrdil písemně, že právnická osoba. vlastnil 18 sad lešení a ve svém druhém čestném prohlášení zdůraznil, že toto lešení bylo opakovaně poskytnuto společnosti Unimont. Svědci jméno FO a pan jméno FO potvrdili, že bylo lešení k dispozici a mohlo být kdykoliv, bez dalšího podmínek, využito. Zopakovala výtky k věrohodnosti výpovědi bývalého jednatele jméno FO st. Svědek jméno FO mimo jiné podle žalobkyně potvrdil, že se žalovaná podílela na montáži lukrativních zakázek pro společnost právnická osoba. Podle žalobkyně tento svědek působil při svém prvé výslechu nevěrohodně a prvotně stranil straně žalované, když si na žádné skutečnosti ohledně tichého společenství nevzpomínal, ovšem následně pod tlakem otázek zástupce žalovaného, a zejména po předložení emailové komunikace ze dne 10. 5. 2017 jednoznačně konstatoval, že věděl o tichém společenství a distribuoval dokumenty mezi jednatelem žalované a tichým společníkem. Zdůrazňovala pak obsah emailu jméno FO ze dne 10. 5. 2017 adresovaný jméno FO. jméno FO, z něhož jednoznačně vyplývají skutečnosti tvrzené žalobkyní o tom, že byla nastavena spolupráce, stvrzená právě uzavřenou smlouvou o tichém společenství, přičemž je konstatován vklad do podnikání žalované společnosti.

7. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že napadený rozsudek považuje za věcně správný, navrhla jeho potvrzení a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Byla toho názoru, že odvolání žalobkyně je postaveno výlučně na polemice se skutkovými závěry okresního soudu a na snaze zpochybnit hodnocení důkazů, které okresní soud provedl v rámci své zákonné diskrece. Takový postup podle žalované dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nezakládá způsobilý odvolací důvod, neboť odvolací soud není další instancí skutkového přezkumu a nemůže nahrazovat hodnocení důkazů soudem prvního stupně vlastní úvahou, není-li toto hodnocení zjevně nelogické. Skutečnost, že žalobkyně z provedených důkazů dovozuje jiné závěry, nezpůsobuje tvrzenou nezákonnost napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ani po opakovaném dokazování nebyla schopna prokázat, že žalované bylo předáno pět sad lešení jako nepeněžitý vklad dle podepsané smlouvy o tichém společenství, musí neunesení důkazního břemene ohledně uvedené skutečnosti vést k zamítnutí žaloby, jak bylo učiněno v napadeném rozsudku. Podle žalované se okresní soud detailně zabýval všemi předloženými důkazy, nejen svědeckými výpověďmi, ale i důkazy listinnými, a správně přihlédl k jejich vzájemným rozporům i k pochybnostem o jejich věrohodnosti. V případě tvrzeného předávacího protokolu okresní soud zcela správně zohlednil skutečnost, že se nejednalo o pravý podpis jednatele žalované, přičemž tyto pochybnosti žalobkyně v průběhu řízení nijak neodstranila. Zdůrazňovala, že právě ve vztahu k uvedené listině nesla žalobkyně důkazní břemeno k prokázání pravosti a relevance tohoto důkazu, což se jí nepodařilo. Dále se podle žalované okresní soud správně zabýval otázkou, zda právní předchůdce žalobkyně byl vůbec oprávněn nakládat s předmětem vkladu způsobem tvrzeným v řízení a zda mu svědčilo vlastnické právo k předmětnému lešení v rozhodné době. Podle žalované ani v tomto směru žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Argumentovala tím, že z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že smlouva o tichém společenství spočívající v poskytnutí nepeněžitého vkladu je založena na jeho skutečném předání podnikateli, nikoliv na pouhé deklaraci či účetním zachycení vkladu. Poukazovala na to, že vyslechnutí svědci potvrdili, že v rozhodné době bylo lešení namontováno na velkostroji, případně půjčováno různým subjektům. Dále poukazovala na to, že lešení společnosti právnická osoba. nebylo nikterak odlišeno od lešení údajně náležejícího právnímu předchůdci žalobkyně, zůstalo v místě montáže a právním nástupcem společnosti právnická osoba. bylo s tímto lešením nadále nakládáno stejným způsobem. S ohledem na zjištěné okolnosti věci zdůrazňovala, že sice došlo k uzavření smlouvy o tichém společenství, avšak nedošlo k jejímu naplnění, jak okresní soud dovodil po vyhodnocení všech provedených důkazů. Souhlasila se žalobkyní potud, že věc má být posuzována podle úmyslu stran, přičemž podle jejího názoru, a to i s ohledem na rozpornou první a druhou výpověď svědka jméno FO, zde úmysl vložit vklad tichého společníka do podnikání žalované nebyl. Svědek jméno FO totiž při svém prvním výslechu o této skutečnosti nevěděl, neboť za něj měli vše připravovat právníci, a žádný úmysl předat lešení neprojevil. Jde-li o v pořadí druhou výpověď svědka jméno FO, poukazovala na její nevěrohodnost, když vyšlo najevo, že byl obeznámen s výsledky výpovědí dříve vyslechnutých svědků. V tomto směru odkazovala na pasáže protokolu o jednání a výpověď uvedeného svědka ohledně předání finančních prostředků považovala za nevěrohodnou. Rovněž poukazovala na to, že v průběhu řízení žalobkyně předkládala dříve neznámé a netvrzené listiny, zejména předávací protokol s nepravým podpisem původního jednatele žalované. Pokud žalobkyně v rámci svého odvolání rozporovala svědky potvrzenou obecnou zvyklost spočívající v půjčování lešení obchodním partnerům společnosti právnická osoba. a nyní ji prezentuje jako nekalost žalované, pak tyto její závěry odporují provedenému dokazování. Podle žalované žalobkyně fakticky tvrdí, že žalovaná měla bez jakéhokoliv předání převzít jako vlastní majetek to, co jí bylo dosud pouze půjčováno, a to bez ohledu na skutečnost, že nebylo zřejmé, čí majetek by vlastně přebírala. Nebylo totiž zřejmé, v jakém skladu se předmětné lešení nachází, které lešení náleželo společnosti právnická osoba. a které mělo nově náležet jméno FO. jméno FO, když jeho část byla navíc namontována na nakladači. Takovou hypotézu žalovaná považovala za zcela nereálnou a za určitých okolností i za způsobilou zakládat jednání odporující zákonu. Stav lešení byl podle žalované jednoznačně prokázán osobou za něj odpovědnou, a to svědkem jméno FO, který bez jakýchkoliv pochybností vyloučil, že by bylo lešení na někoho převáděno či jakkoliv odlišováno, a současně popsal systém jeho půjčování. Lešení tedy bylo žalované půjčováno s úmyslem, že bude vráceno společnosti právnická osoba. jako jedinému vlastníkovi. Pokud žalobkyně z odstoupení datovaného dnem 19. 8. 2020 dovozuje vůli žalované připustit existenci smlouvy, pak žalovaná nikdy nepopírala, že smlouva byla podepsána, avšak od počátku soustavně upozorňovala na její nenaplnění. S ohledem na uvedené žalovaná v závěru vyjádření uzavírala, že nebyl-li prokázán vznik práva na podíl na zisku, neboť nebylo prokázáno naplnění tichého společenství v důsledku neposkytnutí jeho vkladu, nemohla vzniknout ani pohledávka, která by byla způsobilým předmětem postoupení. Nelze totiž platně postoupit pohledávku, která vůbec nevznikla. V rámci odvolacího jednání dále doplnila, že po vyhlášení napadeného rozsudku sdělil svědek jméno FO jednateli žalované, že lešení, které se jako zbytkové nacházelo na montážním místě Jana, bylo společností jméno FO, nikoliv svědkem jméno FO st., prodáno společnosti právnická osoba., IČO Anonymizováno. Uvedené pak vylučuje podle žalobkyně možnost naplnění předmětné smlouvy.

8. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

9. Předně krajský soud akceptuje jednotlivá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů s tím, že za podmínek ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování listinou Smlouva o tichém společenství ze dne Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno uzavřenou mezi žalovanou jako podnikatelem a jméno FO. jméno FO, tituly za jménem, roč. Anonymizováno, z níž dále zjistil, že smlouva nevylučovala důsledek spočívající v nabytí vlastnického práva žalované k předmětu vkladu jeho převzetím a dále nestanovala jiný moment nabytí vlastnického práva než právě převzetím, tedy tradicí. Z kupní smlouvy ze dne 3. 2. 2011 uzavřené mezi prodávající právnická osoba., zastoupení jméno FO, roč. Anonymizováno, a kupujícím jméno FO. jméno FO, tituly za jménem, roč. 1960, bylo dále zjištěno, že vlastnické právo k předmětu koupě mělo být kupujícím nabyto ke dni podpisu smlouvy. Z faktury č. hodnota bylo dále zjištěno, že právnická osoba. fakturují žalované dle smlouvy o reklamě částku 242 000 Kč s datem splatnosti 1. 8. 2013, fakturou č. hodnota, že právnická osoba. fakturují žalované dle smlouvy o reklamě částku 121 000 Kč s datem splatnosti 1. 11. 2014, fakturou č. hodnota, že právnická osoba. fakturují žalované dle smlouvy o reklamě částku 242 000 Kč s datem splatnosti 25. 9. 2015 a fakturou č. hodnota, že právnická osoba. fakturují žalované dle smlouvy o reklamě částku 121 000 Kč s datem splatnosti 1. 9. 2014, přičemž faktury byly opatřeny datem přijetí a účtařskou doložkou o jejich zúčtování na příslušné účty. Z výpisu z veřejného rejstříku, obchodního rejstříku, ohledně subjektu právnická osoba., bylo zjištěno, že jméno FO. jméno FO starší byl předsedou správní rady od 4. 6. 2014 do 4. 6. 2017, předsedou představenstva od 18. 10. 2004 do 26. 10. 2009, a jméno FO. jméno FO mladší statutárním ředitelem od 5. 6. 2014 do 15. 10. 2019. K postupu odvolacího soudu k zopakování důkazu listinami mimo odvolací jednání srovnej rozhodnutí dovolacího soudu ve věci např. sp. zn. 29 ICdo 81/2021 či sp. zn. 30 Cdo 256/2018-157. Odvolacím soudem byla dále u jednání k důkazu provedena listina, která je výtiskem emailové zprávy zaslané jméno FO zástupkyni žalované dne 21. 10. 2025 (po vyhlášení napadeného rozsudku), kterou je sdělováno, že v roce 2023 jméno FO prodal zbytky trubkového lešení, co bylo uloženo v Bilíně, společnosti právnická osoba., kdy přílohu zprávy dále tvořila faktura a evidenční karta majetku. Tento důkaz byl shledán přípustnou novotou Odvolací soud dále akceptuje závěr okresního soudu o skutkovém stavu věci s tím doplněním, že smlouvou o tichém společenství účastníci smlouvy nevyloučili nabytí vlastnického práva podnikatele ke vkladu, který měla tvořit movitá věc a rovněž neujednali, že podnikatel nabyde vlastnické právo jinak, než převzetím věci a dále s doplněním, že jméno FO. jméno FO st. měl vlastnické právo k předmětu koupě, a to 5 sad lešení, nabýt již účinností kupní smlouvy a konečně, že žalovaná poskytovala společnosti právnická osoba. peněžitá plnění za reklamu, přičemž ve statutárních orgánech uvedené společnosti či vedení uvedené společnosti byli angažování otec a syn jméno FO.

10. Jde-li o právní posouzení věci, pak v situaci, kdy smlouva o tichém společenství byla uzavřena dne 3. 2. 2011 a téhož dne měl být předán nepeněžitý vklad, lze okresnímu soud přisvědčit v jeho úvaze, že nejprve bylo třeba se vypořádat s otázkou, jaké hmotné právo na danou věc aplikovat, když správně okresní soud uzavřel, že s ohledem na ust. § 3028 odst. 3 OZ je třeba ve věci aplikovat příslušná ustanovení zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen ObchZ), tedy konkrétně ust. § 673 a násl.

11. Podle ust. § 673 obchodního zákoníku odst. 1) Smlouvou o tichém společenství se zavazuje tichý společník poskytnout podnikateli určitý vklad a podílet se jím na jeho podnikání a podnikatel se zavazuje k placení části čistého zisku po odečtení povinného přídělu do rezervního fondu, je-li podnikatel povinen tento fond vytvářet, vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikání. Ve smlouvě o tichém společenství musí být dohodnutý rozsah účasti tichého společníka na zisku a ztrátě stejný, odst. 2) Smlouva vyžaduje písemnou formu.

12. Podle ust. § 674 obchodního zákoníku odst. 1) Předmětem vkladu může být určitá peněžní částka, určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota využitelná při podnikání, odst. 2) Tichý společník je povinen předmět vkladu předat podnikateli nebo umožnit mu jeho využití při podnikání v době smluvené, jinak bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy, odst. 3) Nestanoví-li se smlouvou jinak, stává se podnikatel převzetím věci, s výjimkou nemovitých věcí, jejím vlastníkem. Je-li předmětem vkladu nemovitá věc, je podnikatel oprávněn k jejímu užívání po dobu trvání smlouvy. Je-li předmětem vkladu právo a smlouva nestanoví něco jiného, je podnikatel oprávněn po dobu trvání smlouvy k jeho výkonu.

13. Již v přechozím kasačním rozhodnutí, a to v usnesení ze dne 26. 3. 2024, č. j. 75 Co 308/2023-564, se odvolací soud vyjádřil i k interpretaci ust. § 674 ObchZ tak, že sdílí i doktrinální závěry o tom, že zákon rozeznává dvě formy poskytnutí vkladu, a to předání předmětu vkladu nebo umožnění využití vkladu. O předání se bude jednat např. u věcí movitých. O umožnění využití vkladu půjde tam, kde fyzické předání je pojmově vyloučeno, např. u poskytnutí práv k duševnímu vlastnictví. Je třeba mít na zřeteli, že oprávnění užívat právo k duševnímu vlastnictví se zakládá licenční smlouvou (srov. § 508 an. ObchZ, resp. jednotlivé zákony upravující tato práva), pokud má být podnikatel oprávněn je využívat toliko po dobu trvání smlouvy. Pokud je předmětem vkladu věc movitá, stává se vlastnictvím podnikatele ke dni jejího převzetí podnikatelem. Vzhledem k dispozitivnosti ustanovení § 674 odst. 3 si mohou strany dohodnout, že i movitá věc přechází pouze do užívání, nikoli do vlastnictví (srovnej Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1282 a násl.).

14. Úprava nabývání vlastnictví podnikatele k předmětu vkladu tichého společníka, byla-li tímto za předchozí právní úpravy movitá věc, pak koresponduje s tehdejší právní úpravou smluvního nabývání vlastnictví k movité věci dle ust. § 133 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ObčZ), tedy převzetí movité věci.

15. Tehdejší odborná literatura (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, komentář k ust. § 133) k dané problematice mimo jiné dovozovala, že tradice spočívá ve dvoustranném aktu předání a převzetí držby, kterým se dává zjevně najevo předání „právní moci nad věcí“; jde o určitý způsob publikace změny ve vlastnických vztazích, sloužící bezpečnosti právního a obchodního styku. Odevzdání a převzetí věci (tradici) lze tedy vymezit jako dvoustranný volní akt, kterým převodce převádí na nabyvatele držbu (případně i vlastnictví) věci. Je zjevné, že všechny možné formy tradice nelze v zákoně vymezit a praxe ostatně ukazuje, že to ani není třeba. Nejčastější způsoby tradice jsou ty, které jsou popsány v obecném zákoníku občanském (odevzdání z ruky do ruky, listinami nebo nástroji). V případě nabytí držby prohlášením (traditio brevi manu a constitutum possessorium) již nejde vlastně o odevzdání a převzetí, ale o nabytí pouhým shodným projevem vůle.

16. K obdobným závěrům dospěla i tehdejší judikatura, kdy například Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3883/2011, k problematice tradice v poměrech smlouvy darovací vyjádřil tak, že podle doktríny i soudní praxe darovací smlouva vzniká zpravidla reálně, tj. projevem vůle dárce a obdarovaného spojeným s odevzdáním a přijetím předmětu darování. Převzetím věci se míní faktické (fyzické, hmotné) uchopení, přebrání věci „z ruky do ruky“ [srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93 (R 34/93)]. Tím také dochází k převodu vlastnického práva k předmětu darování. Odevzdání a převzetí věci (tradici) lze tedy vymezit jako dvoustranný volní akt, kterým převodce převádí na nabyvatele držbu (případně i vlastnictví) věci. Platné právo způsoby odevzdání či převzetí věci neupravuje. Tyto způsoby je však třeba odvodit ze skutečnosti, že jde o odevzdání a převzetí držby věci; kromě vůle směřující k převodu jde o způsob nabytí stavu označovaného jako corpus possessionis (ovládání věci). V této souvislosti Nejvyšší soud vyslovil: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí.” V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, uveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2346, se uvádí: „Protože převzetí movité věci je spojeno s okamžikem nabytí vlastnictví, musí představovat stav, kdy získal nabyvatel moc nad věcí, kdy může realizovat všechny složky obsahu vlastnického práva (zejména věc užívat a volně s ní disponovat). Proto je třeba převzetím rozumět faktické (fyzické, hmotné) uchopení, přebrání movité věci „z ruky do ruky“,... u věcí vyžadujících k užívání doklady (např. řidičský průkaz k autu) vedle fyzického přebrání i předání příslušenství.“ Zda odevzdání a převzetí daru je splněno i bez fyzického předání darované věci do rukou obdarovaného, a zda tedy stačí převzetí jen symbolické, z něhož vyplývá vůle obou stran, aby se obdarovaný stal držitelem věci, záleží vždy na okolnostech konkrétního případu, zejména na povaze darované věci, na její hmotnosti, umístění, na situaci, v níž k darování došlo, na vztahu dárce k obdarovanému apod. [srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., II, Komentář, 1. vydání, Praha 2008, str. 695 a násl., 1630 a násl., a dále např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 4. 1984, sp. zn. 3 Cz 72/83, publikovaný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz)].

17. Přeneseno na poměry projednávané věci, pokud se právní předchůdce žalobkyně zavázal smlouvou o tichém společenství poskytnout žalované nepeněžitý vklad ve formě movitých věcí, a to 5 sad lešení, přičemž současně smluvní strany nevyloučily, že se žalovaná jako podnikatel stane vlastníkem těchto movitých věcí a ani jinak neupravily moment nabytí vlastnického práva k těmto movitým věcem, stala by se žalovaná jejich vlastníkem jejich převzetím, přičemž na straně žalované by musela být dána i subjektivní stránka, tedy to, že s věcí hodlá nakládat jako s věcí vlastní.

18. Nelze tedy s ohledem na výše vyložené přisvědčit názoru žalobkyně, který lze formulovat tak, že k převzetí vkladu žalovanou došlo už jen tím, že její právní předchůdce žalované umožnil lešení používat, bez toho, aby se zkoumala i subjektivní stránka u žalované ve smyslu výše vyloženém. Na tomto místě je třeba připomenout, že vůle je subjektivní kategorie, kterou nelze prokazovat, ale tuto je možno dovozovat z objektivních okolností.

19. S ohledem na procesní obranu žalované, která popírala, že byl nepeněžitý vklad poskytnut, bylo tedy na žalobkyni, chtěla-li být procesně úspěšná, aby v řízení prokázala, že došlo k tradici (odevzdání a převzetí věci), tedy faktickému jednání završujícímu dvoustranný volní akt, kterým převodce převádí na nabyvatele držbu (případně i vlastnictví) věci, popř. s ohledem na charakter nepeněžitého vkladu tzv. symbolické převzetí, z něhož by vyplynula vyplývá vůle obou smluvních stran, aby se žalovaná stala držitelkou (vlastnicí) věcí.

20. Právě s ohledem na charakter nepeněžitého vkladu, movitých věci, a to 5 sad lešení, by podle odvolacího soudu bylo dostačující převzetí tzv. symbolické (viz shora), což však v řízení prokázáno nebylo. Pokud žalobkyně chtěla skutečnost převzetí nepeněžitého vkladu prokazovat listinou-předávacím protokolem ke smlouvě o tichém společenství ze dne 3. 2. 2011, pak ten důkaz nebyl způsobilí uvedenou skutečnost prokázat, když dle výsledku znaleckého posouzení podpis na protokolu za osobu podnikatele nebyl pravým podpisem (kopií pravého podpisu) jméno FO, roč. 1963, tehdejšího jednatele žalované, z čehož tedy vyplývá, že na uvedené listině nebyl učiněn projev vůle žalované.

21. Lze přisvědčit okresnímu soudu, že ani jinými důkazy uvedená skutečnost v řízení nebyla prokázána, když žádný ze slyšených svědků, včetně jméno FO. jméno FO st. (právního předchůdce žalobkyně) nevěděl jak předání (převod) mělo proběhnout, se statutárním orgánem žalované se pracovně nepotkával. Pokud se týká čestného prohlášení jméno FO. jméno FO, v němž uvedl, že je mu známo, že lešení bylo na základě pokynu jméno FO. jméno FO st. převedeno na žalovanou dle písemného předávacího protokolu, pak z tohoto důkazu rovněž závěr o převzetí nepeněžitého vkladu žalovanou nelze učinit, a to jednak s ohledem, že na předmětném protokolu není projev vůle žalované a dále, když uvedené čestné prohlášení je v rozporu s následnou výpovědí jmenovaného jako svědka, který uvedl, že neví ničeho konkrétního k předání lešení a že měl za úkol přípravu dokumentů a o jejichž podepisování rovněž ničeho neví. Uvedený rozpor je pak třeba vyhodnotit ve prospěch zjištění vyplývajících z výpovědi jmenovaného, kterou činil pod sankcí trestněprávních následků v případě její nepravdivosti, na rozdíl od čestného prohlášení.

22. Rovněž okresní soud správně zvažoval, že ani z výpovědi svědků tituly před jménem jméno FO, jméno FO. jméno FO či tituly před jménem jméno FO, kteří vypovídali tak, že žalovaná měla být protěžovanou společností či že bylo veřejným tajemstvím, že jméno FO. jméno FO st. má být tichým společníkem žalované, popř. že se jméno FO. jméno FO měl vyjadřovat tak, že žalovaná je jejich společnost, nelze učinit nepochybný závěr, že došlo v intencích shora vyloženého k předání a zejména k převzetí nepeněžitého vkladu. Pokud se týká v řízení dále slyšených svědků jméno FO. jméno FO či pana Anonymizováno, oba stojících mimo společnost právnická osoba. a žalovanou, pak tito ničeho o tvrzeném vztahu tichého společenství nevěděli, v pořadí prvně jmenovaný z předchozích zkušeností dovozoval, že lešení umístěné v montážním místě je lešením společnosti právnická osoba. a druhý jmenovaný vnímal žalovanou jako jednoho z více subdodavatelů společnosti právnická osoba. Konečně správně ve svém důsledku okresní soud zvažoval, že tvrzené předání a převzetí nepeněžitého vkladu nelze mít za prokázané ani z listinných důkazů, a to čestného prohlášení jméno FO. jméno FO ml., když tento žádným způsobem skutkové okolnosti předání a převzetí nepopisuje a pouze uvádí, že jeho otec splnil všechny podmínky, aby se stal tichým společníkem žalované a že ví, že žalované bylo předáno lešení v počtu pěti kompletních sad, se kterým disponovala. Důkazní hodnota tohoto prohlášení je dále výrazně snižována nejen jeho nekonkrétností ve vztahu k okolnostem předání a převzetí vkladu, resp. žádné takové okolnosti nepopisuje, ale i vztahem jmenovaného jako syna jméno FO. jméno FO st., který je postupitelem v řízení uplatňovaných nároků a který nese případnou odpovědnost ve vztahu k žalobkyni, jejíž důsledky se mohou projevit i poměrech jméno FO. jméno FO ml., ale především tím, že čestné prohlášení je činěno bez hrozby sankcí v případě jeho nepravdivosti. Pokud žalobkyně v rámci odvolání zdůrazňuje význam emailové zprávy ze dne 10. 5. 2017 odeslané jméno FO. jméno FO, z níž dovozuje prokázání poskytnutí sjednaného vkladu do podnikání žalované, pak pomíjí, že zásadou hodnocení důkazů v civilním řízení ve smyslu § 132 o. s. ř. je, že tyto soud hodnotí dle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. V tomto směru však žalobkyně ponechává stranou, že uvedený důkaz se třeba hodnotit taktéž v souvislosti s výpovědí svědka jméno FO, autora emailové zprávy, a v kontextu toho, že emailová zpráva byla zasílána mezi osobami působícími ve společnosti právnická osoba. a nikoliv v komunikaci žalované a jméno FO. jméno FO st., popř. žalované a společnosti právnická osoba., a dále, že byla učiněna v situaci, kdy se jméno FO. jméno FO ml. začal zajímat o smlouvu o tichém společenství, kdy chtěl nastavit pravidla a zejména, že se o skutečnosti vkladu 5 sad lešení svědek jméno FO dozvěděl až z připojené přílohy emailové zprávy, tedy textu smlouvy o tichém společenství, přičemž z minulosti od pana jméno FO a jméno FO věděl, že smlouva byla uzavřena, nevěděl však, zda byl vklad vložen.

23. Okresní soud učinil správná skutková zjištění i z dále provedených důkazů (čestná prohlášení pana jméno FO, pana jméno FO, výpověď svědka jméno FO), které promítl do správného závěru o skutkovém stavu věci ve vztahu k okolnostem faktického používání lešení na montážním místě Jana žalovanou, resp. jejími zaměstnanci, a to tak, že v případě potřeby se zaměstnanci žalované obraceli na zaměstnance společnosti právnická osoba. pana jméno FO, který měl na starosti sklad s přípravky a veškerým hmotným materiálem společnosti právnická osoba. a že v případě potřeby bylo lešení zapůjčeno s tím, že si obchodní partner společnosti právnická osoba. zajištoval vlastní montáž a demontáž s tím, že následně bylo lešení vráceno, přičemž takto bylo postupováno nejen ve vztahu k žalované, ale i ve vztahu k dalším obchodním partnerům společnosti právnická osoba. Pokud žalobkyně v odvolání u svědka jméno FO zdůrazňuje, že měl potvrdit, že lešení bylo k dispozici a mohlo být kdykoliv využito, pomíjí, že tento vypověděl, že se nepodílel na montážních pracích v montážním místě Jana a naopak potvrzoval, že žalovaná žádní lešení nevlastnila s tím, že pokud bylo třeba lešení na šachtě (jiné místo) při pracích na bagru, pak koordinátor šachty objednal firmu, která lešení postavila. Pokud žalobkyně namítá zásadní rozpory v čestných prohlášeních pan jméno FO ze dne 26. 10. 2020 a 21. 1. 2021, pak tomuto odvolací soud nepřisvědčuje, když čestné prohlášení ze dne 21. 1. 2021 je třeba hodnotit jako doplnění předchozího prohlášení, přičemž toto koresponduje s dalšími v řízení provedenými důkazy vztahujícími se k faktickému způsobu nakládání (užívání) lešení v předmětném montážním místě (viz shora). Pokud žalobkyně snášela úvahu, že pan jméno FO, který byl osobou odpovědnou za sklad materiálu a dalších přípravků společnosti jméno FO ani nemusel vědět o převodu dotčených sad lešení, pak s touto argumentací nelze souhlasit, a naopak lze zcela přisvědčit jmenovanému (a na tomto podkladě učinit skutkový závěr), který deklaroval, že pokud by došlo k prodeji či darování, musel by o tom vědět, lešení vydat ze skladu a o tom sepsat protokol, přičemž k takové situaci v letech 2008-2018 nedošlo. Postup popisovaný panen jméno FO pak zcela odpovídá řádné praxi při evidenci majetku a skladovém hospodářství.

24. S ohledem na výše vyložené odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní namítané odvolací důvody stran nedostatků při zjištění skutkového stavu věci nejsou dány a že je tedy správný závěr okresního soudu potud, že žalobkyně v řízení neprokázala skutkové okolnosti, které by bylo lze právně posoudit jako převání a převzetí nepeněžitého vkladu tichého společníka (právního předchůdce žalobkyně) do podnikání žalované v rozsahu 5 sad lešení, tedy mimo jiné i vůli žalované, aby se stala držitelkou (vlastnicí) těchto věcí. Naopak zjištěný skutková stav věci dává podklad pro závěr, že žalovaná předmětné lešení v montážním místě užívala s vědomím, že toto patří společnosti právnická osoba., tedy jako detentor, když jako právní titul pro toto užívání lze označit v poměrech předchozí právní úpravy smlouvu o výpůjčce.

25. Pokud se týká právního posouzení takto zjištěného skutkového stavu věci, pak platí, že nebyl-li jméno FO. jméno FO st. v souladu se smlouvou o tichém společenství ze dne 3. 2. 2011 poskytnut žalované sjednaný nepeněžitý vklad ve formě movitých věcí, pak jmenovanému nemohl vzniknout vůči žalované nárok na podíl na zisku. Pokud pak předmětem smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi jméno FO. jméno FO starším a žalobkyní byly neexistující pohledávky jmenovaného za žalovanou, platí, že se žalobkyně nemohla stát věřitelkou žalované z tvrzených pohledávek, čehož procesní reflexí je to, že žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace; proto musela být žaloba zamítnuta. V tomto závěru lze tedy právní posouzení okresního soudu shledat rovněž jako správné.

26. S ohledem na vše shora vyložené dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek je ve výroku I. věcně správný, proto jej dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

27. Pokud žalobkyně v odvolání argumentuje, zřejmě ve prospěch svých závěrů o poskytnutí vkladu, tím, že by bylo s podivem, že by se žalovaná nedomáhala poskytnutí sjednaného vkladu, pokud by nebyl poskytnut, pak je možné rovněž zvažovat, proč se jméno FO. jméno FO st. nedomáhal za celou dobu vyplácení podílu na zisku, když v tomto odvolací soud souhlasí se závěry okresního soudu o tom, že nebylo prokázáno, že by mu měl být vyplacen v jednom či dvou případech podíl na zisku v hotovosti prostřednictvím svědka jméno FO. I když v řízení nebyly zpřístupněny poměry jméno FO. jméno FO st., vyjma toho, že měl řídit několik společností s miliardovým obratem, lze jen stěží uvěřit argumentaci, že zřejmě neměl potřebu prostředků a že by se tak dobrovolně vzdával nároků, které ročně mohly dosahovat milionových částek, pokud se vychází z žaloby. Obecná zkušenost hovoří zpravidla právě o opačném přístupu, kdy podnikající osoby či osoby ve vrcholných manažerských pozicích s vysokými příjmy velmi důsledně a zodpovědně hájí a spravují své majetkové zájmy. Pasivita na obou stranách smluvního vztahu tak spíše svědčí právě pro závěr o tom, že smlouva o tichém společenství neměla být naplněna. Nelze pak ohlédnout od zjištěných skutečností (viz faktury, výpis z veřejného rejstříku, výslech svědka jméno FO), kdy si žalovaná kupovala „reklamu“ od společnosti právnická osoba., která zaštitovala hokejový klub, v jejímž vedení byl mimo jiné jméno FO. jméno FO starší, a i při zvážení toho, že podnikání žalované je velmi oborově specifické, nikoliv zaměřené na širokou veřejnost, z v čemž lze zvažovat vůbec efektivitu takové reklamy, že uvedeným způsobem mohlo být ze strany žalované poskytováno jakési protiplnění za přístup společnosti právnická osoba. k žalované ve smyslu zajišťování zakázek v rámci subdodavatelského řetězce či lobbování za navyšování cen u třetích subjektů ve prospěch žalované.

28. Pro úplnost zbývá dodat, že i odvolací soud se zcela ztotožňuje s okresním soudem v tom, že pro posouzení této věci je zcela nadbytečné zabývat se otázkou platnosti či neplatnosti odstoupení od smlouvy žalovanou či promlčením tohoto práva, jak se značí prosazovat žalobkyně. Rovněž nelze přisvědčit žalobkyni o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku a je vhodné připomenout judikaturní závěry k dané problematice, a to např. že nejde o nepřezkoumatelnost jen proto, že účastník se závěrem nesouhlasí, nebo že soud nepřevzal jeho argumentaci. Vada musí být taková, že brání věcnému přezkumu rozhodnutí, což však není posuzovaný případ. Odvolací soud dále neshledal ani jiné vady řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Závěrem lze doplnit, že odvolací soud akceptuje úvahy okresního soudu o platnosti kupní smlouvy mezi společnosti právnická osoba. a jméno FO. jméno FO starším, když na tuto, jak správně okresní soud dovodil, nedopadá neplatnost ve smyslu § 196a ObchZ, přičemž je třeba zdůraznit, že vlastnické právo mělo být převedeno již účinností smlouvy, nikoliv tradicí.

29. Odvolací soud dále přezkoumal i související výrok o náhradě nákladů řízení. Okresní soud s ohledem na výsledek sporu správně zvažoval, že náhrada nákladů řízení náleží v plném rozsahu dle § 142 odst. 1 o. s. ř. procesně úspěšnému účastníku, tedy žalované, která se žalobě zcela ubránil. Okresní soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení na straně žalované za zastoupení v řízení advokátkou správně zvažoval při určení náhrady na její odměnu aplikaci vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen AT), a správně určil tarifní hodnotu sporu i sazbu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v částce 26 740 Kč. V bodu 79. napadeného rozsudku okresní soud vyložil své úvahy o účelně vynaložených nákladech žalované za tu část nalézacího řízení do vydání v pořadí prvého rozsudku, kdy dospěl k závěru, že takto žalované náleží náhrada za 13 tam specifikovaných úkonu právní služby, což představuje částku 347 620 Kč, dále paušalizovaná náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 AT v sazbě 300 Kč/úkon (31. 12. 2024), tj. částka 3 900 Kč, náhrada na cestovné a promeškaný čas ve smyslu § 14 odst. 1 AT celkem v částce 35 890,88 Kč a konečně náhrada na daň z přidané hodnoty v částce 81 356,28 Kč, tedy celkem za danou část řízení částka 468 767,16 Kč. Odvolací soud zcela akceptuje určení náhrady cestovních výdajů zástupkyně žalované a náhrady promeškaného času, když pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku v bodě 79. Okresnímu soudu však nelze přisvědčit, že žalované náleží náhrada za 13 úkonu v plné sazbě mimosmluvní odměny. Takto totiž nelze honorovat podání zástupkyně žalobkyně ze dne 10. 5. 2021, jehož obsahem vyjádření se k předložení věci vrchnímu soudu. Takové podání dle judikatury soudů není podáním ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1, písm. d) AT a nelze jej takto honorovat, nýbrž je třeba ve smyslu § 11 odst. 3 AT takové podání považovat za nejbližší úkonu ve smyslu § 11 odst. 2, písm. c) AT a toto honorovat sazbou mimosmluvní odměny v poloviční výši, tj. částkou 13 370 Kč (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Cmo 161/2025 či Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 97/2025) Za honorovatelný úkon právní služby nelze považovat dále podání zástupkyně žalované ze dne 4. 11. 2021, jímž dokládá do spisu listinné důkazy a shrnuje své předchozí důkazní návrhy (srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 99/2021 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 10/2021). Za uvedenou část řízení tak žalované náleží náhrada na odměnu advokátky za 11 úkonů právní služby v plné sazbě 26 740 Kč, tj. částka 294 140 Kč, za jeden úkon právní služby v poloviční sazbě, tj. v částce 13 370 Kč, paušalizovaná náhrada hotových výdajů za 12 úkonů právní služby v částce 3 600 Kč, cestovné a náhrada promeškaného času v částce 35 890,88 Kč a náhrada na daň z přidané hodnoty v částce 72 870,18 Kč, tedy celkem 419 871,10 Kč po zaokrouhlení. Za odvolací řízení proti v pořadí prvému rozsudku žalované náleží náhrada ve výši 32 718,40 Kč, když pro stručnost se odkazuje na bod 80. napadeného rozsudku. Pokud se týká náhrady nákladů nalézací řízení po kasačním rozhodnutí odvolacího tak je okresní soud specifikoval a kvantifikoval v bodě 81. napadeného rozsudku, pak toto nelze v celém rozsahu přiznat. Okresní soud žalované přiznal na náhradě nákladů řízení i náhradu na odměnu jeho zástupkyně za úkon právní služby – účast u soudního jednání dne 8. 1. 2025 v částce 26 740 Kč a dále náhradu na cestovné v částce 6 111,28 Kč a náhradu za promeškaný čas v částce 2 400 Kč, přestože se zástupkyně žalované toho jednání neúčastnila (protokol o jednání č. l. 679). Akceptovat dále nelze honorování podání zástupkyně žalované ze dne 22. 4. 2025 jako podání ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1, písm. d) AT, když toto obsahuje návrh na opakování důkazů a návrh nových důkazů (k tomu viz shora). S ohledem na uvedené má tedy žalovaná za uvedenou část řízení nárok na náhradu na odměnu za 7 úkonů právní služby v sazbě 26 740 Kč, tedy na částku 187 180 Kč, když v podrobnostech se odkazuje na bod 81. napadeného rozsudku, dále na náhradu paušalizovaných hotových výdajů v sazbě 300 Kč/úkon za úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2024, tedy 3x 300 Kč, tj. 900 Kč, a v sazbě 450 Kč/úkon za úkony právní služby učiněné od 1. 1. 2025, tj. 4x 450, tj. 1 800 Kč. Dále žalované náleží náhrada cestovních výdajů a promeškaného času v souvislosti s jednáními okresního soudu ve dnech 24. 10. 2024, dne 8. 4. 2025, 26. 6. 2025 a 8. 10. 2025, a to celkem v částce 33 254,72 Kč, když v podrobnostech stran výpočtu se pro stručnost odkazuje na bod 81. napadeného rozsudku. Celkem žalované za uvedenou část řízení na náhradě nákladů řízení náleží částka 223 134,72 Kč (187 180 Kč + 900 Kč + 1 800 Kč + 33 254,72 Kč), navýšena dle § 137 odst. 3 o. s. ř. o daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (46 858,29 Kč), tedy částka po zaokrouhlení ve výši 269 993 Kč. S ohledem na výše uvedené tedy žalované na náhradě nákladů řízení před okresním soudem náleží částka celkem 722 582,50 Kč (419 871,10 Kč + 32 718,40 Kč + 269 993 Kč). S ohledem na vyložené odvolací soud změnil související nákladový výrok II. napadeného rozsudku. Jde-li o náklady řízení vzniklé státu, okresní soud správně aplikoval pravidlo obsažené v ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. a k náhradě těchto, které představuje vyplacené svědečné, zavázal žalobkyni. Proto byl potvrzen i výrok III. napadeného rozsudku, o nějž byl rozsudek doplněn usnesením ze dne 2. 12. 2025, č. l. 805.

30. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně má tedy povinnost uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem v sazbě 26 740 Kč/úkon právní služby dle § 8 odst. 1 ve spojení s ust. § 7, bod 6. AT, a to za dva úkony právní služby, písemné vyjádření k odvolání žalobkyně a účast u odvolacího jednání dne 23. 6. 2026 dle § 11 odst. 1, písm. k) a písm. g) AT, tj. celkem v částce 53 480 Kč. Dále žalované náleží paušalizovaná náhrada hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 1, 4 AT v sazbě 450 Kč/úkon právní služby, tj. za 2 úkony právní služby částka 900 Kč. Náhrada cestovních výdajů advokátky žalované za účast u jednání odvolacího soudu dne 23. 6. 2026 představuje částku 6 589 Kč, když na jedné zpáteční cestě bylo ujeto vozem Volkswagen Anonymizováno Anonymizováno SPZ, celkem 800 km, při spotřebě paliva dle metodiky Anonymizováno/Anonymizováno 5,3 l nafty/100 km, základní sazbě 5,90 Kč/km a vyhláškové ceně PHM (vyhl. č. 573/2025 Sb.) 44,50 Kč/l. Náhrada promeškaného času pak představuje částku 2 400 Kč (16 půlhodin x 150 Kč). Žalované tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení náleží částka 63 369 Kč (53 480 Kč + 900 Kč + 6 589 Kč + 2 400 Kč) zvýšená o náhradu na daň z přidané hodnoty v částce 13 307,50 Kč při sazbě 21 % DPH, tedy celkem částka 76 676,50 Kč.

31. Místo plnění u náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupkyně žalované s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když s ohledem na výši částky nákladů řízení a s přihlédnutím k osobě žalované neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku.

Samostatné dovolání jen proti výroku II. a III přípustné není.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat svého práva exekucí, popř. výkonem rozhodnutí.