KSOS 75 Co 95/2026-343

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 99 124,03 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2026, č. j. 22 C 126/2024-270,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 22 049,25 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

1. Shora označeným rozsudkem okresní rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 99 124,03 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 1. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně (výrok I.) a dále, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 85 346,77 Kč (výrok II.).

2. Okresní soud pak v napadeném rozsudku uzavřel, že žalované nesvědčí platné hmotněprávní tituly k tomu, aby si ponechala plnění vymožené v exekucích ve výši 99 124,03 Kč na základě nezpůsobilých exekučních titulů, jež je předmětem tohoto řízení, když rozhodčí nálezy č. j. Anonymizováno/Anonymizováno a č. j. Anonymizováno/Anonymizováno vydané rozhodcem tituly před jménem jméno FO v roce Anonymizováno, které byly vydány na základě rozhodčích doložek obsažených v uzavřených úvěrových smlouvách byly neplatnými exekučními tituly. Exekuční řízení vedená na základě těchto rozhodčích nálezů pod sp. zn. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno a Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno vedená pro vymožení povinností stanovených těmito exekučními tituly byla zastavena k návrhu povinného přímo soudním exekutorem podle § 55 odst. 3 exekučního řádu, jelikož oprávněná (v tomto řízení žalovaná) se zastavením exekuce vyslovila souhlas. Důvodem pro zastavení exekucí byly okolnosti spadající pod § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), konkrétně netransparentní (a proto neplatné) rozhodčí doložky obsažené v předmětných úvěrových smlouvách. Okresní soud z rozhodnutí soudního exekutora ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházel, přičemž otázku, která byla vyřešena ve výroku pravomocného rozhodnutí (rozhodnutí soudního exekutora je považováno za rozhodnutí exekučního soudu podle § 28 exekučního řádu) již samostatně neposuzoval (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011); vycházel tedy z toho, že exekuce byla zastavena z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Rozhodnutí soudního exekutora nabylo v rozsahu výroku o zastavení exekuce (v obou případech) právní moci dnem 12. 3. 2022; tento den soud považuje za okamžik, kdy došlo k odpadnutí důvodu, na jehož základě bylo vymoženo plnění ve zmíněných exekučních řízeních. Právním důvodem vymáhání nesplněných povinností v exekučních řízeních byly právě výše zmíněné exekuční tituly (rozhodčí nálezy), teprve v důsledku rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce byla jednak jednoznačně deklarována neplatnost exekučních titulů, ale současně teprve k tomuto okamžiku pravomocně odpadly právní důvody, na jejichž základě bylo plnění v exekucích vymoženo. Od tohoto okamžiku lze proto uvažovat o tom, že by plnění vymožené v exekucích mohlo představovat bezdůvodné obohacení na úkor právního předchůdce žalobkyně ve smyslu § 451 odst. 2 z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále také jen starý občanský zákoník i ObčZ). Tento okamžik soud proto považuje za počátek objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). V rozhodnutí exekutora pak sice nebyla deklarována neplatnost samotných úvěrových smluv jakožto důvod pro zastavení exekuce, avšak platnost hmotněprávního titulu (úvěrových smluv) je oprávněn v tomto řízení přezkoumat soud samostatně, a to v rámci obrany žalované proti uplatněnému nároku (pokud by byl hmotněprávní titul platný, nedošlo by na straně žalované k bezdůvodnému obohacení, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013). Okresní soud pak dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy jsou jako celek neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 starého občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobkyně uzavíral předmětné úvěrové smlouvy v postavení spotřebitele ve smyslu § 52 odst. 3 starého občanského zákoníku, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti. K závěru o neplatnosti úvěrových smluv dospěl na základě vyhodnocení jejich obsahu, přičemž přihlížel k tomu, že smlouvy mají tzv. formulářový charakter (smluvní ujednání jsou podnikatelem předchystána a spotřebitel má pouze možnost smlouvu přijmout, nebo nepřijmout), k tomu, zda jsou ujednání ve smlouvách pro spotřebitele uvedena transparentně a také k dalším ujednaným sankcím a zajišťovacím institutům, resp. k (ne)vyváženosti smlouvy v neprospěch spotřebitele. Soud posuzoval smluvní konstrukci zejména jako celek, nikoliv izolovaně jednotlivé instituty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1644/21). Úplata za poskytnutí úvěru nebyla ve smlouvě samostatně vyčíslena, když byla zahrnuta společně s úrokem pod poplatek za správu úvěru, její výše je tedy pro spotřebitele netransparentní. Sjednaná úplata za poskytnutí úvěru má přitom fakticky povahu skrytého úroku, jelikož její funkce je totožná (stejně jako sjednaný úrok představuje svým účelem totožnou odměnu za poskytnutí peněz, nikoliv odměnu za jejich „rezervaci“, jelikož k žádné rezervaci nedošlo a částky byly poskytovány v hotovosti hned při podpisu smlouvy; žalovaná tedy pouze formálně „rozdělila“ cenu peněz pod dva různé názvy, nicméně materiálně se význam úplaty za půjčení peněz nijak nezměnil). Pokud je přihlédnuto k faktickým parametrům úvěrů (výše půjčené jistiny, doba půjčení, výše splátek a jejich četnost), tak faktická úroková sazba činí cca 84 % ročně v obou případech, okresní soud pak vycházel při výpočtu faktického úroku z odborného vyjádření Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Katedry matematické analýzy a aplikací matematiky, a porovnával jeho výši s průměrnou výší úroku poskytovaným 5 velkými bankami v ČR a údaji ohledně průměrné výše úroku u poskytnutých úvěrů zjištěnými z databáze České národní banky z časových řad ARAD. Sjednaný úrok pak činí více než čtyřnásobek obvyklého úroku v daném čase a místě v případě obou smluv. Již tato okolnost sama o sobě působí zjevný rozpor úvěrových smluv s dobrými mravy. Judikatura již v minulosti stanovila, že v případě nebankovních institucí může být s ohledem na vyšší rizikovost úvěru dána určitá disproporce oproti obvyklému úroku, tudíž dle okolností konkrétní věci ještě nemusí být nemravné, pokud je sjednán úrok oproti obvyklému úroku poskytovanému v bankovním sektoru dvojnásobný až trojnásobný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005), přičemž ve vztahu k čtyřnásobku byl konstatován jednoznačný rozpor s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Už samotný čtyřnásobek překračuje limit připuštěný judikaturou pro výše úroků u úvěrů nebankovních institucí. Dále poukázal na údaj o RPSN (cca 150 %), který byl jednak uveden pouze v obchodních podmínkách (což může být rozporné s principem poctivosti, srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11), ale zejména zcela zjevně přesahuje obvyklé náklady spojené s úvěry poskytovanými v bankovním sektoru, přičemž úvěry poskytnuté v nynější věci nejsou spojeny s žádnými unikátními či natolik nadstandardními službami, které by takto vysoké RPSN (oproti obvyklému RPSN bankovních úvěrů) činily legitimním. Významnou nerovnováhu v postavení smluvních stran dále působí i sjednání několika smluvních pokut, které povinnost dlužníka splnit dluh utvrzují, zejména neomezená smluvní pokuta ve výši poplatku za správu úvěru (510 Kč a 1 063 Kč) za každý měsíc prodlení, tzn. pokud se dlužník dostane do dlouhodobého prodlení, tak po 24 měsících smluvní pokuta tvoří celou částku jistiny a dále narůstá. Vedle této smluvní pokuty má věřitel v případě prodlení dále právo na úhradu paušálních nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 20 % úvěru (min. 2 000 Kč), náklady řízení a na zákonný úrok z prodlení. Mimo rekapitulované sankční mechanismy byl dále sjednán i zajišťovací převod vlastnického práva k blíže určeným movitým věcem v domácnosti dlužníka. Celá popsaná smluvní konstrukce je proto rozporná s dobrými mravy jako provázaný celek (formulářová smlouva, nemravný a netransparentní úrok, sankční přetížení v neprospěch slabší smluvní strany, neplatná rozhodčí doložka), nikoliv pouze v dílčích částech, které by bylo možno (jako vzájemně nesouvisející) oddělit od zbytku smlouvy podle § 41 starého občanského zákoníku, případně moderovat. Ostatně částečná neplatnost (příp. soudní moderace) by v tomto případě byla proti smyslu ochrany slabší smluvní strany, jelikož původce takovýchto nemravných smluvních konstrukcí (v tomto případě žalovaná) by měl být prostřednictvím právního následku motivován, aby koncipoval pouze takové smlouvy, které optikou korektivu dobrých mravů samy o sobě obstojí (jinak řečeno neplatnost smlouvy musí v tomto případě mít i preventivně-sankční účinek; povaha právního jednání proto v této věci postup podle § 41 starého občanského zákoníku ani neumožňuje).Z těchto důvodů považuje soud úvěrové smlouvy za neplatné, a žalovaná tedy nedisponuje platnými hmotněprávními tituly, pro které by si mohla vymožená plnění ponechat.

3. Dále se k námitce žalované zabýval námitkou promlčení, kdy dopěl k závěru, že nárok žalobkyně promlčen není. Podle ustanovení § 3028 odst. 3 z. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z. ) je třeba na vztah bezdůvodného obohacení aplikovat dosavadní právní předpisy (tj. právní předpisy účinné před 1. 1. 2014), jelikož bezdůvodné obohacení má původ v právních vztazích založených za předchozí právní úpravy uzavřením úvěrových smluv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3538/2019, i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, z nedávné doby výslovně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1524/2024). Soud předmětné smlouvy vyhodnotil jako smlouvy o úvěru ve smyslu § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění (dále jen „obchodní zákoník nebo ObchZ“), dle něhož se uplatní § 397 obchodního zákoníku a délka promlčecí lhůty je čtyři roky. Vzhledem k tomu, že objektivní promlčecí lhůta začala plynout od pravomocného zastavení exekucí (dne 12. 3. 2022), ke dni podání žaloby (dne 1. 7. 2024) dosud neuplynula (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4996/2015). I v případě, pokud by soud posoudil smlouvu jako smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 a násl. starého občanského zákoníku, rovněž by nehodnotil nárok na vydání bezdůvodného obohacení jako promlčený. Podle § 107 odst. 1 starého občanského zákoníku se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (subjektivní promlčecí lhůta). Podle odstavce 2 se promlčí nejpozději za tři roky, v případě úmyslu za deset let, od okamžiku, kdy k němu došlo (objektivní promlčecí lhůta). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty byla za předchozí právní úpravy vyžadována bezpečně prokázaná skutečná znalost o veškerých údajích potřebných k podání žaloby u soudu (tj. rozsah bezdůvodného obohacení a totožnost obohaceného subjektu, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Pokud oprávněný subjekt o těchto údajích povědomí nezískal, uplatní se objektivní promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Okamžik pravomocného zastavení exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu je zajisté momentem, od kterého lze legitimně odvozovat počátek plynutí objektivní promlčecí lhůty. Subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu starého občanského zákoníku však nemůže od tohoto okamžiku začít běžet, jelikož potenciální žalobce na základě zastavení exekuce nezíská automaticky povědomí také o tom, které všechny konkrétní subjekty figurující v exekučním řízení (zejm. oprávněná a soudní exekutor) a v jakém konkrétním rozsahu se na jeho úkor bezdůvodně obohatily. Toto povědomí právní předchůdce žalobkyně dle provedených důkazů získal až na základě sdělení soudního exekutora dne 8. 12. 2022. Ke dni podání žaloby by proto ani podle starého občanského zákoníku neuplynula objektivní, ani subjektivní promlčecí lhůta.

4. Právnímu předchůdci žalobkyně bylo na základě neplatných úvěrových smluv poskytnuto celkem 37 000 Kč, přičemž žalované byla v exekučních řízeních z vymoženého plnění vyplacena částka dohromady 175 806 Kč. Vzhledem k tomu má právní předchůdce žalobkyně ve smyslu § 451 odst. 1 starého občanského zákoníku právo na to, aby mu byla žalovanou jako bezdůvodné obohacení vydána částka, kterou požaduje v nynějším řízení, tj. 99 124,03 Kč. Tuto částku je oprávněna požadovat žalobkyně, jelikož uvedená pohledávka na ní byla platně postoupena. Žalobkyně žalované stanovila lhůtu k vydání bezdůvodného obohacení do 2. 1. 2024 žalovaná je tak od následujícího dne v prodlení, proto žalobkyni od tohoto dne náleží i na zákonný úrok z prodlení.

5. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, která navrhovala, aby krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítne, případně rozsudek zruší a věc mu vrátí k novému projednání a rozhodnutí, či alespoň změní výrok o náhradě nákladů řízení a tyto žalobkyni nepřizná z níže uváděných důvodů. V odvolání obsáhle polemizovala s názorem okresního soudu ohledně vyhodnocení úvěrových smluv okresním soudem jako en bloc neplatných. Žalovaná nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně pod pojem úrok zahrnuje i sjednanou úplatu, přičemž jde o naprosto odlišné instituty. Pokud jde o funkcionalitu těchto institutů, pak úplata je protiplnění poskytnuté věřiteli za to, že na své vlastní náklady permanentně udržuje určitou finanční sumu za účelem poskytování úvěrů a část takto udržované finanční sumy je ochoten a připraven poskytnout kdykoliv na vyžádání. Jinak řečeno za to, že v podstatě předem garantuje neomezenému počtu subjektů (potenciálních klientů), že je připraven uspokojovat jejich úvěrové potřeby „na počkání“. Je zřejmé, že s ohledem na to, že úvěrující instituce nemůže dopředu vědět, kolik přesně úvěrů a v jaké výši v ten který okamžik bude poskytovat (toto lze jen zhruba odhadovat), tak se musí sama zabezpečit likviditou s dostatečnou rezervou, kterou si obvykle sama musí u jiné finanční instituce půjčit a hradit za takové půjčení úrok. Institut úplaty pak právě slouží ke kompenzaci takto vzniklého rizika a takto vzniklých dodatečných nákladů. Z dikce § 497 ObchZ ve spojení s § 499 ObchZ lze jednoznačně dovodit, že zákonodárce přímo počítá s možností, že bude vedle sjednaných úroků ve smlouvách o úvěru sjednávána rovněž i úplata/odměna za poskytnutí financí, a to v těch případech, kdy tak budou úvěrující subjekty činit v rámci předmětu svého podnikání (tedy právě v případech, kdy ono „hromadné“ úvěrování „na vyžádání“ předem takřka garantují). Nesouhlasí s názorem, že sjednaná úplata za poskytnutí úvěru má přitom fakticky povahu skrytého úroku, jelikož její funkce je totožná (stejně jako sjednaný úrok představuje svým účelem totožnou odměnu za poskytnutí peněz, nikoliv odměnu za jejich „rezervaci“, jelikož k žádné rezervaci nedošlo a částky byly poskytovány v hotovosti hned při podpisu smlouvy; žalovaná tedy pouze formálně „rozdělila“ cenu peněz pod dva různé názvy, nicméně materiálně se význam úplaty za půjčení peněz nijak nezměnil). Účelem úroku je naopak odměna věřitele za poskytnuté konkrétní finanční prostředky konkrétnímu dlužníkovi, který je má po určenou dobu k dispozici namísto toho, aby je obratem věřiteli vrátil. Po tuto dobu se věřitel musí „smířit“ s tím, že tyto své prostředky on sám po danou dobu k dispozici nemá. Distinkce mezi úrokem a úplatou z hlediska jejich účelu je tak zřejmá a funkce úplaty je zcela svébytná a nejedná se o pouhé „jiné pojmenování“ úroku. Pokud chce soud směšovat tyto dva instituty, jejichž sjednání zákon připouští též vedle sebe, v případě Smlouvy 1 a Smlouvy 2, měl by dostatečně zdůvodnit, z jakého důvodu takto činí, a to způsobem, který respektuje smysl úplaty předpokládaný právními předpisy. I v případě, že by soud dospěl k odůvodněnému závěru, že je nutné úplatu a úvěr sjednotit, a z těchto dvou institutů „vyrobit“ čistě úrok, i tak by měla být jeho výše byla maximálně 51 % ročně (poskytnuto 25 000 Kč, vráceno 37 756 Kč v případě Smlouvy 1, poskytnuto 12 000 Kč, vráceno 18 120 Kč v případě Smlouvy 2, tj. v případě sjednání úvěrového vztahu na jeden rok prostým přepočtem navýšení 51 % p. a.). Dlužník v podstatě „neřeší“, zda je ve sjednaném úroku promítnuta skutečnost, že po celou dobu běhu smluvního vztahu má nebo nemá celou jistinu k dispozici, za kterou celou dobu platí 20 % úrok ročně (kdy takové ujednání běžnému člověku prakticky nic neřekne), ale řeší to, že za celou dobu trvání úvěrového vztahu zaplatí o 50 % na „jistině“ víc, než kolik mu bylo půjčeno. Takto si pak sám rozhodne, zda je za takového stavu ochoten úvěrový vztah uzavřít nebo ne.

6. Výpočet soudu a odborné instituce nebyl správný, když ani jedna ze smluv není založena na anuitním splácení v pravém slova smyslu, ale na skutečnosti, že byla u obou smluv dopředu stanovena částka, která bude zaplacena a rozpad splátky na jistinu a úrok s úplatou s tím, že po celou dobu trvání úvěrového vztahu byla úplata s úrokem umořována jednotnou částkou, která se v čase procentuálně neměnila (jako je tomu naopak v případě klasického anuitního splácení používaného bankami, kdy dochází i ke konstantním „poměrovým“ změnám mezi částkou úroku a částkou jistiny vzhledem k celkové splátce, z něhož soud i odborná instituce vychází a nesprávně dovozuje, že se aplikovalo i na smlouvy). Výpočet, jaký zvolil soud prvního stupně není správný, neboť přepočet provedl tak, jako by šlo v případě úročení o anuitní splácení jistiny. Princip úročení použitý žalovaným nicméně spočívá v pevném stanovení jedné, v čase neměnné konečné výše úroku, která je vypočtena žalovaným s ohledem na výši jistiny a délku trvání úvěrového vztahu. Tento postup byl uveden jednak přímo ve smlouvě, kde je (v čl. I) uvedena výše úroku jako předem pevně určená částka na 20 % z poskytnuté jistiny, i výše úplaty, jako předem pevně určená částka nad výši úroku do celkového objemu položky označené jakožto poplatek za správu úvěru, který se podle smluvních definic z těchto dvou složek skládá (v případě, kdy by bylo oboje považováno za totéž, částka odpovídající úroku, který bude uhrazen vždy, a to přednostně před úhradou jistiny). Ačkoli tak žalovaný nepoužívá anuitní splácení úvěru, soud prvního stupně takto při výpočtu úroku postupuje a vychází ze stanoviska odborné instituce, které sám zadal k vypracování vyjádření s takto nesprávně nastavenými parametry. Tím dochází k tomu, že soud prvního stupně smluvním vztahům, které jsou předmětem tohoto řízení, přiřazuje kvantifikátory, ze kterých dovozuje nepřiměřenost smluvních ujednání, které jsou ale v poměrech těchto smluvních vztahů zcela uměle, virtuální, a nevystihující jejich podstatu. Pokud jde o výši RPSN, toto procento je výlučně ekonomický ukazatel sloužící k porovnání výhodnosti jednotlivých úvěrů. V jejím výpočtu se odráží mnoho faktorů – velmi podstatným z nich je délka trvání úvěrového vztahu, které nemají na platnost smlouvy žádný vliv. RPSN údaj je použitelný pouze pro určitou typologii úvěrů, a to těch, které dosahují trvání alespoň jednoho roku a používají anuitní způsob splácení, u ostatních typu úvěrů je sice možné pomocí vzorce dospět k „výsledku“, tento výsledek ale reálné ekonomické podstatě takových úvěrových produktů neodpovídá. I kdyby i přes výše uvedené soud dospěl k závěru jak o tom, že úrok a úplatu v daném případě bude považovat za jediný úrok, a i kdyby dospěl k závěru, že použije výpočet žalobkyně a odborné instituce, žalovaná apeluje na uplatnění zásady preference platnosti právního jednání před jeho neplatností spočívající v tom, že pokud je to jen trochu možné, mělo by právní jednání (uzavřené smlouvy) zůstat primárně platné s tím, že by se mělo zneplatnit jen takové konkrétní ujednání, které soud individuálně jako neplatné/v rozporu s dobrými mravy posoudí. Za předpokladu, že má soud za to, že některé ujednání je nepřiměřeně přísné (například ona zmíněná výše úplaty nebo úroku), má rovněž možnost využít moderačního oprávnění a např. úplatu snížit, případně namísto sjednaného úroku dosadit úrok obvyklý v době uzavření smlouvy. V rámci úvěrových vztahů, a to i těch sjednaných ještě podle obchodního zákoníku, je takový postup též i explicitně judikatorně vyžadován, k tomu srov. následující: „Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno s. Anonymizováno: Případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Úprava obsažená v § 502 ObchZ posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy (§ 41 ObčZ).“ Pokud průměrný úrok dle sdělení bank odpovídal cca 19,5 % ročně, pak judikaturou stanovený 3-4 násobek, jako limit pro nebankovní subjekty, by vycházel na úrok ve výši 78 % (19,5 % x 4). V případě Smlouvy 1 by toto procento odpovídalo při poskytnutí 25 000 Kč částce k vrácení ve výši 36 770,45 Kč, což by bylo o pouhých 985,55 Kč méně, než bylo sjednáno ve Smlouvě 1. Žalovaná si nedokáže představit, z jakého důvodu by měla být částka necelého tisíce korun rozhodující při stanovení neplatnosti Smlouvy 1 en bloc a nevyužití moderačního oprávnění, když takový postup by byl naprosto v rozporu s onou zásadou preference platnosti právního jednání před jeho neplatností. V případě Smlouvy 2 by pak při poskytnutí částky 12 000 Kč odpovídalo 78 % částce k vrácení ve výši 17 649,82, což by bylo o pouhých 470,18 Kč méně, než bylo sjednáno ve Smlouvě 2, i ve vztahu ke Smlouvě 2 tak platí výše uvedené závěry.

7. Soud prvního stupně naprosto ignoroval základní zásadu soukromého práva tzv. preference platnosti právního jednání před jeho neplatností, spočívající v tom, že pokud je to jen trochu možné, mělo by právní jednání (uzavřená smlouva) zůstat primárně platná s tím, že by se případně dalo zneplatnit jen takové konkrétní ujednání, které soud individuálně jako neplatné/v rozporu s dobrými mravy posoudí. Z toho, že ex post se sjednání předmětné rozhodčí doložky ve smlouvě ukázalo jako nicotné, nelze usuzovat na ex ante úmysl žalované „vlákat“ žalobce do smluvních vztahů, které jsou „nemravné jako celek“ s tím, že „beztrestnost“ takového postupu bude mít žalovaná zajištěný netransparentní doložkou ve svůj prospěch. Za předpokladu, že má soud za to, že některé ujednání je nepřiměřeně přísné (například ona zmíněná výše úplaty nebo úroku), má možnost využít moderačního oprávnění a např. úplatu snížit, případně namísto sjednaného úroku dosadit úrok obvyklý v době uzavření smluv. K ničemu takovému však soud prvního stupně nepřistoupil a spokojil se s konstatováním, že celá smlouva se koncepčně příčí dobrým mravům. Právě skutečnost, že se nebankovní subjekty vystavují řádově většímu riziku při uzavírání smluv s takovými dlužníky, má být při hodnocení smluv zohledněna.

8. Dále navrhla nepřiznat žalobkyni náklady řízení, když v rámci její vlastnické struktury (dříve jednatel, nyní společník) se nachází advokát tuto právnickou osobu v daném sporu zastupující, který je (byl) zároveň advokátem zastupující postupitele – fyzické osoby – v řízeních proti žalované (případně dalším věřitelům) před tím, než k postoupení pohledávky na žalobkyni došlo. Takové zastoupení není účelné. Pokud advokát zastupuje společnost, kterou sám vlastní, a kterou založil právě za účelem vedení těchto sporů (žalovaný považuje již za notorietu fakt, že žalobkyně je účelově založenou entitou, jejíž hlavní a cílená činnost spočívá právě v tom, že na sebe nechává postupovat tvrzené pohledávky spotřebitelů z „přeplácení“ potenciálně neplatných úvěrových smluv, které pak soudně uplatňuje), nevznikají mu žádné reálné náklady na „obhajobu svých práv“, neboť jde o výkon činnosti pro vlastní podnikání. Smyslem náhrady nákladů (a jejich přiznání v řízení) by mělo být nahrazování nákladů za účelné uplatňování nebo bránění práva. Zastupování "sebe sama" prostřednictvím vlastní firmy často není považováno za nezbytné, nota bene v případech, kdy se toto zastupování děje ve sporu, který je předvídaným a cíleným (dokonce přímo vyvolaným) předmětem výkonu činnosti takové společnosti. Je proto zjevné, že jde o naprosto záměrně konstruovaný obchodní model tohoto advokáta, když nejprve zastupoval původní dlužníky v těchto původních exekučních řízeních (předcházejících nalézací řízení o platnosti smlouvy/vydání bezdůvodného obohacení vzniklého exekučním vymožením), následně pohledávku od nich odkoupil a pokračoval ve vymáhání za vlastní takto účelově vzniklou společnost. Nejde tak o stav, kdy by žalobkyni jako společnosti vznikla pohledávka, jejíž vymáhání by nepředpokládala, a potřebovala by si tak pro toto nárokování zajistit kvalifikované právní služby advokáta. V daném případě je právní zastoupení voleno nikoliv z důvodu využití právní pomoci, ale spíše z důvodu zneužití tohoto práva na úkor protistrany – vymáhání tohoto typu pohledávek/obrana proti vymáhání pohledávek v těchto typech exekučního řízení – je stěžejní agendou žalobkyně (což je obecně známá informace), veškerou problematiku s tímto pak velmi dobře zná, tedy přiznání nákladů ve prospěch společnosti, kterou v těchto sporech jako advokát právně zastupuje její vlastní spolumajitel (a bývalý statutár, který statutárem již není pouze ze zcela formálních důvodů), je zcela účelovým obohacováním na úkor jeho protistran a umělým navyšováním nákladů řízení, a jako takové nemá oporu v právních předpisech. Jde zcela proti smyslu principu náhrad účelně vynaložených nákladů, když fakticky žalobkyni žádný náklad nevzniká, vykonává-li tuto činnost pro ni její faktický vlastník (a to dokonce i v situaci, kdy by „papírově“ žalobkyně svému vlastníkovi za tuto činnost něčeho hradila, docházelo by totiž k tomu, že by „vyplácel“ sám sebe). Žalobkyně proto má fakticky povahu inkasní agentury, jejímž primárním účelem je „výkup“ pohledávek od spotřebitelů, které pak vlastním jménem vymáhá, a jejíž (spolu)vlastníkem je advokát, který právní zastoupení takovéto inkasní agentury v soudních řízeních vykonává. V těchto situacích již i Ústavní soud dospěl k závěru, že takové právní zastoupení se příčí svému účelu, a není na místě jej „honorovat“ přiznáním náhrady nákladů právního zastoupení (Nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 193/17).

9. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila tak, že navrhla rozsudek okresního soudu potvrdit s tím, že jej považuje po skutkové i právní stránce za správný a námitky žalované nepovažuje za relevantní. Žalovaná polemizuje nad pojmem úplata, který je v úvěrových smlouvách žalované běžně používán, když opětovně tvrdí, že úplatu nelze směšovat s úrokovou sazbou. Je sice pravdou, že pojem úplata byl definován v ustanovení § 499 ObchZ. Nicméně i podle odborného komentáře k danému ustanovení platí, že „úplata představuje odměnu věřiteli za to, že po dobu mezi sjednáním smlouvy o úvěru a skutečným čerpáním úvěru musí pro dlužníka rezervovat peněžní prostředky, popřípadě mít zajištěny jejich zdroje.“ Sama žalovaná pak ve svém odvolání uvádí, že podstatou úplaty je „protiplnění poskytnuté věřiteli za to, že na své vlastní náklady udržuje určitou finanční sumu za účelem poskytování úvěrů a část takto udržované finanční sumy je ochoten a připraven poskytnout kdykoliv na vyžádání.“ K tomu žalobkyně znovu zdůrazňuje, že v daném případě ani k žádné rezervaci peněžních prostředků nedošlo, jelikož prostředky byly v souladu s čl. I. Úvěrových smluv vyplaceny již při jejich podpisu. Ke sjednání takto vysoké úplaty a jejímu účtování tedy neexistoval žádný racionální důvod. Z argumentace žalované především vyplývá, že se pomocí pojmu úplata snaží zakrýt skutečnost, že úrokové sazby jsou ve skutečnosti více než 4x vyšší, než jak byly v úvěrových smlouvách sjednány. Smluvní ujednání úvěrových smluv jsou tedy klamavá, když je v nich uveden úrok 20 % p. a., ačkoliv ve skutečnosti úroky činí více než 83 % p. a. Tuto skutečnost postupitel jako běžný spotřebitel nemohl absolutně očekávat, resp. nemohl rozumně očekávat, že i v případě nebankovního úvěru dosáhne úroková sazba takto nepřiměřené výše. Z úvěrových smluv dále plyne, že výše RPSN pro období 12 měsíců činila 150,8 %, což má být nejpřesnější a nejsrozumitelnější údaj pro spotřebitele o tom, kolik celkově bude muset zaplatit za poskytnutý úvěr. Cena úvěru je v tomto případě představována nejen skrytým úrokem, ale i poplatkem za správu úvěru a úplatou, která však není ve smlouvách žalované nijak definována. Přesnou představu o tom, kolik konkrétně spotřebitel zaplatí za poskytnutý úvěr, tak spotřebitel zjistí až z přepočtu podle splátkového kalendáře či úvěrové kalkulačky. Teprve tyto umožňují zjistit skutečnou výši roční úrokové sazby, tedy reálnou úrokovou zátěž dlužníka. Běžné dostupné nezávislé úvěrové kalkulačky, ze kterých vycházejí i soudy ve svých rozhodnutích a které žalobkyně předložila i v tomto řízení, jednoznačně potvrzují závěry žalobkyně, tedy že skutečná roční úroková sazba u úvěrových smluv přesahuje více než 83 % p. a. Ze všech těchto relevantních nástrojů vyplývá, že skutečná roční úroková sazba u úvěrové smlouvy I. činí 83,89 % p. a. a u úvěrové smlouvy II. činí 83,88 % p. a. Tyto závěry pak zcela korespondují s odborným vyjádřením Univerzity Palackého v Olomouci, katedry matematické analýzy a aplikací matematiky, týkajícím se určení skutečné úrokové sazby, ze kterého soud prvního stupně správně vycházel. Při správném matematickém i právním vyjádření, které zohledňuje postupné splácení jistiny a reálnou dobu, po kterou byly finanční prostředky postupiteli k dispozici, plyne jediný závěr, a to že skutečné úrokové sazby činí 83,89 % a 83,88 % p. a., nikoli 20 % či 51 % p. a., jak se snaží žalovaná na základě zkresleného výpočtu tendenčně tvrdit. Argumentace žalované, že na úrokovou sazbu a sjednanou úplatu je nutné nahlížet zcela odděleně, nemůže obstát, neboť žalovaná se pomocí úplaty snaží zakrýt faktické podmínky úvěrových smluv. Dlužník tak např. uhradí částku odpovídající např. 30 % jistiny nikoli za samotné poskytnutí úvěru, nýbrž za údajnou rezervaci finančních prostředků pro další potenciální klienty. V tomto smyslu je argumentace žalované zcela neudržitelná a vnitřně rozporná. Ústavní soud v žalobkyní citované judikatuře dospěl k jednoznačnému a logickému závěru, že i sjednaná úplata musí být zahrnuta do celkového posouzení přiměřenosti úvěrových smluv. V daném případě šlo o zakrytí skutečné výše sjednaného úroku. Argumentace žalované ohledně komparace s obvyklým úrokem (dle časové řady ARAD) je tedy zcela bezpředmětná, jelikož žalovaná operuje s úrokem 20 % p. a., ačkoliv skutečná úroková sazba v úvěrové smlouvě činila téměř 84 % p. a., tedy byla více než 4x vyšší. Zcela nepřípadná je pak argumentace žalované o údajném neanuitním splácením úvěru, když toto tvrzení nemá oporu v žádné smluvní dokumentaci žalované. Naopak je zjevné, samotný úvěr byl splácen anuitně, což plyne mimo jiné ze samotných úvěrových smluv, v nichž jsou sjednány pravidelné splátky, resp. anuity ve formě 12 měsíčních splátek. Zásadní je tedy skutečnost, že dlužník nesplácí celou částku najednou na konci období, ale v pravidelných splátkách, přičemž s každou zaplacenou splátkou se snižuje zbývající jistina, ze které je nadále úročení počítáno, což je jednoznačně podpořeno také odborným vyjádřením Univerzity Palackého v Olomouci. Zkreslený výpočet žalované na údajný úrok 51 % p. a. vůbec nereflektuje skutečnost, že úvěr je splácen průběžně, nikoliv jednorázově po roce. To má zcela zásadní vliv na faktickou výši úrokové sazby. Totéž platí i o zastřeném smluvním úroku 20 % p. a., se kterým žalovaná opakovaně operuje, když takto sjednaný úrok nevyjadřuje faktickou cenu úvěru, resp. jednoznačně zkresluje reálnou úrokovou zátěž dlužníka. Žalobkyně je tak přesvědčena, že faktická roční úroková sazba u úvěrových smluv činí 83,89 % a 83,88 % p. a., což jednoznačně vyplývá z předložených důkazů. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 ze dne 24. 1. 2007 je považován za nepřiměřený „úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 je nepřiměřená výše úroku převyšující 3-4 x obvyklou hranici úrokové míry poskytované bankami. V daném případě je situace výraznější, neboť skutečné úrokové sazby převyšovaly více než 6x průměrnou úrokovou sazbu, která se v době uzavření těchto smluv pohybovala okolo 12,42 – 12,59 % p. a. RPSN uvedené v Úvěrových smlouvách výši 150,8 % pak podstatně převyšuje průměrnou výši RPSN úvěrů na spotřebu, které se v době uzavření smlouvy pohybovalo v rozmezí 13,52-13,92 %, tedy více než desetinásobně. K nepřiměřeným úrokům je třeba přičíst i nemravné smluvní sankce uvedené v čl. 3 Smluvních ujednání úvěrových smluv, které v daném případě neplnily funkci smluvní pokuty jakožto prostředku utvrzovacího, ale sloužily pouze k umělému navýšení dluhu dlužníka. Žalovaná přitom zcela přehlíží skutečnost, že i smluvní pokuty jsou součástí celého smluvního konstruktu a při komplexním posuzování platnosti hmotněprávního titulu je nezbytné tyto zohlednit. Smluvní pokuty je nutné posuzovat v celkovém kontextu smlouvy, nikoli izolovaně. Je-li výše úroků sama o sobě nepřiměřená, a navíc doprovázena přemrštěnými pokutami, nelze než uzavřít, že úvěrové smlouvy jsou jako celek neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně pak také setrvává na tom, že úvěrové smlouvy jsou samy o sobě absolutně neplatné z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti ze strany žalované, která nesplnila ani obecnou, ani logickou povinnost každého věřitele při poskytnutí úvěru.

10. Pokud jde o náklady řízení, těžištěm tohoto sporu je nárok žalobkyně vůči žalované na vydání bezdůvodného obohacení, který na žalobkyni přešel na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky ze strany původního věřitele. Samotné postoupení pohledávky žalovaná nijak nesporuje. Žalobkyně jednoduše odkoupila pohledávku za žalovanou poté, co žalovaná navzdory předchozím výzvám původních věřitelů odmítla bezdůvodné obohacení vydat. Pokud by žalovaná oprávněný nárok uspokojila dobrovolně, nebylo by nutné přistoupit k soudnímu vymáhání. Námitky žalované směřující proti osobě právního zástupce žalobkyně či proti podnikatelskému modelu žalobkyně jsou proto zcela irelevantní. Předmětem řízení není způsob právního zastoupení ani podnikatelská činnost žalobkyně, ale existence oprávněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Náklady právního zastoupení byly vynaloženy účelně, neboť žalovaná nárok opakovaně neuznává a brání se tendenčním způsobem i v rámci odvolacího řízení. Za takové situace nelze žalobkyni upřít právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v přímé souvislosti s uplatňováním pohledávky.

11. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

12. Z obsahu spisu pak vyplývá, že žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 1. 7. 2024 domáhala zaplacení částky 99 124,03 Kč jakožto bezdůvodného obohacení žalované na úkor právního předchůdce žalobkyně (pan jméno FO, r. č. RČ). Právnímu předchůdci žalobkyně bylo na základě úvěrových smluv ze dne Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno a Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno (které považuje za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy a z důvodu porušení povinnosti prověřit úvěruschopnost) poskytnuto dohromady 37 000 Kč. Na základě rozhodčích doložek obsažených v těchto smlouvách byly vydány rozhodčí nálezy tituly před jménem jméno FO ze dne Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno, sp. zn. Anonymizováno/Anonymizováno, a ze dne Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno, sp. zn. Anonymizováno/Anonymizováno, kterými byly uloženy povinnosti vymáhané v exekučních řízeních vedených pod sp. zn. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno a Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno. Tyto exekuce byly zastaveny s odůvodněním, že byly vedeny na základě nezpůsobilých exekučních titulů. Právní předchůdce žalobkyně žalované v souvislosti s úvěrovými smlouvami uhradil před zahájením exekučních řízení částku 6 960 Kč, v rámci exekučních řízení byla žalované vyplacena částka 175 806 Kč. Žalovaná je však oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat pouze částku 83 641,97 Kč (poskytnuté jistiny vč. úroku z prodlení za období do zastavení exekučních řízení), ve zbytku se jedná o bezdůvodné obohacení. Promlčecí doba mohla započít až poté, co odpadl důvod plnění, tj. od zastavení exekuce. Vzhledem k datu pravomocného usnesení o jejím zastavení je na vztah bezdůvodného obohacení nutno aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pokud by se měla uplatnit předchozí právní úprava, má žalobkyně za to, že je třeba aplikovat promlčecí lhůtu uvedenou v obchodním zákoníku, jelikož se jedná o tzv. absolutní obchod. S ohledem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) a spotřebitelský charakter věci by měla být případně subsidiárně aplikována objektivní promlčecí doba. V neposlední řadě uvedla, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, jelikož žalovaná si musela být vědoma neplatnosti smluv i vad rozhodčího a exekučního řízení, resp. úmyslně vyvolala a udržovala protiprávní stav. Zrušující rozhodnutí odvolacího soudu označila za překvapivé, vnitřně rozporné, zčásti nepřezkoumatelné a zjevně nesprávné; zejména zpochybnila metodiku výpočtu skutečné úrokové sazby, argumentovala, že předmětné smlouvy jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy jako celek, tj. včetně smluvních pokut, které nelze posuzovat izolovaně, v neposlední řadě opakovaně zdůraznila požadavky judikatury Ústavního soudu na prověřování úvěruschopnosti bez ohledu na to, zda tuto povinnost stanoví zákon. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, jelikož předmětné úvěrové smlouvy považuje za platné, protože neobsahují nepřiměřené podmínky rozporné s dobrými mravy, současně byly uzavřeny v době, kdy poskytovatelé úvěrů neměli povinnost prověřovat úvěruschopnost, nadto úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně prověřena byla; s ohledem na uplynutí dlouhé doby od poskytnutí úvěrů do zahájení nynějšího řízení (18 let) již nemá povinnost uchovávat podklady. Úplata sjednaná ve smlouvách byla protiplněním za poskytnutí finančních prostředků, zákonodárce v obchodním zákoníku počítal s možností, že vedle úplaty budou sjednány i úroky. Sjednaný úrok (20 % ročně) nepřesahuje obvyklý úrok v daném místě a čase (dle řad ARAD 12,59 % ročně). I pokud by soud dospěl k závěru o jejich neplatnosti, poukázala na možnost moderace, popř. na možnost vyhodnotit jako neplatnou pouze část, kterou lze oddělit od zbývajícího obsahu smlouvy. Alternativně poukázala také na promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení; odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu odmítla jako nepřiléhavou, i po zastavení exekuce oprávněnému a soudnímu exekutorovi náleží přiznané plnění, jelikož neplatnost smluv a neoprávněnost přijatého plnění nebyla nikdy konstatována. Rozhodčí nálezy nebyly způsobilými exekučními tituly vzhledem k netransparentní rozhodčí doložce, zastavením exekuce tudíž nedošlo k tomu, že by byla stanovena na jisto otázka neplatnosti úvěrových smluv, tento okamžik proto pro plynutí promlčecí lhůty nemůže být relevantní; nelze vycházet ze závěru, že by se povinný dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku zastavení exekučního řízení, jelikož hmotněprávní tituly nadále trvají. Dále argumentovala ve prospěch aplikace zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, a to s ohledem na dobu uzavření smluv a s ohledem na to, že právní předchůdce žalobkyně vystupoval jako spotřebitel. Subjektivní promlčecí doba v délce dvou let běžela od každé platby „přeplácející“ poskytnutou jistinu a úrok z prodlení (byly-li by úvěrové smlouvy shledány neplatnými), všechny platby do dne 1. 7. 2022 jsou tedy promlčeny. Právní předchůdce žalobkyně se měl správně domáhat vydání bezdůvodného obohacení paralelně se snahou o zastavení exekučních řízení, jelikož ještě před pravomocným skončením exekučních řízení neplatností úvěrových smluv argumentoval. Výpočet úroku provedený odvolacím soudem považuje za správný, jelikož žalovaná v předmětných smlouvách nepoužívá anuitní splácení úvěru a úrok byl stanoven pevnou částkou jako 20 % z poskytnuté jistiny. Žalobkyně však v rámci svých výpočtů vychází z anuitního splácení. Obdobně i údaj o RPSN vychází z anuitního splácení a nelze z něho dovodit nemravnost úroku. S ohledem na preferenci platnosti právních jednání apelovala na případné využití moderačního oprávnění. I pokud by byly úrok a úplata hodnoceny souhrnně jako úrok a byl by využit výpočet úroku podle odborné instituce, s čímž žalovaná nesouhlasí, tak by ujednání přesahovala přípustný čtyřnásobek obvyklé úrokové sazby o nepatrné částky (v případě první smlouvy by šlo o necelých 1 000 Kč, v případě druhé smlouvy o necelých 500 Kč). Okresní soud ve věci poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 12. 12. 2024, č. j. 22 C 126/2024-115, kterým žalobě v celém rozsahu vyhověl, kdy dospěl k obdobným závěrům jako ve shora citovaném v pořadí druhém rozhodnutí, kdy navíc předmětné smlouvy posoudil jako neplatné i z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobkyně zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. 6. 2025, č. j. 75 Co 36/2025-193, a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení, jelikož bylo shledáno, že okresní soud neměl dostatečný podklad pro posouzení předmětných smluv jako neplatných pro rozpor s dobrými mravy z důvodu nedostatečně zjištěné obvyklé úrokové sazby a nepřezkoumatelného a nepřesného výpočtu faktické úrokové sazby. Dále se odvolací soud neztotožnil s aplikací závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ohledně prověřování úvěruschopnosti, jelikož by to kladlo na žalovanou přehnaně přísné požadavky vzhledem k tomu, že v rozhodné době nebyla povinnost prověřovat úvěruschopnost stanovena zákonem. Dále uvedl, že sjednané smluvní pokuty nijak nesouvisí s výší úroku a jejich případný rozpor s dobrými mravy by mohl vést případně k částečné neplatnosti úvěrových smluv ohledně těchto ujednání. Naopak se ztotožnil s tím, že běh promlčecí lhůty počíná až právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce. Věc tedy byla vrácena k postavení na jisto, zda předmětné úvěrové smlouvy jsou či nejsou neplatné, případně neplatné jen zčásti; v návaznosti na to k případnému dalšímu vyjasnění, kterých konkrétních nároků souvisejících s platnými či částečně platnými smlouvami se žalobkyně v tomto řízení domáhá. Okresní soud pak dle pokynu krajského soudu doplnil dokazovaní a ve věci nově rozhodl dne 4. 2. 2026 napadeným rozsudkem.

13. Předně krajský soud konstatuje, že považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a jeho závěr o skutkovém stavu věci pod body 4. – 27. odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedená zjištění a závěr o skutkovém stavu krajský soud přejímá a pro stručnost na tato zcela odkazuje.

14. Pokud jde o právní posouzení věci, toto je obecně nesprávné, jestliže okresní soud aplikoval na věc nesprávnou právní normu nebo správnou právní normu aplikoval, avšak nesprávně ji vyložil.

15. Okresnímu soudu není možno vytknout nesprávné právní posouzení věci nebo nesprávnou aplikaci v úvahu přicházejících právních norem. Okresní soud správně vycházel především z ustanovení § 3028 občanského zákoníku a dále z ustanovení § 39, 52 odst. 3, 56, 451 odst. 2 a 517 odst. 2 občanského zákoníku a dále ve znění před novelou a dále z § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a dále z ustanovení § 397, 497 tohoto předpisu a konečně i z ustanovení § 1879 a násl. občanského zákoníku. Okresní soud správně dovodil, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel posuzovanou smlouvu o úvěru s žalovanou jako dlužník v postavení spotřebitele ve smyslu § 52 odst. 3 občanského zákoníku, ve znění před novelou, když byl označen jako fyzická osoba, včetně rodného čísla a čísla občanského průkazu a ze smlouvy o úvěru se nepodává, že by jednal v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Smlouvu o úvěru pak okresní soud správně posuzoval podle ustanovení obchodního zákoníku, neboť bez ohledu na to, že byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem se podle tehdy platné právní úpravy jednalo o tzv. absolutní obchod ve smyslu § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku. Okresní soud však také správně přihlédl k tomu, že se jedná o smlouvu dvou účastníků v nerovném postavení a podrobil smlouvu testem ve smyslu zákonné ochrany spotřebitele. Jak správně dále uzavřel okresní soud pro posouzení otázky, zda žalobkyně uplatňuje právo na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení důvodně či nikoliv, bylo nezbytné postavit najisto, zda žalobkyni svědčí vůči žalované povinnost plnění a pokud ano, tak v jakém rozsahu. Žalovaná tvrdila, že jí vymožené plnění náleželo na základě platné smlouvy o úvěru s tím, že platnost této smlouvy nebyla zpochybněna. Okresní soud postupoval správně, pokud platnost uvedené úvěrové smlouvy posuzoval jako otázku předběžnou, a pokud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, ve znění před novelou.

16. Okresní soud nevyhodnotil předmětnou smlouvu o úvěru jako neplatnou pouze na základě úvahy o tom, že sjednaná výše úroků je v rozporu s dobrými mravy, ale posuzoval úvěrovou smlouvu jako celek, včetně všech jejích vedlejších ujednání. Tento postup okresního soudu a jeho právní posouzení odvolací soud zcela akceptuje, když okresní soud přihlížel jednak k tomu, že úvěrová smlouva máte tzv. formulářový charakter, dále přihlížel k podmínkám, za nichž byla smlouva uzavřená, to je nejen k výši sjednaného úroku, ale též k výši dalších poplatků a sankcí, dále k tomu, zda byly transparentně a pro spotřebitele srozumitelně vyčísleny, jakou plnily funkci, zda byly obsaženy ve smlouvě samotné či byly součástí obchodních podmínek a přihlížel rovněž k celkové (ne)vyváženosti smlouvy co do vzájemných práv a povinností mezi poskytovatelem úvěru a spotřebitelem. Okresní soud vyšel nejen ze skutečnosti, že sjednaná úroková sazba činí cca 83,89 % ročně, což je téměř pěti až šesti a půl násobek obvyklého úroku v daném čase a místě, ale vzal správně úvahu i významnou nerovnováhu v postavení smluvních stran, kterou spatřil v množství a výší sjednaných smluvních pokut a dalších sankcí v neprospěch dlužníka, které mohla žalovaná požadovat kumulativně. Zejména se jednalo o neomezenou smluvní pokutu ve výši poplatku za správu úvěru za každý měsíc prodlení, dále o smluvní pokutu v případě prodlení označenou jako smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % z jistiny denně, a dále sjednanému právu žalobkyně na úhradu paušálních nákladů spojených s vymáháním pohledávky. Jak správně dovodil okresní soud kumulativně představují tyto sankce významné finanční zatížení spotřebitele, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, které okresní soud správně aplikoval, jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použití zajišťovacích prostředků, když i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění před novelou. Okresní soud tak správně dovodil, že nestandartní nejsou jen dílčí ujednání smlouvy o úvěru, která by mohl soud svým rozhodnutím modifikovat, ale celá konstrukce smlouvy je natolik vadná (netransparentní, sankčně přetížená s naprosto nemravnými úroky z úvěru a neplatně sjednanou rozhodčí doložkou), že ji nelze než označit za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Okresní soud také správně vzal v úvahu, že je zřejmé, že žalovaná, která měla plně v moci obsah smlouvy chtěla uzavřít smlouvu právě s takovými podmínkami, nikoliv smlouvu se zákonem aprobovaným obsahem a nelze tedy uvažovat nad tím, že by byla jako neplatná označena pouze část nebo některé části předmětné smlouvy, a to pro rozsah a povahu shora popsaných excesů, když ve smlouvě sjednané podmínky jako celek představují výraznou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch právního předchůdce žalobkyně jako spotřebitele.

17. Pokud pak odvolatelka argumentuje tím, že okresní soud pod pojem úrok zahrnul i sjednanou úplatu, přičemž jde o naprosto odlišné instituty, nelze této námitce přisvědčit. Odvolatelka v tomto směru namítala, že úplata je protiplnění poskytnuté věřiteli za to, že na své vlastní náklady permanentně udržuje určitou finanční sumu za účelem poskytování úvěrů a část takto udržované finanční sumy je pak ochoten a připraven poskytnout kdykoliv na vyžádání. Tato argumentace nepostrádá jistou logiku, nicméně je třeba přihlédnout k tomu, že poskytování finančních prostředků za účelem zisku je podstatou podnikání žalované, tudíž je zřejmé, že aby mohla svou podnikatelskou činnost vůbec provozovat, musí mít určitou finanční sumu za účelem poskytování úvěrů k dispozici.

18. Pokud pak dále odvolatelka namítala, že okresní soud zcela nesprávně postupoval při výpočtu výše sjednaného úroku, když jej určil jako cca 83,89 % ročně, ani v tomto směru krajský soud argumentaci žalované neakceptuje. Výpočet faktického smluvního úroku, tak jak jej provedl okresní soud vycházeje z řízení provedeného odborného vyjádření odvolací soud akceptuje a okresní soud jej také zcela logickým a podrobným způsobem odůvodnil.

19. Jak správně uvedl okresní soud, nelze akceptovat ani námitku žalované týkající se pouhé částečné neplatnosti jednotlivých smluvních ujednání, když i zde okresní soud postupoval s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1145/2023 a ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012).

20. Žalobkyni pak z důvodu absolutní neplatnosti úvěrových smluv nesvědčí žádný hmotněprávní titul pro ponechání si vymoženého plnění, přičemž poté, co odpadl zastavením exekuce i procesní důvod pro jeho ponechání, stalo se vymožené plnění nad rámec poskytnuté jistiny 37 000 Kč bezdůvodným obohacením. Žalobkyně pak požadovala vrátit plnění, které bylo vymoženo nad rámec částky 37 000 Kč a úroku z prodlení z této částky za dobu do zastavení exekučního řízení, tj. částky 83 641,97 Kč, což činí žalovaná a na žalobkyni postoupená částka 99 124,03 Kč s příslušenstvím (celkem bylo vymoženo 175 806 Kč a uhrazeno 6 960 Kč), jak jí byla okresním soudem po právu přiznána včetně požadovaného příslušenství.

21. Pokud jde o polemiku žalované s počátkem běhu promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení, pak běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení, dle již zcela ustálené judikatury Nejvyššího soudu počíná až právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2025, sp. zn. 33 Cdo 1704/2024, ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 33 Cdo 501/2023). I když exekuce byla od počátku vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, jímž byl rozhodčí nález, v době, kdy exekuce probíhala, nemohla žalobkyně (její předchůdci) uplatnit požadavek na vrácení vymoženého plnění s tvrzením, že se jedná o bezdůvodné obohacení, neboť to, že je částka vymožená nad rámec toho, co žalované náleží, bezdůvodným obohacením, bylo postaveno najisto až zastavením exekuce, jak opakovaně konstatoval Nejvyšší soud, a krajský soud nemá důvod se od tohoto názoru odchylovat. Promlčecí lhůta je pak v aktuálních rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1524/2024) posuzována dle dosavadních právních předpisů, kdy právo na vydání bezdůvodného obohacení vzešlo z právního stavu za účinnosti ObchZ a ObčZ. S otázkou promlčení se pak okresní soud vypořádal zcela správně po body 41.-45. odůvodnění. K pravomocnému zastavení obou exekučních řízení došlo dne 12. 3. 2022, žaloba pak byla žalobkyní podána dne 1. 7. 2024, nárok žalobkyně tedy promlčen není, když čtyřletá promlčecí lhůta ve smyslu § 394 odst. 2 a § 397 ObchZ do podání žaloby neuplynula, přičemž na vztah z úvěrových smluv je nutno nahlížet optikou obchodního zákoníku a jsou považovány za tzv. absolutní obchod, promlčení tedy běží dle ustanovení ObchZ a promlčecí doba je čtyřletá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2456/2025, 28 Cdo 4996/2015, 29 Odo 813/2001).

22. Pokud jde o namítanou neúčelnost právního zastoupení žalobkyně a možnost nepřiznání nákladů řízení již v nálezu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, Ústavní soud vyložil, že pravidlo, dle nějž lze úspěšné procesní straně přiznat náhradu toliko účelně vynaložených nákladů, se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním advokátem. Za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat pouze takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem.

23. Z citované i související judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je povinností obecných soudů ve fázi rozhodování o náhradě nákladů řízení procesně úspěšné straně provést test účelnosti požadovaných nákladů řízení a že přiznat lze pouze ty, které mají charakter účelných ve vztahu k uplatněnému či bráněnému právu. V právě posuzované věci dle krajského soudu nelze dovozovat, že zastoupení žalobkyně vykazuje znaky zneužití práva, které by zakládalo možnost zcela odepřít náhradu tohoto typu nákladů řízení ani nevykazuje jinou situaci, pro kterou by takový postup ve věci byl odůvodnitelný.

24. Pokud žalovaná aplikuje závěry z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 193/17, nosným důvodem rozhodnutí Ústavního soudu byl závěr o zneužití práva na zastoupení advokátem u vedlejšího účastníka, kdy advokát tohoto vedlejšího účastníka byl personálně propojen s tímto účastníkem. Je pravdou, že zástupce žalobkyně je společníkem žalobkyně, tato skutečnost však sama o sobě bez dalšího nezakládá jednoznačný závěr o neúčelném zastoupení či zneužití práva na zastoupení za účelem umělého navyšování nákladů. Skutečnosti o zneužití práva žalobkyně na zastoupení advokátem nebyly soudem zjištěny ani jinak z obsahu spisu nevyplývají, proto odvolací soud považuje argumentaci žalované za nepodloženou a zcela obecnou. Odvolací soud nepřehlédl, že advokát žalobkyně je i společníkem žalobkyně, nicméně tato okolnost sama a osobě nemůže vést k závěru o zneužití práva na zastoupení advokátem spočívajícího v nedůvodném navyšování uplatněné pohledávky. Skutečnost, že zvolený advokát je současně společníkem zastupované právnické osoby, sama o sobě nevylučuje přiznání náhrady nákladů právního zastoupení. Účastník se může dát zastoupit advokátem (§ 25 odst. 1 o. s. ř.) a odměna za zastupování advokátem je nákladem řízení (§ 137 odst. 2 o. s. ř.). Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Zákon nestanoví, že by majetková účast advokáta na zastupované právnické osobě byla překážkou zastoupení nebo automaticky zbavovala zastoupeného práva na náhradu nákladů. Rozhodné je, zda advokát poskytl právní služby jako nezávislý procesní zástupce, zda zastoupení bylo pro vedení věci účelné a zda zde není konkrétní střet zájmů. Pouhé personální či majetkové propojení takový střet bez dalšího nezakládá; muselo by být postaveno najisto, že zástupce jednal na úkor zastoupené osoby nebo využil svého postavení ve vlastní prospěch. Byla-li právnická osoba řádně zastoupena advokátem na základě procesní plné moci a tento advokát pro ni učinil úkony právní služby, objektivně na to vynaložil svůj čas a náklady, kdy úkony advokáta jako zástupce společnosti z titulu procesní plné moci a úkony téže osoby jako společníka nejsou totožné, vznikly jí náklady právního zastoupení objektivně. Jejich výše se určí podle advokátního tarifu (§ 151 odst. 2 o. s. ř.). Procesně úspěšné právnické osobě proto náleží náhrada těchto účelně vynaložených nákladů, není-li prokázán konkrétní důvod jejich neúčelnosti nebo nepřípustnosti zastoupení.

25. Námitka žalované, že by žalobkyně neměla mít právo na náhradu nákladů řízení, jelikož povaha jejího podnikání vykazuje znaky spíše inkasní agentury, která má převážně za cíl neúčelné navyšování nákladů řízení tak nemůže obstát, kdy je právem žalobkyně nechat se v řízení zastoupit zvoleným advokátem a uplatňovat, eventuálně bránit svá práva u soudu, zvláště v případě, že se jedná o složitý spor, v právě posuzované věci tedy platí, že zde nejsou relevantní důvody pro závěr o tom, že by zastoupení žalobkyně advokátem, resp. náklady s tím spojené, měly být posouzeny jako neúčelné.

26. Ze všech výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku II. o nákladech řízení, kde okresní soud správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ohledně úspěchu ve věci a správně vypočetl jejich výši.

27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, neboť odvolání žalované nebylo vyhověno. Žalovaná tedy má povinnost uhradit žalobkyni plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7, § 8 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“ ) ve výši 10 200 Kč (za dva úkony právní pomoci – vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání dne 25. 6. 2026 dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/, g/ AT), dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalobkyně ve výši 2 x 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 AT, cestovného právního zástupce ve výši 5 322,52 Kč vynaloženým v souladu s vyhl. č. 573/2025 Sb. na trase adresa a zpět k jednání dne 25. 6. 2026 vozidlem Anonymizováno Anonymizováno r. z. Anonymizováno Anonymizováno, celkem ujeto 560 km, při průměrné spotřebě 8,1 l na 100 km, paušální náhradě za ujetý km 5,90 Kč a vyhláškové ceně motorové nafty 44,50 Kč/l, náhradou za promeškaný čas na této cestě za 12 započatých půlhodin po 150 Kč, celkem 1 800 Kč (§ 14 odst. 1 AT), a dále částkou 3 826,73 Kč jako 21% DPH z odměny, cestovného a náhrad, neboť advokát žalobkyně je plátcem DPH. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení celkovou částku 22 049,25 Kč.

28. Místo plnění u náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když s ohledem na výši částky nákladů řízení neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku.

Samostatné dovolání jen proti výroku II. a proti výroku I. ve vztahu k nákladům řízení před soudem prvého stupně přípustné není.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat svého práva exekucí, popř. výkonem rozhodnutí.