KSOS 8 Co 60/2026-185

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, IČO IČO ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_010⟫ o 2.423.475,20 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_011⟫ k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2025, č. j. 123 C 6/2024-140,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 44.747,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jméno FO, advokáta sídlem adresa

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1.892.835,84 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím, to vše do 7 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Dále byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 530.639,36 Kč s úrokovým příslušenstvím, to vše do 7 dnů od právní moci rozsudku. Žalované byla dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 271.936 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

2. Okresní soud vzal za prokázáno, že žalobkyně poskytla klientům žalované zdravotní služby (antigenní testování) v měsíci březnu a dubnu 2021, které žalovaná odmítla žalobkyni uhradit s tím, že v tomto období žalobkyně prováděla zdravotnické výkony bez příslušného povolení orgánu ochrany veřejného zdraví a tím porušila ust. § 11a odst. 4 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen ZZS) a podmínkách jejich poskytování. Okresní soud poté dovodil, že v době covidu vláda přijala opatření k provádění preventivního vyšetřování na přítomnost SARS-COV-2, kdy se jednalo o mimořádné opatření MZ16 ze dne 1. 3. 2021, navazující na mimořádné opatření MZ10. Dle názoru okresního soudu toto mimořádné opatření MZ16 nevyžadovala povolení dle § 11a ZZS, a to z důvodu, že se jednalo o mimořádnou situaci – pandemii virového onemocnění. Přestože ust. § 11a ZZS nebylo zrušeno, povolení dle tohoto ustanovení nebylo vyžadováno. Z toho důvodu, a rovněž s odkazem na § 42 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění, nelze odmítnout úhradu antigenního testování, když se nejedná o neoprávněné ani nesprávně vyúčtované služby.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žaloba bude zamítnuta a žalobkyni uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedla, že zdravotní výkony, které jsou předmětem sporu, žalovaná odmítla zaplatit, neboť je považuje za neoprávněně vyúčtované, tj. slovy zákona „zdravotní výkony, které zdravotní pojišťovna není povinna uhradit, a to z důvodu, že k místům poskytování bylo žalobci dne 14. 6. 2021 vydáno Krajskou hygienickou stanicí Moravskoslezského kraje nesouhlasné stanovisko k poskytování zdravotních výkonů v těchto konkrétních místech (nesouhlasné stanovisko KHS). Podle § 11a odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, platí, že „mimo zdravotnické zařízení mohou být poskytovány zdravotní výkony v rámci preventivní péče zaměřené na předcházení onemocnění a jeho včasné rozpoznání, a to na základě povolení uděleného krajským úřadem.“ Podle odst. 4 téhož zákona platí, že „povolení lze udělit jen na základě souhlasného závazného stanoviska krajské hygienické stanice, v jejímž správním obvodu budou zdravotní výkony poskytovány mimo zdravotnické zařízení.“ Žalovaná tedy odmítla úhradu neoprávněně vyúčtovaných těch výkonů, které byly provedeny v provozech, pro které bylo následně vydáno nesouhlasné stanovisko KHS, které byly provedeny před vydáním nesouhlasného stanoviska KHS. Z provedeného dokazování vyplynulo, že souhlasná stanoviska KHS byla pro shora uvedené provozy, s výjimkou firmy právnická osoba., vydána teprve poté, co byla učiněna opatření, aby nedostatky konstatované nesouhlasným stanoviskem KHS byly odstraněny. Pro firmu právnická osoba. pak bylo dne 15. 11. 2021 opět vydáno ze strany KHS stanovisko nesouhlasné. Účelem mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 3. 2021 - MZ16 není stanovit podmínky poskytování zdravotních služeb či měnit cokoliv na tom, jak jsou tyto podmínky nastaveny zákonem o poskytování zdravotních služeb. Obdobně to platí i v případě druhého mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 14. 12. 2020 – MZ10. Z obsahu těchto mimořádných opatření neplyne, že by povinnost stanovenou v ust. § 11a zákona o zdravotních službách, rušila či suspendovala či cokoliv podobného. Nesouhlasné stanovisko KHS bylo možno přezkoumat pouze v civilním sporu v rámci soudního přezkumu, což plyne z prezence správnosti pravomocných správních rozhodnutí (např. rozsudek NSS č. j. 1 As 79/2008-128, dle něhož se má za to, že správní akt je zákonný a správný až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej). Žalobkyně tak měla možnost ve vztahu k nesouhlasnému stanovisku KHS postupovat tak, že mohla podat opravný prostředek proti rozhodnutí krajského úřadu. Soud I. stupně říká ničím nezdůvodněnou tezi, že během účinnosti mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví MZ10 a MZ16 údajně povinnost stanovená v ust. § 11a zákona o zdravotních službách neplatila. Závěr soudu je nepřípustný a v zásadě nepřezkoumatelný, když soud nemůže svévolně konstatovat, že určité zákonné ustanovení během pandemie COVID-19 neplatilo, aniž by to jakkoliv právně argumentoval. Z obsahu mimořádných opatření MZ16 ani MZ10 neplyne, že by povinnost stanovenou v ust. § 11a ZZS rušila či suspendovala či cokoliv podobného. Obě tato mimořádná opatření cílí na ochranu veřejného zdraví za mimořádné epidemické situace, jejich účelem není stanovit podmínky poskytování zdravotních služeb či měnit cokoliv na tom, jak jsou tyto podmínky nastavené. Soud I. stupně přistoupil na argument žalobkyně obsahem organizačního opatření Všeobecné zdravotní pojišťovny či tvrzeným jakýmsi přepisem jakéhosi telefonátu mezi pracovnicí žalobkyně a pracovnicí VZP, což je absurdní, kdy Všeobecné zdravotní pojišťovna není ve vztahu k věci posuzovaném v tomto řízení naprosto žádnou autoritou.

4. Předmětem sporu v této věci tedy je otázka, zda žalobkyní provedené testování v předmětných provozech a předmětné době, tj. v době, po jejímž uplynutí bylo žalobkyni vydáno nesouhlasné stanovisko KHS, je či není způsobilé k úhradě z veřejného zdravotního pojištění. Dle názoru žalované jde o zdravotní výkony provedené v rozporu se zákonem (ust. § 11a ZZS)), což je zřejmé z nesouhlasného stanoviska KHS, a proto jde o výkony, které kontrola provedená žalovanou jako zdravotní pojišťovnou podle ust. § 42 odst. 3 ZVZP důvodně vyhodnotila jako vyúčtované k úhradě z veřejného zdravotního pojištění neoprávněně. Žalobkyně mohla nesouhlasné stanovisko KHS napadnout opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského úřadu vydaného v návaznosti na nesouhlasné stanovisko KHS, avšak neučinila tak. Za této situace jde o pravomocný správní akt a platí presumpce jeho správnosti. Žalovaná netvrdí, že bez existence souhlasného stanoviska KHS dle ust. § 11a ZZS nebylo možno antigenní testování v předmětných provozech vůbec provádět, ale otázkou je, zda testování, bylo-li provedeno poskytovatelem zdravotních služeb, za situace, kdy KHS následně k tomuto provozu testovacímu místu – vydala ve smyslu § 11a ZZS nesouhlasné stanovisko, je způsobilé k úhradě z veřejného zdravotního pojištění, či nikoliv. Nehrazení se týkalo jen situací, kdy je k úhradě vykázáno testování za období, po jehož uplynutí bylo danému poskytovateli vydáno pro předmětná místa poskytování nesouhlasné stanovisko KHS.

5. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Uvedla, že Mimořádná opatření MZ10 a MZ16 výslovně založilo režim plošného preventivního testování zaměstnanců během nouzového stav a stanovila, že POC antigenní test provedený příslušným poskytovatelem zdravotních služeb je hrazen z veřejného zdravotního pojištění. Žádné z těchto opatření nestanovilo, že úhrada je podmíněna předchozím individuálním povolením dle § 11a ZZS pro každé jednotlivé pracoviště zaměstnavatele. Nebylo přitom mezi účastníky sporu o tom, že dotčené výkony byly skutečně provedeny a vykázány. Primární výklad prosazovaný žalovanou by popíral účel mimořádných opatření vydaných za pandemie a nouzového stavu. Mimořádné opatření MZ č.16 uložilo zaměstnavatelům od 3. 3. 2021 zabezpečit testování zaměstnanců, tedy s faktickou dvoudenní lhůtou od jeho vydání. Takto krátký časový rámec vylučoval, aby se před zahájením testování pro každé jednotlivé pracoviště absolvovala dvě navazující správní řízení před KHS a krajským úřadem. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 63/2023 ze dne 31. 8. 2023 uvedl, že respektování krizových opatření nemůže jít adresátovi právní normy k tíži (bod 51. rozsudku). Tento princip je plně aplikovatelný na případ žalobkyně, která v době nejvážnější fáze pandemie respektovala opatření vlády a přispívala k ochraně veřejného zdraví. Zdravotní pojišťovna právnická osoba požadavek povolení formulovala výslovně a z této komparace plyne jednoznačný závěr, že každá zdravotní pojišťovna, která chtěla takovou podmínku nastavit, učinila tak explicitně. Žalovaná tak neučinila. Organizační opatření Anonymizováno a přepis telefonátu pracovnicí Anonymizováno byly předloženy jako důkaz dobové praxe a dobré víry žalobkyně a toho, že výklad přijatý soudem I. stupně nebyl izolovanou nebo účelovou konstrukcí. Nesouhlasná stanoviska KHS byla navíc vydána až dne 14. 6. 2021, tedy po sporném březnovém a dubnovém testování. Nesouhlasná stanoviska KHS nemohou bez výslovné právní opory působit retroaktivně tak, že zpětně změní povahu již poskytnutých hrazených služeb. Většina dotčených míst následně po odstranění vytýkaných nedostatků souhlasná stanoviska i povolení obdržela. Tato pozdější správní stanoviska však stále vypovídají toliko o správní praxi jedné konkrétní KHS, nikoliv o tom, zda březnové a dubnové výkony byly či nebyly hrazenou službou.

6. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

7. Skutková zjištění tak, jak je učinil okresní soud z provedených důkazů, nejsou účastníky řízení napadána. Odvolací soud proto zcela odkazuje na zjištění, jak je učinil okresní soud z jednotlivých důkazů, které jsou uvedeny v bodech 8. až 21. rozsudku, v bodech 24. až 42. rozsudku.

8. Rozhodující tak je zjištění, že z protokolu o provedené kontrole poskytovatele zdravotních služeb č. Anonymizováno ze dne 11. 8. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná neuznala žalobkyni úhradu za antigenní testování v částce 2.423.475,20 Kč z důvodu porušení § 11a odst. 4 zákona č. 372/2001 Sb., o zdravotních službách (dále jen ZZS). Žalovaná k námitkám žalobkyně proti reviznímu protokolu ze dne 23. 9. 2021 u zaměstnanců zaměstnavatelů: právnická osoba.; právnická osoba; právnická osoba; právnická osoba; právnická osoba.; právnická osoba.; právnická osoba sdělila žalobkyni, že výkon Anonymizováno-průkaz antigenu SARS COV-2 realizovaný v rámci plošného testování nebyl proveden v souladu se zákonem, když byl proveden mimo zdravotnické pracoviště bez povolení KÚ MSK v rozporu s ust. § 11a ZZS, byl tedy vykázán v rozporu s RS a nemůže být ze strany ČPZP uhrazen. právnická osoba Moravskoslezského kraje (KHS) vydala nesouhlasné závazné stanovisko k poskytování zdravotní péče mimo zdravotnické zařízení dne 14. 6. 2021, a to právě k poskytování zdravotní péče mimo zdravotnické zařízení na odběrných místech: právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba., právnická osoba. z důvodu, že v prostorách určených k manipulaci s biologickým materiálem nejsou snadno čistitelné, omyvatelné a dezinfikovatelné povrchy (podlahy, nábytek), což neodpovídá požadavkům dle § 1 odst. 1 v příloze č. hodnota odst. 3 vyhlášky č. 92/2012 Sb. a dle § 17 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., ve spojení s § 10 odst. 1 vyhlášky č. 306/2012 Sb., na odběrných místech právnická osoba, právnická osoba právnická osoba nejsou místnosti určené k odběrům biologického materiálu vybavené umyvadlem, což neodpovídá požadavkům dle § 1 odst. 2 písm. a) a přílohy č. 2.I.A odst. 9b vyhlášky č. 92/2012 Sb. právnická osoba dne 15. 11. 2021 pak vydala závazné stanovisko k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení spočívající v provádění prevence antigenních testů na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-COV-2 v místě právnická osoba., kdy vydala nesouhlasné stanovisko, neboť na základě ohledání zjistila nesoulad předloženého návrhu s požadavky předpisů v oblasti ochrany veřejného zdraví, kdy právnická osoba nevyčlenila žádné prostory pro provádění POC antigenních testů na stanovení přítomnosti SARS-COV-2 u svých zaměstnanců. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 16. 7. 2021 udělil žalobkyni povolení k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení na odběr biologického materiálu za účelem diagnostiky SARS-COV-2 metodou antigenních testů výtěrem z nosu, nosohltanu a následné vyhodnocení těchto testů pro místo poskytování zdravotních výkonů: právnická osoba, právnická osoba právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba když toto povolení se uděluje na dobu od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí do 15. 7. 2022. Rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 18. 10. 2021 pak krajský úřad žalobkyni udělil povolení pro předmět, jak je uveden v rozhodnutí shora pro společnost právnická osoba.

9. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-16/Min/kan (dále MZ16) nařídilo všem zaměstnavatelům na území ČR, kteří jsou podnikatelem nebo státním nebo národním podnikem a zaměstnávají alespoň 250 osob, umožnit svým zaměstnancům osobní přítomnost na pracovišti zaměstnavatele pouze za předpokladu, že zaměstnanec podstoupil v posledních 7 dnech RT-PCR test na přítomnost viru SARS-COV-2, POC antigenní test na přítomnost antigenu viru SARS-COV-2 a zaměstnavatelé tak byli povinni zajistit nejpozději od 3. 3. 2021 pro své zaměstnance POC antigenní testy na přítomnost antigenu viru SARS-COV-2 prováděné poskytovatelem zdravotních služeb s frekvencí alespoň 1x za týden. Toto opatření rovněž stanovilo, že z veřejného zdravotního pojištění jsou plně hrazeny výkony vyšetření na antigenní test, pokud je prováděn k tomu příslušným poskytovatelem zdravotních služeb podle mimořádného opatření MZ č. j. MZDR 47828/2020-10/Min/kan. Jednalo se o mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 14. 12. 2020, zkráceně MZ10, které zavádělo plošné provádění POC antigenních testů u všech osob, které jsou účastny zdravotního pojištění v ČR.

10. Podstatou sporu je právní posouzení věci, tedy zda žalobkyni náleží nárok na zaplacení částek, které jsou předmětem sporu i v případě, že v době, za které tyto částky účtuje, nebylo uděleno povolení Krajským úřadem Moravskoslezského kraje k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení ve smyslu ust. § 11a odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a zda je tedy tato úprava aplikovatelná v době mimořádných opatření dle zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19.

11. Dle § 11a odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, mimo zdravotnické zařízení mohou být poskytovány zdravotní výkony v rámci preventivní péče zaměřené na předcházení onemocnění a jeho včasné rozpoznání, a to na základě povolení uděleného krajským úřadem. Dle odst. 2, povolení se udělí poskytovateli, který je oprávněn poskytovat zdravotní služby, v jejichž rámci budou zdravotní výkony podle odst. 1 poskytovány mimo zdravotnické zařízení. Mimo zdravotnické zařízení lze poskytovat jen takové zdravotní výkony v rámci preventivní péče, jejichž poskytnutí není podmíněno technickým a věcným vybavením nutným k jejich provedení ve zdravotnickém zařízení. Dle odst. 3 o udělení povolení a době trvání jeho platnosti rozhoduje krajský úřad, v jehož správním obvodu budou zdravotní výkony poskytovány mimo zdravotnické zařízení. Dle odst. 4 povolení lze udělit jen na základě souhlasného závazného stanoviska krajské hygienické stanice, v jejímž správním obvodu budou zdravotní výkony poskytovány mimo zdravotnické zařízení (věta prvá).

12. Dle § 42 odst. 1 zákona č. 48/97 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, zdravotní pojišťovny kontrolují využívání a poskytování hrazených služeb a jejich vyúčtování zdravotní pojišťovně, a to z hlediska objemu a kvality, včetně dodržování cen u poskytovatelů a pojištěnců. Dle odst. 3 revizní lékař a odborní pracovníci posuzují odůvodněnost léčebného procesu se zvláštním zřetelem na jeho průběh a předepisování léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely a zdravotnických prostředků a na posuzování potřeby lázeňské léčebné rehabilitační péče jako součásti léčebné péče. Revizní lékaři a odborní pracovníci dále kontrolují, zda a) poskytnuté hrazené služby odpovídají hrazeným službám vyúčtovaným zdravotní pojišťovně.

13. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 (dále pandemický zákon), Ministerstvo zdravotnictví, krajská hygienická stanice nebo právnická osoba může za účelem likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku nařídit mimořádné opatření, kterým přikáže určitou činnost přispívající k naplnění uvedeného účelu nebo zakáže nebo omezí určité činnosti nebo služby, jejichž výkonem by mohlo být šířeno onemocnění COVID-19 anebo stanoví podmínky k provádění takových činností nebo poskytování takových služeb. Ministerstvo může nařídit mimořádné opatření podle věty prvé s celostátní působností nebo s působností na území několika krajů. právnická osoba může mimořádné opatření nařídit na území svého správního obvodu. Dle odst. 2 písm. m) mimořádným opatřením podle odst. 1 je příkaz testovat zaměstnance a jiné pracovníky na přítomnost onemocnění COVID-19. Dle odst. 4 mimořádné opatření a) podle § 2 nebo b) podle § 69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví, jehož účelem je likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku a která má celostátní působnost, může být nařízeno pouze v době stavu pandemické pohotovosti. Skončením stavu pandemické pohotovosti mimořádná opatření podle věty první pozbývají platnosti.

14. Ust. § 2 zákona č. 94/2021 Sb.(pandemický zákon) je speciálním ustanovením k obecné úpravě, a to konkrétně § 11a zákona o zdravotních službách a stejně tak § 42 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Z toho důvodu dle názoru odvolacího soudu nárok žalobkyně za antigenní testování zaměstnanců bez udělení povolení krajského úřadu k takovéto činnosti ve smyslu ust. § 11a odst. 3 ZZS je dán, když tato ustanovení jakožto obecná ustanovení k § 2 pandemického zákona musí ustoupit do pozadí a v době pandemické situace nebudou aplikovatelná. Požadavek na splnění dalších podmínek, než jak jsou uvedeny v opatření Ministerstva zdravotnictví MZ10 a MZ16 by šel proti smyslu a účelu pandemického zákona, který měl za cíl likvidaci epidemie COVID-19.

15. Nejvyšší správní soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 22. 4. 2021, č. j. 6 Ao 11/2021-48, vyslovil závěr, že: „§ 2 odst. 2 písm. e) pandemického zákona je speciálním ustanovením (lex specialis) k § 69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví, a tedy má jako zvláštní právní úprava přednost před právní úpravou posléze uvedenou. Tím Nejvyšší správní soud částečně odpovídá na námitku týkající se aplikace zákona o ochraně veřejného zdraví. Zákonné zmocnění k vydání napadeného opatření je obsaženo přímo v pandemickém zákoně, a tedy není pochyb o tom, že zákaz (resp. omezení konání veřejných nebo soukromých akcí) má podobu pandemické pohotovosti (§ 1 odst. 3 pandemického zákona) zákonnou oporu.“

16. V rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ao 1/2021-323 Nejvyšší správní soud uvedl: „Pandemický zákon je zvláštním právním předpisem (lex specialis) k těm předpisům, na něž poukazuje navrhovatel a které mají povahu zákona (zejména zákon o zdravotních službách, ale i občanský zákoník, příp. zákoník práce), neboť se vztahuje na věcně i osobně úžeji vymezený okruh případů než obecná právní úprava, navíc za stavu tzv. pandemické pohotovosti. I samotná časová působnost pandemického zákona je užší. Uplatní se tedy zásada lex specialis derogat legi generali. Ust. § 2 odst. 2 písm. m) pandemického zákona je tak speciální vůči § 28 odst. 1 zákona o zdravotních službách.“ Rovněž v rozsudku NSS sp. zn. 8 Ao 3/2021 Nejvyšší správní soud uvedl, že pandemický zákon má aplikační přednost před ust. § 69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví. Ústavní soud se pak v nálezu Pl. ÚS 20/2021 zabýval specialitou pandemického zákona, kdy rovněž došel k závěru, že pandemický zákon byl přijímán právě jako speciální právní předpis vůči dosavadním právním předpisům upravujícím krizové stavy, neboť zejména ust. § 2 odst. 2 pandemického zákona, jež upravují mimořádná opatření, mají za cíl umožnit reagovat na ne zcela předvídaný průběh pandemie tím, že mají za účelem její likvidace umožňovat regulaci činností, které je buď zapotřebí přikázat k dosažení tohoto cíle, nebo je naopak zakázat, protože hrozí šíření onemocnění COVID-19.

17. V ust. § 2 pandemického zákona byl jednoznačně dán příkaz testovat zaměstnance na přítomnost onemocnění COVID-19, a to dle opatření ministerstva zdravotnictví, které na základě tohoto ustanovení bylo vydáno MZ16 ihned, nejpozději od 3. 3. 2021. Z toho důvodu nemohlo být aplikovatelné ust. § 11a ZZS. Rozhodující je pak doba, v níž se testování provádělo, za což žalobkyně nedostala úhradu od žalované, tj. období března a dubna 2021. Je nutno dospět k závěru, že aplikační přednost má pandemický zákon a opatření MZ10 a MZ16 před ust. § 11a ZZS.

18. Relevantní mimořádná opatření vydávaná Ministerstvem zdravotnictví tak představují specifické akty vydané na základě pandemického zákona, za velmi specifické situace, tj. v době nouzového stavu. Žalobkyně tak mohla legitimně očekávat, že za daných okolností není nutné ani vhodné vyčkávat do vydání povolení rozhodnutí dle ZZS. To by rovněž bylo s ohledem na lhůty k vydání rozhodnutí dle správního řádu vydáno až dlouho poté, kdy bylo nezbytné zahájit testování. Rozhodující je, že žalobkyně je poskytovatelem zdravotních služeb, kdy mezi žalobkyní a žalovanou rovněž byla uzavřena smlouva č. hodnota o úhradě zdravotní péče poskytované v souladu se zákonem č. 48/97 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a na základě článku 3 odst. 3 ve spojení s článkem 4 odst. 4 a 9 se žalovaná zavázala hradit žalobkyni zdravotní péči poskytovanou žalobkyní pojištěncům žalované.

19. Okresní soud tak správně dovodil, že v měsících březnu a dubnu 2021 nebylo nutné povolení dle § 11a ZZS. Rovněž s odkazem na § 42 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění nelze odmítnout úhradu antigenního testování, když se nejedná o neoprávněné ani nesprávně vyúčtované služby. V době mimořádných opatření MZ10 a MZ16 antigenní testování nemuselo splňovat podmínky získání povolení § 11a ZZS, když tato opatření byla vydána na základě pandemického zákona, zejména ust. § 2 tohoto zákona. Opatření MZ16 stanoví, že testování poskytovatelem zdravotních služeb je zdravotní službou hrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění a je to zdravotní služba bez uplatnění dalších podmínek, tedy i podmínek uvedených v § 11a ZZS. Splnění dalších podmínek by šlo proti smyslu a účelu mimořádných opatření, zejména pandemického zákona, které měly za cíl rychlé a efektivní opatření. Mimořádné opatření MZ16 stanovilo, že antigenní testy jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, pokud jsou prováděny k tomu příslušným poskytovatelem zdravotní služby podle mimořádného opatření MZ10. Pro nárok žalobkyně je tak rozhodující doba, kdy se testování provádělo. Dodatečný souhlas KÚ MSK není rozhodující, netýká se inkriminované doby.

20. S ohledem na shora uvedené byl rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen včetně nákladového výroku.

21. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plné úspěšná, proto jí v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř. náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Zástupkyni žalobkyně za 1 úkon právní služby náleží odměna dle § 8 odst. 1 a § 7 bod 6 advokátního tarifu ve výši 18.020 Kč. Za odvolací řízení mu tak náleží odměna za 2 právní služby, a to je vyjádření k podanému odvolání a účast u odvolacího jednání, 2 režijní paušály po 450 Kč, tj. 36.940 Kč, to vše navýšeno o 21% DPH, tj. o částku 7.757,40 Kč. Celkem tak činí náklady odvolacího řízení 44.747,40 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit v souladu s ust. § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání, jestliže toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, prostřednictvím okresního soudu, k Nejvyššímu soudu České republiky.