KSPH 23 Co 81/2026-155

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Filipa Janka ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce A, narozen Datum narození žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ trvale bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený Jméno žalobce B, advokátem ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Anonymizováno ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Anonymizováno zastoupené Jméno Zástupce, advokátkou ⟪LB:lb_008⟫ sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_009⟫ o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 11. 2025, č. j. 30 C 38/2025 - 106

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 9 364 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalované.

1. Žalobce se žalobou domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 15. 5. 2025, které mu žalovaná udělila v souvislosti s incidentem z 11. 4. 2025, kdy měl do školy přinést čpavek a zařízení označené žalovanou jako taser a nabádat žáky k jejich používání, přičemž obdobného jednání se měl dopustit již v listopadu 2024. Namítal, že okamžité zrušení pracovního poměru trpí závažnými formálními vadami, neboť odkazuje na neexistující ustanovení právního předpisu, a současně bylo učiněno opožděně, takže nejsou splněny podmínky pro takto mimořádný způsob rozvázání pracovního poměru. Především však tvrdil, že žádnou pracovní povinnost neporušil, natož zvlášť hrubým způsobem, neboť jako učitel předmětu Základy přírodních věd pouze demonstroval studentům bezpečné zacházení s čpavkovou vodou a fungování zařízení vytvářejícího elektrický výboj, přičemž šlo o běžné a bezpečné ukázky prováděné se zájmem studentů a bez jakéhokoli nátlaku. Skutečný důvod rozvázání pracovního poměru podle něj spočíval v osobních motivech ředitelky školy a obavách z jeho možné konkurence při obsazování vedoucích funkcí.

2. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 15. 5. 2025, učiněné žalovanou vůči žalobci, je neplatné (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení 25 962 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalované (výrok II.).

3. Soud prvního stupně vzal z provedeného dokazování za prokázané, že žalobce, jako pedagog, opakovaně vybízel studenty k přičichávání k čpavkové vodě, motivoval je finanční odměnou a některé z nich zasahoval elektrickým výbojem ze zařízení označovaného jako taser. Tyto aktivity neprobíhaly v rámci běžné výuky ani jako odborně vedené experimenty, ale mimo vyučování v kabinetu žalobce, přičemž studenti byli vystavováni zbytečným zdravotním rizikům. Zdůraznil, že učitel má naopak povinnost chránit zdraví a bezpečnost svěřených žáků, předcházet rizikovému chování a být jim osobním příkladem. Jednání žalobce proto vyhodnotil jako zvlášť hrubé porušení povinností pedagogického pracovníka, kdy zohlednil i to, že nešlo o ojedinělý exces, neboť žalobce byl již dříve upozorňován na nevhodné chování vůči studentům, avšak své jednání nezměnil a ani v průběhu řízení neprojevil potřebnou sebereflexi. Za těchto okolností soud uzavřel, že po žalované škole nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala, a okamžité zrušení pracovního poměru proto shledal platným.

4. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě žalobce odvolání. Vytýkal soudu prvního stupně, že věc nepřípustně zjednodušil, neúplně zjistil skutkový stav a neprovedl jím navržené důkazy. Nesouhlasil se závěrem, že jeho jednání představovalo svévolné a nebezpečné experimentování se studenty, kdy namítal, že obdobná ukázka s čpavkovou vodou byla škole známa a dokonce byla součástí oficiálního projektového dne organizovaného jiným pedagogem, takže její následné hodnocení jako zvlášť hrubého porušení pracovních povinností představuje nepřípustný „dvojí metr“. Současně zpochybňoval věrohodnost některých důkazů a svědeckých výpovědí, zejména svědka Mišky, a namítal, že mu nebylo umožněno předložit důkazy svědčící ve prospěch jeho verze událostí. Podle žalobce proto nelze jeho chování zpětně hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovních povinností. Dále namítal, že skutečným důvodem ukončení pracovního poměru nebylo jednání ze dne 11. 4. 2025, nýbrž snaha vedení školy zbavit se nepohodlného zaměstnance poté, co odmítl návrh na skončení pracovního poměru dohodou, přičemž okolnosti zjištění incidentu i tvrzení žalované považuje za rozporné a účelové. Vytýkal soudu prvního stupně, že se těmito okolnostmi dostatečně nezabýval a neumožnil provedení důkazů, které by podle něj zpochybnily skutkové závěry, na nichž je napadený rozsudek založen. Navrhoval změnu rozsudku a vyhovění žalobě, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání odmítla tvrzení žalobce o „dvojím metru“ a zdůraznila, že vytýkané jednání se neodehrálo v rámci projektového dne ani výuky, ale v kabinetu mimo vyučování, přičemž žalobce bez potřebné kvalifikace vystavoval studenty zdravotním rizikům spojeným s čpavkovou vodou a elektrickými výboji. Zpochybnění výpovědi svědka Mišky považovala za nedůvodné a navržené doplnění dokazování za nadbytečné či procesně nepřípustné, neboť se vztahuje převážně k projektovému dni, nikoli k incidentu ze dne 11. 4. 2025. Žalovaná dále setrvala na tom, že o jednání žalobce získala relevantní poznatky až po ověření informací od studentů za účasti jejich zákonných zástupců. Odmítla, že by důvodem rozvázání pracovního poměru byly osobní spory s ředitelkou školy a zdůraznila, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo reakcí výhradně na závažné a opakované porušení povinností pedagoga a školního řádu. Navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního a přiznání náhrady odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobce převzal dne 15. 5. 2025 od žalované listinu nazvanou okamžité zrušení pracovního poměru, v níž mu žalovaná sdělila, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinností žalobce bylo skutkově vymezeno tak, že v pátek 11. 4. 2025 žalobce do budovy školy přinesl čpavek, který ukazoval žákům ve svém kabinetu, nabádal je tuto látku dýchat s tím, že když nebudou mít po vdechnutí žádnou reakci, dostanou od žalobce 500 Kč. Bylo poukázáno na to, že čpavek je nebezpečná chemická látka, která způsobuje podráždění dýchacích cest a u žáků se tyto potíže dále při výuce projevily. Dále bylo uvedeno, že čpavek měl žalobce ve škole i v předcházejících dnech a nechával jej žákům se stejnou nabídkou vdechovat. Porušení povinností žalobce zvlášť hrubým způsobem bylo dále spatřováno v tom, že téhož dne přinesl do budovy žalované taser, který žákům předváděl s tím, aby se nechali zasáhnout, a to i přesto, že takovou nabídku odmítli. Žalovaná kvalifikovala toto jednání jako porušení § 22b písm. c) a d) zákona č. 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících – a to jako porušení povinnosti pedagoga chránit bezpečí a zdraví žáka, předcházet všem formám rizikového chování a porušení povinnosti pedagoga vytvářet pozitivní a bezpečné klima ve školním prostředí a podporovat rozvoj žáků.

8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu ke zrušení pracovního poměru žalobce u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 5. 2025, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 120/2025 Sb. (dále jen „zákoník práce“).

9. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

10. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však do jednoho roku od dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

11. Podle ustanovení § 60 zákoníku práce, v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

12. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

13. Soud prvního stupně se nijak nevyjádřil k otázce zachování dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce, ale z toho, že se žalobou zabýval věcně, lze dovodit, že tuto lhůtu správně hodnotil jako dodrženou, když okamžitým zrušením měl pracovní poměr žalobce u žalované skončit dnem jeho doručení, tj. dnem 15. 5. 2025, přičemž žaloba byla podána dne 23. 6. 2025, tedy před uplynutím dvouměsíční prekluzivní lhůty dle § 72 zákoníku práce.

14. Byť soud prvního stupně necitoval ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, v bodu 36. odůvodnění se správně vypořádal s námitkou opožděnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, kterou neshledal důvodnou, když mezi hlavním vytýkaným jednáním (11. 4. 2025) a okamžitým zrušením pracovního poměru dva měsíce neuplynuly; nadto vycházel ze zjištění, že se o žalobcově vytýkaném jednání žalovaná dozvěděla až dne 5. 5. 2025.

15. Z citovaného ustanovení § 60 zákoníku práce vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje, a aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit (srov. při obsahově shodné právní úpravě v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3572/2013 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3864/2018; odkazovaná rozhodnutí vydaná po roce 2000 jsou dostupná na webových stránkách /www.nsoud.cz/).

16. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, z novějších rozhodnutí potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016).

17. Z uvedených teoretických východisek vyplývá, že v listině – okamžitém zrušení pracovního poměru – je zaměstnavatel povinen jednoznačně identifikovat to jednání zaměstnance, které zaměstnavatel považuje za porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy časově, věcně a místně je vymezit tak, aby bylo jednoznačné a nezaměnitelné. Při posouzení, zda popsané jednání dosahuje zákonem vyžadované intenzity, soud sice vychází z takto identifikovaného skutku, avšak bere v potaz i další okolnosti konkrétního případu, které již popsány být nemusí, resp. ve všech podrobnostech popsány být nemusí (osoba zaměstnance, jeho dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů, doba a situace, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, míra zavinění zaměstnance, důsledek porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele apod.).

18. Uvedeným požadavkům na dostatečně určité skutkové vymezení jednání, které bylo uplatněno jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, právní jednání žalované ze dne 15. 5. 2025 vyhovělo. V projednávané věci bylo z písemného okamžitého zrušení dostatečně zřejmé, jaké konkrétní jednání je žalobci vytýkáno, kdy k němu mělo dojít a v čem žalovaná spatřuje porušení povinností. Případné nepřesnosti v označení látky či zařízení nezpůsobují neplatnost právního jednání, jestliže skutek zůstává nezaměnitelně individualizován.

19. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně bylo dostatečně prokázáno, že se skutek, v němž žalovaná spatřovala porušení povinností žalobcem, stal. Tedy že si dne 11. 4. 2025 žalobce pozval mimo vyučovací hodinu k sobě do kabinetu několik žáků, vybízel je, aby se nadýchali výparů čpavkové vody s tím, že nebudou-li pociťovat žádné potíže, finančně je odmění. Téhož dne žalobce v kabinetu žákům předváděl elektrické zařízení, které prezentoval jako taser, vyzýval je, aby se jím nechali zasáhnout, a jednoho z žáků zasáhl přesto, že ten takovou nabídku odmítl. Z dokazování rovněž vyplynulo, že k obdobnému jednání došlo už i v dřívější době.

20. Podstatou sporu tedy bylo především posouzení, zda žalobce popsaným jednáním porušil své pracovní povinnosti a pokud ano, zda se tak stalo v intenzitě, která odůvodňovala okamžité zrušení pracovního poměru.

21. Soud prvního stupně nepochybil v závěru, že popsané žalobcovo jednání odporuje povinnostem pedagogického pracovníka stanoveným ustanovením § 22b písm. c), d) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, podle něhož je pedagogický pracovník povinen chránit bezpečí a zdraví dítěte, žáka a studenta a předcházet všem formám rizikového chování ve školách a školských zařízeních a svým přístupem k výchově a vzdělávání vytvářet pozitivní a bezpečné klima ve školním prostředí a podporovat jeho rozvoj. V této souvislosti považuje odvolací soud za podstatné zmínit, že jádro vytýkaného jednání žalobce bylo zjištěno dostatečně určitě: žalobce v prostorách školy mimo standardní výuku umožňoval studentům přičichnout k čpavkové vodě a současně proti nim použil zařízení jím označované jako „taser“, resp. zařízení vyvolávající elektrický výboj. Již tyto skutkové okolnosti samy o sobě odůvodňují závěr o závažném zásahu do povinnosti pedagoga chránit bezpečí a zdraví studentů.

22. Povinnost zaměstnance dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Zatímco soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci či závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci je důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§ 52 odst. 1 písm. g) část věty za středníkem zákoníku práce], porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem nejen k výpovědi, ale i k okamžitému zrušení pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zákoníku práce].

23. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

24. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ (podle stávající právní úpravy jde o „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ méně závažné, závažné, resp. zvlášť hrubým způsobem) definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).

25. Při posouzení intenzity porušení povinností je třeba přihlížet zejména k osobě zaměstnance, funkci, kterou zastává, jeho dosavadnímu postoji k plnění úkolů, době a situaci, v níž k porušení došlo, míře zavinění, způsobu a následkům jednání a k tomu, zda lze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr dále pokračoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2298/2013 nebo ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 735/2000).

26. Soud prvního stupně tato kritéria aplikoval správně. Žalobce vykonával práci pedagoga, tedy osoby, od níž je legitimně očekávána zvýšená odpovědnost za bezpečí a zdraví nezletilých studentů i odpovídající výchovné působení. Právě profesní role pedagoga je při hodnocení intenzity porušení povinností významná (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2881/24. Jestliže žalobce studenty vystavil rizikovému jednání, a to mimo standardní výuku a bez zjevného legitimního pedagogického rámce, jednal v přímém rozporu s povinnostmi podle § 22b písm. c), d) zákona o pedagogických pracovnících.

27. Pro závěr o zvlášť hrubém porušení povinností není nezbytné, aby již došlo ke konkrétní zdravotní újmě, postačuje, že žalobce studenty prokazatelně vystavil zbytečnému a nepřijatelnému riziku. Povinnost pedagoga je preventivní; spočívá právě v ochraně bezpečí a zdraví studentů a v předcházení rizikovému chování, nikoli až v reakci na vzniklý následek.

28. Odvolací soud nepřehlédl argumentaci žalobce vztahující se k projektovému dni, avšak neshledal ji důvodnou. I kdyby bylo prokázáno, že v rámci jiné školní akce proběhla demonstrace chemických látek, neznamená to, že žalobcovo jednání v projednávané věci bylo přípustné. Posuzovaný skutek se odehrál v jiném kontextu, mimo organizovanou školní akci, mimo režim výuky a bez toho, aby šlo o řádně připravenou a kontrolovanou pedagogickou demonstraci. Už sama skutečnost, že si žalobce mimo vyučování zval některé vybrané studenty k sobě do kabinetu za účelem provádění experimentu, který ani nijak nesouvisel s předmětem, který žalobce dotčené studenty učil, je nestandardní a neodpovídá obvyklému výkonu pedagogické činnosti. Jednalo-li se pak navíc o experiment, který sice nemusel, ale mohl přivodit studentům nepříznivý dopad na jejich zdraví (např. alergickou reakci, astmatický záchvat apod.), nelze to hodnotit jinak, než jako flagrantní porušení povinností pedagoga. Argument tzv. dvojího metru proto není způsobilý zpochybnit správnost závěru, že žalobce svým vlastním jednáním porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

29. Nedůvodná je i námitka, že soud prvního stupně neprovedl další žalobcem navržené důkazy. Soud není povinen provést všechny navržené důkazy, ale jen ty, které jsou potřebné pro zjištění rozhodného skutkového stavu. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, proč byly některé důkazy shledány nadbytečnými. Pokud žalobce v odvolacím řízení předkládá další důkazy, zejména textové zprávy, fotografie a další komunikaci, odvolací soud konstatuje, že jejich význam spočívá převážně v nabídce alternativní skutkové verze. Takové důkazy však nelze bez dalšího podřadit pod režim § 205a o. s. ř. Samotné tvrzení odvolatele, že jimi zpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, nepostačuje, směřují-li ve skutečnosti ke změně skutkového základu věci. V tomto směru se odvolací soud ztotožňuje s restriktivním výkladem novot v odvolacím řízení vyjádřeným judikaturou Nejvyššího soudu, např. usnesení sp. zn. 32 Odo 983/2005 a usnesení sp. zn. 32 Cdo 5593/2017.

30. Vzhledem k výše uvedeným závěrům odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení. Jelikož žaloba nebyla důvodná, bylo soudem prvního stupně správně rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení. Vyčíslená výše náhrady nákladů řízení nebyla žádným z účastníků výslovně napadena. Povinnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu neznamená, že by se odvolací soud za situace, kdy potvrdí výrok o věci samé a kdy žádný z účastníků ani nenamítá nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech, musel zabývat správností rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení a při závěru o jeho nesprávnosti je změnit. Povinnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu neodůvodňuje změnu rozhodnutí tam, kde se jí žádní účastníci nedomáhají (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24).

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada vzniklých nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech za právní zastoupení. Ty sestávaly z odměny advokátky za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při jednání) po 3 700 Kč [§ 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“)], z paušální náhrady hotových výloh při třech úkonech právní služby po 450 Kč, paušální náhrady za ztrátu času čtyř půlhodin po 150 Kč (§ 14 odst. 3 AT), cestovného zástupkyně žalované při cestě ze sídla její kanceláře ve Slaném k odvolacímu soudu a zpět, celkem hodnota km osobním automobilem reg. zn. SPZ, s kombinovanou spotřebou paliva BA95 5,3 l/100 km, při sazbě základní náhrady ve výši 5,90 Kč na jeden kilometr a ceně paliva 34,70 Kč/l [vyhláška č. 78/2026 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce], celkem cestovné 464,34 Kč; celková výše náhrady po zaokrouhlení činí 9 364 Kč.

Proti tomuto rozsudku je za podmínek § 237 o. s. ř. přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Kladně ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení.