KSPH 28 Co 151/2026-125

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Štolbové a soudců Mgr. Aleny Zemkové a Mgr. Jiřího Pacovského ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_010⟫ o odklad zrušení spoluvlastnictví ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Anonymizováno ze dne Anonymizováno, č. j. Anonymizováno,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Okresní soud v adresa (dále jen „soud prvního stupně“) shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala odkladu zrušení spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. 476, pozemku parc. č. st. 529, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., pozemku parc. č. st. 530, jehož součástí je stavba č. p./e. ev., pozemku parc. č. st. 531, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., pozemku parc. č. 98/21, vše v obci a katastrálním území adresa (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 13 463,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně a žalovaný jsou spoluvlastníky uvedených nemovitých věcí, každý s podílem o velikosti ½. Účastníci jsou dále vlastníky rodinného domu, který je předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů. Na pořízení nemovitých věcí i na výstavbu rodinného domu účastníci čerpali hypoteční úvěr. Účastníci jsou rodiči tří nezletilých dětí, žalovaný opustil společnou domácnost v červnu 2021, manželství účastníků bylo rozvedeno v listopadu 2023. Žalobkyně v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uvedla, že chce nabýt nemovité věci do svého vlastnictví, k financování by mohlo dojít také z darování od členů její rodiny. Žalobkyně spolupracovala s Intervenčním centrem adresa, kam se obrátila se žádostí o pomoc v obtížné situaci, jež vznikla v souvislosti s řízením o rozvod manželství, majetkovými poměry, poměry nezletilých dětí a se zhoršujícím se chováním synů účastníků. Dále se žalobkyně obrátila na organizaci právnická osoba, z důvodu psychického, ekonomického a fyzického násilí, nátlakového jednání, manipulace, zastrašování přes děti, majetek a finance.

3. Po právní stránce soud prvního stupně věc hodnotil podle Anonymizováno (dále jen „o. z.“). Soud prvního stupně považoval za podstatné, že účastníci vlastní nemovité věci a rodinný dům ve dvou různých majetkových režimech; dům náleží do zaniklého, avšak nevypořádaného společného jmění účastníků, pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Pokud žalobkyně namítala, že vypořádáním spoluvlastnictví dojde k ohrožení stability jejího bydlení, zázemí pro ni i právnická osoba, nejednalo se podle soudu prvního stupně o přiléhavou argumentaci, neboť samotným zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví účastníků k předmětným pozemkům nebude do sféry bydlení žalobkyně zasaženo. Soud prvního stupně neshledal důvodem pro odklad zrušení spoluvlastnictví ani tvrzení žalobkyně, že vypořádáním spoluvlastnictví jí hrozí významná majetková ztráta; za takovou majetkovou ztrátu nelze podle soudu prvního stupně považovat možnost změny úrokové sazby u úvěru na méně výhodnou. Pokud žalobkyně poukazovala na to, že výlučně nese náklady spojené s vlastnictvím nemovité věci jako je údržba, splácení hypotečního úvěru apod., a tyto její investice by se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví znehodnotily, soud prvního stupně uzavřel, že ani v tomto směru žalobkyni majetkové riziko nehrozí, neboť mohou být zohledněny buď v řízení o vypořádání společného jmění manželů nebo v řízení o vypořádání spoluvlastnictví. Soud prvního stupně neshledal ohrožení vážného zájmu žalobkyně ani ve skutečnosti, že by si žalobkyně musela zajistit jiné bydlení. Konstatoval, že přikázání domu, v němž žalobkyně bydlí, bude řešeno v řízení o vypořádání společného jmění manželů, žádné z uvedených řízení nebude podle soudu prvního stupně skončeno bezodkladně a žalobkyně tak nebude muset řešit svou bytovou situaci okamžitě. Soud prvního stupně nakonec uvedl, že posoudil návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví také z hlediska tvrzeného zájmu na zachování výchovného prostředí pro dceru účastníků, nemohl však pominout, že účastníci mají ještě dva nezletilé syny, svěřené do péče otce, a dále skutečnost, že účastníci ukončili své soužití v předmětném domě v roce 2021 a jejich manželství bylo rozvedeno v listopadu 2023. Pokud jde o nezletilou dceru, ta byla svěřena do střídavé péče rodičů, v době, kdy je v péči žalovaného, bydlí spolu s ním a se svými sourozenci v bytě, soud prvního stupně proto uzavřel, že pokud všechny nezletilé děti bydlí v jiném prostředí, než tomu bylo za trvání společného soužití účastníků, neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by i žalobkyně případně nemohla žít spolu s dětmi jinde než v rodinném domě. Za situace, kdy společné nemovité věci již několik let užívá pouze žalobkyně, nelze podle soudu prvního stupně po žalovaném spravedlivě požadovat, aby ve spoluvlastnictví nadále setrvával. Žalobkyně prokázala, že spolupracovala se Zařízením sociální intervence adresa a právnická osoba, na které se obrátila kvůli jednání žalovaného v letech 2020 a 2021 a kvůli chování dětí účastníků, podle soudu prvního stupně však nelze pominout, že zprávy těchto organizací vycházely pouze ze sdělení žalobkyně a nebyly konfrontovány se stanoviskem druhé strany. Soud prvního stupně pak uvedl, že je to právě vyřešení vlastnických vztahů k nemovitým věcem, co může situaci, včetně jejího dopadu na psychiku účastníků, stabilizovat. Nakonec tedy s ohledem na vše uvedené uzavřel, že předpoklady pro odklad zrušení spoluvlastnictví nebyly naplněny a žalobu zamítl.

4. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uložil neúspěšné žalobkyni, aby žalovanému zaplatila náhradu nákladů řízení, které představují náklady na zastoupení advokátem v řízení ve výši 13 463,20 Kč.

5. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítla, že závěry soudu prvního stupně o nesplnění podmínek pro odklad spoluvlastnictví považuje za nepřezkoumatelné, neboť ač rozsudek obsahuje rozsáhlé odůvodnění, absentuje v něm přesvědčivé odůvodnění, proč nepřikládal význam souběhu tvrzených okolností na straně žalobkyně a hodnotil je izolovaně. Soud prvního stupně podle ní nepřihlédl k tomu, že odklad zrušení spoluvlastnictví slouží pro situace přechodného, ale významného zásahu do majetkové a osobní sféry spoluvlastníka, u něhož lze rozumně očekávat stabilizaci poměrů v relativně krátkém čase. Žalobkyně připomněla, že v horizontu dvou let lze očekávat stabilizaci její bonity, dořešení souvisejících majetkových vztahů a reálnou možnost financovat vypořádání. Soud prvního stupně se podle žalobkyně nedostatečně vypořádal s tím, že ekonomická zátěž žalobkyně není běžným důsledkem spoluvlastnictví, ale toho, že se žalovaný na úhradě závazků a nákladů nepodílí, ačkoli z hodnoty majetku nadále těží. Závěr, že zrušení spoluvlastnictví k pozemkům nezasáhne do sféry bydlení žalobkyně, je podle ní přepjatě formalistický a neodpovídá reálnému stavu věci. Rodinný dům je neoddělitelně spojen s pozemky ve spoluvlastnictví účastníků, které tvoří jeho funkční zázemí. Vypořádání majetkových vztahů mezi účastníky nelze provést izolovaně pouze ve vztahu k pozemkům, aniž by to mělo přímý dopad do vypořádání společného jmění účastníků. Postup soudu, který tyto dvě roviny oddělil, tak vede k umělému rozštěpení jinak provázaného majetkového celku a podcenění skutečných dopadů do sféry bydlení i majetkového postavení žalobkyně. Soud prvního stupně přehlédl konkrétní okolnosti na straně žalobkyně, které její bytovou situaci činí zvlášť citlivou a výrazně zužují okruh reálně dostupných alternativ. Žalobkyně v místě svého bydliště pečuje o domácí zvířata, v blízkosti žije i žalovaný, s nímž sdílí péči o společné nezletilé děti. Případný výběr náhradního bydlení pro žalobkyni je podstatně obtížnější, než jak jej soud prvního stupně předpokládá. Současně soud prvního stupně podle žalobkyně nesprávně vyhodnotil význam zájmu nezletilých dětí na zachování bytové stability žalobkyně a předvídatelného zázemí pro nezletilou dceru. Soud prvního stupně podle žalobkyně nedostatečně reflektoval širší majetkový dopad vypořádání a souvislost mezi dosavadními investicemi žalobkyně, jejím faktickým nesením nákladů a potřebou časového prostoru pro ekonomicky racionální vypořádání. Žalobkyně nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně, že stabilizace rodinné situace není relevantní, neboť skutečnost, že rozpad soužití účastníků nastal dříve, neznamená, že rodinná, ekonomická a psychická situace žalobkyně byla stabilizována. Žalobkyně doložila, že vyhledala odbornou pomoc a že konfliktní situace mezi účastníky mají pokračující dopad na její psychický stav i schopnost pružně a bezpečně řešit majetkové uspořádání. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že doložila aktivní jednání s bankou o možnostech financování vypořádání a že v době neukončeného vypořádání společného jmění účastníků nelze předložit závazný úvěrový příslib. Soud prvního stupně podle žalobkyně v několika bodech odůvodnění nahradil dokazování vlastními úvahami o tom, co bude pro účastníky do budoucna výhodnější, aniž by pro tyto závěry měl dostatečný skutkový podklad, řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou je podle žalobkyně také to, že nepřikládal náležitou váhu listinám předloženým žalobkyní k prokázání psychické a sociální zátěže, aniž by se vypořádal s tím, že v řízeních tohoto typu obdobné listiny běžně slouží jako podpůrný důkazní prostředek k doložení intenzity zásahu do osobní sféry účastníka. Soud prvního stupně pochybil, pokud bagatelizoval skutečnosti nasvědčující tomu, že byla vystavena jednání majícímu znaky domácího násilí, přičemž takový postup neodpovídá současnému vývoji právní úpravy ani judikatury, které naopak zdůrazňují potřebu zvýšené ochrany takových osob. Žalobkyně je přesvědčena, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soud prvního stupně vyložil Anonymizováno nepřiměřeně restriktivně. Podle žalobkyně není odklad zrušení spoluvlastnictví vyhrazen pouze pro zcela extrémní a výjimečné situace na hranici existenční nouze nebo zásadního podezřelý výraz kolapsu. Jeho smyslem je umožnit soudu reagovat na situace, v nichž by okamžité zrušení spoluvlastnictví vedlo k nepřiměřeně tvrdému dopadu na jednoho spoluvlastníka, je-li tento dopad časově omezený a lze rozumně očekávat zlepšení poměrů, a v tomto konkrétním případu by měl vytvořit časový prostor pro řešení majetkových vztahů komplexně a zabránit nepřiměřeně tvrdým dopadům vyplývajícím z jejich izolovaného posuzování.

6. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že napadený rozsudek shledává správným. Žalobu považuje za projev snahy oddálit zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neboť žalobkyně užívá společné nemovité věci a tato situace jí vyhovuje. Žalobkyně nebrala v potaz návrhy, které ve vztahu k ní učinil, nezbylo mu proto nic jiného, než podat návrh na vypořádání společného jmění i na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Konstatoval, že vyřešení majetkových vztahů přinese i stabilitu do vztahů k dětem a zároveň s ohledem na námitky žalobkyně, že musí sama nést náklady související s domem a pozemky, připomněl, že on musí platit byt, starat se o svěřené děti a nemůže tak ještě platit splátky hypotečního úvěru.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání objektivně přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contr.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. V první řadě je třeba k odvolací námitce žalobkyně uvést, že odvolací soud nesdílí její přesvědčení o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Přezkoumatelným, tj. srozumitelným a řádně odůvodněným je rozhodnutí, jež v souladu s požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč neprovedl další navrhované důkazy a z jakého důvodu neučinil žádná zjištění z některých provedených důkazů. Nezbytným požadavkem řádného odůvodnění rozhodnutí je soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci a na něj navazující právní posouzení věci. Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by jej činil pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelný (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, dostupný stejně jako dále v textu uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz). Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). V tomto případě rozsudek soudu prvního stupně požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. nepochybně dostál, a z odůvodnění obsáhlého odvolání žalobkyně je zřejmé, že jí jeho obsah umožnil formulovat výhrady proti jeho závěrům.

9. Odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který byl pro rozhodnutí ve věci dostatečný a na nějž pro stručnost odkazuje.

10. Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Podle § 1140 odst. 2 o. z. může každý ze spoluvlastníků kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

11. Anonymizováno.

12. Právní úprava zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je založena na principu vyjádřeném v § 1140 odst. 1 o. z., že účast spoluvlastníka na spoluvlastnictví nelze vynucovat proti jeho vůli. Toto pravidlo se neuplatní bezvýjimečně a může být prolomeno buď dohodou spoluvlastníků v podobě sjednaného odkladu zrušení spoluvlastnictví podle 1154 o. z., odkladem zrušení spoluvlastnictví rozhodnutím soudu podle Anonymizováno nebo omezením zrušení spoluvlastnictví vyplývajícímu z § 1140 odst. 2 o. z. V projednávané věci k dohodě účastníků o odkladu zrušení spoluvlastnictví nedošlo.

13. Odklad zrušení spoluvlastnictví na návrh spoluvlastníka je institutem, který doplňuje úpravu vyjádřenou v § 1140 odst. 2 věta druhá o. z., podle níž nelze o zrušení spoluvlastnictví žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Jeho smyslem je umožnit soudu, aby v taxativně vymezených případech, jimiž je zabránění majetkové ztrátě či vážnému ohrožení oprávněného zájmu dotčeného spoluvlastníka, dovolil časově omezené prodloužení existence spoluvlastnictví, které by jinak mohlo být zrušeno. Jde ovšem jen o výjimku z pravidla, podle nějž nikdo nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví, a která je tudíž nejen omezena na maximální dobu dvou let, ale i tím, že její uplatnění lze v konkrétním případě odůvodnit pouze zásadními námitkami spoluvlastníka nesouhlasícího se zrušením daného spoluvlastnictví, a současně tím, že by po jeho okamžitém zrušení a vypořádání zřejmě došlo k naplnění jednoho ze dvou uvedených zákonných důvodů odkladu. Soudem vymezené období má totiž umožnit odstranění rizika majetkové ztráty nebo řešení jiných vážných následků zrušení spoluvlastnictví, ke kterému se nicméně po uplynutí takto určené doby přistoupí, nebude-li ve smyslu § 1156 o. z. modifikováno. Z toho též plyne, že odklad nemůže odůvodnit okolnost, které se nelze takto vyhnout (srovnej Spáčil J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 – 1474). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 658 až 662).

14. Jak již správně uvedl soud prvního stupně, pro odklad zrušení spoluvlastnictví z důvodu zabránění majetkové ztrátě některého spoluvlastníka, k níž by mohlo dojít okamžitým zrušením spoluvlastnictví a jež by mohla být alespoň umenšena, pokud by došlo k odkladu zrušení spoluvlastnictví, nepostačuje riziko vzniku jakékoliv majetkové ztráty, ale mělo by jít o majetkovou ztrátu dostatečné intenzity, která opodstatní zásah do práva domáhat se zrušení spoluvlastnictví. V případě hodnocení vážného ohrožení oprávněného zájmu některého ze spoluvlastníků je nutné za takový oprávněný zájem považovat jiný než majetkový zájem spoluvlastníka, který bude objektivně schopen ospravedlnit zásah do práva ostatních spoluvlastníků na zrušení spoluvlastnictví. Do úvahy přicházejí, obdobně jako je tomu u důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, důvody dočasného charakteru (například závažné přechodné zdravotní problémy apod.). Oproti důvodům vedoucím k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze nicméně připustit, že se může jednat o důvody charakteru trvalého, např. dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav bez reálné možnosti na zlepšení, vysoký věk spojený s potřebou obživy a bydlení a podobně. Důvody trvalého charakteru však zpravidla nebudou samy o sobě dostačující, měla by k nim přistoupit určitá další okolnost, která ospravedlní zásah do práva ostatních spoluvlastníků domáhat se kdykoli zrušení spoluvlastnictví. Může jít zejména o naplnění předpokladu, že ve lhůtě pro odklad zrušení spoluvlastnictví může objektivně dojít k řešení ochrany oprávněného zájmu spoluvlastníka (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

15. Žalobkyně ve svém návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví akcentovala, že výlučně splácí úvěry čerpané v souvislosti s pořízením pozemků a se stavbou rodinného domu, do stavby investovala výlučné finanční prostředky, nese i všechny výdaje spojené se správou a provozem nemovitých věcí. V současné době není schopna žalovaného vyplatit, tato situace by se však měla v horizontu dvou let zlepšit a žalobkyně by měla být schopna podíl žalovaného odkoupit za obvyklou cenu. Pokud by nyní musela řešit zaplacení přiměřené náhrady na vypořádání z hypotečního úvěru, vedlo by to ke ztrátě výhodných úvěrových podmínek, zvýšenému úroku a značnému zatížení žalobkyně v situaci, kdy podle ní žalovaný nemá zájem o bezodkladné vypořádání, ale jen o zvýšení tlaku na žalobkyni, která nemá jinou možnost bydlení a jeho ztráta by vedla k prohloubení jejích psychických potíží a k vážnému zásahu do její životní stability. V uvedených skutečnostech spatřovala jak možnost její majetkové ztráty, tak ohrožení jejích oprávněných zájmů.

16. Odvolací soud však shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že skutečnosti uváděné žalobkyní důvodem pro odklad zrušení spoluvlastnictví nejsou, přičemž je nutné uvést, s ohledem na námitky žalobkyně, že úvahy prezentované soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku nepovažuje odvolací soud za nepřiměřené. Ani odvolací soud nedospěl k závěru, že by žalobkyní uváděné skutečnosti, tedy finanční zatížení související s péčí o společné nemovité věci, její investice do společných věcí, splácení hypotečního úvěru a nutnost přeúvěrování v souvislosti s případným vyplacením přiměřené náhrady za vypořádání, představovaly majetkovou ztrátu, již má Anonymizováno na mysli a které by mohlo být odkladem zrušení spoluvlastnictví zabráněno. Je nutné vzít v úvahu, že odklad zrušení spoluvlastnictví nemá sloužit k řešení vzájemných majetkových nároků mezi spoluvlastníky nebo k zajištění si výhodnějšího postavení oproti zbylým spoluvlastníkům při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vzájemné majetkové nároky budou naopak vyřešeny v řízení o zrušení o vypořádání spoluvlastnictví a v tomto případě také v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Odvolací soud nezpochybňuje, že žalobkyní uváděné skutečnosti může žalobkyně ve svém souhrnu vnímat jako tísnivé či ohrožující, nicméně v poměrech spoluvlastníků či v řízeních o vypořádání společného jmění manželů se objevují poměrně často a některé z nich jsou v situaci, kdy se spoluvlastníci či bývalí manželé nedohodnou na vypořádání jejich vztahu, s řešením uvedených sporů nedílně spjaty. Takovou okolností je i posuzování otázek spojených s uspokojováním potřeby bydlení některého ze spoluvlastníků a s jejich vazbou na nemovité věci, které jsou součástí vypořádání, nebo psychická zátěž s vypořádáním i soudním sporem jako takovým spojená. Je nutné mít na zřeteli, že postup podle Anonymizováno je výjimkou z pravidla, že se může spoluvlastník kdykoli domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a je tak třeba přistupovat k ní spíše restriktivně. I kdyby se však jednalo o námitky zásadní, jejich existence bez dalšího nemůže vést k vyhovění návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví, ale je třeba zohlednit také okolnost, nakolik lze po ostatních spoluvlastnících spravedlivě požadovat setrvání ve spoluvlastnictví, jakož i předpokládaný stav, který by nastal po zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, či který by naopak nastal, pokud by ke zrušení spoluvlastnictví nedošlo. Soud prvního stupně v této souvislosti správně připomněl, že předmětem tohoto řízení jsou pouze pozemky ve spoluvlastnictví účastníků, nikoli společný rodinný dům, takže argumentace ztrátou bydlení není přiléhavá, nicméně i kdyby tyto otázky odvolací soud posuzoval ve vzájemné souvislosti, jak se žalobkyně domáhala, nedospěl by k závěru o splnění podmínek pro odklad zrušení spoluvlastnictví. Nelze předjímat výsledek obou řízení a nelze tedy ani vyloučit, že jím nemusí být přikázání nemovitých věcí žalobkyni, ale ani žalovanému (soud není vázán návrhy účastníků a přikázání věci připadá do úvahy pouze při splnění několika podmínek), nicméně oběma účastníkům by se mělo dostat z vypořádání přiměřené náhrady, kterou mohou na zajištění svého bydlení použít. Na místě bylo vzít také v úvahu také skutečnost, že je to sice žalobkyně, kdo v současné době nese úvěrové zatížení vzniklé v souvislosti s pořízením nemovitých věcí, ale současně je také osobou, která společné nemovité věci výlučně užívá a žalovanému za to nic nehradí, a po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby za takových okolností byl omezen ve svém právu ve spoluvlastnickém vztahu nesetrvávat. Žalobkyně současně neuváděla žádnou výjimečnou okolnost, pro kterou by nemohla uspokojovat svou bytovou potřebu mimo společné nemovité věci, přičemž je třeba uvést, že takovou okolností není ani obecné tvrzení o zájmu některého z nezletilých dětí na stabilním výchovném zázemí. Okolností významnou pro odklad zrušení spoluvlastnictví není ani žalobkyní tvrzená snaha o získání finančních prostředků na vypořádání zrušeného spoluvlastnictví a její konstatování, že do dvou let by se její situace měla stabilizovat, neboť taková okolnost nebyla v řízení prokázána. Nakonec je třeba uvést, že odvolací soud nemíní bagatelizovat skutečnost, že žalobkyně spolupracuje při řešení své obtížné životní situace s organizacemi zabývajícími se poskytováním sociálních služeb a služeb pro osoby ohrožené domácím násilím, nicméně zvýšený zájem o zlepšení úrovně ochrany obětí tohoto násilí nemůže být automatickým předpokladem pro vyhovění návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví, pokud nejsou splněny další zákonem předpokládané podmínky. Nad rámec uvedeného je však třeba uvést, že pokud by okolnosti žalobkyní uváděné byly v řízení prokázány, mohou být při vypořádání zohledněny, a to i v řízení o vypořádání společného jmění manželů [§ 742 písm. g) o. z.].

17. S ohledem na vše shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, na jehož podrobné odůvodnění pro stručnost odkazuje.

18. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které vynaložil na zastoupení advokátem, jemuž náleží odměna za jeden úkon právní služby ve výši 2 300 Kč dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za účast na jednání odvolacího soudu dne datum, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za uvedený úkon právní služby, a částka 577,50 Kč odpovídající náhradě za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Celkem náklady žalovaného v odvolacím řízení činí 3 327,50 Kč.

19. Lhůta k plnění nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud důvody, místo plnění bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen tehdy, jestliže tento rozsudek závisel na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Účastník může podat dovolání do dvou měsíců, jdoucích ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozsudku, u Okresního soudu v Anonymizováno (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.). Dovolání nelze podat jen proti výrokům o nákladech řízení.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.