KSPL 64 Co 168/2026-54

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: ⟪LB:lb_002⟫ Jméno žalobkyně A., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: ⟪LB:lb_005⟫ Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení částky 19 356 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_007⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih z 20. 2. 2026, č. j. 21 C 3/202625

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba o částku 7 356 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 21. 5. 2025 do 3. 9. 2025, a ve výroku IV potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně přezkoumávaným rozsudkem žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 4. 9. 2025 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), „ve zbytku žalobu zamítl“ (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu Plzeň-jih doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 675,6 Kč k rukám její advokátky do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Rozhodl tím o žalobě ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota z 17. 4. 2025, na základě které právní předchůdce žalobkyně právnická osoba., IČ IČO, (dále také věřitel) žalované poskytl úvěr ve výši 12 000 Kč. Úroková sazba činila 36,5 % a RPSN byla ve výši 5 395,58 %. Žalovaná se zavázala splatit úvěr spolu s úrokem ve výši 360 Kč a poplatkem za úvěr ve výši 4 320 Kč do 30 dnů od jeho poskytnutí, tedy do 20. 5. 2025, a protože povinnost nesplnila ani na základě předžalobní výzvy z 27. 8. 2025, žalobkyně požadovala spolu s jistinou ve výši 12 000 Kč s úrokem z prodlení od 21. 5. 2025 do zaplacení, poplatkem ve výši 4 320 Kč a úrokem ve výši 360 Kč rovněž přiznání smluvní pokuty ve výši 2 676 Kč, tj. 0,1 % denně z jistiny úvěru od 21. 5. 2025 do 29. 12. 2025. Aktivní věcnou legitimaci žalobkyně prokazovala smlouvou o postoupení pohledávek z 20. 7. 2025, na jejímž základě věřitel postoupil pohledávku společnosti právnická osoba, IČ IČO, která ji následně smlouvou z 24. 7. 2025 postoupila žalobkyni.

2. Soud prvního stupně žalobní nárok posoudil podle § 2395 občanského zákoníku (o. z.) a § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že smlouva o úvěru je podle § 588 o. z. absolutně neplatná pro její zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 580 o. z. Přestože se jednalo o krátkodobou zápůjčku uzavřenou na 1 měsíc, na kterou nelze klást stejné nároky jako na půjčky dlouhodobějšího charakteru, musí i v jejím případě existovat nějaké limity. Odkázal na starší judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek z 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 či z 27. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005), kterou však lze použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., podle které se za nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, zpravidla považuje taková výše úroků, jež podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V závislosti na okolnostech konkrétního případu však nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. V předmětném případě, kdy RPSN činila 5 395,58 %, výše úroku podle něj jednoznačně vybočuje z mezí běžně poskytovaných úrokových sazeb, které u korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v dubnu 2025 činily v průměru 8,06 %. Posouzení neplatnosti smlouvy jen v části týkající se úroku podle § 576 o. z. podle něj nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že ujednání o úvěru nelze od jeho ostatního obsahu oddělit. Podmínkou uzavření smlouvy věřitelem byla skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku včetně poplatků, neboť bezpochyby neměl zájem poskytnout žalované úvěr bezúročný. Nárok žalobkyně z toho důvodu posoudil podle § 2991 o. z. a žalobkyni přiznal pouze částku 12 000 Kč odpovídající jistině, kterou žalovaná dosud nevrátila, a to spolu s úrokem z prodlení, který je v souladu s § 1970 o. z. Žalované byla ve výzvě žalobkyně z 14. 8. 2025, odeslané 27. 8. 2025, poskytnuta lhůta k plnění 7 dnů od doručení výzvy, proto úrok z prodlení náleží od 4. 9. 2025 do zaplacení. Ve zbývající blíže jím nevyjádřené části soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a zásady poměrného úspěchu účastníků a žalobkyni přiznal částku 675,6 Kč představující 24 % jejích účelně vynaložených nákladů, které zahrnují soudní poplatek ve výši 1 000 Kč a náklady právního zastoupení za 3 specifikované úkony právní služby po 100 podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT), 3 režijní paušály podle § 14b odst. 6 písm. a) AT a 21 % DPH ve výši 315 Kč. Žalobkyni uložil povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč podle položky 2 odst. 2 sazebníku poplatků, neboť elektronický platební rozkaz nebyl vydán.

4. Žalobkyně se proti výroku II rozsudku a nákladovému výroku IV včas odvolala. Namítla, že soud prvního stupně dovodil závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pouze z výše poplatku a úroku, který žalovaná měla ze zapůjčených peněz uhradit, s čímž ona nesouhlasí. Zdůraznila, že žalovaná obdržela částku 12 000 Kč a vrátit měla za 30 dní částku 16 680 Kč, a to včetně poplatku ve výši 4 320 Kč a úroku ve výši 360 Kč. Takové ujednání nelze považovat za výrazně znevýhodňující spotřebitele a rozporné s dobrými mravy. Je totiž třeba zohlednit, že její právní předchůdce poskytoval úvěry v relativně nízkých částkách do 15 000 Kč s krátkou dobou splatnosti do 1 měsíce (tzv. mikroúvěry), které slouží k překlenutí přechodného nedostatku finančních prostředků dlužníka. Poplatek za poskytnutí takového úvěru sloužil k pokrytí veškerých nákladů spojených s administrací, zejména nákladů na ověření úvěruschopnosti klienta, a současně musel podnikatelskému subjektu zajistit přiměřený zisk. Přiměřenost tohoto poplatku, který je svou povahou úrokem, tak nelze posuzovat podle úrokových sazeb, které jsou standardně vyžadovány u spotřebitelských úvěrů poskytovaných v řádově vyšších částkách a na podstatně delší dobu. Úrok byl navíc sjednán a také je požadován za konkrétní relativně krátké třicetidenní časové období a je vyjádřen pevnou částkou. V případě prodlení dlužníka s plněním tedy nenarůstal v čase, jako je tomu u bank. Podle jejího názoru je namístě žalobě zcela vyhovět. Jeho správnost potvrzuje rovněž konstantní judikatura Krajského soudu v Plzni, např. č. j. 25 Co 37/2020-59, 64 Co 333/2019-40, a 25 Co 397/2019-37. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud výrok II a IV rozsudku změnil a přiznal jí i zbývající část žalovaného nároku a náklady řízení před soudy obou stupňů, nebo aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila a zůstala stejně jako po celou dobu řízení nečinná.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v části napadené odvoláním podle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně a po nařízeném jednání, z něhož se žalobkyně omluvila, a po zohlednění důkazů vztahujících se k prověření úvěruschopnosti žalované dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Předně je třeba uvést, že odvolací soud ve shodě se žalobkyní nepovažuje smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaná získala 20. 4. 2025 na bankovní účet částku 12 000 Kč, kterou měla vrátit spolu s úrokem a poplatkem ve výši 4 680 Kč do 30 dní, za absolutně neplatnou, neboť nic rozporného s dobrými mravy na ní neshledává. Předmětem smluvního vztahu bylo poskytnutí tzv. mikroúvěru, čehož si žalovaná musela být vědoma. Úvěr jí byl poskytnut v relativně nižší částce 12 000 Kč a na krátkou dobu 1 měsíce a kromě smluvní pokuty nebyl ničím zajištěn. Pokud tedy žalovaná za poskytnutých 12 000 Kč měla věřiteli vrátit částku 16 680 Kč včetně jeho zisku, nelze to podle odvolacího soudu považovat za výrazně znevýhodňující spotřebitele, a tedy nemravné. Stejně tak výši smluvní pokuty 0,1 % denně, což byl jediný institut zajišťující pohledávku věřitele, není nesouladný s § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Z obsahu smlouvy rovněž neplyne, že by věřitel zneužil obtíží žalované k prosazení vlastních zájmů. Žalovaná byla v řízení nečinná a ke svým smluvním povinnostem se nehlásila. Odvolací soud proto nesdílí názor soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy z důvodu jejího zřejmého rozporu s dobrými mravy, čímž zároveň upřednostňuje výklad smlouvy, který v maximální možné míře respektuje vůli jejích účastníků, neboť jak věřitel, tak i žalovaná, měli zjevně v úmyslu dohodnout si podmínky poskytnutí úvěru.

8. Přes tento závěr odvolací soud v projednávaném případě, tedy na rozdíl od oněch jiných, na které žalobkyně v odvolání poukázala, nepovažuje nárok žalobkyně na další plnění nad rámec poskytnutých a dosud nesplacených peněžních prostředků za důvodný. Protože žalovaná smlouvu uzavřela jako spotřebitel, dopadá na práva a povinnosti smluvních stran i zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a v jeho § 86 uvedená povinnost věřitele dostatečným způsobem prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované se sankcí s tím spojenou v podobě absolutní neplatnosti smlouvy podle jeho § 87 odst. 1.

9. Na základě důkazů, které žalobkyně k tvrzení o prověření úvěruschopnosti předložila, odvolací soud dospěl k závěru, že věřitel své povinnosti nedostál. Žalovaná v době uzavření smlouvy pracovala jako operátor brigádně u firmy Aaquila Personalservice GmbH s měsíčním příjmem 26 351 Kč čistého, kromě toho měla blíže neozřejměný příjem z podnikatelské činnosti, žila ve čtyřčlenné domácnosti včetně 2 nezaopatřených členů v pronajatém bytě, příjem domácnosti byl 52 000 Kč a měsíční výdaje žalované zahrnující náklady na bydlení byly ve výši neuvěřitelných 12 000 Kč, ostatní náklady na telefon a internet pak činily 600 Kč, jak plyne z žádosti žalované o úvěr, resp. „Editace profilu klienta“. Z výpisu z běžného účtu žalované u Air Bank od 1. 3. do 30. 4. 2025 pak plyne, že hospodařila se zápornými zůstatkem, navíc její příjmy spočívaly v množství jiných půjček, které jí na účet v této době přišly. Dne 5. 3. 2025 obdržela od ThePay na účet částky 6 000 Kč a 8 000 Kč, 6. 3. částku 6 000 Kč, 10. 3. částku 9 670 Kč, dne 20. 3. obdržela od FlexiFin částku 23 000 Kč, od opět ThePay obdržela 24. 3. částka 3 000 Kč, 1. 4. částky 20 000 Kč a 5 000 Kč, 3. 4. částku 10 000 Kč, 11. 4. částky 20 000 Kč, 10 000 Kč a 9 670 Kč, 16. 4. částku 2 200 Kč. Dalších 80 000 Kč obdržela 23. 4. od CFIG Credit.

10. Z těchto důkazů rozhodně nelze dovodit žalobkyní prosazovaný názor, že věřitel prověřil řádně úvěruschopnost žalované, tedy že postupoval tak, aby získal skutečné a nikoli žalovanou předestřené informace, z nichž by si mohla udělat pravdivý obraz ohledně její finanční situace v době před poskytnutím úvěru. Poskytovatel úvěru přitom nemá vycházet jen z informací poskytnutých mu žadatelem o úvěr, ale má činit úkony k jejich ověření a získání informací, které po něm lze rozumně požadovat. V tomto případě věřitel pochybil, pokud se spokojil pouze s prohlášením žalované, přestože věděl minimálně z uvedeného jejího účtu, že si opakovaně bere úvěry od jiných nebankovních subjektů, takže její finanční situace zřejmě nebude dobrá. Při řádném přístupu by věřitel také musel přehodnotit žalovanou uvedené pravidelné měsíční výdaje, které zjevně nemohly odpovídat skutečnosti už jen ohledně výše nákladů na bydlení. Právní předchůdce žalobkyně však povinnosti, kterou mu zákon ukládá, nedostál, tedy rezignoval na seznámení se s měsíčními příjmy a výdaji žalované, a to zvlášť za situace, kdy mohl vědět, že žalovaná je opakovaná žadatelka o úvěry a že se tak dostává do tzv. dluhové spirály. Listinné důkazy tedy svědčí o tom, že v době uzavření smlouvy existovala důvodná pochybnost o možnostech žalované své závazky plnit, jak má na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Při řádném postupu v souladu se zákonem by předchůdce žalobkyně musel vyhodnotit předmětný úvěrový případ tak, že pro něj představuje takovou míru rizika a ohrožení, které nelze podstoupit.

11. Odvolací soud uzavírá, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto žalované podle jeho odst. 3 vznikla povinnost vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení. Pokud soud prvního stupně žalobu výrokem II „ve zbývající částce“ zamítl, odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil (ale při současné specifikaci, o jakou částku s příslušenstvím se jedná), třebaže z jiného než jím uvedeného důvodu, a to včetně správného akcesorického výroku IV.

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává u Nejvyššího soudu, prostřednictvím soudu prvního stupně, do 2 měsíců od jeho doručení.