KSULLI 29 Co 35/2026-123

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Bláhové a soudkyň JUDr. Petry Hankové a Mgr. Kateřiny Kupkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované A, narozená dne Datum narození žalované A bytem Adresa žalované B ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 49 653,93 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 16 C 22/2025-54 ze dne 8. 10. 2025

I. Řízení o odvolání žalované proti výroku I rozsudku okresního soudu se zastavuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 201,38 Kč a v požadavku na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 117,24 Kč zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

III. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení částky 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 84 838,45 Kč, úroku z úvěru ve výši 14,90 % ročně z částky 48 653,93 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 35 840,78 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení potvrzuje.

IV. Ve zbývající části výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 10 933,45 Kč a úrok z prodlení z částky 13 813,15 Kč ve výši 9 % ročně od 4. 3. 2020 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021, ve výši 10,75 % ročně od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, ve výši 14 % ročně od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2023, ve výši 13,75 % ročně od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024, ve výši 11,75 % ročně od 1. 7. 2024 do 31. 12. 2024, ve výši 11 % ročně odAnonymizováno1. 1. 2025 do 30. 6. 2025, ve výši 10,5 % ročně od 1. 7. 2025 do 30. 6. 2026 a dále od 1. 7. 2026 do zaplacení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 48 653,93 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), ve zbytku uplatněného nároku žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba. a žalovaná v postavení spotřebitelky uzavřely smlouvu o úvěru reg. č. hodnota, na jejímž základě se právnická osoba. zavázala poskytnout žalované 50 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úrokem 14,90 % ročně v 71 měsíčních splátkách po 1 064 Kč, splatných vždy do 16. dne kalendářního měsíce, první splátka byla splatná 16. 6. 2008. 50 000 Kč bylo žalované poskytnuto 2. 5. 2008 převodem na její bankovní účet. Dopisem z 15. 1. 2009 právnická osoba. vyzvala žalovanou k okamžitému splacení celé dlužné částky ve výši 52 817,45 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze 14. 12. 2015 postoupila právnická osoba. předmětnou pohledávku žalobkyni. Předžalobní upomínkou z 12. 10. 2024 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky v celkové výši 204 744,69 Kč s upozorněním na soudní vymáhání pohledávky. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že takto byla mezi právnická osoba. a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Jelikož právnická osoba. poskytla žalované úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná vystupovala v pozici spotřebitelky, zabýval se okresní soud platností smlouvy z hlediska požadavků na zkoumání úvěruschopnosti žalované. Smlouva byla sice uzavřena před tím, než zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, nabyl dne 1. 1. 2011 účinnosti, avšak podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je neplatný úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru (která sice nebyla v době uzavření smlouvy transponována do českého právního řádu, ale byla již závazná pro výklad národního práva), stanoví povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací. Tato povinnost je klíčová pro zajištění účinné ochrany spotřebitele. Žalobkyně však nedoložila, že by její právní předchůdkyně zkoumala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a okresní soud uzavřel, že smlouva o úvěru je z tohoto důvodu neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. Žalobkyně, které byla pohledávka postoupena smlouvou ze 14. 12. 2015 [§ 1879 odst. 1, § 1880 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)], má proto podle § 451 odst. 1 obč. zák. právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v dosud žalovanou nevrácené části jistiny 48 653,93 Kč. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že podle § 142 odst. 2 o. s. ř. by právo na náhradu nákladů řízení měla úspěšnější žalovaná, žádné jí však nevznikly.

2. Proti tomuto rozsudku okresního soudu, a to proti všem jeho výrokům, se odvolala žalobkyně. Podáním z 28. 11. 2025 vzala odvolání proti výroku I rozsudku okresního soudu zpět a setrvala na odvolání proti výrokům II a III. Žalobkyně nesouhlasí se závěry okresního soudu o neplatnosti smlouvy. Smlouva byla uzavřena 2. 5. 2008, tedy za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla do českého právního řádu zavedena až zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, Anonymizováno od 1. 1. 2011. Tato povinnost pro projednávanou věc neplyne ani ze směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, neboť směrnice (na rozdíl od nařízení) nejsou právními akty přímo použitelnými, a směrnice vstoupila v platnost až po uzavření smlouvy. Je tak dle žalobkyně bez významu, zda a jak původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalované. V rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 513/2010 ze dne 17. 1. 2012 a sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019 Nejvyšší soud potvrdil, že neprověření (nedostatečné prověření) solventnosti budoucího dlužníka nemá u úvěru poskytnutého v režimu zákona č. 321/2001 Sb. za následek neplatnost smlouvy. Žalobkyně má za to, že prokázala oprávněnost svých požadavků.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

4. Jelikož žalobkyně vzala odvolání v části směřující proti výroku I rozsudku okresního soudu žalobě co do částky 48 653,93 Kč vyhovujícímu zpět, odvolací soud odvolací řízení v této části zastavil podle § 207 odst. 2 o. s. ř.

5. Dále žalobkyně vzala žalobu v rozsahu požadavku na zaplacení částky 318,62 Kč - zahrnující 201,38 Kč na kapitalizovaném úroku z úvěru vyčísleném ke dni Jméno žalované B. 2020 a 117,24 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení vyčísleném ke dni Jméno žalované B. 2020 - zpět. Proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 201,38 Kč a v požadavku na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 117,24 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil podle § 222a odst. 1 o. s. ř.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně jemu předcházejícího řízení v rozsahu napadeném odvoláním žalobkyně (tj. v části výroku II žalobu zamítající co do poplatků 1 000 Kč, úroku z úvěru vyčísleného ke dni Jméno žalované B. 2020 ve výši 84 838,45 Kč, úroku z prodlení vyčísleného ke dni Jméno žalované B. 2020 ve výši 10 933,45 Kč, úroku z úvěru ve výši 14,90 % ročně z dlužné jistiny ve výši 48 653,93 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z jistiny a poplatků ve výši 49 653,93 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení), opětovně sdělil podstatný obsah smlouvy o úvěru reg. č. hodnota včetně úvěrových podmínek, interního účetního dokladu z datum, doplnil dokazování sdělením podstatného obsahu výzvy z 15. 1. 2009 včetně dodejky, historického výpisu z úvěrového účtu č. tel. číslo z datum, dvaceti výpisů Anonymizováno, a.s. z období od 13. 7. 2017 do Jméno žalované B. 20250 a sdělení insolvenčního oddělení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 21. 7. 2026, a odvolání žalobkyně shledal důvodným pouze částečně.

7. Pokud jde o skutková zjištění, vycházel odvolací soud z toho, co bylo zjištěno již okresním soudem, a dále z důkazů provedených při odvolacím jednání. Tak bylo okresním soudem ze smlouvy o úvěru a interního účetního dokladu zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba. a žalovaná uzavřely dne 2. 5. 2008 smlouvu o úvěru č. hodnota, v níž se banka zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 14,90 % ročně v 71 měsíčních splátkách po 1 064 Kč, splatných vždy do 16. dne kalendářního měsíce, první splátka byla splatná 16. 6. 2008. Ve smlouvě je uvedeno, že banka bude evidovat svoji pohledávku za žalovanou z této smlouvy pod číslem č. účtu jako „Anonymizováno“. Z interního účetního dokladu zjistil, že 50 000 Kč bylo žalované poskytnuto 2. 5. 2008 převodem na bankovní účet č. č. účtu (což je běžný účet žalované uvedený ve smlouvě o úvěru). Žalovaná však úvěr řádně nesplácela, poslední splátku zaplatila datum, jak zjistil odvolací soud z historického výpisu z úvěrového účtu čtu. č. tel. číslo. Banka proto dopisem z 15. 1. 2009 vyzvala žalovanou k zaplacení celé dlužné částky do 27. 1. 2009. Odvolací soud z předložené dodejky zjistil, že výzva byla žalované doručena datum, což žalovaná stvrdila svým podpisem.

8. Dále okresní soud ze smlouvy o postoupení pohledávek č. hodnota ze datum včetně jejího dodatku č. hodnota z datum a přílohy č. hodnota obsahujícího seznam postoupených pohledávek zjistil, že Anonymizováno, a.s. touto smlouvou postoupila žalobkyni své pohledávky, mj. předmětnou pohledávku za žalovanou evidovanou pod číslem č. účtu.

9. V právním hodnocení uvedených skutkových zjištění okresní soud správně uzavřel, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným založený smlouvou o úvěru z datum podléhá režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, subsidiárně též režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zároveň, a s ohledem na povahu účastníků, též režimu zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (viz přechodná ustanovení v § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

10. Dosavadními předpisy se však řídí i smlouva o postoupení pohledávek včetně jejího dodatku uzavřená mezi právnická osoba. jako postupitelkou a žalobkyní jako postupníkem 14. 12. 2015. Byť totiž byla uzavřena až po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb., vychází judikatura (viz např usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2478/2019 ze dne 30. 6. 2021) z toho, že se zřetelem ke znění § 3028 odst. 3 o. z. - při respektování principu zpětné neúčinnosti zákona č. 89/2012 Sb. v oblasti závazkových právních poměrů (vztahů) – se dosavadními předpisy řídí vznik, změna tak i zánik právních vztahů (poměrů), tzn. zejména otázka výkladu a platnosti právních úkonů, změn jejich subjektů či obsahu závazků. Smlouvou o postoupení pohledávky dochází toliko ke změně v osobě věřitele. To však nic nemění na správnosti závěru okresního soudu, že žalobkyně je v projednávané věci aktivně legitimovaná k uplatnění nároků z neplatné smlouvy o úvěru uzavřené s žalovanou, tedy mj. k uplatnění úroků z prodlení, neboť podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit jinému, a podle § 524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

11. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že žádný z uvedených předpisů výslovně neukládal povinnost věřiteli (bance) zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr, který je spotřebitelem. Otázkou, jak v tomto směru nahlížet na posuzování žádosti o úvěr před účinností zákona č. 145/2010 Sb. (který až s účinností od 1. 1. 2011 takovou povinnost upravil), se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení sp. zn. 33 Cdo 1030/2025 ze 22. 10. 2025 (konkrétně šlo o smlouvu o úvěru uzavřenou 25. 2. 2009) a uvedl, že podle ustálené soudní praxe (kterou konkrétně specifikuje) je posouzení reálné schopnosti úvěr splácet výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v zákoně výslovně zakotven či nikoli, že soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet. Pokud by k tomu nedošlo, bylo by možné úvěrovou smlouvu posoudit jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, přičemž otázku náležité péče při zkoumání úvěruschopnosti je vždy třeba hodnotit v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu. Shodný závěr vyslovil Nejvyšší soud též v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3188/2022 ze dne 14. 2. 202, a to s odkazem na závěry vyslovené již v jeho předchozím usnesení sp. zn. 20 Cdo 2897/2021 ze dne 13. 10. 2021 a v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. V posledně zmíněném nálezu (zejm. odst. 21) Ústavní soud uvedl, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou příp. zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Nejde podle Ústavního soudu o přísný ani nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v zákoně výslovně zakotven. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

12. Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že pro posouzení platnosti předmětné úvěrové smlouvy z 2. 5. 2008 je významné, zda právnická osoba. před jejím uzavřením zkoumala úvěruschopnost žalované (spotřebitelky). Bylo proto povinností žalobkyně uvést skutková tvrzení ohledně toho, zda a jakým způsobem byla úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy bankou zkoumána. Okresní soud tedy správně žalobkyni vyzval, aby tato tvrzení doplnila a označila k nim důkazy, a poučil ji, že neučiní-li tak, může to vést k jejímu neúspěchu v řízení. Žalobkyně reagovala obecným sdělením, že nebylo povinností její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalované zkoumat, ale že tak učinila tehdy obvyklým způsobem na základě informací získaných od žalované při zpracování žádosti o úvěr, kdy žalovaná byla dotazována na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Avšak toto tvrzení žalobkyně je zcela neurčité a nedostatečné, neboť neuvedla, jaké konkrétní skutečnosti a na základě jakých konkrétních podkladů její právní předchůdkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované zjistila, zda a jak údaje sdělené žalovanou ověřovala, z jakých podkladů vycházela a co z nich vyvodila, a neoznačila k tomu důkazy. Okresní soud však pochybil v tom, že toto poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a následcích jejich nesplnění neposkytl žalobkyni při jednání dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. To napravil odvolací soud při odvolacím jednání, kdy jí toto poučení poskytl, avšak žalobkyně v uvedeném směru svá tvrzení nedoplnila ani neoznačila důkazy. Žalobkyně tak nesplnila v tomto svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní, což je třeba jí klást k tíži (§ 120 odst. 1 o. s. ř.).

13. Odvolací soud tak stejně jako soud okresní vychází z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované nezkoumala. Zcela rezignovala na naplnění obecného principu, podle kterého je povinností věřitele (banky) před poskytnutím úvěru žadateli o úvěr, který je spotřebitelem, řádně na základě dostatečných podkladů zkoumat a posoudit, zda žadatel o úvěr bude schopen úvěr, bude-li mu poskytnut, řádně splácet. Neměla v tomto směru o poměrech žalované jakékoliv informace. Z historického výpisu z úvěrového účtu (a z tvrzení samotné žalobkyně) přitom vyplývá, že žalovaná zaplatila toliko tři splátky podle smlouvy a následně již nebyla schopna splácet. K dalším platbám na úvěr došlo až v insolvenčním řízení vedeném proti žalované a jejímu manželovi jméno FO jako dlužníkům v období let 2017 až 2020, jak je dále uvedeno. Přihlédnout lze též k samotnému obsahu úvěrové smlouvy. Byť sjednaný úrok z úvěru 14,90 % ročně s roční procentní sazbou nákladů ve výši 15,97 % (zjištěné odvolacím soudem ze smlouvy o úvěru) se svou výší nevymykají běžně bankami poskytovaným spotřebitelským úvěrům a úvěr byl poskytnut bez zajištění, byla v úvěrových podmínkách, které jsou podle čl. 1.1.2. smlouvy její nedílnou součástí, sjednána rozhodčí doložka, podle níž měly být majetkové spory ze smlouvy rozhodovány rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodů ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení, a.s. podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení této společnosti. Je tak zřejmé, že rozhodčí doložka měla věřiteli (bance) postup při vymáhání příp. dluhu žalované výrazně zjednodušit. Přehlédnout nelze ani následný postup banky, která s podáním žaloby otálela a následně pohledávku postoupila žalobkyni, která ji uplatnila u soudu žalobou až 10. 10. 2024, v důsledku čehož příslušenství pohledávky narostlo.

14. S ohledem na shora uvedené okolnosti je zcela správný závěr okresního soudu, že předmětná úvěrové smlouva z 2. 5. 2008 je pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. neplatná. Okresní soud v této situaci správně aplikoval ustanovení o bezdůvodném obohacení.

15. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat.

16. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný (mj.) plněním z neplatné smlouvy.

17. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

18. Okresní soud tedy v projednávané věci správně uzavřel, že je-li smlouva o úvěru neplatná, je neplatné i v ní obsažené ujednání o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni sjednaný úrok z úvěru a poplatky. Z neplatné smlouvy žalobkyni nárok na zaplacení poplatků 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 84 838,45 Kč a úroku z úvěru ve výši 14,90 % ročně z částky 48 653,93 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení neplyne, a takový nárok nelze dovodit ani z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1, § 457 obč. zák. Okresní soud tedy správně žalobu ohledně těchto požadavků zamítl.

19. Dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 10 933,45 Kč vyčíslený ke dni poslední platby Jméno žalované B. 2020 a zákonný úrok z prodlení z částky 49 653,93 Kč (tj. ze součtu tvrzené jistiny 48 653,93 Kč a poplatků 1 000 Kč) od 4. 3. 2020 do zaplacení.

20. Podle § 563 obč. zák. není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

21. Podle § 517 odst. 1 věty prvé obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí právní předpis.

22. Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, (na rozdíl od zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) neupravuje speciálně splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého ze smlouvy o úvěru neplatné z důvodu rozporu s dobrými mravy založeného tím, že poskytovatel úvěru nezkoumal úvěruschopnost žadatele o úvěr. Uplatní se proto úprava postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak je upraveno obecným ustanovením § 457 obč. zák., přičemž splatnost tohoto závazku je vázána na výzvu věřitele ve smyslu § 563 obč. zák.

23. Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že pro posouzení nároku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení je podstatné, zda a kdy se stala povinnost žalované vrátit žalobkyni jistinu úvěru ve výši 50 000 Kč, kterou od ní na základě neplatné smlouvy dne 2. 5. 2008 obdržela (tedy zda a kdy jí žalobkyně k vrácení jistiny vyzvala), a zda a po jakou dobu byla žalovaná s plněním této povinnosti v prodlení [tedy a contrario jaké konkrétní částky a kdy žalovaná (popř. za ni jiná osoba) žalobkyni na úhradu tohoto závazku zaplatila]. Je třeba dodat, že výrok I rozsudku okresního soudu ukládající žalované povinnost zaplatit žalobkyni 48 653,93 Kč není předmětem přezkumu v tomto odvolacím řízení, neboť žalobkyně vzala odvolání proti tomuto výroku zpět a žalovaná se proti němu neodvolala, a tudíž je již v právní moci (§ 159 o. s. ř.). Odvolací soud je však oprávněn jako předběžnou otázku posoudit, zda a kdy nastalo a po jakou dobu trvalo prodlení žalované s plněním povinnosti vrátit žalobkyni finanční prostředky, které od ní na základě neplatné úvěrové smlouvy obdržela.

24. Z výzvy k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky z 15. 1. 2009 a k ní předložené dodejky odvolací soud zjistil, že žalobkyně takto vyzvala žalovanou k splacení celé úvěrové pohledávky (dle výzvy ve výši 52 817,45 Kč) do 27. 1. 2009 a tato výzva byla žalované doručena prostřednictvím pošty dne 17. 1. 2009, což žalovaná stvrdila podpisem na dodejce. Povinnost žalované vrátit žalobkyni jistinu 50 000 Kč se tak stala splatnou 27. 1. 2009 (§ 563 obč. zák.).

25. Žalovaná zůstala v řízení nečinná a přes výzvu odvolacího soudu netvrdí, zda, kdy a jaké konkrétní částky žalobkyni na úhradu předmětného dluhu zaplatila. Odvolací soud proto v tomto vychází z tvrzení žalobkyně a z jí předložených dokladů o platbách. Žalobkyně potvrdila, že žalovaná na úhradu pohledávky zaplatila celkem 3 481,72 Kč – dne 16. 6. 2008 289,72 Kč a tři splátky po 1 046 Kč ve dnech 16. 6. 2008, 16. 7. 2008 a 16. 8. 2008. Jelikož takto žalovaná plnila před tím, než se její povinnost vrátit žalobkyni 50 000 Kč poskytnutých jí na základě neplatné smlouvy stala dne 27. 1. 2009 splatnou, je třeba je započítat na jistinu pohledávky. Ke dni splatnosti 27. 1. 2009 tak žalovaná dlužila 46 518,28 Kč (50 000 Kč - 3 481,72 Kč = 46 518,28 Kč). Od 28. 1. 2009 až do 13. 7. 2017 tedy byla žalovaná v prodlení se zaplacením částky 46 518,28 Kč.

26. Odvolací soud ze sdělení insolvenčního oddělení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 21. 7. 2026 zjistil, že vůči žalované a jejímu manželovi jméno FO bylo vedeno insolvenční řízení pod sp. zn. KSLB spisová značka, schválené oddlužení bylo usnesením ze dne 24. 1. 2020 zrušeno a řízení bylo zastaveno, takže nebylo rozhodováno o osvobození dlužníků od placení pohledávek podle § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon; dále jen „ins. z.“). Žalobkyně do insolvenčního řízení přihlásila tři pohledávky celkem ve výši 429 639,50 Kč, mj. právě pohledávku ze smlouvy o úvěru č. hodnota z 2. 5. 2008 ve výši 239 079,65 Kč, přičemž míra uspokojení nezajištěných věřitelů činila 13,59 %. To odpovídá tvrzení žalobkyně, že v období od 13. 7. 2017 do Jméno žalované B. 2020 bylo celkem dvaceti platbami na předmětnou pohledávku uhrazeno 32 705,13 Kč, a to těmito platbami (jak odvolací soud zjistil z dokladů o platbách Anonymizováno na č. l. 78-87): 13. 7. 2017 956,05 Kč, 4. 10. 2017 1 084,22 Kč, 30. 10. 2017 694,71 Kč, 27. 11. 2017 2 226,38 Kč, 27. 12. 2017 939,23 Kč, 23. 1. 2018 2 253,65 Kč, 28. 2. 2018 2 615,44 Kč, 26. 3. 2018 1 506,45 Kč, 2. 5. 2018 2 472,72 Kč, 17. 5. 2018 2 709,06 Kč, 31. 7. 2018 1 805,74 Kč, 13. 8. 2018 2 020,04 Kč, 20. 9. 2018 1 723,70 Kč, 26. 11. 2018 2 200,71 Kč, 4. 1. 2019 1 778,24 Kč, 31. 1. 2019 1 710,98 Kč, 6. 3. 2019 821,06 Kč, 17. 6. 2019 1 488,95 Kč, 22. 7. 2019 1 485,09 Kč a Jméno žalované B. 2020 212,71 Kč. Tyto platby je podle § 165 odst. 4 ins. z. třeba započíst na jistinu pohledávky (a nikoliv na její příslušenství), a proto v rozsahu 32 705,13 Kč dluh žalované zanikl splněním podle § 559 odst. 1 obč. zák., a to vždy ke dni zaplacení jednotlivých plateb z insolvenčního řízení. Od 4. 3. 2020 je tak žalovaná v prodlení již jen se zaplacením částky 13 813,15 Kč (46 518,28 Kč - 32 705,13 Kč = 13 813,15 Kč).

27. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení 28. 1. 2009, je třeba výši zákonného úroku z prodlení posuzovat podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. účinném k tomuto dni. Podle jeho § 1 výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Žalobkyně má tudíž podle § 517 odst. 2 obč. zák. právo na zaplacení úroku z prodlení z částky 46 518,28 Kč ve výši 9,25 % ročně od 28. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 13. 7. 2017. Dále (s ohledem na shora uvedená částečná plnění z insolvenčního řízení) ve výši 7,05 % ročně z částky 45 562,23 Kč od 14. 7. 2017 do 4. 10. 2017, ve výši 7,05 % ročně z částky 44 478,01 Kč od 5. 10. 2017 do 30. 10. 2017, ve výši 7,05 % ročně z částky 43 738,30 Kč od 31. 10. 2017 do 27. 11. 2017, ve výši 7,05 % ročně z částky 41 556,92 Kč od 28. 11. 2017 do 27. 12. 2017, ve výši 7,05 % ročně z částky 40 617,69 Kč od 28. 12. 2017 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5 % ročně z částky 40 617,69 Kč od 1. 1. 2018 do 23. 1. 2018, ve výši 7,5 % ročně z částky 38 364,04 Kč od 24. 1. 2018 do 28. 2. 2018, ve výši 7,5 % ročně z částky 35 748,60 Kč od 1. 3. 2018 do 26. 3. 2018, ve výši 7,5 % ročně z částky 34 242,15 Kč od 27. 3. 2018 do 2. 5. 2018, ve výši 7,5 % ročně z částky 31 769,43 Kč od 3. 5. 2018 do 17. 5. 2018, ve výši 7,5 % ročně z částky 29 060,37 Kč od 18. 5. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8 % ročně z částky 29 060,37 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 7. 2018, ve výši 8 % ročně z částky 27 254,63 Kč od 1. 8. 2018 do 13. 8. 2018, ve výši 8 % ročně z částky 25 234,59 Kč od 14. 8. 2018 do 20. 9. 2018, ve výši 8 % ročně z částky 23 510,89 Kč od 21. 9. 2018 do 26. 11. 2018, ve výši 8 % ročně z částky 21 310,18 Kč od 27. 11. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,75 % ročně z částky 21 310,18 Kč od 1. 1. 2019 do 4. 1. 2019, ve výši 8,75 % ročně z částky 19 531,94 Kč od 5. 1. 2019 do 31. 1. 2019, ve výši 8,75 % ročně z částky 17 820,96 Kč od 1. 2. 2019 do 6. 3. 2019, ve výši 8,75 % ročně z částky 16 999,90 Kč od 7. 3. 2019 do 17. 6. 2019, ve výši 8,75 % ročně z částky 15 510,95 Kč od 18. 6. 2019 do 30. 6. 2019, ve výši 9 % ročně z částky 15 510,95 Kč od 1. 7. 2019 do 22. 7. 2019, ve výši 9 % ročně z částky 14 025,86 Kč od 23. 7. 2019 do Jméno žalované B. 2020. Kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 28. 1. 2009 do Jméno žalované B. 2020 (jak je shora uvedený) tak činí 34 851,13 Kč. Z uvedeného tedy vyplývá, že požaduje-li žalobkyně na kapitalizovaném úroku z prodlení za dobu od počátku prodlení do Jméno žalované B. 2020 částku 10 933,45 Kč, je tento její požadavek důvodný. Zbývá dodat, že podle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud nemůže překročit návrh žalobkyně a přisoudit jí na kapitalizovaném úroku z prodlení více, než čeho se domáhá.

28. Dále má žalobkyně právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 13 813,15 Kč, a to ve výši 9 % ročně od 4. 3. 2020 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021, ve výši 10,75 % ročně od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, ve výši 14 % ročně od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2023, ve výši 13,75 % ročně od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024, ve výši 11,75 % ročně od 1. 7. 2024 do 31. 12. 2024, ve výši 11 % ročně od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025, ve výši 10,5 % ročně od 1. 7. 2025 do 30. 6. 2026 a dále od. 1. 7. 2026 do zaplacení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů.

29. Oproti tomu správně okresní soud zamítl jako nedůvodný požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky (dalších) 35 840,78 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, neboť v tomto rozsahu povinnost žalované vrátit žalobkyni finanční prostředky, které od ní na základě neplatné smlouvy obdržela (§ 457 obč. zák.), zanikla splněním podle § 559 odst. 1 obč. zák. ještě před dnem 4. 3. 2020 (jak bylo shora již uvedeno), a tedy od 4. 3. 2020 již žalovaná v prodlení se zaplacením této částky nebyla (§ 517 odst. 2 obč. zák.).

30. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil v části výroku II zamítající požadavek žalobkyně na zaplacení částky 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 84 838,45 Kč, úroku z úvěru ve výši 14,90 % ročně z částky 48 653,93 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 35 840,78 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení. A ve zbývající části výroku II jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 10 933,45 Kč a úrok z prodlení z částky 13 813,15 Kč ve výši 9 % ročně od 4. 3. 2020 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021, ve výši 10,75 % ročně od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, ve výši 14 % ročně od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2023, ve výši 13,75 % ročně od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024, ve výši 11,75 % ročně od 1. 7. 2024 do 31. 12. 2024, ve výši 11 % ročně od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025, ve výši 10,5 % ročně od 1. 7. 2025 do 30. 6. 2026 a dále od. 1. 7. 2026 do zaplacení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

31. Jelikož odvolací soud rozsudek okresního soudu částečně změnil, rozhodl znovu o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převažující procesní úspěch měla v řízení před soudy obou stupňů žalovaná (v rozsahu zamítnutých požadavků a v rozsahu, v jakém bylo řízení zastaveno v důsledku částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní, aniž by žalovaná po podání žaloby v tomto rozsahu její nárok uspokojila; v odvolacím řízení pak je procesním úspěchem žalované i to, že bylo částečně zastaveno, neboť částečné zastavení procesně zavinila žalobkyně zpětvzetím odvolání), měla by podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. tudíž žalovaná vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, žádné však nevynaložila. Tomu odpovídá výrok o nákladech řízení.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Lze proti němu podat do dvou měsíců od jeho doručení dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky u Okresního soudu v Liberci. Dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel musí být až na výjimky stanovené v § 241 o. s. ř. zastoupen advokátem.