KSULLI 29 Co 79/2026-56

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Bláhové a soudkyň JUDr. Petry Hankové a JUDr. Petry Kořínkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 76 500 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 15 C 292/2025-27 ze dne 5. 1. 2026

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 45 000 Kč od 28. 1. 2024 do 13. 2. 2026 a úroku z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 45 000 Kč od 14. 2. 2026 do zaplacení potvrzuje.

II. V části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 45 000 Kč od 14. 2. 2026 do zaplacení se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 45 000 Kč od 14. 2. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 45 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II žalobu zamítl v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 31 500 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 7 006,25 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 581,13 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 45 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 45 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení. Výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba a žalovaný v postavení spotřebitele uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 45 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s částkou 32 931 Kč sestávající z úroku ve výši 23 592 Kč, poplatku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 839 Kč. Dále se dle smlouvy zavázal uhradit pojistné ve výši 1 908 Kč za doplňkové pojištění. Celkovou dlužnou částku ve výši 79 839 Kč se zavázal uhradit ve 12 měsíčních splátkách po 6 654 Kč splatných vždy ke každému 5. dni příslušného kalendářního měsíce. Úrok by byl sjednán ve výši 86 % ročně za celou dobu trvání smlouvy. Žalovaný na úvěr ničeho neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 postoupila společnost právnická osoba předmětnou pohledávku žalobkyni, oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému zasláno dne 27. 2. 2025. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 94 000,50 Kč, a to nejpozději do 1. 5. 2025. Okresní soud se zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí shora uvedeného spotřebitelského úvěru s odbornou péčí posuzovala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. K prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr žalobkyně nepředložila žádné důkazy, její právní předchůdkyně spoléhala pouze na údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), a proto je smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú. Žalobkyni tak přiznal pouze právo na vrácení jistiny ve výši 45 000 Kč. Ve zbývající části žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovaný byl ve věci převážně úspěšný, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly.

2. Proti tomuto rozsudku, a to jen proti části výroku II zamítající žalobu v požadavku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 45 000 Kč od 13. 3. 2025 do zaplacení, se odvolala žalobkyně a navrhla, aby byl rozsudek v napadené části změněn tak, že žalobě bude v uvedeném rozsahu vyhověno. Nenapadá závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy. Má však za to, že nárok na úroky z prodlení vyplývá z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale již před podanou žalobou, a to na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech a schopnostech jistinu vrátit nese žalovaný (k tomu žalobkyně odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 167/96 a sp. zn. IV. ÚS 14/17 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka).

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a jemu předcházející řízení, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), a to v rozsahu napadeném odvoláním žalobkyně, tj. pouze v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 45 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a v závislém výroku III o nákladech řízení, a odvolání žalobkyně shledal důvodným pouze částečně.

5. Dle výpisu z Centrální evidence obyvatel je žalovaný státním příslušníkem Slovenské republiky. Pro mezinárodní příslušnost je rozhodné, zda má žalovaný bydliště na území České republiky, nikoli jeho státní příslušnost (čl. 4 odst. 1 a čl. 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních). Žalovaný má bydliště na adrese adresa, kde má evidován od 12. 9. 2012 trvalý pobyt. Mezinárodní příslušnost českých soudů pro projednání a rozhodnutí této věci je proto dána.

6. Pokud jde o skutková zjištění, vycházel odvolací soud z toho, co bylo na základě řádně provedených a v souladu s pravidly danými v § 132 a násl. o. s. ř. vyhodnocených důkazů objasněno již okresním soudem. Tak má odvolací soud za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba jako věřitelka a žalovaný jako dlužník v postavení spotřebitele uzavřeli dne 13. 1. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit jí poskytnuté finanční prostředky spolu s částku 32 931 Kč zahrnující úrok ve výši 23 592 Kč, poplatek za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatek za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 839 Kč. Dále se ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni pojistné ve výši 1 908 Kč za doplňkové pojištění. Celkovou částku ve výší 79 839 Kč se žalovaný zavázal splatit formou 12 měsíčních splátek ve výši 6 654 Kč splatných vždy k 5. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 5. kalendářním dnem po uzavření smlouvy, přičemž výše poslední dvanácté měsíční splátky činila 6 645 Kč. Z tabulky umoření vyplývá, že na předmětný úvěr žalovaný ničeho neuhradil. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z datum a ze seznamu postoupených pohledávek zjistil, že právnická osoba postoupila žalobkyni pohledávku za žalovaným, přičemž oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému zasláno dne 27. 2. 2025.

7. V právním hodnocením uvedených skutkových zjištění okresní soud správně uzavřel, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným založený smlouvou o spotřebitelském úvěru podléhá režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zároveň, s ohledem na povahu účastníků, režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který ve vztahu k občanskému zákoníku představuje normu speciální.

8. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Ze strany poskytovatele úvěru je nezbytné zkoumat důkladně nejen příjmovou složku žadatele o úvěr, tj. existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání, výši průměrné mzdy apod., ale i složku výdajovou, tj. náklady na bydlení, dopravu, běžné výdaje, závazky či dokonce případné exekuční či insolvenční řízení žadatele. Poskytovatel úvěru má tedy na základě zhodnocení příjmů a výdajů žadatele povinnost s odbornou péčí posoudit, zda žadatel (dlužník) nebude mít zjevný problém úvěr splácet, přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá pouze na údaje o schopnosti dlužníka úvěr splácet.

9. Podle § 87 věty prvé a třetí z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 87 odst. 3 z. s. ú. změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. S ohledem na objasněné okolnosti uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne datum shledává odvolací soud správným závěr okresního soudu, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně právnická osoba zjišťovala a ověřovala výši příjmů a výdajů žalovaného před uzavřením smlouvy. K majetkové situaci žalovaného žalobkyně nepředložila žádný důkaz. Není tak možné učinit závěr o příjmech a výdajích žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zcela rezignovala na zjištění, zda je žalovaný schopen poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Spoléhala se pouze na údaje v žádosti o spotřebitelský úvěr, v níž žalovaný uvedl, že žije s rodiči, je ženatý, má základní vzdělání, jeho pravidelný měsíční příjem činí 19 832 Kč a jeho pravidelné měsíční výdaje činí odhadem 4 000 Kč. V žádosti je sice uvedeno, že čistý měsíční příjem byl ověřen z pracovní smlouvy do datum a výplatních pásek za listopad a prosinec 2022, avšak žalobkyně k prokázání této skutečnosti žádné listiny nedoložila. Takové zkoumání schopnosti žalovaného splácet poskytnuté finanční prostředky je ve smyslu § 86 z. s. ú. zcela nedostatečné.

12. Je proto správný závěr okresního soudu, že právnická osoba nepostupovala s náležitou odbornou péčí dle § 86 odst. 1 z. s. ú., a proto je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne datum č. hodnota neplatná podle § 87 odst. 1 věty prvé z. s. ú.

13. Jedná se o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 588 o. z.), neboť ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. nechrání pouze spotřebitele, na jehož ochranu je citované ustanovení určeno, ale zprostředkovaně i další subjekty. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, požadavky na prověření úvěruschopnosti chrání zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Porušení povinnosti poskytovatele zkoumat schopnost dlužníka poskytnuté prostředky vrátit odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného (spotřebitele). Aktuální úprava § 87 odst. 1 z. s. ú. reaguje na rozsudek Soudního dvora EU ve věci OPR Finance zn. C-679/18, který judikoval, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022), je v rozporu s články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru s tím, že uvedené články „musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu“.

14. Tato neplatnost, jak vyplývá ze závěrů Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, nese s sebou žalovanému dle § 87 odst. 2 věty třetí z. s. ú. povinnost vrátit (pouze) peníze jemu na základě této neplatné smlouvy poskytnuté. To, že žalovaný má peníze vrátit „v době přiměřené“ jeho možnostem, odlišuje postavení žalovaného jako úvěrovaného spotřebitele od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak je upraveno obecným ustanovením § 2993 o. z. Povinnost žalovaného, respektive splatnost jeho závazku tak není vázána na výzvu věřitele ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. (jak se mylně domnívá žalobkyně), nýbrž musí být určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Dokud zde není takového určení, nelze dovozovat prodlení žalovaného jako dlužníka (§ 1968 o. z.), a nelze tudíž žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.).

15. Pro úplnost odvolací soud dodává, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, na něž žalobkyně v odvolání odkazuje, řeší otázku břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně možnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu, nikoli otázku splatnosti a okamžiku vzniku prodlení, a nelze z něj dovodit závěr, že by se žalovaný dostal do prodlení již marným uplynutím lhůty stanovené ve výzvě žalobkyně.

16. V projednávané věci přitom účastníci netvrdí, že by taková dohoda o splatnosti byla uzavřena, a nic takového nevyplývá ani z obsahu spisu a dosud provedených důkazů. Z již zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 plyne, že k určení „přiměřené doby“ soudem může dojít na návrh některého z účastníků nejen v samostatném řízení o žalobě „na určení doby plnění“, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru příp. vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Ve druhém z případů proto lze určení doby nahlížet jako sui generis určení lhůty k plnění.

17. Ve shodě se shora uvedeným okresní soud postupoval, když výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni nesplacenou jistinu ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Tím byla splatnost povinnosti žalovaného (poprvé) soudem určena. Z doručenek ve spise vyplývá, že rozsudek okresního soudu byl zástupci žalobkyně doručen dne 9. 1. 2026 a žalovanému dne 23. 1. 2026 (§ 49 odst. 4 o. s. ř.). Jelikož žalovaný proti rozsudku odvolání nepodal a odvolání žalobkyně nesměřuje proti výroku I, nabyl rozsudek okresního soudu ve výroku I dne 10. 2. 2026 právní moci a je jím tak vázán i odvolací soud v tomto odvolacím řízení (§ 159, § 159a odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud tedy vychází z toho, že podle § 87 z. s. ú. je žalovaný povinen vrátit žalobkyni jistinu, a tato povinnost se stala splatnou až dne 13. 2. 2026.

18. Z uvedeného tedy vyplývá, že okresní soud správně vycházel z toho, že ke dni jeho rozhodnutí (5. 1. 2026) nebyla uvedená povinnost ještě splatnou, proto žalovaný nemohl být v prodlení s jejím plněním (§ 1968 o. z.), a proto požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 45 000 Kč od 28. 1. 2024 do zaplacení správně zamítl. Pro rozsudek odvolacího soudu je však rozhodující stav v době jeho vyhlášení 25. 6. 2026 (§ 154 odst. 1, § 211 o. s. ř.), a proto odvolací soud přihlíží k tomu, že v průběhu odvolacího řízení se uvedená povinnost žalovaného stala dne 13. 2. 2026 splatnou (jde o přípustnou novou skutečnost podle § 205a písm. f/ o. s. ř.). Žalobkyně přitom tvrdí, že jí žalovaný po vydání napadeného rozsudku ničeho nezaplatil. Ani žalovaný (přestože k tomu byl odvolacím soudem vyzván) netvrdí, že by tomu tak bylo (netvrdí, že by uvedenou povinnost splnil ani že by jiným způsobem zanikla). Proto odvolací soud uzavírá, že od 14. 2. 2026 je žalovaný v prodlení s plněním uvedené povinnosti, a proto má žalobkyně vůči němu podle § 1970 o. z. právo na zaplacení úroku z prodlení.

19. Výše úroku z prodlení podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Jelikož k prvému dni prvého pololetí 2026 (v němž dne 14. 2. 2026 došlo k prodlení žalovaného) repo sazba stanovená Česko národní bankou činila 3,5 %, má žalobkyně právo na zaplacení úroku z prodlení z částky 45 000 Kč od 14. 2. 2026 do zaplacení ve výši 11,5 % (tj. ve výši repo sazby 3,5 % zvýšené o 8 procentních bodů). Požaduje-li však žalobkyně z částky 45 000 Kč za období od 14. 2. 2026 do zaplacení úrok z prodlení o 3,25 % vyšší, není tento její požadavek důvodný, a tedy ohledně něj byla žaloba správně zamítnuta.

20. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud rozsudek okresního soudu v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 45 000 Kč od 28. 1. 2024 do 13. 2. 2026 a úroku z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 45 000 Kč od 14. 2. 2026 do zaplacení jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř., a v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 45 000 Kč od 14. 2. 2026 do zaplacení ho podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 45 000 Kč od 14. 2. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

21. Ve zbývající části výroku II a ve výroku I nebyl rozsudek okresního soudu odvoláním napaden, proto v tomto rozsahu zůstal nedotčen a již nabyl právní moci (§ 159 o. s. ř.).

22. Jelikož odvolací soud rozsudek okresního soudu částečně změnil, rozhodl nově o nákladech řízení u okresního soudu a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, 2 o. s. ř.). Pro posouzení otázky, zda a který z účastníků má v projednávané věci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, je podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodující míra jejich úspěchu ve věci samé, kterou je však třeba posuzovat s ohledem na celý předmět řízení včetně příslušenství. Žalobkyně tak měla úspěch co do jí přisouzené částky 45 000 Kč. Oproti tomu žalovaný byl v řízení úspěšný co do zamítnutého požadavku žalobkyně na zaplacení částky 31 500 Kč, úroku ve výši 7 006,25 Kč, úroku ve výši 7 581,13 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 45 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, který ke dni 5. 1. 2026 činí 6 237,43 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 45 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, který ke dni 5. 1. 2026 činí 6 237,43 Kč. Součet uvedených částek je 58 562,24 Kč. Z toho je zřejmé, že v řízení u okresního soudu byl procesně úspěšnější žalovaný. Stejně je tomu tak v odvolacím řízení, neboť jeho předmětem byl toliko požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 45 000 Kč od 13. 3. 2025 do zaplacení, z čehož žalobkyně měla úspěch pouze co do úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 45 000 Kč za období od 14. 2. 2026 do zaplacení. Proto by žalovaný měl podle § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu poměrné části nákladů řízení před soudy obou stupňů, avšak žádné náklady nevynaložil. Proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Lze proti němu podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Liberci, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel musí být již pro sepis dovolání zastoupen advokátem, pokud není fyzickou osobou, která má právnické vzdělání, nebo právnickou osobou, za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním.