MSPH 23 Co 141/2026-118

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a Mgr. Andrey Grycové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 39 306 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. dubna 2026, č. j. 34 C 216/2025-97,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 1 350 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Rozsudkem ze dne 8. 4. 2026 soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 39 306 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 16.7.2025 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 950 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 39 306 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy (bolestné) za pracovní úraz ze dne 22. 6. 2023 spočívající v akutní stresové reakci. Ta byla vyvolána jednáním s nadřízeným, jméno FO, vedoucím vozovny adresa, při projednání dalšího pracovního režimu žalobkyně a nařízením čerpání dovolené v době od 11. 7. 2023 do 28. 7. 2023, které podle žalobkyně fakticky ohrožovalo již dříve schválenou a zaplacenou dovolenou v době od 7. 8. 2023 do 18. 8. 2023.

3. Žalovaná namítala, že se o pracovní úraz nejednalo, jelikož nedošlo k žádnému nestandardnímu či násilnému působení zevních vlivů vybočujících z běžných pracovních podmínek, nýbrž pouze k běžné pracovní situaci, kdy bylo rozhodováno o čerpání dovolené. Zdůraznila též, že postup nadřízeného byl v souladu se zákoníkem práce, že žalobkyně nesdělila relevantní důvody svého nesouhlasu a že k řešení situace došlo bezprostředně následující den.

4. Po vymezení dalších žalobních tvrzení a obranných tvrzení žalované soud prvního stupně uvedl, jaké skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné, a jaká skutková zjištění učinil z provedených důkazů, zejména z listinných důkazů, záznamu telefonního hovoru žalobkyně s jméno FO, výslechu svědků a účastnické výpovědi žalobkyně. Soud prvního stupně učinil závěr o skutkovém stavu věci, který v bodu 33 odůvodnění rozsudku shrnul takto: Žalobkyně se dne 22. 6. 2023 v dopoledních hodinách dostavila do kanceláře svého nadřízeného jméno FO, vedoucího vozovny adresa, aby s ním projednala svůj nástup do práce, resp. aby mu sdělila, že do práce v současnosti nastoupit nemůže, neboť je nezbytné, aby ještě předtím, konkrétně ve dnech 13. 7. 2023 a 18. 7. 2023, absolvovala další pracovnělékařské prohlídky. Celému jednání byla přítomna tehdejší ekonomka jméno FO. Bylo nutné vyřešit, jak bude administrativně vyřešena absence žalobkyně do té doby. jméno FO věc po celou dobu řešil klidně a konstruktivně, a to s výsledkem, že v prvních dnech bude žalobkyně na překážkách na straně zaměstnavatele a v období od 11. 7. 2023 do 28. 7. 2023 žalobkyni nařídil dovolenou. Žalobkyně chtěla být po celou dobu na překážkách na straně zaměstnavatele. Žalobkyni se nařízení dovolené v tomto termínu nelíbilo, neboť měla v období od 7. 8. 2023 do 18. 8. 2023 již schválenou a zaplacenou zahraniční dovolenou a pakliže by musela čerpat dovolenou již v období od 11. 7. 2023 do 28. 7. 2023, tak už by jí dovolená na srpnový termín nevystačila a musela by ji zrušit. SámAnonymizovánojméno FO žalobkyni srpnovou dovolenou nezrušil. Tento konkrétní důvod (tj. že má zaplacenou zahraniční dovolenou v srpnu) však svému nadřízenému nesdělila, pouze zvýšeným hlasem autoritativně prohlásila, že se jí to nelíbí a věc si vyřeší jinak a posléze se zvedla a odešla. jméno FO žalobkyni následně telefonoval, kdy jí opět klidným hlasem a konstruktivně nabídl dvě varianty řešení, žalobkyně však na svého nadřízeného zvyšovala hlas, prosazovala své vlastní řešení situace a prohlásila, že věc předá svému právníkovi. jméno FO, kamarád žalobkyně, odvezl žalobkyni po ukončení hovoru do právnická osoba, kde je posílali z oddělení na oddělení, nikde nic nezjistili, až na psychiatrii žalobkyni předepsali lék pro SOS případy (pravidelná psychiatrická medikace však nebyla indikována). jméno FO poté nastoupil na dovolenou, proto byla následujícího dne, tj. 23. 6. 2023, věc telefonicky řešena s jeho zástupcem jméno FO, který žalobkyni přislíbil, že věc bude uvedena do stavu, který žalobkyni zcela vyhovoval, a to hned dne 26. 6. 2023, což se také fakticky stalo.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 217 odst. 1, 3 a 4, § 269 odst. 1 a § 271k odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a dále podle procesních pravidel o povinnosti tvrzení a důkazní podle § 101 odst. 1 písm. a) a b) a § 120 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně vyšel z definice pracovního úrazu jako poškození zdraví způsobeného krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů a zdůraznil, že musí jít o událost vybočující z běžných pracovních podmínek. Poukázal na to, že pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu z pracovního úrazu musí být současně splněna existence pracovního úrazu, vznik újmy a příčinná souvislost. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 21 Cdo 967/2022, 21 Cdo 2130/2025 a 21 Cdo 3408/2022), podle níž u psychického poškození zdraví může jít o pracovní úraz jen tehdy, jestliže jde o mimořádně intenzivní stresující zážitek vyvolaný událostí, která extrémně vybočuje z běžných každodenních podmínek výkonu práce. Shledal, že takovou situací ale nebylo projednání dovolené, při němž nadřízený jednal klidně, a v rámci běžné provozní komunikace a v souladu s § 217 zákoníku práce, neboť bylo zaměstnavatelem určeno s ohledem na provozní podmínky, žalobkyně nebyla v době jejího určení dočasně práce neschopna, překážky v práci byly na straně zaměstnavatele a čerpání dovolené bylo oznámeno více než 14 dnů předem. Poukázal na to, že to byla naopak žalobkyně, kdo na svého nadřízeného zvyšovala hlas a následně se zvedla ze židle a odešla s tím, že si věc vyřeší jinak. Poznamenal, že žalobkyni nic nebránilo sdělit žalované své oprávněné zájmy a skutečný důvod nesouhlasu s nařízenou dovolenou. Soud neshledal protiprávní jednání ani exces z běžných pracovních poměrů a uzavřel, že samotná subjektivní reakce žalobkyně na běžnou pracovní situaci nemůže být považována za pracovní úraz. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která měla ve věci plný úspěch, přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 4 950 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. a závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, tedy ve výši 450 Kč za každý z jedenácti úkonů.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že učinil nesprávná skutková zjištění, vadně hodnotil provedené důkazy a provedl neúplné dokazování, když neprovedl navržený znalecký posudek. Rovněž neposoudil věc správně po právní stránce. Podle žalobkyně soud prvního stupně především nesprávně uzavřel, že se nejednalo o pracovní úraz, ačkoliv z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že dne 22. 6. 2023 utrpěla akutní stresovou reakci a akutní stresový syndrom v přímé souvislosti s jednáním nadřízeného. Namítala, že soud prvního stupně hodnotil důkazy selektivně a nekriticky přebral zejména výpovědi svědků navržených žalovanou (např. svědkyně jméno FO, jejíž přítomnost u jednání zpochybňuje), zatímco důkazy svědčící v její prospěch bagatelizoval. Současně namítala, že soud prvního stupně nedostatečně přihlédl k lékařským zprávám prokazujícím její zdravotní stav, když podle nich utrpěla akutní stresový syndrom provázený závažnými projevy (ztráta vnímání, bušení srdce, silná bolest hlavy, kolapsový stav), v jehož důsledku musela být dne 22. 6. 2023 ošetřena na pohotovosti a následně na psychiatrii, kde jí byla indikována medikace, přičemž soud tyto skutečnosti zlehčil poukazem na výpověď laického svědka. Dále žalobkyně namítala, že soud prvního stupně zatížil řízení zásadní vadou, když zamítl její návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, ačkoliv šlo o odbornou otázku, kterou nebylo možné bez znalce objektivně posoudit, zejména pokud jde o příčinnou souvislost mezi jednáním dne 22. 6. 2023 a vznikem akutní stresové reakce. Podle žalobkyně soud prvního stupně nesprávně nahradil odborné posouzení vlastním úsudkem a učinil závěry o zdravotním stavu i příčinné souvislosti bez potřebné odborné erudice. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem, že jednání nadřízeného bylo standardní a v souladu se zákoníkem práce, neboť měla za to, že navrhované varianty řešení situace byly v rozporu s pracovněprávními předpisy, zejména s § 103 odst. 1 písm. d) a e), § 208 a § 218 odst. 6 zákoníku práce, přičemž jediným zákonným postupem bylo ponechání na překážkách na straně zaměstnavatele. Zdůraznila, že autoritativní prosazení nezákonného postupu nadřízeným bylo bezprostřední příčinou jejího rozrušení a vzniku pracovního úrazu, a že soud prvního stupně tento aspekt pominul. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem k provedení znaleckého dokazování.

8. Žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobkyně tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný. Podle žalované nebylo třeba provádět další dokazování. K námitkám žalobkyně stran vadného hodnocení důkazů uvedla, že soud prvního stupně správně vycházel zejména ze svědecké výpovědi, která má vyšší důkazní hodnotu než výpověď účastníka řízení, jenž má na výsledku sporu právní zájem. Výpověď svědkyně byla způsobilým důkazem k prokázání tvrzených skutečností. Ve vztahu ke zdravotnímu stavu žalobkyně připouští, že určité obtíže mohly vzniknout, avšak nikoli v důsledku běžného pracovního jednání, nýbrž spíše v důsledku její osobní dispozice. Poukázala na skutečnost, že při ošetření dne 22. 6. 2023 nebyla zdravotníky ihned shledána závažná psychiatrická porucha, žalobkyně chodila z oddělení na oddělení. Obtíže nebyly takové intenzity, jak žalobkyně tvrdí. Žalovaná souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o neprovedení znaleckého posudku, neboť podle jejího názoru standardní komunikace mezi nadřízeným a podřízeným nemůže představovat mimořádnou událost způsobilou vyvolat pracovní úraz, odkázala přitom na ustálenou judikaturu. Svědecky bylo prokázáno, že nadřízený jednal klidně, zatímco žalobkyně zvyšovala hlas. Poukázala na rozpory ve výpovědi žalobkyně, která sama připustila, že nadřízený nekřičel a jednal v klidu. Podle žalované odpovídal postup nadřízeného ust. § 217 odst. 1 zákoníku práce. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

10. Především je třeba uvést, že soud prvního stupně provedl dokazování ve věci v rozsahu potřebném pro její rozhodnutí, přičemž z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování. Na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně posoudil věc správně i po právní stránce. Své rozhodnutí odůvodnil způsobem předpokládaným v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., včetně toho, že se vypořádal s námitkami žalobkyně.

11. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že jednání, k němuž došlo dne 22. 6. 2023 mezi žalobkyní a jejím nadřízeným, jméno FO, nepředstavovalo situaci, která by jakkoli vybočovala z běžného rámce pracovněprávních vztahů, a že nešlo o mimořádnou událost způsobilou objektivně vyvolat pracovní úraz ve smyslu § 271k odst. 1 zákoníku práce. Z provedených důkazů naopak jednoznačně vyplynulo, že nadřízený žalobkyně jednal po celou dobu klidně a věcně, snažil se situaci vyřešit, a to v souladu se zákoníkem práce. K eskalaci konfliktu došlo především v důsledku reakce žalobkyně, která z jednání odešla, aniž by sdělila své důvody, především to, že již má schválenou a zaplacenou dovolenou v srpnu 2023. Nadřízený žalobkyně jednal klidně a věcně i při následném telefonátu, který se uskutečnil po jednání, z něhož žalobkyně odešla.

12. Námitky žalobkyně směřující proti hodnocení důkazů nejsou důvodné. Soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně žádné pochybení ani svévoli. Není pravdou, že by soud prvního stupně přistupoval k hodnocení důkazů navržených žalovanou jinak než k důkazům navrženým žalobkyní, zejména pokud jde o svědkyni jméno FO. Soud prvního stupně zjevně (viz bod 31. odůvodnění napadeného rozsudku) hodnotil její výpověď, že dne 22. 6. 2023 byla přítomna celému jednání jméno FO se žalobkyní, v kontextu s dalšími důkazy (výpověď svědka jméno FO, písemná výpověď jméno FO ze dne 27. 5. 2024), a přihlédl k tomu, že sama žalobkyně označila svědkyni jako indiferentní. O věrohodnosti svědkyně jméno FO si soud prvního stupně učinil úsudek z jejího vystupování před soudem, jak vyplývá právě z bodu 31. odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž věrohodnost svědkyně jméno FO nebyla v řízení zpochybněna žádnými provedenými důkazy, ani nebyla zpochybněna jinými skutečnostmi vyšlými v řízení najevo. Odmítnout je třeba i námitku žalobkyně, že soud prvního stupně bagatelizoval výpověď svědka jméno FO. Soud prvního stupně při posouzení věci vycházel přesně z toho, co svědek vypověděl o rozrušení žalobkyně dne 22. 6. 2023 a následném postupu v právnická osoba. I jeho výpověď pak hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř.

13. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku neúplnosti dokazování spočívající v neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Soud prvního stupně správně uzavřel, že za situace, kdy nebyl prokázán jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele, tj. existence pracovního úrazu jako mimořádné události vybočující z běžných pracovních podmínek, nebylo třeba dále zkoumat otázku zdravotního stavu žalobkyně a příčinné souvislosti prostřednictvím znaleckého posudku. Z toho důvodu také odvolací soud zamítl návrh žalobkyně, učiněný za odvolacího řízení, na provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Odvolací soud současně konstatuje, že soud prvního stupně nepřekročil meze své hodnotící činnosti, když z lékařských zpráv vzal za prokázané, že u žalobkyně se projevila reakce na stres, a dovodil, že tato reakce sama o sobě nepostačuje k závěru o existenci pracovního úrazu. Žalobkyně v této souvislosti zaměňuje jednotlivé předpoklady odpovědnosti za škodu zaměstnavatele, a to existenci pracovního úrazu a příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou. Protože soud prvního stupně shledal absenci pracovního úrazu jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci, nezabýval se otázkou příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody.

14. Pokud žalobkyně namítala, že postup zaměstnavatele byl v rozporu s ustanoveními zákoníku práce, pak odvolací soud odkazuje na bod 41. odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se soud prvního stupně s touto námitkou žalobkyně náležitě vypořádal. Lze doplnit, že v řízení bylo prokázáno, že zaměstnavatel postupoval při určování čerpání dovolené v mezích § 217 odst. 1 zákoníku práce, přičemž žalobkyně neuvedla okolnosti, k nimž by mohl nadřízený při svém rozhodování přihlédnout. Ani odlišný právní názor žalobkyně na to, zda měla být v rozhodném období vedena na překážkách na straně zaměstnavatele, nemůže sám o sobě založit závěr o existenci pracovního úrazu, neboť spor o správný režim nepřítomnosti zaměstnance není bez dalšího krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů ve smyslu § 271k odst. 1 zákoníku práce.

15. Odvolací soud se ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně, že v daném případě nebyly naplněny znaky pracovního úrazu, neboť chybí prvek mimořádnosti a výrazného vybočení z běžných pracovních podmínek, jak vyžaduje ustálená judikatura Nejvyššího soudu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3408/2022. Ani odvolací soud nezpochybňuje, že žalobkyně mohla jednání ze dne 22. 6. 2023 subjektivně vnímat jako stresující a že se u ní následně mohla projevit reakce na stres. Pro právní posouzení je však rozhodující objektivní povaha události, nikoli pouze subjektivní intenzita jejího prožitku. Samotná subjektivní reakce žalobkyně na standardní pracovní situaci, byť intenzivní, proto k závěru o odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz nepostačuje.

16. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek v obou jeho výrocích jako věcně správný podle § 219 o. s. ř.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhrada byla přiznána žalované, která byla v odvolacím řízení procesně úspěšná. Žalované, jako nezastoupenému účastníku, náleží paušální náhrada podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za tři úkony – vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu, a to ve výši 450 Kč za jeden úkon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025), celkem 1 350 Kč. Ke splnění povinnosti byla žalobkyni stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 9.