MSPH 23 Co 152/2026-535

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_010⟫ o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. prosince 2025, č. j. 26 C 142/2020-445,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 043 Kč k rukám právního zástupce žalované do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 17. 12. 2025, č. j. 26 C 142/2020-445, zamítl žalobu, aby soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 3. 2020 doručené žalobci dne 9. 3. 2020, je neplatné (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 133 552 Kč k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Soud I. stupně takto rozhodl v pořadí třetím rozsudkem o žalobě, jíž se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem dle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, jež žalobce obdržel dne 9. 3. 2020. Dle žalobce nebyl důvod okamžitého zrušení řádně vymezen po skutkové stránce, když tento měl dle žalované spočívat v neoprávněných platbách žalobce prostřednictvím svěřené platební karty žalované v rámci pracovní cesty od 9. 2. 2020 do 29. 2. 2020, které nesouvisely s žalobcem vykonávanou činností, a které byly uvedeny v příloze okamžitého zrušení pracovního poměru. V této příloze pak není specifikováno, o které konkrétní platby se mělo jednat, když některé platby byly učiněny ještě před pracovní cestou, jiné žalobci nebyly vytýkány, a navíc součástí přílohy je i stravné žalobce v zahraničí. Podle žalobce všechny platby uvedené v příloze zcela souvisí s výkonem a náplní jeho práce obchodního ředitele, s výjimkou 2 soukromých plateb v celkové výši 1 741,70 Kč, které žalobce učinil v situaci, kdy neměl jinou možnost a o jejich provedení informoval člena představenstva žalované s nabídkou úhrady v hotovosti či formou odečtu ze mzdy. K zákonným náhradám zaměstnance při pracovních cestách patří jízdní výdaje, výdaje za ubytování a nutné vedlejší náklady. Žalobce tak výše uvedenými platbami z poskytnuté platební karty nic neporušil, a už vůbec ne zvlášť hrubým způsobem, když jejich poskytnutí mu náleží přímo ze zákona. Nadto žalobce během pracovní cesty hradil ze své soukromé platební karty částku ve výši 8 536,48 Kč za ubytování (celkem tři noci v stát), neboť platební karta zaměstnavatele v mnoha případech nefungovala. V dalších případech proto musel žalobce použít hotovost v nedostatečné výši 1 000 USD, z níž mu v důsledku toho nezůstalo ani zákonem přiznané stravné. Žalobce rovněž z vlastních finančních prostředků uhradil částku ve výši 1 203 Kč pro obchodní partnery, s nimiž na pracovní cestě jednal. Náplní práce žalobce na pozici obchodního ředitele bylo vejít v kontakt se zahraničními ozbrojenými silami a nabídnout jim k prodeji bezpilotní letouny pro ochranu hranic i pobřeží a dále vejít v kontakt a přesvědčit ke spolupráci prostředníky, tedy budoucí zástupce žalované, kteří jsou klíčoví v obranném a leteckém sektoru, k propagaci a spolupráci.

3. Po zrušení rozhodnutí ve věci Nejvyšším soudem žalobce doplnil, že i po přihlédnutí k tomu, co okamžitému zrušení pracovního poměru předcházelo, mu nebyl a ani nemohl být úmysl žalované znám, tedy nebylo mu zřejmé, jaká konkrétní porušení jsou mu žalovanou vytýkána, zda jde o všechny platby uvedené v příloze k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo jen o platby uvedené ve sloupci „Nárok CZK“ nebo dokonce o platby v tomto sloupci naopak neuvedené či snad má být porušením subjektivní nespokojenost jméno FO s výsledkem pracovní cesty žalobce v adresa. Pokud jde o tzv. upgrade letenky, setrval žalobce na existenci dohody s žalovanou v případě letů delších než 6 hodin, pokud tento bude stát do 400 EUR.

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že okamžité zrušení pracovního poměru z její strany vůči žalobci bylo provedeno oprávněně. Žalovaná nesouhlasí s tím, že okamžité zrušení pracovního poměru neobsahovalo konkrétní údaje o tom kdy, kde a jakým jednáním měla být konkrétní povinnost žalobce zvlášť závažným způsobem porušena ani s tvrzením žalobce o nenaplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. Okamžité zrušení pracovního poměru a k tomu připojená příloha „Vyúčtování služební cesty jméno FO 9.2.-29.2.2020“ (dále jen „Vyúčtování“), jež obsahovala údaj o místě, kde došlo k porušení povinností žalobce, tedy v rámci pracovní cesty s tím, že konkrétní místo je pak zřejmé z každého jednotlivého porušení povinnosti, tj. prostřednictvím učinění neoprávněné platby a je zachyceno u každé neoprávněné platby ve Vyúčtování v daném sloupci; zároveň i údaj o čase, kdy došlo k porušení povinností žalobce, resp. kdy došlo k učinění neoprávněných plateb, je vždy uveden ve Vyúčtování ve sloupci označeném „datum“. Příloha okamžitého zrušení pracovního poměru obsahuje celé vyúčtování pracovní cesty žalobce, jakož i stravné a cestovní náhrady, které byly odečteny od celkové výše neoprávněných plateb. Pro jistotu žalovaná uvádí, že se jedná o platbu ze dne 28. 1. 2020 na benzínové pumpě za soukromý benzín v částce 1 023,70 Kč, upgrade na business třídu bez vědomí žalované u společnosti právnická osoba dne 10. 2. 2020 v částce 10 271,78 Kč, částka ve výši 3 380 Kč za dary ze skla, zakoupené dne 12. 2. 2020 na letišti v adresa, soukromý výdaj za květiny ve výši 718 Kč provedený dne 14. 2. 2020 a dále větší množství plateb za večeře a obědy s agenty, praní v hotelu, balení kufru a letištní salónky, jež ve vyjádření specifikovala. Žalované tak vznikla škoda ve výši nejméně 31 433,58 Kč, jejíž náhradu žalovaná nárokuje po žalobci prostřednictvím žaloby ze dne 15. 4. 2020, podané u Obvodního soudu pro adresa, vedené pod sp. zn. spisová značka. Z důvodu intenzity porušení povinností zaměstnance ve smyslu ust. § 301 zák. práce bylo na žalobce ze strany žalované dále podáno trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku či eventuálně zpronevěry.

5. Po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem žalovaná setrvala na tvrzení, že úmysl žalované vyjádřený v okamžitém zrušení pracovního poměru, a to ohledně jeho důvodu, musel být žalobci znám, a to mimo jiné při zohlednění veškerých skutečností, za kterých bylo okamžité zrušení pracovního poměru učiněno a které mu předcházely. Dle tohoto úmyslu žalované je pak třeba obsah okamžitého zrušení pracovního poměru a jeho přílohy interpretovat. V okamžitém zrušení pracovního poměru byl důvod vymezen: „V rámci pracovní cesty v období od 9. 2. 2020 do 29. 2. 2020 jste prostřednictvím svěřené platební karty zaměstnavatele realizoval platby, které jakkoli nesouvisely s Vámi vykonávanou činností a ke kterým jste nebyl zaměstnavatelem oprávněn. Uvedené platby vedly výlučně k majetkovému prospěchu Vás, případně třetích osob“. Přílohu oznámení tvořilo Vyúčtování, v němž byly neoprávněné platby identifikovány prostřednictvím sloupce „NÁROK CZK“, ve kterém byl na příslušných řádcích uveden údaj (příslušná částka) pouze u plateb provedených oprávněně (tj. na které měl žalobce nárok), zatímco v případě chybějícího údaje, jde o platby neoprávněné. Podkladem pro vytvoření přílohy přitom byla excelová tabulka plateb z platební karty svěřené žalobci, kterou vyplnil přímo žalobce, a to včetně tří plateb, které sám žalobce zvýraznil a žádal strhnout ze své výplaty, čímž fakticky uznal jejich neoprávněnost. Konkrétně šlo o platbu „benzín soukromý“ za pohonné hmoty ve výši 1 023,70 Kč, datum zaúčtování 28. 1. 2020, platbu „soukromý výdaj“ za květiny v částce 718 Kč, datum zaúčtování 14. 2. 2020 a platbu „upgrade za byznys“ za upgrade letenek na pracovní cestu na třídu business v částce 10 271,78 Kč, datum zaúčtování 10. 2. 2020. Tato excelová tabulka byla žalobcem zaslána žalované prostřednictvím e-mailu dne 4. 3. 2020. Žalovaná k tabulce následně pro účely okamžitého zrušení pouze přidala sloupec „NÁROK CZK“, prostřednictvím kterého označila neoprávněné platby. V mezidobí mezi zasláním excelové tabulky dne 4. 3. 2020 a okamžitým zrušením došlo dne 5. 3. 2020 k osobní schůzce mezi žalobcem a generálním ředitelem žalované, panem jméno FO, jejíž průběh popsal sám žalobce ve svém e-mailu zaslaném žalované téhož dne, v němž konkrétně uvedl, které platby (výdaje) mu pan jméno FO důrazně emotivně vytkl.

6. Soud I. stupně po provedeném dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobce byl od 1. 10. 2019 zaměstnán u žalované na pozici obchodního ředitele, s výkonem práce v České republice, pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Ve dnech 9. 2. 2020 – 29. 2. 2020 byl žalobce vyslán na zahraniční pracovní cestu do adresa, kde měl navázat kontakt především s čelními představiteli místních ozbrojených složek a nabídnout jim k prodeji produkt žalované – bezpilotní letouny. Letenky objednával vždy předseda představenstva žalované. Žádná dohoda o placeném upgradu na business třídu ve společnosti žalované neexistovala, naopak běžná firemní praxe ji vylučuje, když v tomto směru soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění plynoucích z výslechu svědka jméno FO a statutárního zástupce žalovaného (p. jméno FO), kteří před soudem vypovídali kontinuálně a bez logických rozporů; naopak soud I. stupně poukázal na rozpory ve výpovědích žalobce, a proto jeho výpověď hodnotil jako částečně nevěrohodnou. Žalobce tuto cestu učinil a pro tyto účely mu byla na cestu poskytnuta služební platební karta. Z této služební platební karty provedl žalobce dne 10. 2. 2020 ve adresa u společnosti právnická osoba tzv. upgrade letenky zaplacené žalovanou z třídy premium economy do třídy business v hodnotě 10 271,78 Kč a dále dvě soukromé platby za benzín (dne 28. 1. 2020) a za květiny (14. 2. 2020). Soud I. stupně neměl za prokázané, že ze strany žalobce došlo k oznámení o výdaji za květiny, když k tomuto žalobce navrhl toliko svůj účastnický výslech, který soud hodnotil jako částečně nevěrohodný. Dále z této platební karty žalobce hradil v zahraničí taxi služby, služby balení kufru na letištích, večeře a obědy s agenty a praní oblečení na hotelu. Dne 5. 3. 2020 proběhla schůzka mezi žalobcem a zástupcem žalované, na které bylo žalobci důrazně vytčeno neoprávněné používání platební karty, především pokud jde o tzv. upgrade letenky do business třídy, platba benzínu a květin, obědy, večeře, praní oblečení a ochranné balení kufru. Dne 9. 3. 2020 obdržel žalobce od žalované písemně oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, a to z důvodu porušení povinnosti dle ust. § 301 písm. d) zák. práce z důvodu neoprávněného použití služební platební karty. Žalobce oznámil žalované dne 26. 3. 2020, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 3. 2020 považuje za neplatné a nesouhlasí s ním. Žalovaná podala v souvislosti s neoprávněným užíváním platební karty na žalobce trestní oznámení.

7. Po právní stránce soud I. stupně citoval ust. § 52 písm. g), § 55 odst. 1 písm. b), § 60, § 66 odst. 1 a § 301 zák. práce a v souladu s pokyny vyjádřenými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu 28. 5. 2024, č. j. spisová značka (dále jen „Rozsudek NS“) a s pokyny ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25. 6. 2025, č. j. spisová značka (dále jen „Usnesení MS“) se nejprve zabýval otázkou výkladu právního jednání okamžitého zrušení pracovního poměru, především otázkou určitosti vymezení důvodu okamžitého zrušení a v tomto směru citoval § 555 odst. 1, § 556 odst. 1, 2 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, přičemž dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo dostatečně určité, a to i vzhledem ke schůzce, která proběhla mezi žalobcem a panem jméno FO dne 5. 3. 2020, v důsledku čehož musel žalovaný (správně žalobce – pozn. odvolacího soudu) jednoznačně vědět, z jakého důvodu žalovaná přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť byl 4 dny před obdržením okamžitého zrušení statutárním zástupcem žalované v emotivním setkání informován o tom, že soukromé platby z firemní platební karty jsou nepřípustné. V tomto směru soud I. stupně zdůraznil, že podkladem pro vytvoření Vyúčtování byla excelovská tabulka, v níž údaje vyplnil sám žalobce, tudíž znal obsah této tabulku a sám potvrdil, že provedl soukromé platby za benzín za květiny a platbu za tzv. upgrade letenky; žalovaná pak v této tabulce přidala sloupec „NÁROK CZK“, ve kterém označila neoprávněné platby provedené žalobcem, přičemž na schůzce dne 5. 3. 2020 mu neoprávněné platby vytkla, jak vyplývá z emailu žalobce ze dne 5. 3. 2020, v němž žalobce popsal průběh schůzky. Zároveň soud I. stupně v tomto směru poukázal na intelekt a vysokoškolské vzdělání žalobce. Soud I. stupně dospěl k závěru, že byť v okamžitém zrušení pracovního poměru bylo období neoprávněného užívání platební karty stanoveno na dobu pracovní cesty od 9. 2. 2020 do 29. 2. 2020, byla žalobci v okamžitém zrušení vytknuta i soukromá platba benzínu ze dne 28. 1. 2020, a to vzhledem k obsahu schůzky ze dne 5. 3. 2020. Neuvedení některých plateb v trestním oznámení nesvědí o neurčitosti okamžitého zrušení pracovního poměru, nadto v podstatném rozsahu jsou namítané neoprávněné platby totožné. Tímto se žalovaný (správně žalobce – pozn. odvolacího soudu) dopustil porušení základních povinností vyplývajících z právních předpisů, konkrétně povinnosti řádně hospodařit s prostředky, které mu byly svěřeny zaměstnavatelem a povinnosti střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před jeho zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele podle ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zák. práce, v důsledku čehož zároveň došlo k narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a zpochybnění spolehlivosti zaměstnance ve vztahu k majetku zaměstnavatele. Soud I. stupně se dále zabýval otázkou intenzity porušení povinností, když dospěl k závěru, že každá ze soukromých plateb provedených žalobcem sama o sobě jednoznačně naplnila důvod dle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, a to bez ohledu na výši způsobené škody či její vymáhání ze strany zaměstnavatele, přičemž žalobce žádnou z těchto soukromých plateb ani žalobci (správně žalované – pozn. odvolacího soudu) nezaplatil. Žalobce se svým jednáním dopustil zaviněného porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, neboť se dle soudu I. stupně jednalo o přímý útok na majetek zaměstnavatele, když v posuzovaném případě i zdůraznil počet provedených neoprávněných transakcí a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalované. Žalovaná se se všemi souvislostmi provedených plateb žalobcem mohla dostatečně seznámit až v souvislosti s emailem zaslanou excelovskou tabulkou vyplněnou žalobcem dne 4. 3. 2020. S ohledem na shora uvedené soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti rozsudku podal žalobce odvolání z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Žalobce nejprve v odvolání odkázal na právní názory Nejvyššího soudu vyjádřené v Rozsudku NS i na odůvodnění Usnesení MS, jež citoval. Žalobce namítá, že soud I. stupně neodůvodnil otázku, zda a z jakých důvodů byla žalovaná oprávněna skončit s žalobcem pracovní poměr okamžitým zrušením a nikoli výpovědí ze strany zaměstnavatele. Soud I. stupně sice učinil závěr o existenci narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, nicméně pominul otázku intenzity takového narušení, tj. zda nebylo možno po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala po výpovědní dobu. V řízení bylo prokázáno, že to byla samotná žalovaná, která přispěla k chování, které je žalobci kladeno za vinu, když řádně nepoučila žalobce o možnosti použití platební karty, ani nevydala v tomto směru vnitřní předpis, v čemž žalobce spatřuje neplnění povinností či přinejmenším laxnost v podobě neplnění prevenční povinnosti předcházení škodám. Žalobce zdůrazňuje, že o platbě za benzín, květiny a tzv. upgrade letenky, které mu žalovaná vytýká, neprodleně sám aktivně informoval žalovanou, což v rámci svého účastnického výslechu žalovaná potvrdila, a okamžitě nabídl refundaci, a tyto platby zahrnul do jím zpracovaného vyúčtování dne 4. 3. 2020 a tímto vyúčtováním tyto započetl proti jeho pohledávkám za žalovanou. V této souvislosti poukázal na odlišnou praxi u předchozího zaměstnavatele, u něhož bylo možno výjimečně použít služební kartu i pro soukromé účely, přičemž takový postup koresponduje i s pozicí žalobce (obchodního ředitele) u žalované jednajícího s vysoce postavenými úředníky vlád cizích zemí a sjednávání obchodních transakcí v řádech stovek milionů EUR, délku a charakter služební cesty na území několika adresa. Sama žalovaná připustila, že byla jak o platbě za benzín, tak o tzv. upgrade letenky a možná i o platbě za květiny informována, pouze nesouhlasila, že byly tyto platby řešeny zápočtem. Ve vztahu k otázce neexistence dohody o tzv. upgradu letenky namítá, že soud I. stupně nezdůvodnil, proč upřednostnil účastnickou výpověď žalované, kdy statutární zástupce vypovídal ve věci jen jednou a podruhé odmítl a zaslal pouze čestné prohlášení. Pokud žalobce ve druhé výpovědi s odstupem mnoha let uvedl, že účtenku za tzv. upgrade neztratil či že mu na schůzce dne 5. 3. 2020 nebyla vytknuta platba za benzín, jedná se o nepřesnost s ohledem na časový odstup a nelze z toho dovozovat částečnou nevěrohodnost jeho výpovědi. Nesouhlasí se závěrem o určitosti okamžitého zrušení pracovního poměru s ohledem na obsah schůzky dne 5. 3. 2020, když od platby za benzín uplynulo ke dni zrušení pracovního poměru již 1,5 měsíce a ačkoli o ní žalovaná věděla, přesto jej vyslala na pracovní cestu, o tzv. upgradu letenky věděla žalovaná již od telefonátu, kdy žalobce žalované sdělil, že mu nefunguje platební karta, tj. zhruba měsíc, přičemž žalovaná jej z pracovní cesty neodvolala, ale dokonce mu navýšila limit na platební kartě, nadto platby za benzín a kytky považoval statutární zástupce žalované za bagatelní částky, které lze lidsky pochopit. Z výše uvedeného si tak žalobce jednak nebyl a nemohl být vědom, že tyto platby jsou důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, jednak nebyla naplněna požadovaná intenzita porušení povinností a absentuje zde i stránka zavinění. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.

9. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Soud I. stupně rozhodl v souladu s Rozsudkem NS i s pokyny odvolacího soudu v Usnesení MS. Tvrzení žalobce, že žalovanou bezprostředně informoval o soukromé platbě za květiny, není pravdivé, kromě účastnické výpovědi žalobce nevyplývá z žádných provedených důkazů, když v rámci účastnické výpovědi žalované byl uveden opak. Rovněž není pravdivé tvrzení žalobce o existenci dohody o tzv. upgradu letenek, provedené důkazy naopak v souhrnu svědčí o neexistenci této dohody. Pokud žalobce v rámci svého výslechu dneAnonymizováno30. 10. 2025 tvrdil, že žalovanou (p. jméno FO) ještě ve adresa o tomto telefonicky informoval, pak při svém prvním výslechu dne 20. 1. 2022 k výslovnému dotazu soudu uvedl, že p. jméno FO o tomto zvlášť neinformoval, protože všechny platby se vyúčtovávají na konci měsíce, přičemž z účastnické výpovědi p. jméno FO vyplývá, že žalobce jej o platbě za tzv. upgrade letenek informoval telefonicky až po několika dnech, a to pouze z důvodu, že mu platební karta nefungovala kvůli vyčerpání limitu. Není ani pravdivé tvrzení, že neoprávněné platby za benzín, květiny a upgrade letenek žalobce nahradil žalované započtením, v tomto směru poukázala na samotnou výpověď žalobce dne 20. 9. 2022, kdy tuto skutečnost žalobce popřel, navíc by takové započtení odporovalo podmínkám započtení občanského zákoníku i zákoníku práce. Odkaz žalobce na odlišnou praxi u předchozího zaměstnavatele je jednak nepřípustným novým tvrzením, jednak je irelevantní ve vztahu k předmětu řízení. V důsledku dotyčných plateb došlo k narušení důvěry mezi žalobcem a žalovanou, jak je patrné z emailu žalobce z 5. 3. 2020, v němž sám žalobce popisuje rozhořčení p. jméno FO, i z účastnické výpovědi žalobce ze dne 30. 10. 2025, ve které tento zmínil „naštvání“ p. jméno FO. Právě význam emailu žalobce ze dne 5. 3. 2020, ve kterém je popsáno rozhořčení žalované, nyní žalobce v odvolání ignoruje. Žalobce nenavrhl opětovný výslech p. jméno FO, proto tento neměl prostor opakování své výpovědi odmítnout, přičemž nenavržení opětovného výslechu žalované žalobcem nelze klást k tíži žalované.

10. Podáním ze 15. 7. 2026 navrhl žalobce k důkazu listiny (fotografie a nabídky), jimiž chtěl prokazovat své tvrzení, že během předmětné pracovní cesty po datu 7. 2. 2020, resp. 14. 2. 2020 absolvoval v pozici obchodního ředitele žalované a s vědomím žalované pracovní schůzky, z čehož dovozoval, že pokud jej žalovaná neodvolala bezprostředně po tvrzeném porušení pracovních povinností, nemohlo dojít ke ztrátě důvěry v takové intenzitě odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru.

11. Žalovaná se k výše uvedenému vyjádřila u ústního jednání tak, že žalovaná neskončila pracovní poměr s žalobcem během pracovní cesty, resp. jej z této neodvolala z ekonomických, racionálních i praktických důvodů. Odvoláním žalobce z pracovní cesty by byly zmařeny vynaložené finanční náklady na pracovní cestu, ohroženy vztahy s obchodními partnery, pokud by došlo ke zrušení již naplánovaných pracovních schůzek, nadto se žalovaná obávala, aby žalobce nepoškodil pověst žalované u těchto obchodních partnerů. Navíc doručení okamžitého zrušení do vlastních rukou do adresa v souladu s platným zákoníkem práce bylo prakticky nemožné.

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací soud zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování v odvolacím řízení listinami předloženými k podání ze dne 15. 7. 2026 z důvodu nadbytečnosti s ohledem na skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. Pro rozhodnutí ve věci není významné, zda a jaké pracovní schůzky žalobce v průběhu pracovní cesty vykonal.

13. V daném případě soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, provedené důkazy řádně zhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. a dospěl ke správnému právnímu závěru o nedůvodnosti žaloby. Soud I. stupně se v souladu s předchozími závaznými právními názory vyjádřenými v Rozsudku NS a Usnesení MS správně nejprve zabýval otázkou výkladu právního jednání spočívajícího v okamžitém zrušení pracovního poměru, a to ve vztahu k obsahu tohoto právního jednání, když v souladu s § 556 odst. 1 o. z. se zabýval úmyslem žalované při tomto právním jednání a tím, zda byl nebo musel být tento úmysl žalované žalobci znám. V souladu s § 556 odst. 2 o. z. soud I. stupně při výkladu projevu vůle řádně přihlédl ke skutečnostem, které okamžitému zrušení pracovního poměru předcházely, konkrétně jednak k tomu, že podkladem přílohy okamžitého řízení byla excelovská tabulka plateb žalobce (bezhotovostních i hotovostních) zahrnujícím i období pracovní cesty, kdy údaje týkající se jednotlivých plateb a jejich specifikace vyplnil žalobce, následně tuto dne 4. 3. 2020 zaslal žalované, která do této tabulky přidala pouze sloupec „Nárok CZK“, jímž fakticky specifikovala, které platby považuje za oprávněné a které nikoli, když u oprávněných plateb uvedla v daném sloupci odpovídající částku platby. Úmysl žalované, které platby žalobci ve Vyúčtování z důvodu neoprávněnosti vytýká, musel být žalobci znám s ohledem na skutečnost, že následující den 5. 3. 2020 se konala mezi žalobcem a statutárním zástupcem žalované schůzka, na které žalovaná prostřednictvím svého statutárního zástupce ústně sdělila žalobci, které platby prováděné prostřednictvím platební karty či hotovostně považuje za neoprávněné, což jednoznačně prokazuje samotný email žalobce, který v tomto směru popsal průběh schůzky včetně výrazného rozhořčení žalované ve vztahu k platbám, které považovala žalovaná za neoprávněné. Za této situace tak lze výkladem odstranit určité nejasnosti týkající se určitosti právního jednání (okamžitého zrušení pracovního poměru) ohledně specifikace neoprávněných plateb uvedených v příloze okamžitého zrušení a učiněných v období od 9. 2. 2020 do 29. 2. 2020, jak jej z časového hlediska vymezila v okamžitém zrušení pracovního poměru žalovaná. Z výše uvedeného tak odvolací soud shledal nedůvodnou námitku žalobce týkající se neurčitosti okamžitého zrušení pracovního poměru.

14. Odvolací soud pouze nesouhlasí s dílčím právním názorem soudu I. stupně, že důvodem okamžitého zrušení byla i neoprávněná platba spočívající v úhradě benzínu pro soukromé účely učiněná dne 28. 1. 2020, neboť byť žalovaná žalobci při ústním jednání dne 5. 3. 2020 vytýkala i tuto platbu, v okamžitém zrušení pracovního poměru vymezila důvod skončení pracovního poměru spočívající v neoprávněných platbách z časového hlediska daty od 9. 2. 2020 do 29. 2. 2020, přičemž dle konstantní judikatury nelze ani výkladem právního jednání nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou zaměstnavatel neměl, resp. tuto neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura). Žalovaná jednoznačně písemně projevila svou vůli dát žalobci okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu neoprávněných plateb učiněných v rámci pracovní cesty v období od 9. 2. 2020 do 29. 2. 2020 prostřednictvím svěřené platební karty zaměstnavatele, tedy je evidentní, že z časového hlediska žalovaná jednoznačně omezila neoprávněné platby na období od 9. 2. 2020 do 29. 2. 2020. Tento nesprávný dílčí právní závěr soudu I. stupně však nemá vliv na určitost okamžitého zrušení pracovního poměru, tudíž se soud I. stupně správně zabýval tím, zda byl naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru.

15. V daném případě žalovaná mimo jiné vytýkala žalobci provedení platby za tzv. upgrade letenky, když v řízení bylo prokázáno, že letenky na pracovní cesty kupoval a hradil zaměstnancům statutární zástupce žalované, tak tomu bylo i v případě pracovní cesty žalobce v únoru 2020, kdy žalovaná žalobci zakoupila letenku z adresa do stát ve třídě premium economy, přičemž žalobce si prostřednictvím platební karty zaměstnavatele uhradil upgrade letenky do třídy business. V této souvislosti žalobce v řízení tvrdil ústní dohodu se zaměstnavatelem o možnosti zakoupení upgrade letenky, toto své tvrzení však v řízení přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem I. stupně neprokázal a v tomto směru tak neunesl důkazní břemeno. Odvolací soud neshledal v tomto směru důvodnou ani námitku žalobce týkající se nesprávného hodnocení důkazů, když není opodstatněná námitka žalobce, že by soud I. stupně v rámci hodnocení důkazů nezdůvodnil, proč v tomto směru neuvěřil účastnické výpovědi žalobce. Soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku zhodnotil výpověď žalobce v tomto směru jako nevěrohodnou, když správně poukázal na rozpory mezi první a druhou účastnickou výpovědí žalobce, neboť žalobce odlišně vypovídal o tom, zda a kdy o zakoupení tzv. upgrade letenky do business třídy informoval žalovanou či zda předal žalované doklad o této skutečnosti. Nadto žalobce přehlíží, že soud I. stupně ve vztahu ke sporné skutečnosti existence dohody týkající se tzv. upgrade letenek vyšel i z výslechu svědka jméno FO, který potvrdil, že se u žalované standartně používá economy třída a zároveň uvedl, že mu žalobce před předmětnou služební cestou řekl, že tuto cestu tedy ještě absolvuje v economy třídě a dále pak již očekává business třídu. Lze tak uzavřít, že žalobce si bez vědomí a souhlasu zaměstnavatele neoprávněně uhradil tzv. upgrade letenky za částky cca 10 tis. Kč a jedná se tak jednoznačně o porušení povinnosti dle § 301 písm. d) zák. práce, stejně tak, pokud žalobce prostřednictvím služební karty zaplatil zakoupení květin pro přítelkyni, kdy se opět jedná o zneužití finančních prostředků žalované. Zároveň se v obou případech jedná i o zaviněné porušení pracovních povinností, tudíž námitka absence zavinění žalobce je zcela nedůvodná.

16. Soud I. stupně se dále správně zabýval intenzitou porušení povinností, když odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že v případě nedovolené platby za tzv. upgrade letenky se jedná o zvlášť hrubé porušení povinností ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, když jde o přímý útok na majetek zaměstnavatele, který žalobce navíc učinil v pozici obchodního ředitele, přičemž dle odvolacího soudu nelze ani přehlédnout fakt, že následně v řádu několika dnů žalobce učinil prostřednictvím platební karty další neoprávněnou platbu, kdy z peněz zaměstnavatele uhradil dárek (květiny) pro svou přítelkyni. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se jednání spočívající v útoku na majetek zaměstnavatele považuje za porušení povinností zvlášť hrubým způsobem. V tomto směru odvolací soud odkazuje na právní závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou intenzity porušení pracovní povinnosti v případě neoprávněného užití platební karty zaměstnavatele: „Při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci měl odvolací soud - vzhledem k okolnostem, za nichž došlo k porušení pracovní povinnosti žalobce - přihlížet zejména k tomu, že se žalobce svým jednáním, i kdyby spočívalo jen ve zneužití kreditní karty svěřené mu žalovaným pro úhradu nákladů spojených s výkonem jeho práce pro žalovaného zaplacením útraty v restauraci za kamaráda zaměstnance žalovaného jméno FO, který se zúčastnil oslavy u příležitosti skončení pracovního poměru zaměstnance žalovaného jméno FO., dopustil přímého útoku na majetek svého zaměstnavatele, a to v postavení vedoucího zaměstnance, který měl (kromě plnění základních povinností zaměstnance uvedených v § 301 zák. práce) zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů a přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele [§ 302 písm. f) a g) zák. práce]. Na této povaze jednání žalobce nemůže nic změnit ani relativně nízká výše škody, která byla způsobena a jejíž úhradu žalovaný po žalobci ani nepožadoval, neboť podstatně významnější než výše škody způsobené žalovanému a okolnost, zda se žalovaný po žalobci domáhal její náhrady, je v posuzovaném případě narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovaným a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalovaného ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zák. práce.“ V daném případě je evidentní, že porušením povinností žalobce spočívajícím v přímém útoku na majetek zaměstnavatele došlo k narušení důvěry a nebylo možné po žalované požadovat, aby žalobce zaměstnávala po výpovědní dobu. Ve vztahu k výše uvedeným dvěma porušením povinností (neoprávněným platbám) je pak zcela absurdní obrana žalobce spočívající v tvrzení o přispění žalované k porušení povinností žalobce z důvodu neexistence vnitřního předpisu obsahujícím úpravu nakládání s platební kartou, neboť každý zaměstnanec, tím spíše na pozici žalobce, ví, že si z finančních prostředků zaměstnavatele nemůže platit vyšší úroveň letenek, než mu zajistí zaměstnavatel, či soukromé výdaje. Nedůvodná je i obrana žalobce, že žalovanou o existenci předmětných 2 plateb bezprostředně informoval, neboť o platbě za tzv. upgrade letenek žalobce žalovanou informoval až poté, co mu z důvodu vyčerpání limitu přestala fungovat svěřená platební karta, jak potvrdil v rámci svého účastnického výslechu statutární zástupce žalované a jak vyplynulo i z prvního výslechu žalobce. Rovněž tak tvrzení žalobce o úhradě plateb zápočtem v odvolání je v rozporu s tvrzeními žalobce v průběhu řízení, jak vyplývají z obsahu spisu, například na ústním jednání dne 12. 5. 2022 žalobce uváděl následující: „Dále k tomu, že jsem nevrátil platbu za květiny a benzín, tak uvádím, že na konci každé pracovní cesty je vyúčtování, kde se dá oproti sobě, co firma dluží mně, tedy například diety a výdaje učiněné soukromými prostředky, a co dlužím firmě já, v tomto případě tyto dvě soukromé platby, k vyúčtování nedošlo, namísto toho jsem byl okamžitě propuštěn a dlužil jsem podle pana jméno FO firmě 60 000 Kč, což není květina, benzín a upgrade letenek.“ (strana 3 protokolu o ústním jednání dne 12. 5. 2022), obdobně pak žalobce uváděl i v rámci svého výslechu u ústního jednání dne 20. 9. 2022 (strana 11 protokolu o ústním jednání dne 20. 9. 2022). Navíc pouhá skutečnost, že zaměstnanec následně uhradí zaměstnavateli vzniklou škodu, nemá vliv na snížení intenzity porušení povinnosti. Zcela irelevantní je i argumentace žalobce týkající se odlišné praxe u předchozího zaměstnavatele. Námitka žalobce, že nemohlo dojít ke ztrátě důvěry, pokud jej žalovaná v průběhu pracovní cesty z této neodvolala a nepředala mu okamžité zrušení hned, je absurdní a účelová, když v tomto směru lze zcela souhlasit s argumentací žalované. V daném případě totiž nelze přehlédnout jednak vysoké finanční náklady (na letenky a ubytování) žalovanou již vynaložené v době zjištění porušení povinností žalobcem, jednak hrozící poškození pověsti žalované u obchodních partnerů, pokud by v důsledku odvolání žalobce z pracovní cesty musely být zrušeny již naplánované pracovní schůzky. O naprosté ztrátě důvěry ze strany žalované svědčí naopak i podání trestního oznámení žalovanou na žalobce i emotivní obsah schůzky (včetně užitých výrazů), jak vyplývá ze samotného emailu žalobce.

17. S ohledem na shora uvedené tak odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, když věcně správným shledal i nákladový výrok.

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, jež byla plně procesně úspěšná i v této fázi řízení. Náklady žalované v odvolacím řízení činí celkem 10 043 Kč a sestávají z odměny za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 65 000 Kč za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 14. 5. 2026, účast u jednání odvolacího soudu dne 22. 7. 2026) ve výši 3 700 Kč/úkon a z 21 % DPH ve výši 1 743 Kč. z paušální náhrady hotových výdajů za 2 úkony dle § 13 odst. 1, 4 a. t. ve výši 450 Kč/úkon. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 5.