MSPH 23 Co 162/2026-90

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a Mgr. Andrey Grycové v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: Česká republika - Jméno žalované, IČO IČO žalované ⟪LB:lb_005⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_006⟫ jednající Jméno jednajícího ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa jednajícího ⟪LB:lb_008⟫ o 357 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. března 2026, č. j. 45 C 81/2025-69,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 1 350 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Rozsudkem ze dne 17. 3. 2026 soud I. stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 357 000 Kč s 12 % ročním úrokem z prodlení z této částky od 5. 5. 2025 do zaplacení (I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 1 350 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (II).

2. Žalobce se domáhá shora uvedené částky z titulu tvrzené odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu spočívající v nesprávném úředním postupu právnická osoba, když právnická osoba nevydala ve spravedlivě očekávané lhůtě, respektive ve lhůtě objektivně nezbytné, rozhodnutí o jeho žádosti z 13. 8. 2024 o určení advokáta podle § 18c zákona o advokacii žalobce hodlal podat ústavní stížnost a na jeho straně bylo povinné právní zastoupení advokátem ústavní stížnost měla směřovat proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, č. j. spisová značka. Přitom žalobce uváděl, že lhůta pro podání stížnosti uplyne dnem 9. 9. 2024, právnická osoba nerozhodla do této lhůty a ani následně, tj. po uplynutí 238 dnů od zániku možnosti podat ústavní stížnost. Žalobce dovozoval definitivní zmaření jeho práva domoci se přezkoumání a zrušení nezákonných rozhodnutí soudů nižších stupňů v řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka, v postupu právnická osoba spatřoval zásah do jeho práva na spravedlivý proces; vznikla mu tak závažná nemajetková újma spočívající v psychickém strádání z důvodu zmaření ústavní stížnosti, výši újmy vyčíslil jako násobek denní mzdy osoby odpovědné za postup právnická osoba (dále právnická osoba), tj. 1 500 Kč/den a počtu dnů, které uplynuly od 9. 9. 2024, tj. po zaokrouhlení za 238 dnů částkou 357 000 Kč. Pokud žalobce uplatnil nárok u žalované, tato mu nevyhověla.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s ohledem na nedostatek pasivní legitimace právnická osoba, neboť tvrzený nesprávný úřední postup nespáchal stát, ale právnická osoba, která při rozhodování o určení advokáta nevykonává státní správu, ale pouze profesní samosprávu; rozhodování právnická osoba podle § 18c zákona o advokacii není výkonem státní správy svěřeným jí zákonem, proto se na postup právnická osoba nevztahuje ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona 82/1998 Sb.; v tomto směru odkázala žalovaná na závěry ústavního nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 3638/15 (přestože žalobce u ní uplatnil nárok 9. 5. 2025 a žalovaná mu mimosoudně nevyhověla a toto mu sdělila stanoviskem ze 13. 5. 2025).

4. Soud I. stupně vzal za prokázané z žádosti o právní službu pro fyzickou osobu datované dnem 13. 8. 2024, adresované právnická osoba, že žalobce požádal o určení advokáta k poskytnutí právní služby spočívající v zastupování před Ústavním soudem, a to k podání ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. spisová značka a předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v adresa sp. zn. spisová značka; k žádosti připojil listinné podklady (doklady o svých majetkových poměrech), výslovně uvedl, že hodlá podat ústavní stížnost proti usnesení ze dne 19. 6. 2024 (tímto bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v adresa sp. zn. spisová značka, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v adresa ve věci zaplacení částky 23 282 Kč s příslušenstvím); lhůta pro podání stížnosti s ohledem na doručení rozhodnutí 9. 7. 2024 měla uplynout dnem 9. 9. 2024, na to výslovně žalobce upozornil s požadavkem na přednostní vyřízení. Žalobce je starobním důchodcem, má pravidelný příjem ve formě starobního důchodu.

5. Soud I. stupně po citaci dotčených ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. (včetně ustanovení § 13-15 citovaného předpisu ve spojení s § 31a zákona 82/1998 Sb.) uzavřel, že ačkoliv žalobce podal 13. 8. 2024 u právnická osoba žádost o právní službu pro fyzickou osobou spočívající v ustanovení advokáta podle § 18c zákona o advokacii a o této žádosti nebylo právnická osoba rozhodnuto, neshledal žalobu důvodnou, neboť na jednání právnická osoba se nevztahuje zákon o odpovědnosti státu za tvrzenou újmu, když tvrzená škoda nebyla způsobena při výkonu státní moci, ať již přímo orgány státu, nebo v rámci přenesené působnosti, pokud byla státní správa svěřena jinému subjektu zákonem. Soud vyložil pojmy státní moc a veřejná moc, které jsou pojmy odlišné, když veřejná moc zahrnuje nejen moc státní, ale i tu část moci, kterou zákonodárce svěřil nestátním veřejnoprávním korporacím rozhodujících o právech a povinnostech osob ve vrchnostenském postavení, kdy veřejná moc se vyznačuje možností ukládat povinnosti, sankce, autoritativně zasahovat do právního postavení osob, kdy rozhodnutí mohou být korigována v rámci soudního přezkumu, v daném případě se nejedná o nepřímý výkon státní správy (tak jako je tomu například u vydávání správních rozhodnutí právnická osoba dle zákona č. 48/1997 Sb.), když dle závěrů vyjádřených v ústavním nálezu sp. zn. IV. ÚS 3638/15 není právnická osoba vykonavatelem státní moci, zákon jí takovou působnost nesvěřil, její činnost představuje výkon profesní samosprávy, nikoliv výkon státní správy nebo veřejné moci svěřené zákonem, jak ostatně vyplývá i ze systematického zařazení advokacie do svobodných povolání, kdy regulace je založena na stavovské autonomii, nikoliv na výkonu správních pravomocí nad občany. Rozhodování právnická osoba o žádosti žadatele na určení advokáta podle § 18c zákona o advokacii je vnitřní korporační činností právnická osoba, kdy rozhodnutí právnická osoba o určení advokáta nemá povahu správního rozhodnutí ani úkonu orgánu veřejné moci, kdy právo na právní pomoc nelze vykládat jako subjektivní zákonné právo na určení advokáta mechanismem podle § 18c zákona o advokacii, nelze proto ani dovozovat odpovědnost státu za postup právnická osoba; absenci veřejnoprávní povahy řízení podle § 18c zákona o advokacii potvrzuje i judikatura správních soudů (21 As 245/2025). Vnitřní poměry v advokacii tak upravují interní předpisy (včetně procesních postupů uvnitř právnická osoba a disciplinární pravomoci), tyto nedopadají vrchnostensky na veřejnost a nejsou obecně závaznými normami, ani z těchto předpisů nelze dovodit výkon veřejné moci právnická osoba; při rozhodování právnická osoba podle § 18c i chybí poučení o opravných prostředcích, není proti tomuto rozhodnutí přípustné odvolání, přezkum, opatření proti nečinnosti, kdy zákonodárce vědomě ponechal procesní autonomii stavovském orgánu, a to přestože, se v některých dílčích otázkách může postupovat subsidiárně podle správního řádu, nic toto nemění na charakteru řízení před právnická osoba, kdy omezená použitelnost správního řádu má pouze technický význam, nedochází tak „k přetavení“ stavovské činnosti v činnost správní (21 As 245/2025), rozhodování právnická osoba o určení advokáta není výsledkem správního řízení a soud není ani povinen vyčkávat na rozhodnutí právnická osoba, což jasně ukazuje na subsidiární použití některých zásad správního řádu nezakládající veřejnoprávní povahu řízení ani přezkumnou pravomoc správního orgánu. S ohledem na nedostatek pasivní legitimace žalované tak žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř., vyhláškou č. 254/2015 a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. spisová značka, kdy žalobci uložil povinnost uhradit žalované za 3 úkony právní pomoci vždy částku 450 Kč, v součtu 1 350 Kč.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Odkazoval na čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, kdy dovozoval právo na soudní ochranu, v řízení před Ústavním soudem musel být zastoupen advokátem, a protože je nemajetný, neměl jinou možnost než požádat právnická osoba o ustanovení advokáta; přitom ve smyslu § 18c odst. 1 zákona o advokacii má žadatel právo na určení advokáta k poskytnutí právní služby bezplatně, když jeho příjmové a majetkové poměry to odůvodňují, přitom právnická osoba má určit advokáta bez zbytečného odkladu (za předpokladu splnění zákonných podmínek ze strany žadatele) a právnická osoba žádosti nevyhoví, jestliže jde o zneužití práva nebo zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva. Žalobce tak dovozoval, že právnická osoba vystupuje vrchnostenským způsobem, de facto v pozici orgánu státní moci, když její rozhodnutí podle odvolatele podléhá správnímu přezkumu (když v jiných případech obdobně napadl zamítavé rozhodnutí právnická osoba správní žalobou). Žalobce rovněž citoval z usnesení Obvodního soudu pro adresa ve věci vedené pod sp. zn. spisová značka, a to na podporu výkladu žalobce ve vztahu k odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci; rozhodování o ustanovení advokáta pokládá za rozhodování ve správním řízení (o vyřízení žádosti o ustanovení advokáta rozhoduje předseda právnická osoba, který postupuje podle správního řádu), právnická osoba pokládá za orgán mající postavení rovné jako správní orgán, když právnická osoba vykonává v tomto směru státní správu svěřenou jí zákonem; proto dovozoval i odpovědnost státu za škodu; navrhl proto napadený rozsudek zrušit.

7. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce navrhla potvrdit rozsudek jako věcně správný s ohledem na úplná skutková zjištění a správné právní posouzení věci. Žalovaná setrvala na závěru, že není ve věci pasivně legitimovaná, neboť neodpovídá za tvrzený nesprávný úřední postup, právnická osoba nelze pokládat za vykonavatele státní moci, tj. za právnickou osobu vykonávající státní správu, která jí byla svěřena zákonem nebo na základě zákona dle § 3 odst. 1 písm. b) zákona 82/1998 Sb., právnická osoba nevykonává státní správu při určení advokáta, která by jí byla svěřena zákonem o advokacii či jiným předpisem, jde pouze o výkon profesní samosprávy (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3638/15), když žalovaná – právnická osoba je ústředním orgánem státní správy pro soudy, státní zastupitelství, vězeňství, probaci a mediaci a plní úkoly související přímo se zákonnými kompetencemi výlučně v oblastech státní správy justice a právnická osoba tak neodpovídá za činnost právnická osoba; i pokud by ve věci byla pasivně legitimována žalovaná, namítla promlčení nároku. Žalobce odvozoval vznik nemajetkové újmy od skutečnosti, že nepodal z důvodu neurčení advokáta ze strany právnická osoba ústavní stížnost ve lhůtě do 9. 9. 2024, nejpozději následující den musel žalobce vědět o vzniku tvrzené nemajetkové újmy, od tohoto dne dle § 32 odst. 3 zákona 82/1998 Sb. počala běžet subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, pokud žalobce nárok uplatnil podáním žaloby 7. 5. 2025, učinil tak až po uplynutí promlčecí lhůty; námitku promlčení tak vznesla žalovaná z důvodu právní jistoty; s ohledem na nedostatek pasivní legitimace žalované navrhla rozsudek potvrdit.

8. Při odvolacím jednání žalobce doplnil, že má pochybnosti o způsobilosti právnická osoba jednat za Českou republiku a právnická osoba, když před soudem I. stupně měl ve věci za právnická osoba jednat advokát. Rovněž se vyjadřoval k délce promlčecí lhůty ve smyslu § 32 zákona 82/1998 Sb., kdy podle jeho názoru činí objektivní promlčecí lhůta 10 let a subjektivní promlčecí lhůta 6 měsíců, v jeho případě však došlo k prodloužení subjektivní promlčecí lhůty vzhledem k tomu, že dosud právnická osoba neskončila řízení o určení advokáta žalobci; o návrhu právnická osoba dosud nerozhodla, ačkoliv žalobce uváděl důvody pro přednostní vyřízení věci (nebezpečí uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti), má proto za to, že vůbec nezačala subjektivní promlčecí lhůta běžet.

9. Při odvolacím jednání žalovaná navrhla potvrdit rozsudek jako věcně správný s tím, že i při předchozím jednání před soudem I. stupně jednal pověřený zaměstnanec právnická osoba na základě Dohody organizačních složek, pověřený zaměstnanec právnická osoba není advokátem, nebyl jím a dříve působil jako asistent soudce a je zaměstnancem právnická osoba. Rovněž se domáhala žalovaná úhrady nákladů odvolacího řízení za 3 úkony právní pomoci (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání, příprava k jednání). Jednání právnická osoba za žalovanou vyplývá přitom z dohody organizačních složek státu a zákonné úpravy.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

11. S ohledem na námitku nedostatečného zastoupení žalované při odvolacím jednání, případně namítanou vadu v zastoupení u jednání před soudem I. stupně, se zaměřil odvolací soud nejprve na posouzení procesní otázky, zda za žalovanou jedná k tomu oprávněná osoba. Žalobce zažaloval v daném případě z titulu požadované nemajetkové újmy Českou republikou – jednající právnická osoba, kdy právnická osoba představuje organizační složku státu, nemající právní subjektivitu, avšak vystupující za stát v právních vztazích vyplývajících z § 1 a § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, kdy v souladu se zákonem č. 201/2002 a ustanovením § 21a a § 21 o. s. ř. na základě Dohody uzavřené mezi právnická osoba a právnická osoba může namísto organizační složky, kterou bylo právnická osoba, jednat za stát jiná organizační složka – v daném případě právnická osoba v souladu se zákonem č. 201/2002 Sb., o právnická osoba, ve znění pozdějších změn a doplňků. V tomto směru tak neshledal odvolací soud ve fázi odvolacího řízení a rovněž ani před soudem I. stupně při jednání 17. 3. 2026 vady v zastoupení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kdy rovněž za stát při jednání 17. 3. 2026 jednal pověřený zaměstnanec organizační složky (právnická osoba). Poté, kdy odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení, neshledal odvolání žalobce opodstatněným, když soud I. stupně nezatížil řízení žádnou procesní vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

12. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí zajistil dostatečné skutkové podklady, provedené důkazy hodnotil způsobem předpokládaným ustanovením § 132 o. s. ř. a své skutkové i právní závěry vyjádřil přehledně, logicky a srozumitelně v odůvodnění svého rozhodnutí, a to v souladu s ustanovením § 157 o. s. ř. Skutkový stav zjištěný soudem I. stupně tak nedoznal změny ani v rámci odvolacího řízení. S ohledem na správná a výstižná skutková zjištění lze pro stručnost na tato skutková zjištění soudu I. stupně uvedená v odůvodnění rozsudku odkázat.

13. Pokud se žalobce domáhal náhrady tvrzené nemajetkové újmy spočívající v psychickém strádání z důvodu zmaření možnosti podat ve lhůtě ústavní stížnost a kdy tento nemajetkový nárok vyčíslil částkou 357 000 Kč v situaci, kdy žalobu podal proti České republice jednající právnická osoba, správně se soud I. stupně prvotně zabýval otázkou pasivní legitimace žalované, kdy teprve v případě podání žaloby proti pasivně legitimované osobě se lze zabývat posouzením odpovědnostních tvrzených předpokladů státu za nemajetkovou újmu či za škodu (ve formě existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, které by mělo za následek vznik škody za existence příčinné souvislosti mezi tímto nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou či nemajetkovou újmou), teprve v případě naplnění odpovědnostních předpokladů státu je třeba se zabývat otázkou promlčení.

14. Soud I. stupně zcela výstižně a v souladu s konstantní judikaturou (21 As 245/2025 a IV. ÚS 3638/15) podrobně rozebral otázku státní moci a jejího výkonu, kdy odpovědnost státu je nutno posuzovat v souladu s ustanoveními správně citovanými soudem I. stupně dle zákona 82/1998 Sb., když dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) zákona 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily buď státní orgány, nebo právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy svěřené jim zákonem nebo na základě zákona či orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy na ně přenesené zákonem či na základě zákona (územní celky v přenesené působnosti).

15. Soud I. stupně tak v souladu s judikaturou podrobně vyložil postavení právnická osoba působící na základě zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších změn a doplňků, kdy tato profesní organizace není žádným subjektem vyjmenovaným v ustanovení § 3 zákona č. 82/1998 Sb.; jedná se o veřejnoprávní korporaci vykonávající profesní samosprávu a nikoliv státní správu či veřejnou moc svěřenou jí zákonem, kdy regulace svobodného povolání advokáta je založena na stavovské autonomii a nikoliv na výkonu správních pravomocí nad občany, když vnitřní poměry v advokacii tak upravují interní předpisy (nejedná se obecně závazné normy), což nebrání tomu, aby v některých dílčích otázkách postupovala právnická osoba subsidiárně podle správního řádu; odvolatel se tak mýlí, pokud má za to, že rozhodování právnická osoba o určení advokáta je výsledkem správního řízení.

16. Postavením právnická osoba se podrobně zabýval jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud, kdy v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3638/15 z 28. 2. 2017 nesouhlasil Ústavní soud s předchozím výkladem Nejvyššího soudu v rámci dovolacího přezkumu rozhodnutí Městského soudu v adresa sp. zn. spisová značka (když předmětem dovolacího přezkumu byl výkon státní správy právnická osoba na úseku kárného řízení vedeného proti advokátovi), tento výklad Nejvyššího soudu však nepokládal Ústavní soud za ústavně komfortní a uzavřel, že právnická osoba nelze považovat za vykonavatele státní moci, respektive za právnickou nebo fyzickou osobu vykonávající státní správu, která jí byla svěřena zákonem nebo na základě zákona ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona 82/1998 Sb. Při výkonu kárné pravomoci totiž právnická osoba nevykonává státní správu, neboť jí nebyla zákonem 85/1996 Sb. ani jiným právním předpisem svěřena, když sice kárné řízení je možno považovat za výkon veřejné moci, a i výkon decentralizované veřejné – profesní správy, nelze však z toho dovozovat odpovědnost za škodu právnická osoba dle zákona 82/1998 Sb. Z toho lze analogicky dovodit, že v tamní souzené věci nebyla dána odpovědnost státu za tvrzenou škodou v důsledku nezákonně vedeného kárného řízení včetně odpovědnosti za nepřiměřenou délku tohoto kárného řízení (když následně byl stěžovatel kárné žaloby zproštěn). Pokud se v případě kárného řízení nejedná o výkon státní správy, jak judikoval Ústavní soud, nemůže se jednat o výkon státní správy ani v případě (ne)ustanovení advokáta žadateli právnická osoba.

17. V tomto směru tak soud I. stupně provedl podrobný výklad pojmu státní moc, veřejná moc, výkon státní správy a výkon profesní samosprávy, odvolací soud pro stručnost odkazuje proto na výstižné odůvodnění v bodě 16 odůvodnění rozsudku. Tyto závěry tak vedly ke správné úvaze, že odpovědnost za případné neustanovení advokáta nelze přičítat státu, stát není ve věci pasivně legitimován, bylo pouze na žalobci, že nepodal žalobu proti správné pasivně legitimované osobě.

18. Jak správně uvádí soud I. stupně, žalobu bylo nutno zamítnout pro nedostatek pasivní legitimace žalované. Pokud se vyjadřoval soud nad rámec k otázce promlčení, i s tímto odůvodněním se odvolací soud ztotožňuje, když odvolatel prováděl i při odvolacím jednání zcela nesprávně extenzivní výklad jakéhosi prodloužení subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty, když dovozoval, že nedošlo vůbec k zahájení běhu promlčecí lhůty pro neskončené řízení právnická osoba; odvolatel však opomíjí, že důvodem pro zamítnutí žaloby byl nedostatek pasivní legitimace žalované a nikoliv zamítnutí žaloby na základě řádně uplatněné námitky promlčení žalovanou.

19. Odvolací soud neměl důvodu odchýlit se od svého předchozího právního názoru vyjádřeného v rozsudku sp. zn. spisová značka z 26. 4. 2023 (§ 13 OZ), a to ve sporu žalobkyně – advokátky s žalovanou právnická osoba z titulu tvrzené škody, kdy pasivně legitimovanou osobou v důsledku neprovedení včasného zápisu do seznamu advokátů byla právnická osoba a kdy bylo nutno posuzovat pouze otázku odpovědnosti právnická osoba za tvrzenou škodu, a nikoliv odpovědnost státu.

20. Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

21. Žalobce byl neúspěšný v odvolacím řízení, je proto povinen zaplatit procesně úspěšné žalované na účelně vynaložených nákladech odvolacího řízení odměnu účastníka nezastoupeného advokátem dle § 151 a § 137 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s vyhláškou č. 254/2015 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 při odměně za 1 úkon 450 Kč; při 3 úkonech žalované (příprava k jednání, účast u odvolacího jednání a vyjádření k odvolání) je tak povinen zaplatit žalobce 3x po 450 Kč, tj. 1 350 Kč v obecné pariční lhůtě.

Za podmínek uvedených v ustanovení § 237 a následujících o. s. ř. lze podat proti tomuto rozsudku dovolání, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím soudu I. stupně k Nejvyššímu soudu ČR.