MSPH 53 Co 76/2026-134

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň JUDr. Lady Záviškové a Mgr. Dity Staňkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení částky 48 400 Kč s příslušenstvím a zákonného úroku z prodlení ⟪LB:lb_006⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 2025, č. j. 64 C 258/2023-85, a doplňujícímu rozsudku ze dne 28. 4. 2026, č. j. 64 C 258/2023-120

I. Rozsudky soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 48 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 16. 11. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 96 800 Kč od 16. 11. 2022 do 28. 11. 2022 do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 50 807,90 Kč k rukám Jméno advokáta, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 48 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 16. 11. 2022 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II.). Doplňujícím rozsudkem zamítl i nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 96 800 Kč od 16. 11. 2022 do 28. 11. 2022 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení části faktury č. číslo ze dne 1. 11. 2022 za právní služby poskytnuté žalované v měsíci říjnu 2022 (dále jen „faktura“) na základě smlouvy o trvalé spolupráci uzavřené dne 15. 6. 2020 mezi žalobkyní a žalovanou (dále jen „smlouva“) s tím, že od 1. 5. 2022 se účastnice dohodly na zvýšení měsíční pevné odměny na 120 000 Kč.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná vyplatila žalobkyni bonusové odměny na roční bázi, vyplácené zálohově měsíčně. Žalobkyně v říjnu 2022 žalované neposkytla služby řádně a v dohodnutém rozsahu, a nemá proto právo na odměnu. Byla jí vyplacena jen proto, aby se tím žalovaná nemusela zabývat. Pokud všechny částky nad 80 000 Kč bez DPH byly vyplacené bez právního důvodu, žalobkyně se na úkor žalované bezdůvodně obohatila. Žalovaná v tomto smyslu podle § 98 o. s. ř. tyto částky „započítává“ oproti žalované částce.

4. Soud prvního stupně na podkladě nesporných tvrzení, provedených listinných důkazů, účastnické výpovědi žalobkyně a výpovědi svědka tituly před jménem jméno FO dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 11. až 22.). Po citaci § 2430, § 2438 odst. 1, § 564 a § 1758 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a rozboru teoretických východisek ohledně zjišťování vůle stran při výkladu právního jednání a možného opuštění výhrady formy právního jednání uzavřel, že účastnice výhradu formy vymíněné ve smlouvě neopustily. Sama žalobkyně si toho byla vědoma, jak plyne z její komunikace se svědkem jméno FO ze dne 22. 8. 2022 o tom, že bezúspěšně vyjednávala se žalovanou o změně smlouvy ohledně výše měsíční odměny a že změna smluvního ujednání v čl. 5.1. nenastala. Prvostupňový soud přisvědčil žalobkyni, že za období od srpna 2021 do února 2022 jí žalovaná zasílala částku 100 000 Kč bez DPH. Pokud však žalovaná počínaje měsícem květen 2022 poukazovala žalobkyni 145 200 Kč (odpovídající částce 120 000 Kč a DPH), potom počátek tohoto období odpovídá vyjednávání žalobkyně se žalovanou v tom smyslu, že místo jednorázové bonusové odměny by uvítala vyšší měsíční odměnu v částce 130 000 Kč a DPH. Soud prvního stupně tak měl za to, že si účastnice nakonec po vyjednávání dohodly, že za splnění určitých podmínek bude bonusová odměna vyplácena žalobkyni skutečně každý měsíc ve výši 40 000 Kč vedle pevné sjednané měsíční odměny v částce 80 000 Kč, a to za splnění podmínek, jejichž obsahové znění žádná z účastnic neprokázala. To koresponduje i se zprávou odeslanou žalobkyní svědku jméno FO v srpnu 2022. Nepřisvědčil žalobkyni ani v tom, že nárok na měsíční paušální částku měla bez ohledu na to, zda do kanceláře žalované docházela. Rozsah paušálně odměňované činnosti pro žalobkyni byl stanoven v čl. 2.1. smlouvy a dále o tom svědčí ujednání ve smlouvě o poměrném krácení odměny po dobu nemoci či úrazu se snížením odměny v čl. 3.12 smlouvy. Z toho plyne, že bonusová odměna byla výkonnostní, případně závislá na finančním přínosu žalobkyně žalované. Nicméně žalobkyně postavila své žalobní tvrzení na tom, že měla nárok na smluvenou měsíční paušální částku v říjnu 2022 ve výši 120 000 Kč a DPH, nikoliv na tom, že splnila podmínky k zaplacení bonusové odměny v částce 40 000 Kč a DPH, a proto obsah těchto podmínek a jejich naplnění stran žalobkyně nezjišťoval. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Předně namítá jiné vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud prvního stupně zcela opomenul skutečnost, že částka 80 000 Kč a DPH byla žalovanou uhrazena až 13 dní po splatnosti, dále bez existence jakýchkoliv důkazů a změny okolností změnil předběžný právní názor sdělený stranám v rámci prvního jednání ve věci (navýšení paušální odměny za prokázané) a dále nepřihlédl k fundamentální změně argumentace žalované ohledně důvodu k nezaplacení odměny za říjen 2022. Vytkla soudu prvního stupně nesprávný skutkový závěr, že dohoda o navýšení odměny naAnonymizováno120 000 Kč nebyla prokázána. Poukázala na nepopiratelnou praxi stran, kdy došlo k ústnímu navýšení odměny nejprve v únoru 2021 na částku 100 000 Kč a DPH a následně od května 2022 na částku 120 000 Kč a DPH. Žalovaná tyto částky žalobkyni pravidelně platila. Nesprávně proto posoudil otázku, zda došlo k dohodě o opuštění výhrady písemné formy změn smlouvy, když existence takové dohody je mezi stranami nesporná. Soud prvního stupně chybně vyložil smlouvu, když vázal odměnu na časový rozsah poskytnutých služeb, docházení do kanceláře a finanční přínos pro žalobkyni, což smlouva neobsahuje. Zdůraznila, že žalovaná existenci bonusového schématu nikterak neprokázala, její tvrzení o nastavení bonusu jsou v rozporu s reálnými platbami, a přesto dospěl k závěru o jeho existenci. Výklad právního jednání učiněný prvostupňovým soudem považuje za nesprávný a vedoucí k absurdním důsledkům. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a uložil žalované povinnost uhradit jí částku 48 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 16. 11. 2022 do zaplacení, dále povinnost uhradit jí úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 96 800 Kč od 16. 11. 2022 do 28. 11. 2022 a náklady řízení.

6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Předně poukazuje na to, že tvrzení žalobkyně, že odměna podle smlouvy nebyla žádným způsobem navázána na rozsah poskytnutých právních služeb, je v rozporu se zněním smlouvy a výsledky dokazování. Žalobkyně neprokazovala, že by v říjnu 2022 žalované jakékoliv služby poskytla, a plnila tak své povinnosti podle smlouvy. Nevznikl jí proto za tento měsíc nárok na odměnu. Opírala-li svůj nárok o docházku do kanceláří žalované v říjnu 2022, pak tento závěr nemá podklad v provedeném dokazování, ani není relevantní pro závěr o plnění povinností podle smlouvy. Žalobkyni tak nemůže náležet ani úrok z prodlení, a to ani pokud by doručila žalované včas fakturu za měsíc říjen 2022. Žalovaná prokázala, že nedošlo ke změně smlouvou sjednané paušální odměny ve výši 80 000 Kč a že se žalobkyní ústně sjednala bonusovou část odměny za poskytování služeb, která též byla se žalobkyní za předchozí období vyúčtována. Žalovaná tvrdí, že prostředky obdržené z tohoto vyúčtování nebyly sjednaným bonusem, ale dobrovolným plněním žalované. Žalovaná nepokládá dohodu založenou na součtu hodin a služeb poskytnutých a vyfakturovaných za určité období za nijak komplikovanou, nesmyslnou a neobvyklou. Takové odvození bonusové složky je zcela logické a běžné. Má za to, že výpověď svědka jméno FO, ani obsah aplikace komunikace nemá vypovídající hodnotu, a to i s ohledem na jeho postavení manžela. Není možné učinit závěr, že se strany odchýlily od dohody, že smlouva bude měněna pouze písemně. Žalovaná nadto namítá, že se potýkala s následky vadného plnění žalobkyně a snažila se minimalizovat hrozící škodu. Její jednání tak nemůže být nepoctivé.

7. Žalobkyně podala odvolání i proti doplňujícímu rozsudku. Namítá, že je nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně neodůvodnil zamítnutí nároku na úrok z prodlení a neuvedl skutkové ani právní úvahy, z nichž vycházel. Rozhodnutí tak trpí vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces. Současně mu vytýká, že bez vlastní argumentace pouze převzal závěry původního rozsudku, který je již napaden odvoláním. Namítá rovněž nesprávné právní posouzení věci. Zdůrazňuje, že žalovaná uhradila částku 96 800 Kč až dne 28. 11. 2022, přestože byla splatná dne 15. 11. 2022, a dostala se proto do prodlení. Soud prvního stupně nevysvětlil, proč jí nenáleží úrok z prodlení z částky, kterou žalovaná sama uznala a následně zaplatila. Otázka úroku z prodlení je přitom závislá na nesprávně posouzeném základu věci, proti němuž již brojí podaným odvoláním.

8. Odvolací soud přezkoumal napadené rozsudky včetně řízení, která jejich vydání předcházela (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně jsou důvodná. Nepřezkoumatelnost doplňujícího rozsudku nedovodil, neboť i přes nedostatky jeho odůvodnění měla žalobkyně možnost proti němu v odvolání formulovat své námitky, a postupem soudu prvního stupně jí tak nemohla být způsobena újma (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 nebo usnesení sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).

9. Odvolací soud se předně zabýval tím, zda řízení před soudem prvního stupně není stiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to s ohledem na námitku žalobkyně, že soud prvního stupně v průběhu řízení změnil svůj předběžně sdělený právní názor, aniž pro to svědčily změněné okolnosti. Předběžný právní názor soudu nepředstavuje závazné stanovisko, jímž by byl soud při svém rozhodování vázán, a soud je proto oprávněn jej v průběhu řízení přehodnotit. Samotná skutečnost, že soud prvního stupně později dospěl k odlišnému právnímu závěru, tak bez dalšího nepředstavuje procesní vadu. Rozhodné je, zda účastníkům byla zachována možnost vyjádřit se ke skutkovým i právním otázkám významným pro rozhodnutí a zda rozhodnutí nebylo založeno na právním posouzení, s nímž nemohli počítat a k němuž se nemohli vyjádřit. Žádné takové okolnosti však ze spisu nevyplývají, a proto odvolací soud tvrzenou vadu řízení neshledal.

10. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně neprokázala ústní změnu smlouvy o trvalé spolupráci, pokud jde o zvýšení měsíční paušální odměny z částky 80 000 Kč na částku 120 000 Kč bez DPH, a že částka 40 000 Kč představovala pouze zálohově vyplácenou, podmíněnou bonusovou složku. S tímto skutkovým ani právním posouzením se odvolací soud neztotožnil.

11. Při posouzení této otázky bylo třeba vycházet nejen z původního písemného znění smlouvy, ale rovněž z okolností, které následnému jednání účastnic předcházely, z praxe mezi nimi zavedené a z jejich následného chování (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Z provedených důkazů přitom vyplynulo, že žalovaná již v předchozím období nehradila žalobkyni pouze původně sjednanou odměnu ve výši 80 000 Kč bez DPH. Od srpna 2021 do února 2022 jí pravidelně poukazovala částku 121 000 Kč včetně DPH (měsíční odměna ve výši 100 000 Kč bez DPH). Za měsíce květen až září 2022 jí pak pravidelně hradila 145 200 Kč včetně DPH (měsíční odměně 120 000 Kč bez DPH). Kromě toho byla žalobkyni v dubnu 2022 uhrazena odlišná částka zahrnující jednorázovou odměnu 90 000 Kč. Způsob fakturace a plateb tak svědčí o tom, že účastnice rozlišovaly mezi pravidelnou paušální odměnou a mimořádnou bonusovou odměnou.

12. Pravidelnost plateb, jejich shodná výše a skutečnost, že byly hrazeny na základě měsíčních faktur bez výhrad žalované jednoznačně svědčí o tom, že částka 120 000 Kč představovala od května 2022 nově sjednanou měsíční paušální odměnu. Odvolací soud tak odlišně od soudu prvního stupně uzavírá, že z opakované fakturace, a především plateb žalované žalobkyni ve výši 120 000 Kč a DPH od května 2022 vyplývá shodná vůle účastnic změnit výši měsíční paušální odměny.

13. Popsaná platební praxe pak koresponduje s výpovědí žalobkyně, podle níž byla její měsíční odměna od května 2022 ústně zvýšena na 120 000 Kč bez DPH, jakož i s výpovědí svědka jméno FO a obsahem aplikace komunikace. Okolnost, že svědek je manželem žalobkyně, je důvodem k obezřetnému hodnocení jeho výpovědi, nikoli k jejímu odmítnutí, zvláště jestliže se jeho výpověď shoduje s objektivně doloženým průběhem plateb. Ani sdělení žalobkyně, že nemá písemný dodatek na částku 120 000 Kč, existenci ústní dohody nevyvrací, ale jen potvrzuje to, že tato změna nebyla písemně zachycena.

14. Odvolací soud se neztotožnil se způsobem, jakým soud prvního stupně posoudil procesní obranu žalované založenou na tvrzení o existenci bonusového schématu. Žalovanou totiž zatěžovalo břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně uzavření takové dohody a jejího konkrétního obsahu. Žalovaná však ani přes poučení poskytnuté podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázala, že by účastnice sjednaly roční bonus ve výši 480 000 Kč, hrazený zálohově v měsíčních částkách po 40 000 Kč, ani že by nárok na tuto část odměny závisel na dosažení 140 vyúčtovatelných hodin v každém jednotlivém měsíci. Prokázána nebyla ani existence alespoň základního mechanismu jeho vyhodnocování, evidence splnění podmínek nebo následného ročního zúčtování. Samotná proměnlivost skutkové obrany žalované pak oslabuje její věrohodnost při prokazování tohoto tvrzeného bonusového schématu, neboť není zřejmé, zda byly částky nad 80 000 Kč vypláceny jako zálohy na bonus, či bez právního důvodu.

15. Ostatně prvostupňový soud sám uvedl, že obsah podmínek tvrzené bonusové odměny nebyl prokázán. Přesto z existence takového bonusového schématu při rozhodování vyšel a jeho neprokázaný obsah fakticky vyložil v neprospěch žalobkyně. Takový postup není správný, neboť důsledky neunesení důkazního břemene musí nést žalovaná, která z tvrzeného bonusového schématu vyvozovala pro sebe příznivé právní následky. Případná tvrzená obvyklost obdobného způsobu odměňování v advokátní praxi nemůže nahradit důkaz o konkrétní dohodě účastnic.

16. Odvolací soud rovněž neshledal přiléhavý závěr soudu prvního stupně, že účastnice neopustily sjednaný požadavek písemné formy. Nelze přehlédnout, že již předchozí navýšení odměny na 100 000 Kč bez DPH bylo realizováno bez uzavření písemného dodatku, přičemž žalovaná podle takto změněného ujednání opakovaně plnila. Stejným způsobem postupovaly účastnice i od května 2022, kdy došlo k navýšení odměny na 120 000 Kč bez DPH. Žalovaná po několik měsíců bez jakýchkoli výhrad hradila faktury vystavené na tuto částku. Takto ustálená praxe jednoznačně svědčí o shodné vůli účastnic řídit se změněným obsahem smlouvy i bez formálního písemného dodatku. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně následně usilovala o písemné zachycení této změny, neboť sama o sobě neprokazuje, že ke změně smlouvy nedošlo ani že účastnice nadále trvaly na zachování výhrady písemné formy. Současně nelze odhlédnout od toho, že požadavek písemné formy byl sjednán pouze smluvně, nikoli stanoven zákonem. Podle § 582 odst. 2 o. z. lze neplatnost pro nedodržení stranami ujednané formy namítnout jen tehdy, nebylo-li již plněno. V projednávané věci však žalovaná po dobu pěti měsíců podle ústně sjednané změny opakovaně plnila, a proto se nemůže nedostatku písemné formy úspěšně dovolávat až ve vztahu k poslednímu měsíci spolupráce. Takový postup by byl v rozporu se zásadou poctivosti, zákazem jednání v rozporu s vlastním předchozím chováním a s ochranou legitimního očekávání druhé smluvní strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3501/2019 či sp. zn. 23 Cdo 2565/2024; obdobně k principu důvěry též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 342/09, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3158/2010).

17. Za nepřiléhavou považuje odvolací soud i námitku, že žalobkyni za říjen 2022 odměna nenáležela pro nedostatečný rozsah poskytnutých služeb. Odměna byla sjednána jako měsíční paušální, nikoli hodinová, a existence minimálního limitu 140 hodin nebyla prokázána. Tvrzení žalované, že žalobkyně v říjnu neposkytla žádné služby, je navíc v rozporu s její vlastní obranou poukazující na vykázání 33 hodin a 15 minut i s tím, že žalobkyni za uvedený měsíc zaplatila částku 80 000 Kč bez DPH. Ujednání o poměrném krácení paušální odměny po dobu nemoci či úrazu rovněž neprokazuje existenci hodinového limitu ani bonusového schématu. Naopak potvrzuje paušální charakter odměny, jejíž krácení bylo vázáno na konkrétně sjednané okolnosti. Žalovaná netvrdila a neprokázala, že by některá z těchto smluvních okolností nastala právě v říjnu 2022. Sama ostatně potvrdila, že žalobkyně do kanceláře žalované docházela i v měsíci říjnu 2022.

18. Důvodná není rovněž její kompenzační obrana, podle níž předchozí platby nad částku 80 000 Kč představovaly bezdůvodné obohacení žalobkyně. Tyto platby měly právní důvod v ústní změně smlouvy, podle níž účastnice opakovaně plnily. Žalovaná ostatně svou obranu stavěla na vzájemně neslučitelných skutkových verzích, neboť stejné platby označovala střídavě za zálohy na bonus a za plnění bez právního důvodu.

19. Odvolací soud se dále zabýval tím, kdy nastala splatnost měsíční paušální odměny ve výši 120 000 Kč bez DPH za říjen 2022 a v této souvislosti nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Ve smlouvě bylo sjednáno, že měsíční odměna bude splatná zpětně do 15. dne následujícího měsíce na základě vystaveného daňového dokladu. Není proto správná námitka, že splatnost pohledávky mohla nastat teprve na základě faktury či následné výzvy žalobkyně k zaplacení. Čas plnění byl určen smlouvou pevným dnem. Žalobkyně vystavila fakturu č. číslo dne 1. 11. 2022 na částku 145 200 Kč včetně DPH se splatností dne 15. 11. 2022. Faktura představovala vyúčtování smluvní odměny a daňový doklad, nikoli právní skutečnost, která by splatnost teprve zakládala. Údaj o splatnosti uvedený na faktuře ostatně plně odpovídal smluvnímu ujednání účastnic. Takové posouzení je v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 2614/2019, podle něhož ujednání, že má být plnění zaplaceno do určitého dne na základě vystavené faktury, představuje ujednání pevného času plnění. Faktura v takovém případě nemá povahu výzvy věřitele k plnění ve smyslu § 1958 odst. 1 o. z. a splatnost pohledávky sama nezakládá. Skutečnost, že faktura neobsahovala přílohu s výkazem jednotlivých úkonů, neměla na její splatnost vliv. Smlouva vystavení takové přílohy jako podmínku splatnosti nestanovila a tento požadavek neodpovídá ani paušální povaze sjednané odměny. Žalovaná byla proto povinna zaplatit odměnu za říjen 2022 nejpozději dne 15. 11. 2022 a následujícího dne se dostala do prodlení s celou částkou 145 200 Kč. Částku 96 800 Kč žalovaná uhradila dne 28. 11. 2022. Úhradou této části jistiny nezaniklo právo žalobkyně na úrok z prodlení za dobu, po kterou žalovaná s jejím zaplacením prodlévala. Odvolací soud proto nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyni nenáleží úrok z částky 96 800 Kč za období od 16. 11. 2022 do 28. 11. 2022. Tento nárok bylo třeba posoudit samostatně, neboť nebyl závislý na důvodnosti požadavku na doplatek odměny. I kdyby žalobkyni náležela pouze částka 96 800 Kč, byla žalovaná povinna ji podle smlouvy zaplatit do 15. 11. 2022. Doplňující rozsudek, který její pozdní úhradu samostatně právně neposoudil, proto nemůže obstát. Zbývající část vyúčtované odměny ve výši 48 400 Kč žalovaná dosud neuhradila. Žalobkyni proto vedle této jistiny náleží úrok z prodlení od 16. 11. 2022 do zaplacení; z částky 96 800 Kč jí náleží úrok z prodlení za dobu od 16. 11. 2022 do její úhrady dne 28. 11. 2022.

20. Ze všech shora popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek i doplňující rozsudek změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl.

21. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku o věci samé, rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů spočívající v zaplaceném soudním poplatku ze žaloby ve výši 2 420 Kč a v nákladech právního zastoupení. Při stanovení výše mimosmluvní odměny za zastupování vyšel odvolací soud z § 1 odst. 2, § 6, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1, 2 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“). Odměna za jeden úkon právní služby činí částku 3 060 Kč a náhrada hotových výdajů částku 300 Kč, resp. s účinností od 1. 1. 2025 částku 450 Kč. V projednávané věci vykonal advokát žalobkyně 11,5 úkonu právní služby, a to příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, vyjádření ze dne 2. 7. 2024, ze dne 25. 3. 2025 a ze dne 4. 4. 2025, účast na jednání soudu dne 12. 3. 2025, dne 20. 11. 2025 (opraveno odvolacím soudem) a účast na vyhlášení rozsudku dne 25. 11. 2025 (1/2 úkon podle § 11 odst. 2 písm. f/ AT), odvolání proti rozsudku, odvolání proti doplňujícímu rozsudku a účast na jednání před odvolacím soudem dne 16. 7. 2026. Odměna za zastupování činí částku 35 190 Kč (11,5 x 3 060 Kč), náhrada hotových výdajů částku 4 800 Kč (4 x 300 Kč + 8 x 450 Kč) a 21 % DPH částku 8 397,90 Kč. Celkové náklady řízení činí včetně soudního poplatku částku 50 807,90 Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).