MSPH 68 Co 38/2026-121

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Sedlákové a soudkyň JUDr. Ludmily Petrákové a Mgr. Alžběty Stříbrné ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_010⟫ o určení vlastnického práva, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. října 2025, č. j. 7 C 36/2024-88, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. února 2026 č. j. 7 C 36/2024-102

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 38 240,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její advokátky.

1. Rozsudkem ve znění opravného usnesení, jak jsou označeny v záhlaví, soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem osobního motorového vozidla tovární značky podezřelý výraz, registrační značky SPZ, VIN: VIN kód, osobního motorového vozidla tovární značky jméno FO právnická osoba, registrační značky SPZ, VIN: VIN kód a osobního motorového vozidla tovární značky podezřelý výraz, registrační značky SPZ, VIN: VIN kód (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 114 422,2 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

2. Žalobce se domáhal určení svého vlastnického práva ke třem vozidlům s tvrzením, že nabyl jako fyzická osoba vozidlo osobní motorové vozidla tovární značky podezřelý výraz, registrační značky SPZ, VIN: VIN kód (zkráceně podezřelý výraz) na základě kupní smlouvy ze dne datum, vozidlo tovární značky jméno FO právnická osoba, registrační značky SPZ, VIN: VIN kód (zkráceně jméno FO právnická osoba) na základě kupní smlouvy ze dne datum. Kupní ceny obou vozidel žalobce uhradil při převzetí. Použil finanční prostředky žalované, jejímž byl v té době jediným společníkem a vlastníkem. Vozidlo tovární značky podezřelý výraz, registrační značky SPZ, VIN: VIN kód (zkráceně podezřelý výraz) žalobce směnil s jméno FO za vozidlo podezřelý výraz, které bylo v jeho vlastnictví a které také koupil. Žalobce následně všechna vozidla vložil do majetku žalované z důvodu jejich výhodnějšího pojištění jako flotily. Poté došlo k převodu žalované na jeho otce. Vozidla byla pronajata žalované nájemní smlouvou o nájmu dopravního prostředku ze dne datum ve znění dodatku ze dne datum, žalovaná se stala jejich uživatelem, předána jí byla podle předávacích protokolů. Vozidla podezřelý výraz a jméno FO právnická osoba byla na základě rozhodnutí Orgán veřejné moci uložena do úschovy Orgán veřejné moci, řízení o jejich vydání je vedeno u Orgán veřejné moci pod sp. zn. spisová značka. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení právní skutečnosti žalobce tvrdil v tom, že žalovaná je jako vlastník všech vozidel zapsána v registru vozidel a technických průkazech, byť to neodpovídá faktickému stavu.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, poukázala na své důkazní postavení, když její likvidátor má pouze omezené množství důkazních prostředků závisející na tom, jaké listiny jí předá poslední statutární orgán žalované, resp. její jediný společník, jímž je otec žalobce. Žalobce nedoložil, že jeho vlastnické právo k vozidlům trvá. Své vlastnické právo ke dvěma vozidlům převedl na žalovanou, která byla následně v registru vozidel zapsána jako jejich vlastník a provozovatel. Žalobce není ani vlastníkem vozidla podezřelý výraz, jehož dřívějším vlastníkem byl jméno FO. Ten jako vlastník směnil vozidlo podezřelý výraz za vozidlo ve vlastnictví žalované podezřelý výraz, žalovaná navíc ke dni převodu datum neměla statutární orgán. Vlastníkem vozidla jméno FO je tak stále jméno FO. Nedošlo k platnému převodu vlastnického práva k němu. I jinak by vlastníkem byla žalovaná, jméno FO potvrdil, že při směně jednal s žalovanou jako směňující stranou a vlastníkem směňovaného vozidla.

4. Soud prvního stupně rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat. Vyšel ze zjištění z registru vozidel a technických průkazů vozidel – veřejných listin, o jejichž pravosti nebylo sporu, že žalovaná je v nich vedena jako vlastník každého z vozidel. Soud prvního stupně odkázal na závěry označených nálezů a usnesení Ústavního soudu s tím, že otázku vlastnických práv k vozidlu lze určit rychle a jednoduše, neboť vlastnictví k vozidlu podléhá registraci příslušnými orgány státu a je prokazováno veřejnou listinou (technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla). Žalobci se nepodařilo vyvrátit pravdivost a správnost veřejných listin. Žalobce neprokázal nabytí žádného z vozidel, jím navržené důkazy, a dokonce i jeho tvrzení dokládají, že vozidla patří žalované, do jejíhož majetku je žalobce vložil. Soud prvního stupně vysvětlil, že důkaz výslechy svědků jméno FO, jméno FO a jméno FO neprovedl, neboť skutečnosti, které měly být jejich výslechem prokázány, nemohly vést k jinému rozhodnutí ve věci. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto vzhledem k úspěchu žalované ve věci.

5. Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním žalobce s tím, že nesouhlasí se skutkovými ani právními závěry soudu prvního stupně, neboť nebyly provedeny podstatné důkazy, ač je žalobce včasně navrhl, a závěr, že žalobcem tvrzené skutečnosti a označené důkazy vlastnické právo žalované nezpochybňují, naopak je potvrzují, není správný. Bylo prokázáno, že žalobce se stal vlastníkem vozidel podezřelý výraz, právnická osoba a podezřelý výraz na základě kupních smluv a poté s těmito vozidly nakládal jako vlastník. Po koupi všechna vozidla smlouvou o nájmu dopravního prostředku jako pronajímatel pronajal žalované jako nájemci. Za tohoto stavu je bez významu, kdo je jako vlastník evidován u správního orgánu, neboť jsou zde takové skutečnosti, které prokazují, že stav zapsaný u správního orgánu není v souladu se stavem právním.

6. Měl-li soud prvního stupně pochybnosti o převodu vlastnického práva k jednotlivým vozidlům, měl ji odstranit svědeckou výpovědí dané osoby, jak žalobce včas navrhl. V řízení o určení vlastnického práva jsou výslechy osob v procesním postavení svědků podstatným důkazem, bez kterého nelze učinit právní závěr o skutečném vlastníku věci a rozhodnout. To se týká i svědecké výpovědi jméno FO, jednatele a společníka žalované v rozhodné době. Tou žalobce hodlal prokázat jednak způsob nabytí vlastnických práv k vozidlům, jednak způsob užívání všech tří vozidel. Soud prvního stupně se také nezabýval okolnostmi převodu podílu žalované, ač výslech jejích jednatelů (účastnická výpověď žalobce a svědecká výpověď jméno FO) je pro skutkové i právní posouzení věci zásadní zejména ve vztahu k okolnosti spojené s tímto právním jednáním. Soud prvního stupně nezjistil, přes návrh žalobce, co bylo majetkem žalované. Neúplně, a proto nesprávně soud prvního stupně posoudil okolnosti převodu vozidel evidovaných u správního orgánu, když je zřejmé, že u jednotlivých převodů byly jejich způsob, průběh a související okolnosti odlišné. Soud prvního stupně tyto úkony zpochybnil, přesto stav zapsaný v evidenci vozidel nekriticky převzal, ačkoliv z dokazování vyplývá, že okolnosti, za kterých převodu došlo, svědčí o tom, že evidence vozidel, kterou vede správní orgán, neposkytuje věrný obraz, právní jistotu o tom, kdo je skutečným vlastníkem. Evidence vozidel vedená správním orgánem není evidencí, na jejímž základě lze dovozovat vlastnické právo k vozidlu, nýbrž poskytuje údaje pouze evidenční, informační. Žalobce tvrdil, že všechna tři vozidla zakoupil ze svých vlastních finančních prostředků jako fyzická osoba, nikoli z prostředků žalované. I v důsledku toho není žádné z vozidel vedeno v majetku žalované. Proto také ani jedno z vozidel není uvedeno v předávacím protokole pořízeném k převodu podílu žalované. Soud prvního stupně tím, že neprovedl jím navržené důkazy, žalobci zabránil prokázat, že žalovaná je evidována jako vlastník všech tří vozidel v rozporu s právním stavem. Tím současně nerespektoval veřejný zájem na tom, aby se údaje vedené správním orgánem v registru vozidel shodovaly se skutkovým stavem věci. Žalobce nesouhlasil ani s výrokem o náhradě nákladů řízení, odmítl, že by mezi účastníky existovala shoda na ceně vozidel. Základním a jediným důvodem, proč mezi nimi nebyl uzavřen smír, byl spor o jejich cenu. Soud prvního stupně měl proto pro stanovení tarifní hodnoty sporu vycházet z částky 65 000 Kč. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě plně vyhoví a uloží žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání odmítla odvolací námitky a navrhla potvrzení správného rozsudku soudu prvního stupně. Zopakovala svá obranná tvrzení před soudem prvního stupně s tím, že od počátku sporu poukazuje na to, že žalobce prokazuje své vlastnické právo k vozidlům podezřelý výraz a jméno FO kupními smlouvami, jejichž pravost žalovaná z opatrnosti zpochybnila, z nichž ale především může nanejvýš vyplývat, že žalobce se dne datum stal vlastníkem vozidla zn. podezřelý výraz a dne datum vlastníkem vozidla zn. podezřelý výraz. Neprokazují vlastnické právo žalobce k těmto vozidlům ke dni podání žaloby, ani ke dni rozhodování soudu. Naopak nejen z listinných důkazů a jednání žalobce po datum a po datum, ale i ze samotného vyjádření žalobce vyplývá, že žalovaná se poté stala vlastníkem vozidel. Listina datovaná datum, podle které měl žalobce nabýt vlastnické právo k vozidlu podezřelý výraz od jméno FO, není podepsaná panem jméno FO jako prodávajícím. Poté, co byl žalobce na tuto skutečnost upozorněn, předložil totožnou kupní smlouvu na toto vozidlo, kde však je jako kupující uveden jméno FO, otec žalobce, podepsanou oběma stranami. Žalobce tedy namísto průkazu svého vlastnického práva toto ke dni datum zpochybnil existencí kupní smlouvy znějící na třetí osobu. Dne datum žalobce jako statutární orgán žalované uzavřel dodatek k pojistné smlouvě s tím, že vlastníkem vozidla jméno FO právnická osoba je žalovaná. To koresponduje s vyjádřením žalobce v jeho přípisu ze dne datum, z něhož jednoznačně vyplývá, že žalovaná byla vlastníkem předmětných vozidel, a s vyjádřením žalobce u jednání soudu prvního stupně dne datum, kdy o důvodech zápisu vlastnického práva na žalovanou uvedl, že vozidla vkládal do majetku žalované a kupoval je za peníze žalované. Situace ohledně vozidla podezřelý výraz je obdobná, kupní smlouva ze dne datum může nanejvýš prokazovat vlastnické právo žalobce k tomuto datu. V žádosti ze dne datum žalobce jako statutární orgán žalované podal žádost, ve které uvádí, že vlastníkem vozidla podezřelý výraz je žalovaná, a dne datum uzavřel dodatek k pojistné smlouvě se shodným tvrzením. Toto jednání žalobce opět koresponduje s výše uvedenými vyjádřeními žalobce. U vozidla podezřelý výraz ani není zřejmé, jak by se mělo dostat do vlastnictví žalobce, když bylo získáno směnou za vozidlo podezřelý výraz, jehož vlastníkem byla žalovaná. To bylo prokázáno. Soud prvního stupně tedy správně zjistil, že vlastníkem předmětných vozidel se stala žalovaná, a to poté, kdy měly nastat skutečnosti, z nichž žalobce odvozuje své vlastnické právo. Žalobce nejen, že netvrdil, že by se vlastníkem stal následně on, ale výslovně uvedl opak. Nebyl důvod provádět další žalobcem navržené důkazy, bylo to nadbytečné. Žalobcem navržení svědci by se mohli nanejvýš vyjádřit k uzavření kupních smluv se žalobcem. K tomu je také žalobce navrhl. Svědek jméno FO je otec žalobce, který společně se žalobcem usiluje o vyvedení předmětných vozidel z majetku žalované. Věrohodnější obraz o skutečnostech nastalých po koupi a směně vozidel podají listinné důkazy, z nichž se prokazuje vlastnické právo žalované. Tvrzení žalobce o nájmu předmětných vozidel žalované jsou účelová, uměle vykonstruovaná s cílem odůvodnit, proč veškeré úkony (právní i faktické) k předmětným vozidlům činila žalovaná, když žalobce tvrdí, že je jejich vlastníkem. Pokud žalobce vytýká soudu prvního stupně, že nezjišťoval, co všechno bylo majetkem žalované, žalovaná poukázala na to, že ani žalobce, ani jeho otec co by jednatelé žalované neplnili zákonnou povinnost zakládat do sbírky listin obchodního rejstříku účetní závěrky žalované. Dokazování v tomto směru je nadbytečné, bylo prokázáno, že žalovaná se stala vlastníkem všech tří vozidel a nebylo tvrzeno, ani prokazováno, že by následně jejich vlastníkem přestala být. Správně soud prvního stupně rozhodl také o náhradě nákladů řízení. V řízení nešlo o případ, na nějž dopadá § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Předmětem řízení je určení vlastnického práva k motorovým vozidlům, v jeho průběhu byla žalobcem opakovaně tvrzena hodnota předmětných vozidel ve výši 600 000 Kč. Při prohlídce dvou ze tří vozidel byla vozidla naceněna na souhrnnou částku 950 000 Kč. Soud prvního stupně vyšel z tarifní hodnoty 600 000 Kč, na kterou nacenil předmětná vozidla sám žalobce. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobce je přípustné, bylo uplatněno včas, naplňuje požadavky § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (zkráceně o. s. ř.) a obsahuje odvolací důvody stanovené v § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., projednal je při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a přezkoumal správnost rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.). Žalobce a jeho právní zástupce se k odvolacímu jednání omluvili a žádali, aby proběhlo bez jejich účasti. Odvolací soud postupoval podle § 211 a § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal v nepřítomnosti žalobce a jeho advokáta.

9. Odvolací soud neshledal odvolání žalobce důvodným.

10. Soud prvního stupně objasnil v potřebném rozsahu skutkový stav věci, svá zjištění zhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a odvolací soud z jím zjištěného skutkového stavu vychází. Shodně s ním odvolací soud hodnotí návrhy na doplnění dokazování dalšími důkazy navrženými k prokázání toho, jak žalobce měl nabýt vlastnické právo k jednotlivým vozidlům, jaký celkový majetek měla či má žalovaná a jak byla předmětná vozidla užívána, za nadbytečné, protože dílem nejsou skutečnosti, k jejichž průkazu jsou důkazy navrženy, podstatné pro rozhodnutí o věci (zejména o okolnostech tvrzeného uzavření kupních smluv), dílem byly rozhodné skutečnosti prokázány jinak (uzavření směnné smlouvy). To, jaký jiný movitý či nemovitý majetek vlastnila či vlastní žalovaná, není pro věc významné.

11. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci za popsaného skutkového stavu svědčí naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnického práva k vozidlům ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť žalobce nemá jinou cestu, jak se domoci svého tvrzeného vlastnického práva.

12. Jako správný odvolací soud zhodnotil také závěr soudu prvního stupně, že žaloba není důvodná.

13. Sám žalobce tvrdil, že dvě z vozidel koupil za finanční prostředky žalované (srovnej vyjádření žalobce při jednání dne datum zachycené v protokolu o jednání soudu prvního stupně na č. l. 47 spisu), což vysvětloval tím, že mezi jejím a svým majetkem necítil rozdíl. V zastoupení žalované při žádosti o zápis každého z vozidel do evidence motorových vozidel a následně při uzavření pojištění vozidel písemně prohlásil, že každé z vozidel je ve vlastnictví žalované. Jeho pohnutka – tvrzeně cenová výhodnost pojištění vozidel v tzv. flotile, možného jen v situaci, kdy vozidla vlastnila žalovaná, na tom ničeho nemění.

14. Soud prvního stupně správně na základě jím přiléhavě označené judikatury zhodnotil, že pro zodpovězení otázky vlastnického práva k vozidlu lze a je třeba vycházet z registrace příslušného státního orgánu, tedy z evidence a technického průkazu vozidla, přičemž jak osvědčení o registraci vozidla, technický průkaz, tak výpis z evidence jsou veřejnými litinami. Pravost těchto veřejných listin žalobce ani nepopíral, namítal jejich nesprávnost, když tvrdil, že vlastníkem každého z vozidel je on. Lze souhlasit, že se mu ale v řízení nepodařilo vyvrátit domněnku správnosti zápisu vlastnického práva vozidel svědčícího žalované. Již z jeho tvrzení, ale i z provedených důkazů je zřejmé, že nikoli on, ale žalovaná nabyla vozidla do svého vlastnictví. Žalobce dvě vozidla, podezřelý výraz a podezřelý výraz v době, kdy byl jednatelem žalované společnosti, koupil, uhradil kupní ceny z prostředků žalované a poté majetek do žalované vložil, vše jako její jediný jednatel (v období od datum do datum) a statutární orgán, tento majetek předal sám sobě. Jeho vůle takto jednat v letech 2017 a 2018 je prokázána jeho vlastnoručně podepsanými žádostmi o zápis změny vlastníka vozidla do registru silničních vozidel a také podpisy na pojistných smlouvách, v nichž vlastnictví žalované k vozidlům uvedl. Vozidlo podezřelý výraz bylo podle tvrzení žalobce a jím předložené směnné smlouvy a podle zjištění z protokolu o výpovědi svědka jméno FO před policejním orgánem získáno směnnou za vozidlo ve vlastnictví žalované, s níž také svědek jméno FO jednal. I kdyby, jak žalobce tvrdil, následně v letech 2019 a 2021 došlo mezi ním a žalovanou k uzavření nájemních smluv, jimiž by si žalovaná měla pronajmout od žalobce všechna tři vozidla, nemohly by tyto smlouvy být platné proto, že žalobce nebyl vlastníkem žádného z vozidel.

15. Správně soud prvního stupně rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Žalovaná byla ve sporu plně úspěšná, náleží jí plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Ty tvoří náklady na zastoupení žalované advokátkou.

16. Soud prvního stupně pro určení tarifní hodnoty sporu důvodně vycházel z ceny vozidel, jak ji určil sám žalobce. Ve smyslu soudem prvního stupně citované judikatury Orgán veřejné moci správně vycházel právě z ceny věcí, o určení jejichž vlastnictví byl spor veden. Žalobci v tomto směru nelze přisvědčit, že by tarifní hodnota věci měla být stanovena s tím, že cenu předmětu řízení nelze určit. Jakkoli účastníci neukončili spor smírně, cenu vozidel ve výši 600 000 Kč určil žalobce, to, že žalovaný návrh smíru neakceptoval, svědčí logicky o tom, že měl pochybnost, zda cena není vyšší. Tarifní hodnota sporu 600 000 Kč je tak plně důvodná, a nijak neomezuje práva žalobce.

17. Postup při výpočtu výše náhrady nákladů, tedy odměny advokátky, náhrady jejích hotových výdajů, náhrady za ztrátu času a za cestovné a také daně z přidané hodnoty soud prvního stupně podrobně vysvětlil v odůvodnění napadeného rozsudku, žalovaný jej vyjma námitek k tarifní hodnotě sporu nijak nezpochybnil, odvolací soud proto v této části plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (viz bod 29).

18. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že i zde plně úspěšné žalované náleží plná náhrada jí účelně v odvolacím řízení vynaložených nákladů řízení. Ty tvoří dvě odměny advokátky za právní službu (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) podle § 11 odst. 1 písm. d, g vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném od datum (zkráceně a. t.), po 10 700 Kč, tedy 21 400 Kč, dvě náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., tedy 900 Kč, náhrada za ztrátu času podle 14 odst. 1, 3 a. t. za účast na odvolacím jednání v místě, které není sídlem advokáta, za čas strávený cestou ze sídla advokátky žalované k odvolacímu soudu a zpět za 18 půlhodin po 150 Kč, tedy 2 700 Kč, a cestovné za cestu osobním automobilem podezřelý výraz RZ SPZ. právnická osoba zAnonymizovánoadresa a zpět při ujetí 770 km činí náhrada za použití vozidla při sazbě 5,80 Kč za 1 km celkem 4 466 Kč a náklady na palivo při průměrné spotřebě 8 l benzinu/100 km a ceně benzínu 34,70 Kč/litr celkem 2 137,52 Kč. Cestovné tak činí 6 603,51 Kč. Součet uvedených částek činí 31 603,52 Kč, 21 % daň z přidané hodnoty z této částky je 6 636,73 Kč. Žalované tak za odvolací řízení náleží celkem náhrada účelně vynaložených nákladů ve výši 38 240,25 Kč. Za užití § 211 o. s. ř. bylo o místu plnění náhrady rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a o lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné a lze je podat do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné.