OSCB 26 C 240/2026-33

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Veselým ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované A ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 168 059,29 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 168 059,29 Kč, a to v měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do úplného zaplacení, splatných vždy k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 168 059,29 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 36 888,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit ji částku 168 059,29 Kč s příslušenstvím, která představuje nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dne 17. 1. 2024.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně s tím souhlasila. Žalovaný nereagoval na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.

4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

5. Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 17. 1. 2024 prostřednictvím svých webových stránek smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 200 000 Kč č. Anonymizováno. Žalovaná se zavázala splatit úvěr nejpozději do 17. 1. 2032 (datum poslední splátky), a to ve 96 měsíčních splátkách, splatných vždy k 17 dni každého kalendářního měsíce ve výši 4 204,58 Kč v případě sjednaného pojištění a 3 823,10 Kč v případě nesjednaného pojištění. Součástí smlouvy byly Podmínky pro poskytování hotovostních úvěrů Anonymizováno, Všeobecné obchodní podmínky pro zakládání a vedení účtů fyzických osob a Sazebník. Tato částka byla dne 17. 1. 2024 poskytnuta (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 17. 1. 2024 mezi žalobkyní a žalovanou, Historie úvěru: Anonymizováno).

6. Zároveň byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou v samotném textu předmětné smlouvy a dále pomocí odkazu na Podmínky pro poskytnutí hotovostních úvěrů Anonymizováno sjednána možnost předčasného zesplatnění celé vyčerpané jistiny úvěru nebo odstoupení od smlouvy v případě, že pohledávky Anonymizováno „nejsou klientem splaceny včas (ve stanoveném termínu)“ (ve stanoveném termínu. Této možnosti využila žalobkyně s ohledem na prodlení žalované oznámením ze dne 18. 11. 2024 (čl. 7 odst. 2 předmětné smlouvy, čl. 6 Podmínek pro poskytování hotovostních úvěrů Anonymizováno, Poslední výzva k uhrazení dlužné částky / odstoupení od smlouvy ze dne 18. 11. 2024 včetně dodejky).

7. Žalobkyně byla soudem písemné poučena, že na základě žalobních tvrzení neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že řádným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalované. Ve svém vyjádření toliko opětovně odkázala na „externí zdroje“, ze kterých má vyplývat (ne)existence jiných závazků žalované a výpisy z účtu žalované. Takový odkaz na výpisy z účtů v řádu stovek stran bez další konkrétní specifikace je však nutné vnímat za hranicí určitosti procesního úkonu (srov. § 43 o. s. ř.), když po žalobkyni lze zejména požadovat, aby v případě takto rozsáhlých výpisů blíže specifikovala, jaké konkrétní skutečnosti z těchto výpisů dovozuje a kde konkrétně lze tyto údaje nalézt (např. kde je ve výpisech transakce představující plat nebo mzdu spotřebitele). S ohledem na dále uvedené právní posouzení by však uvedené důkazní prostředky nebyly ve věci rozhodné i při zachování dostatečné určitosti ze strany žalobkyně.

8. Na základě shora uvedených důkazů, které jsou ve vzájemném souladu, vzal soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované úvěr za shora uvedených podmínek. Žalovaná úvěr řádně nesplatila.

9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. S ohledem na to, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru se soud při právním posouzení nejprve zabýval otázkou vynaložení řádné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně (§ 86 uvedeného zákona).

13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

14. Ve vztahu k této míře péče, kterou je nutné k posouzení úvěruschopnosti vynaložit, hraje významnou roli výše uvažovaného spotřebitelského úvěru. Ostatně i Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze pominout také výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiné v případě statisícových částek. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, tento přístup nejlépe odpovídá i závěrům Soudního dvora EU, k tomu podrobně Flídr, J. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. 10, s. 343-355).

15. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala úvěruschopnost žalované. Je tomu především s ohledem na skutečnost, že původně se jednalo o úvěr v řádu statisíců, u kterého (jak z výše uvedeného vyplývá) je potřeba na poskytovatele klást podstatně vyšší nároky při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Podle závěrů současné právní praxe i teorie je nutné v takovém případě ve zvýšené míře ověřit nejen příjmy spotřebitele, ale i jeho výdaje, především výdaje na bydlení (srov. Flídr, J. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. 10, s. 343-355). To však žalobkyně žádným způsobem neučinila.

16. Konečně žalobkyně v jednom ze svých podání uvedla, že žalovaná byla schopna úvěr po delší dobu splácet. Evidentně odkazuje na tzv. materiální pojetí porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele reprezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Uvedený přístup je v současné době nutné považovat za překonaný.

17. Při řešení otázky, zda má být porušení povinnosti vynaložit řádnou péči při posouzení úvěruschopnosti chápáno materiálně nebo formálně, se ve své podstatě nejedná o nic jiného než tzv. argument jednání v souladu s právem (viz dále), který je nutné řešit za pomoci objektivně-teleologického výkladu porušené normy. Jinými slovy tuto otázku je nutné zodpovědět za pomoci smyslu a účelu ustanovení, jenž zkoumání úvěruschopnosti ze strany poskytovatele úvěru nařizuje.

18. Tento argument se vyskytuje tradičně v deliktním právu, ve kterém jeho podstata spočívá v řešení otázky, zda má škůdce odpovídat i v případě, že by stejný následek nastal tehdy, pokud by jednal v souladu s právem. Řešen bývá pomocí ochranného účelu normy, tedy právě pomocí objektivně-teleologického výkladu (k tomu, že ochranný účel normy vyplývá již z pouhého objektivně-teleologického výkladu srov. Koziol, H. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band 1: Allgemeiner Teil. 4. Aufl. Wien: Jan Sramek Verlag, 2020, s. 579). V rámci něj je nutné zkoumat, před jakou újmou, jakého poškozeného a jakým způsobením škody má porušená norma chránit. Pouze v případě, že je ochranný účel porušeného ustanovení naplněn, je shledána odpovědnost škůdce.

19. V případě posuzování úvěruschopnosti pak podstata argumentu jednání v souladu s právem spočívá v otázce, zda má poskytovatel úvěru nést negativní následky porušení své povinnosti v případě, že by úvěr byl poskytnut i tehdy, pokud by úvěruschopnost řádně zkoumal (jednal v souladu s právem).

20. V obou případech se tedy jedná o problém právní přičitatelnosti (omezení kauzality). Toho si ostatně všímá i německá doktrína, která ve vztahu k § 505d BGB a materiálnímu pojetí porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost uvádí: „Podstatným předpokladem pro redukci úroků jako sankce protiprávního jednání však je podle odst. 1 věty 5 atribut kauzality. Redukce míry úroku nastoupí pouze tehdy, když by při řádném zkoumání úvěruschopnosti úvěr nemohl být poskytnut, přičemž poskytovatel úvěru je povinen prokazovat, že by smlouva mohla být stejně uzavřena.“ (Bülow/Artz/ Verbraucherkreditrecht, 11. Aufl. 2025, BGB § 505d Rn. 2). Jak bylo však uvedeno, jedná se přesněji o problém právní přičitatelnosti, nikoliv kauzality.

21. V případě posuzování úvěruschopnosti je nutné v rámci objektivně-teleologického výkladu zkoumat, koho a jakým způsobem má § 86 zákona o spotřebitelském úvěru chránit. Pokud by bylo dospěno k závěru, že ochrany má podle daného ustanovení požívat pouze konkrétní spotřebitel v konkrétním právním vztahu, pak v případě prokázání toho, že v okamžiku uzavření smlouvy byl ve skutečnosti úvěruschopný a úvěr mu tedy mohl být poskytnut, není důvod, aby na něj § 87 zákona o spotřebitelském úvěru dopadal, resp. poskytoval ochranu i jemu, neboť jeho smyslem není poskytnout ochranu takovému spotřebiteli, ale spotřebiteli, který ve skutečnosti úvěruschopný nebyl. Nicméně takto úzký smysl a účel daného pravidla není.

22. Jak totiž uvedl Soudní dvůr Evropské unie, teleologické pozadí je v případě směrnice implementované zákonem o spotřebitelském úvěru podstatně širší (byť takové pojetí může být v občanském právu diskutabilní). Jeho smyslem totiž není jen ochrana jednotlivého spotřebitele v konkrétním vztahu, nýbrž zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům, které zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů, přičemž tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele (rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s., zejména body 34 až 37). Lze tedy uzavřít, že smyslu a účelu zákona o spotřebitelském úvěru vyhovuje dostatečně toliko formální přístup k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Ostatně Soudní dvůr Evropské unie dodává, že opačný výklad (umožňující dostatečné zhojení porušení povinnosti) by mohl věřitele motivovat k neplnění jejich povinnosti vyplývající z čl. 8 uvedené směrnice, a mohl by tak zbavit toto ustanovení užitečného účinku (rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s., bod 36).

24. Soud tedy posoudil výše uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodl pouze o vrácení poskytnuté jistiny v žalované výši 168 059,29 Kč.

25. S ohledem na neplatnost smlouvy a nově stanovenou splatnost ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze konstatovat, že by se žalovaná ke dni vyhlášení tohoto rozsudku ocitla v prodlení, proto byla podaná žaloba zamítnuta co do žalobkyní požadovaného úroku z prodlení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

26. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem (opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalovaná se ve věci nevyjádřila, byla neaktivní. Soud proto v daném případě rozdělil platební povinnost žalované do splátek po 2 000 Kč (avšak pod ztrátou výhody splátek). Vycházel přitom z toho, že žalovaná byla v řízení zcela pasivní a zároveň ze skutečnosti, že nebyla schopna zjevně splácet původní výši splátky, proto je nutné stanovit novou splátku v nižší výši.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyni, která měla ve věci úspěch jen částečný, nicméně neúspěšná byla jen v nepatrné části (zákonném úroku z prodlení), přiznal soud plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Celkové náklady žalobkyně činí 36 888,30 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 723 Kč, z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 7 860 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ze 3 tzv. režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady odpovídající 21 % DPH ve výši 5 235,30 Kč.

28. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, prostřednictvím Okresního soudu v Českých Budějovicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.