OSCH 10 C 124/2026-39

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Alexandrou Vaňkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 15 760 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 760 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 760 Kč od 15. 7. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 760 Kč od 15. 3. 2023 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně částku 10 347,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení shora ve výroku tohoto rozsudku uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 18. 12. 2023 se společností právnická osoba, která ji dříve nabyla smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 21. 12. 2023 se společností právnická osoba. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne 3. 10. 2022 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši 33 096 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 3. 10. 2024. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Při posuzování úvěruschopnosti věřitel vycházel z náhledu do dlužnických registrů, a to databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, a dále z rozdílu mezi příjmy a výdaji žalovaného, přičemž k těmto tvrzením žalobkyně nenavrhla žádný důkaz.

2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.

3. Žalobkyně požadovala zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. K důkazům navrhla, aby soud učinil dotaz na banku žalovaného MONETA Money Bank a. s., zda byly na bankovní účet č. č. účtu provedeny platby dne 3. 10. 2022 částka 15 760 Kč, dne 14. 11. 2022 částka 15 760 Kč, dne 13. 12. 2022 částka 1 576 Kč a zda je tento účet bankovním účtem žalovaného nebo žalovaný měl k tomuto účtu dispoziční oprávnění. Ze sdělení MONETA Money Bank a.s., ze dne 18. 5. 2026 je zřejmé, že majitelem účtu byl žalovaný a že na tento účet byla připsána dne 3. 10. 2022 částka 15 760 Kč, dne 14. 11. 2022 částka 15 760 Kč, dne 13. 12. 2022 částka 1 576 Kč.

4. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdkyně (právnická osoba. – následně právnická osoba.) žalobkyně vyplatila žalovanému částku dne 3. 10. 2022 částka 15 760 Kč, dne 14. 11. 2022 částka 15 760 Kč, dne 13. 12. 2022 částka 1 576 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami nedošlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dne 3. 10. 2022 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), když smlouva není žalovaným podepsána a v místě podpisu je toliko vepsáno „OK“ a smlouva je tedy neplatná.

5. Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že i kdyby smlouva byla podepsána soud by s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši denního úroku 1,25 % denně a dále uvedeno 457,50 % ročně. Mimo to byly ve smlouvě sjednány následky prodlení se splácením ve formě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení, či povinnost náhrady účelně vynaložených nákladů. V dané smlouvě byl tak pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 457,50 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Nutno podotknout, že smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Po zhodnocení všech výše uvedených okolností, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že předmětná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným.

6. Žalobkyně na výzvu soudu k označení důkazů k tvrzením žalobkyně, že věřitel před poskytnutím úvěru posoudil úvěruschopnost žalovaného, reagovala toliko obecnými tvrzeními. Žalobkyně řádně nedotvrdila, jaké měl žalovaný příjmy, výdaje, jaká byla jeho finanční a osobní situace, a k těmto tvrzením neoznačila žádné důkazy. Žalobkyně tudíž nedoložila důkazy k prokázání tvrzení, že věřitel v předsmluvní fázi posoudil úvěruschopnost žalovaného, tedy věřitelem nebyla splněna povinnost dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, neboť nebyly řádně před poskytnutím úvěrů posouzeny příjmy (míněno prokázané příjmy, nikoliv pouze tvrzené), a výdaje žalovaného. Když žalobkyní doložená tvrzená transakční historie z karty žalovaného ničeho k prokázání úvěruschopnosti neprokazuje. Soud tudíž dospěl k závěru, že se jednalo v případě smlouvy o úvěru o neplatné právní jednání ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro všechny výše uvedené důvody, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení činí vyplacenou částku, tj. 33 096 Kč a žalovaný zaplatil částku 17 336 Kč, vyhověl soud žalobě co do částky 15 760 Kč v souladu s výrokem I. tohoto rozsudku. Výrokem II. musel soud část žalobu zamítnout, a to právě s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání, a tak byly i další nároky nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl, a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku. Ohledně úroků z prodlení tyto soud přiznal v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to až ode dne 15. 7. 2026 do zaplacení, když úroky z prodlení z bezdůvodného obohacení mohly být žalovanému známy až od okamžiku, kdy se při jednání vyjasnila a byla stanovena výše obohacení. (NS sp. zn. 28 Cdo 297/2023 ze dne 1. 6. 2023) Tedy až v této době byl žalovaný prokazatelně, na základě provedeného jednání dne 15. 7. 2026, v prodlení.

8. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 OSŘ, podle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. Neúspěch žalobkyně byl vzhledem k celkovému předmětu řízení nepatrný, soud jí proto přiznal plnou náhradu nákladů tohoto řízení, spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 800 Kč a v nákladech zastoupení žalobkyně advokátem, kde odměna zástupce žalobkyně činí podle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 4 úkony právní služby po 1 740 Kč (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. předžalobní výzva, 3. podání žaloby, 4. účast u jednání u OS v Chebu dne 15. 7. 2026), celkem částku 6 960 Kč. Náhrada hotových výdajů zástupce žalobkyně představuje částku 1 800 Kč za 4 uvedené úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky. Podle § 13 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. má zástupce žalobkyně nárok na úhradu cestovného k jednání ze sídla zástupce žalobkyně ze Sokolova do sídla Okresního soudu v Chebu a zpět dne 15. 7. 2026 osobním automobilem RZ 5K01747, při vzdálenosti 60 km, spotřeba vozidla 6,4 litrů benzinu na 100 km (podle předpisu č. ES 2016/646W), cena za 1 litr benzinu 34,70 Kč podle vyhl. č. 573/2025 Sb. a podle stejné vyhlášky sazba základní náhrady ve výši 5,90 Kč za 1 km jízdy, celkem tedy jízdné ve výši 487,25 Kč. Advokát má též nárok na náhradu za promeškaný čas při jízdě k jednání k Okresnímu soudu v Chebu a zpět dne 15. 7. 2026 podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 2 půlhodiny po 150 Kč, tedy ve výši 300 Kč. Celkem pak náklady žalobkyně činí částku 10 347,25 Kč. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný podle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku se lze odvolat do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím Okresního soudu v Chebu.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.