OSDC 20 C 345/2025-79

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované Anonymizováno ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 24 513 Kč s příslušenstvím + 7 048,76 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 085 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 18 476,76 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 24 513 Kč od 20. 2. 2025 do zaplacení, v kapitalizovaném úroku ve výši 73,11 % ročně z částky 19 070,96 Kč od 20. 2. 2025 do 15. 3. 2025 v částce 890,88 Kč, v úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 19 070,96 Kč od 16. 3. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 20. 2. 2025 dosáhne částky 59 745,00 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 31 561,76 Kč s přísl. Svůj nárok odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru č. hodnota ze dne 22. 6. 2024, na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím, a to úrokem ve výši 73,11 % ročně, ve 36 měsíčních splátkách po 1 383 Kč, počínaje červencem 2024. Žalovaná uhradila 5 splátek v celkové výši 6 915 Kč. V důsledku prodlení žalované došlo k zesplatnění úvěru ke dni 18. 2. 2025. Žalobkyně tedy na žalované požaduje zaplacení částky odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 22 515,40 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 19 070,96 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 3 444,44 Kč) s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 998 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované v celkové výši 1 000 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 22 515,40 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem 20. 2. 2025 do 29. 12. 2025 ve výši 7 048,76 Kč, úrok za poskytnutí úvěru z částky 19 070,96 Kč od 20. 2. 2025 do 15. 3. 2025 ve výši 73,11 % ročně a od 16. 3. 2025 ve výši 12,75 % ročně, a úrok z prodlení.

Dále žalobkyně uvedla, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalované na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka, kdy bylo zjištěno, že žalovaná má celkový čistý měsíční příjem 28 000 Kč a celkové měsíční náklady 18 441 Kč. Na základě uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, byl proveden tzv. scoring klienta. Výdaje jsou pečlivě zkoumány a pokud žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je stanovena výše výdajů paušální částkou 4 860 Kč. K nákladům na bydlení žalovaná uvedla částku 7 743 Kč, výživné ve výši 3 500 Kč, splátky žalobkyni z již existujících smluv v částce 2 138 Kč, částku ostatní ve výši 200 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Z návrhu na uzavření smlouvy/ smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 22. 6. 2024 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr v částce 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit s úrokem ve výši 73,11 % ročně, a to ve 36 měsíčních splátkách po 1 383 Kč, celkem se zavázala vrátit žalobkyni částku 49 788 Kč. Z obsahu smlouvy rovněž vyplývá, že žalovaná při jejím uzavírání nevystupovala jako podnikatel (ani v rámci výkonu svého povolání).

5. Z oznámení o schválení úvěru soud zjistil, že žalobkyně akceptovala návrh smlouvy č. hodnota ze dne 22. 6. 2024 s parametry úvěru v částce 20 000 Kč, celkovou splatnou částkou 49 788 Kč, na období 36 měsíců s měsíční splátkou 1 383 Kč, úrokovou sazbou ve výši 73,11 % ročně, RPSN ve výši 106,74 % ročně, a to počínaje červencem 2024. Součástí je splátkový kalendář.

6. Z dokladu o vyplacení a karty klienta soud zjistil, že žalobkyně žalované poskytla částku 20 000 Kč a že žalovaná uhradila celkem částku 6 915 Kč.

7. Z hodnocení klienta ze dne 22. 6. 2024 soud zjistil, že žalovaná uvedla měsíční čistý příjem ve výši 28 000 Kč, a to ze zaměstnání u společnosti právnická osoba Výdaje uvedla ve výši 18 441 Kč, z toho životní minimum 4 860 Kč, výdaje s jednou vyživovací povinností ve výši 3 500 Kč měsíčně, splátky žalobkyni ve výši 2 138 Kč měsíčně, bydlení v částce 7 743 Kč a ostatní v částce 200 Kč měsíčně. Dále uvedla, že je vdova, bydlí ve vlastním bez partnera a má výuční list.

8. Z potvrzení České spořitelny, a.s. o provedených platbách bylo zjištěno, že žalované byla na její bankovní účet od uvedeného zaměstnavatele (právnická osoba) dne 9. 5. 2024 připsána platba ve výši 26 364 Kč, dne 11. 6. 2024 platba ve výši 36 205 Kč.

9. Z výpisu NRKI soud zjistil, že žalovaná měla ke dni 22. 6. 2024 dluhy ve výši 609 045 Kč a byla s částkou 5 290 Kč v prodlení se splatností.

10. Z ostatních předložených důkazů soud pro věc nezjistil nic podstatného.

11. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud dospěl k tomuto závěru.

12. Dne 22. 6. 2024 uzavřela žalobkyně s žalovanou, s využitím prostředků komunikace na dálku, smlouvu, na jejímž základě téhož dne poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala splatit celkem 36 měsíčními splátkami po 1 383 Kč, počínaje měsícem červencem 2024, a to s úrokem v sazbě 73,11 % ročně. Žalovaná zaplatila žalobkyni celkem částku 6 915 Kč. Před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyně zjistila příjem žalované v částce 28 000 Kč, soud zjistil průměrnou mzdu ve výši 31 284 Kč, avšak nezjišťovala konkrétní údaje o výdajích žalované, resp. její obecné prohlášení o souhrnných měsíčních výdajích ve výši 18 441 Kč, z toho životní minimum 4 860 Kč, výdaje s jednou vyživovací povinností ve výši 3 500 Kč měsíčně, splátky žalobkyni ve výši 2 138 Kč měsíčně, bydlení v částce 7 743 Kč a ostatní v částce 200 Kč měsíčně nijak neprověřovala. Rovněž bylo zjištěno, že žalovaná měla ke dni 22. 6. 2024 dluhy ve výši 609 045 Kč a byla s částkou 5 290 Kč v prodlení s úhradou.

13. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná. K neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

16. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

17. V dané věci soud zjistil, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že při poskytování úvěru žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná bydlí ve vlastním (což nijak neověřila), její čistý měsíční příjem činí 28 000 Kč a její výdaje činí 18 441 Kč, z toho životní minimum 4 860 Kč, výdaje s jednou vyživovací povinností ve výši 3 500 Kč měsíčně, splátky žalobkyni ve výši 2 138 Kč měsíčně, bydlení v částce 7 743 Kč a ostatní v částce 200 Kč. Žalovanou poskytnuté údaje k příjmům žalobkyně ověřila z potvrzení o příjmu (transakcích mzdy) na účet žalované ve výši 28 000 Kč (soud dopěl k výši 31 284 Kč). K tvrzeným výdajům žalované žalobkyně nezjistila ničeho. Co se týče jejích závazků, žalobkyně nijak nepracovala ani s výpisem NRKI, ze kterého bylo soudem zjištěno, že žalovaná měla ke dni 22. 6. 2024 dluhy ve výši 609 045 Kč a byla s částkou 5 290 Kč v prodlení s úhradou.

18. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

19. Žalobkyně sice ověřila, že žalovaná dosahuje uváděného příjmu (dokonce dle zjištění soudu lehce vyššího), ale již rezignovala na bližší zkoumání výdajů žalované, ačkoli tato bydlí (dle svého tvrzení) ve vlastním s jednou vyživovanou osobou. Žalobkyně naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalované. Žalovanou uváděné měsíční výdaje ve výši 18 441 Kč sice dle názoru soudu mohou být reálné, avšak nemusí. Stejně jako si žalobkyně ověřila příjmy žalované, měla povinnost ověřit i její výdaje, kdy následným porovnáním mohla teprve učinit kvalifikované posouzení její schopnosti splácet sjednaný úvěr, nadto za situace, kdy byla žalovaná ke dni podpisu smlouvy s částkou 5 290 Kč v prodlení a s celkovým dluhovým zatížením ve výši 609 045 Kč. Bez tohoto prověření není ani soud nyní schopen toto prověření zrekonstruovat a zjistit, zdali byla žalovaná v době poskytnutí úvěru schopná tento splácet či nikoli. Tuto vadu by dostatečně zhojilo např. vyžádání si výpisu z účtu žalované, kdy by žalobkyně zjistila pravidelné výdaje žalované, jakož i posoudila její celkový profil. Nadto se žalobkyně spokojila s tvrzením žalované, že bydlí ve vlastním, kdy ani toto tvrzení nijak neověřila, tedy není zřejmé, zdali bydlí v bytě či domě, přičemž náklady budou zjevně různé. Soud proto uzavírá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, když reálné výdaje žalované ani její životní situaci nijak nezkoumala, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinná částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaná není povinná hradit smluvní pokutu ani žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaná se dosud v prodlení neocitla. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaná s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinná hradit úrok z prodlení. Shodný závěr ohledně vzniku nároku na úroky z prodlení vyplývá i z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2026, sp. zn. 84 Co 36/2026: „Z ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 z. s. ú. vyplývá, že v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru neplatné pro porušení povinnosti věřitele před poskytnutím úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je spotřebitel povinen vrátit získané bezdůvodné obohacení v podobě jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tedy v nové lhůtě stanovené buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Prostou výzvou k plnění splatnost dluhu v tomto případě vyvolat nelze. Pokud zde nebyla nová dohoda o splatnosti ani tvrzena, bylo na okresním soudu, aby rozhodl o splácení jistiny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, publikovaný pod č. R 57/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto se žalovaná nemůže dostat do prodlení dříve, není-li jiné dohody mezi dlužníkem a věřitelem, než marně uplyne lhůta k plnění určená v souladu s § 87 odst. 1 větou třetí z. s. ú. v soudním rozhodnutí.“ (shodně rovněž rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2026, sp. zn. 84 Co 37/2026).

21. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná, soud neučinil k možnostem žalované vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalované ihned a povinnost uhradit dluh žalované uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

22. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit částku 13 085 Kč, představující nevrácenou jistinu (částka 20 000 Kč, kterou žalobkyně žalované prokazatelně poskytla po odečtu částky 6 915 Kč, které žalovaná dosud žalobkyni vrátila).

23. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, kdy procesně úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Děčíně.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.