OSJI 3 C 114/2026-107

Okresní soud v Jihlavě rozhodl soudkyní Mgr. Michaelou Kubrickou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 90 659,36 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 68 811,84 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 043,5 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 848,26 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z částky 68 811,84 Kč od 25. 5. 2025 do zaplacení, úrokem 6,9 % ročně z částky 65 087,84 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení, a částky 21 847,52 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 045,98 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 786,79 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z částky 21 847,52 Kč od 23. 5. 2025 do zaplacení a úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 18 347,52 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 90 659,36 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný uzavřel dne 10. 7. 2017 se společností právnická osoba., IČO: IČO (dále jen „banka“) smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které banka žalovanému poskytla úvěrový rámec 200 000 Kč, a to s úrokovou sazbou 6,9 % ročně. Žalovaný se zavázal splácet úvěr formou pevných měsíčních splátek stanovených sjednaným procentem z poskytnutého úvěrového rámce. Žalovaný byl však opakovaně v prodlení s úhradou splátek, úroků a vyčíslených poplatků, proto jej banka vyzvala ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 27. 12. 2024, a to ve výši 103 756,69 Kč. Smlouvou ze dne 14. 5. 2025 postoupila banka pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě duhu předžalobní výzvou, žalovaný však ničeho neuhradil. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném zaplacení částky 65 087,84 Kč jako dlužné jistiny, poplatků ve výši 3 724 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 1 848,26 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 4 043,50 Kč a dále úroků z úvěru ve výši 6,9 % ročně z částky 65 087,84 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 68 811,84 Kč (tj. dlužné jistiny a poplatků) od 25. 5. 2025 do zaplacení. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný uzavřel s bankou dne 30. 1. 2019 další smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty. Na základě této smlouvy banka poskytla žalovanému úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč spolu s kreditní kartou. Žalovaný se zavázal úvěr splácet formou měsíčních splátek sestávajících ze sjednané procentuální výše 2 % z částky, která byla vyčerpána v předchozím měsíci, z dlužných poplatků a z částky přečerpání úvěrového rámce. Konkrétní výše splátky tak byla proměnlivá. Žalovaný průběžně čerpal prostředky formou kreditní karty, přičemž byl povinen nepřekročit sjednaný úvěrový rámec. Žalovaný nehradil řádně sjednaný úvěr, proto banka dne 1. 12. 2024 ukončila smlouvu a vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu. Pohledávku za žalovaným postoupila banka žalobkyni smlouvou ze dne 14. 5. 2025. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě duhu předžalobní výzvou, žalovaný však ničeho neuhradil. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném zaplacení částky 18 347,52 Kč jako dlužné jistiny, poplatků ve výši 3 500 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 1 786,79 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 045,98 Kč a dále úroků z úvěru ve výši 12,75 % ročně z částky 18 347,52 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 21 847,52 Kč (tj. z dlužné jistiny a poplatků) od 23. 5. 2025 do zaplacení.

2. V doplňujícím podání ze dne 27. 4. 2026 žalobkyně uvedla, že banka při posuzování úvěruschopnosti vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr a dále z informací získaných pomocí automatizovaných modelů (vyhledáním v registrech BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík). Žalovaný uvedl, že má čistý měsíční příjem ve výši 21 030 Kč, přičemž je od 1. 9. 2015 zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník; má vlastní bydlení, je ženatý a čistý měsíční příjem domácnosti činí 40 000 Kč, přičemž má vyživovací povinnosti vůči 2 dalším osobám. Banka počítala také s tím, že žalovaný má další závazky vůči bance ve výši 1 039,40 Kč a další závazky z externích zdrojů ve výši 1 810 Kč měsíčně. Po provedeném individuálním posouzení banka schválila úvěr s úvěrovým rámcem 200 000 Kč. Do výdajů započetla banka výdaje uvedené v žádosti o úvěr, částku životního minima a normativní náklady na bydlení. Žalobkyně k tomu odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, s tím, že postačovalo, pokud banka měla listiny, ze kterých vycházela při posuzování úvěruschopnosti, k dispozici při uzavření smlouvy. Dále odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, podle kterého mělo postačovat zohlednění ekonomických modelů. Žalobkyně dále specifikovala, že žalovaný uhradil na prvně uzavřenou smlouvu s úvěrovým rámcem ve výši 200 000 Kč celkem částku 397 077,76 Kč, přičemž konkrétně uvedla, ve kterém dni žalovaný hradil jednotlivé splátky. Pokud jde o druhou úvěrovou smlouvu s úvěrovým rámcem 20 000 Kč, žalobkyně i zde uvedla, že banka počítala s údaji uvedenými samotným žalovaným se zohledněním ekonomických modelů. V době uzavření této druhé smlouvy měl mít žalovaný příjem 31 220 Kč, přičemž celkový příjem domácnosti měl činit 48 000 Kč. Pokud jde o splátky, samotné bance v té době žalovaný splácel částku 3 862,94 Kč a dalším subjektům částku 2 243,55 Kč měsíčně. Celkem žalovaný uhradil na tuto druhou smlouvu částku 159 286,13 Kč.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání dne 1. 7. 2026 se bez omluvy nedostavil. Za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tak soud o věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav.

5. Z žádosti o úvěr ze dne 10. 7. 2017 soud zjistil, že žalovaný žádal banku o poskytnutí úvěru ve výši 200 000 Kč. Žalovaný uvedl, že má průměrný měsíční čistý příjem za poslední 3 měsíce ve výši 21 030 Kč, přičemž celkový příjem domácnosti činí 40 000 Kč. Uvedl, že je zaměstnán jako dělník na dobu neurčitou, přičemž bydlí ve vlastním bydlení a vyživuje dvě další osoby.

6. Z výpisu z účtu žalovaného č. č. účtu za měsíc duben 2017 soud zjistil, že v tomto měsíci činil příjem žalovaného ze zaměstnání částku 32 380 Kč. Celkový kreditní obrat žalovaného činil v tomto měsíci 45 007,04 Kč a výdaje částku 45 597,62 Kč. Počáteční zůstatek na účtu v tomto měsíci činil zápornou hodnotu -897,37 Kč a konečný zůstatek zápornou hodnotu -1 487,95 Kč.

7. Z výpisu z účtu žalovaného č. č. účtu za měsíc květen 2017 soud zjistil, že v tomto měsíci činil příjem žalovaného ze zaměstnání částku 20 176 Kč. Celkový příjem žalovaného činil v tomto měsíci 28 996 Kč a výdaje částku 29 242,61 Kč. Počáteční zůstatek na účtu v tomto měsíci činil zápornou hodnotu -1 487,95 Kč a konečný zůstatek zápornou hodnotu -1 734,56 Kč.

8. Z výpisu z účtu žalovaného č. č. účtu za měsíc červen 2017 soud zjistil, že v tomto měsíci činil příjem žalovaného ze zaměstnání částku 23 727 Kč. Celkový příjem žalovaného činil v tomto měsíci 33 436,03 Kč a výdaje částku 30 851,82 Kč. Konečný zůstatek na účtu činil 849,65 Kč.

9. Z výpisu z účtu žalovaného č. č. účtu za měsíc červenec 2017 soud zjistil, že dne 10. 7. 2017 byla na účet žalovaného připsána částka 200 000 Kč s variabilním symbolem var. symbol, přičemž téhož dne žalovaný vybral z účtu částku 172 000 Kč. Žalovaný měl v měsíci červenci 2017 příjem ze zaměstnání ve výši 22 619 Kč a příjem od společnosti právnická osoba. ve výši 14 300 Kč. Celkový příjem žalovaného v tomto měsíci činil 237 229 Kč (včetně obdržené částky 200 000 Kč od banky), přičemž jeho celkové výdaje činily částku 228 201,54 Kč.

10. Z listiny označené jako „vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti expres plus č. hodnota“ soud zjistil, že banka hodnotila úvěruschopnost žalovaného na základě výpočtu maximální měsíční splátky, u kterého zohlednila příjem ve výši 21 030 Kč, interní splátky ve výši 1 039,40 Kč, externí splátky ve výši 1 810 Kč a životní náklady ve výši 7 767,42 Kč. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 16 C 247/2019 a rozsudek Soudního dvora Evropské unie, věc C-449/13. Po zohlednění údajů uvedených žalovaným dospěla banka k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet, přičemž výsledná měsíční splátka bude činit 3 200 Kč.

11. Ze smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru ze dne 10. 7. 2017 soud zjistil, že banka se zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 200 000 Kč, zatímco žalovaný se zavázal bance tyto finanční prostředky vrátit formou měsíčních splátek ve výši 3 200 Kč, přičemž poslední splátka měla činit částku 2 496,75 Kč, přičemž žalovaný měl úvěr splácet na účet č. č. účtu. Žalovaný se zavázal vrátit finanční prostředky spolu s úrokem z úvěru ve výši 6,9 % ročně. Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 250 280,75 Kč. Banka žalovanému zřídila na základě smlouvy také běžný účet č. č. účtu. Součástí smlouvy jsou ujednání o poplatcích (mj.) ve výši 200 Kč měsíčně za vedení pohledávky banky, 50 Kč za vyhotovení výpisu z účtu, 100 Kč za změnu data měsíční splátky, 1 295 Kč za poskytnutí úvěru a 300 Kč za prohlášení úvěru za splatný. Součástí smlouvy je dále sazebník poplatků a produktové podmínky spotřebitelského splátkového revolvingového úvěru. Banka poskytla žalovanému před uzavřením smlouvy formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a dokument označený jako „vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro spotřebitelský úvěr právnická osoba“.

12. Z listiny označené jako „platební historie“ ke smlouvě č. hodnota soud zjistil, že žalovaný hradil na poskytnutý úvěr splátky, přičemž celkem na smlouvu č. hodnota uhradil 397 077,76 Kč (jde o součet všech uhrazených splátek).

13. Oznámením ze dne 29. 12. 2024 banka informovala žalovaného o celkové dlužné částce na úvěru č. č. účtu ve výši 103 756,69 Kč, přičemž tuto částku požadovala uhradit do 13. 1. 2025.

14. Z žádosti o kreditní kartu ze dne 30. 1. 2019 soud zjistil, že žalovaný uvedeného dne žádal banku o poskytnutí kreditní karty s tím, že je zaměstnán u společnosti Anonymizováno jako řemeslník/dělník s čistým měsíčním výdělkem 31 220 Kč (průměr za poslední 3 měsíce).

15. Z výpisu z účtu žalovaného č. č. účtu za měsíc listopad 2018 soud zjistil, že příjem žalovaného ze zaměstnání činil v tomto měsíci částku 38 348 Kč. Celkový kreditní obrat žalovaného v tomto měsíci činil 50 598 Kč, přičemž žalovanému byly na účet opakovaně (dne 31. 10. 2018 a 6. 11. 2018) připisovány částky 4 000 Kč od společnosti ThePay, s.r.o. Celkový debetní obrat žalovaného činil 53 547,61 Kč a konečný zůstatek na účtu v tomto měsíci zápornou částku -3 927,49 Kč.

16. Z výpisu z účtu žalovaného č. č. účtu za měsíc prosinec 2018 soud zjistil, že příjem žalovaného ze zaměstnání činil v tomto měsíci částku 39 871 Kč. Celkový kreditní obrat žalovaného v tomto měsíci činil 52 983 Kč a debet částku 52 557,29 Kč. Konečný zůstatek na účtu činil zápornou částku -3 501,78 Kč.

17. Z výpisu z účtu žalovaného č. č. účtu za měsíc leden 2019 soud zjistil, že příjem žalovaného ze zaměstnání činil v tomto měsíci částku 30 932 Kč. Celkový kreditní obrat žalovaného v tomto měsíci činil 33 182 Kč a debet částku 41 293,08 Kč. Konečný zůstatek na účtu činil v tomto měsíci zápornou částku -3 152,42 Kč.

18. Z listiny označené jako „vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti hodnota“ soud zjistil, že banka hodnotila úvěruschopnost žalovaného na základě výpočtu maximální měsíční splátky, u kterého zohlednila příjem ve výši 31 220 Kč, interní splátky ve výši 3 862,94 Kč, externí splátky ve výši 2 243,55 Kč a životní náklady ve výši 12 918,27 Kč. K tomu znovu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 16 C 247/2019 a rozsudek Soudního dvora Evropské unie, věc C-449/13. Po zohlednění údajů uvedených žalovaným dospěla banka k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet, přičemž výsledná měsíční splátka bude činit 1 000 Kč.

19. Ze smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. hodnota ze dne 30. 1. 2019 soud zjistil, že banka se s žalovaným dohodla na poskytnutí finančních prostředků ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku uhradit spolu s úrokem ve výši 22,99 %, tj. celkem se zavázal uhradit částku 23 165,16 Kč na účet banky č. RČ. Splátka měla činit 2 % z vyčerpaného úvěrového rámce, přičemž žalovaný měl k dispozici také kreditní kartu. Žalovaný mohl podle smlouvy čerpat úvěr hotovostně nebo bezhotovostně formou platebních příkazů, dobitím mobilního telefonu, bezhotovostními platbami, výběrem hotovostí nebo bezhotovostním tuzemským příkazem prostřednictvím Internet banky. Smlouva neobsahuje vlastnoruční podpis žalovaného, byla podepsána prostřednictvím PINu v aplikaci jméno FO. Banka poskytla žalovanému informace o spotřebitelském úvěru na formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a v listině označené jako „vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru pro kreditní kartu“.

20. Z listiny označené jako „platební historie ke smlouvě č. hodnota“ soud zjistil, že žalovaný čerpal prostřednictvím vystavené kreditní karty celkem částku 153 158,84 Kč, přičemž celkem uhradil na tuto smlouvu částku 159 286,13 Kč (obě částky představují součet jednotlivých položek vybraných/zaplacených žalovaným).

21. Z dopisu ze dne 1. 12. 2024 soud zjistil, že banka vyzvala žalovaného k úhradě celého úvěru ze smlouvy č. hodnota ve výši 23 634,31 Kč, a to do 16. 12. 2024.

22. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 5. 2025 a připojeného seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že banka postoupila pohledávky za žalovaným ze smlouvy o úvěru č. hodnota a č. hodnota na žalobkyni. Z potvrzení ze dne 21. 5. 2025 soud zjistil, že pohledávky za žalovaným postoupila banka na žalobkyni za úplatu.

23. Z oznámení ze dne 27. 5. 2025 soud zjistil, že banka oznámila žalovanému postoupení pohledávek na žalobkyni. Toto oznámení bylo odesláno žalovanému podle připojeného podacího lístku dne 6. 6. 2025.

24. Z výzvy ze dne 25. 8. 2025 soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužných částek před podáním žaloby. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 25. 8. 2025.

25. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaný dne 10. 7. 2017 žádal banku o poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž v žádosti uvedl, že jeho průměrný měsíční čistý příjem za poslední 3 měsíce činí 21 030 Kč a celkový příjem domácnosti činí 40 000 Kč. Na základě této žádosti banka zkoumala úvěruschopnost žalovaného a dospěla k závěru, že žalovaný bude schopen splácet úvěr ve výši 200 000 Kč. Banka hodnotila úvěruschopnost žalovaného na základě výpočtu maximální měsíční splátky, u kterého zohlednila příjem ve výši 21 030 Kč, interní splátky ve výši 1 039,40 Kč, externí splátky ve výši 1 810 Kč a životní náklady ve výši 7 767,42 Kč. Smlouvou ze dne 10. 7. 2017 se banka zavázala žalovanému poskytnout 200 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky bance vrátit spolu s úrokem z úvěru ve výši 6,9 % ročně. Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 250 280,75 Kč. jméno FO žalovanému zaslala dne 10. 7. 2017 na účet č. č. účtu. Žalovaný nejprve úvěr splácel, avšak splátky přestal hradit řádně a včas, proto jej banka oznámením ze dne 29. 12. 2024 banka informovala o celkové dlužné částce na úvěru č. č. účtu ve výši 103 756,69 Kč, přičemž tuto částku požadovala uhradit 13. 1. 2025. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkem 397 077,76 Kč. Žalovaný dále banku žádal dne 30. 1. 2019 o vydání kreditní karty s úvěrovým rámcem 20 000 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl svůj příjem ze zaměstnání ve výši 31 220 Kč. I zde banka hodnotila úvěruschopnost žalovaného na základě jím uvedených údajů, přičemž při výpočtu maximální měsíční splátky zohlednila příjem ve výši 31 220 Kč, interní splátky ve výši 3 862,94 Kč, externí splátky ve výši 2 243,55 Kč a životní náklady ve výši 12 918,27 Kč. Smlouvou ze dne 30. 1. 2019 se banka zavázala žalovanému poskytnout kreditní kartu s úvěrovým rámcem 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku uhradit spolu s úrokem ve výši 22,99 %, tj. celkem se zavázal uhradit částku 23 165,16 Kč na účet banky č. RČ. Ani zde žalovaný řádně a včas finanční prostředky nesplácel, proto jej banka dopisem ze dne 1. 12. 2024 vyzvala k úhradě celého úvěru ze smlouvy č. hodnota ve výši 23 634,31 Kč, a to do 16. 12. 2024. Žalovaný čerpal prostřednictvím vydané kreditní karty celkem částku 153 158,84 Kč, přičemž celkem uhradil na tuto smlouvu částku 159 286,13 Kč. Smlouvou ze dne 14. 5. 2025 postoupila banka pohledávky za žalovaným na žalobkyni a postoupení pohledávky oznámila žalovanému. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby.

26. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona rozumí věřitelem poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru pro účely tohoto zákona se rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

27. Podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

28. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

29. Na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím ke shora citovaným zákonným ustanovením soud dospěl k následujícím právním závěrům. Na závazkové vztahy mezi bankou (právní předchůdkyní žalobkyně), resp. žalobkyní a žalovaným je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, neboť banka žalovanému poskytla úvěry v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný při těchto právních jednáních nevystupoval v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. I když druhá z uzavřených smluv (ze dne 30. 1. 2019) neobsahuje vlastnoruční podpis žalovaného, zabýval se soud otázkou, zda banka při poskytnutí úvěru splnila svou zákonnou povinnost posuzovat schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí. Dospěje-li totiž soud k závěru, že smlouva o úvěru je z důvodu nesplnění zákonné povinnosti posuzovat úvěruschopnost žalovaného neplatná, není nutné zabývat se zachováním písemné formy této smlouvy v elektronické podobě podle § 562 o. z. ve spojení s § 104 a § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Negativní důsledky nedodržení formy smlouvy se totiž v takovém případě již neprojeví (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2021, č. j. 28 Co 221/2020-205, bod 25).

30. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, které jsou oba aplikovatelné i ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

31. Pokud jde o první z uzavřených smluv, tj. smlouvu ze dne 10. 7. 2017, banka při poskytování úvěru vycházela z informací předložených žalovaným, o tom, že má příjem ze zaměstnání ve výši 21 030 Kč, a že celkový příjem domácnosti činí 40 000 Kč. I když žalobkyně na výzvu soudu učiněnou usnesením ze dne 20. 4. 2026, č. j. 3 C 114/2026-32, doložila také výpisy z účtu žalovaného za období tří měsíců předcházejících poskytnutí úvěru, a tedy doložila příjem žalovaného v tomto období, z předložených výpisů také vyplynulo, že příjmy žalovaného jsou v podstatě rovny jeho výdajům. V měsíci duben 2017 činil celkový kreditní obrat žalovaného 45 007,04 Kč a debetní obrat částku 45 597,62 Kč. Konečný zůstatek na účtu činil v dubnu zápornou hodnotu -1 487,95 Kč. Ani v následujících dvou měsících nebyla situace žalovaného výrazně odlišná. V měsíci květen 2017 činil celkový příjem žalovaného 28 996 Kč a výdaje částku 29 242,61 Kč. Konečný zůstatek na účtu žalovaného činil opět zápornou hodnotu -1 734,56 Kč. V červnu 2017 činil příjem žalovaného ze zaměstnání částku 23 727 Kč, celkový kreditní obrat 33 436,03 Kč a výdaje částku 30 851,82 Kč. Konečný zůstatek na účtu činil 849,65 Kč. Z žalobkyní předložených výpisů z účtů je tak zřejmé, že žalovaný byl ze svých příjmů v podstatě schopen sotva vyjít, přičemž banka měla informace o tom, že žalovaný má další závazky – a to jednak vůči bance samotné, ale také vůči dalším subjektům. Přesto se blíže nezabývala výdajovou stránkou žalovaného a počítala fakticky pouze s částkou životního minima. Banka přitom měla informace také o tom, že žalovaný vyživuje další dvě osoby, měla se tedy důsledněji zabývat jeho výdajovou stránkou předtím, než mu poskytla částku 200 000 Kč.

32. Rovněž v případě smlouvy ze dne 30. 1. 2019 se banka dostatečně úvěruschopností žalovaného nezabývala. I zde banka počítala s příjmem žalovaného, který sice měla ověřený doloženými výpisy z účtu, blíže se však nezabývala výdajovou stránkou žalovaného, tj. jeho skutečnými náklady na bydlení, stravu, ošacení apod. I v tomto případě přitom banka měla informace o tom, že žalovaný se svými příjmy vychází fakticky hraničně, neboť také v měsících předcházejících poskytnutí kreditní karty činily příjmy žalovaného v podstatě totéž, co jeho výdaje, resp. výdaje žalovaného dokonce přesahovaly jeho příjmy. V listopadu 2018 činil celkový kreditní obrat žalovaného 50 598 Kč, přičemž žalovanému byly na účet opakovaně (dne 31. 10. 2018 a 6. 11. 2018) připisovány částky 4 000 Kč od společnosti ThePay, s.r.o. Celkový debetní obrat žalovaného činil 53 547,61 Kč a konečný zůstatek na účtu v tomto měsíci zápornou částku -3 927,49 Kč. V prosinci 2018 činil celkový kreditní obrat žalovaného 52 983 Kč a debet částku 52 557,29 Kč. Konečný zůstatek na účtu činil zápornou částku -3 501,78 Kč. V lednu 2019 pak činil celkový kreditní obrat žalovaného 33 182 Kč a debet částku 41 293,08 Kč. Konečný zůstatek na účtu činil v tomto měsíci zápornou částku -3 152,42 Kč. Již z těchto údajů tak měla banka dospět k závěru, že výdaje žalovaného jsou vyšší, než jsou částky životního minima, se kterými banka při posuzování úvěruschopnosti operovala.

33. S ohledem na výše uvedené učinil soud závěr, že žalobkyně nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a proto soud posoudil uzavřenou smlouvu ze dne 10. 7. 2017 i ze dne 30. 9. 2019 mezi bankou a žalovaným jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu. Byť v době uzavření smluv zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. 1 stanovil, že soud k neplatnosti přihlédne k námitce spotřebitele, úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru představuje implementaci předpisů Evropské unie vydaných na ochranu spotřebitele, přičemž podle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES věřitele stíhá povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele. V případě nesplnění této povinnosti jsou soudy povinny dovodit absolutní neplatnost sjednané smlouvy (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci sp. zn. C-679/18). Právě tato úprava se promítla do znění zákona o spotřebitelském úvěru s účinností od 29. 5. 2022, který v tomto ohledu klade na poskytovatele úvěrů přísné nároky. Při jednání dne 1. 7. 2026 byla žalobkyně vyzvána podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila skutková tvrzení a důkazy k tomu, že se banka řádně zabývala schopností žalovaného poskytnuté úvěry splácet. Ani poté však žalobkyně ničeho dalšího nedoplnila a další důkazní návrhy neoznačila.

34. Neobstojí přitom odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, a Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, na které upozorňovala a podle kterých měl být její postup dostatečný. Zákon o spotřebitelském úvěru, do něhož se promítají požadavky evropské úpravy o ochraně spotřebitele, totiž vyžaduje, aby věřitel řádné ověření úvěruschopnosti dlužníka skutečně prokázal, k čemuž využití údajů od žalovaného, pokud jde o jeho příjmovou i výdajovou stránku nepostačuje. I když žalobkyně doložila příjmy žalovaného výpisem z účtu, fakticky nijak blíže se nezabývala zejména skutečnými výdaji žalovaného. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele sankcionuje zákon o spotřebitelském úvěru absolutní neplatností (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). A pokud žalobkyně splnění této povinnosti bankou dokládala dokumentem označeným jako „vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti“, ve kterém zohledňovala (pokud jde o výdaje) fakticky pouze statistické údaje, neunesla důkazní břemeno, které jí tížilo. To, že žalobkyně využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek dalších úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 24). Využití statistických modelů bez reálného ověření skutečných (nikoli pouze tvrzených) výdajů s ohledem na individuální okolnosti konkrétního žadatele o úvěr dostatečné ověření úvěruschopnosti spotřebitele nepředstavuje. V nyní řešeném případě neměla žalobkyně (resp. banka) zejména reálné výdaje žalovaného ničím doložené, počítala v zásadě pouze se statistickými modely, což nelze hodnotit jako dostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

35. Neobstojí ani odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019. Tento rozsudek se týká trestného činu podvodu a úvěrového podvodu, tj. jde o posouzení naplnění skutkové podstaty uvedených trestných činů, nikoli primárně toho, jaké podmínky jsou na úvěrující společnosti kladeny z hlediska soukromoprávního. Ani odkazy žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 27/2021 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, na výše uvedených závěrech ničeho nemění. Situaci konkrétních žadatelů o úvěr je nutno hodnotit vždy jednotlivě ve vztahu ke každému případu. A pokud žalobkyně měla informace o tom, že žalovaný fakticky nevychází ani se svými dosavadními příjmy, měla jeho výdajovou stránku zkoumat důkladněji. Konečně, pokud jde o odkaz žalobkyně (resp. banky v doložené listině zabývající se posouzením úvěruschopnosti) na rozsudek Soudního dvora Evropské unie, věc C-449/13, v tomto rozsudku uvedl Soudní dvůr Evropské unie následující: „směrnice 2008/48 nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“ (bod 39). Také Soudní důr EU zdůrazňuje potřebu dostatečného množství informací o příjmech a výdajích žalovaného a v bodě 35 uvedeného rozsudku také zdůrazňuje, že poskytovatelé úvěru mají využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Z doložených výpisů z účtů přitom banka měla informace o vyšších výdajích žalovaného, než jaké činí částky životního minima. Ani rozsudek ve věci C-449/13 tak závěr o neplatnosti obou smluv nevyvrací. Pro úplnost soud dodává, že žalobkyně (resp. banka) odkázala také na rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 16 C 247/2019, soudu však není zřejmé, o jaký rozsudek se má jednat (tento rozsudek se nepodařilo dohledat).

36. Okresní soud v Jihlavě tedy částečně uzavírá, že smlouvy mezi bankou a žalovaným posoudil jako neplatné. Žalobkyni se však podařilo prokázat to, že banka žalovanému poskytla v prvním případě částku 200 000 Kč a ve druhém případě kreditní kartu, prostřednictvím které žalovaný čerpal celkem částku 153 158,84 Kč. Stejně tak žalobkyně prokázala, že žalovaný uhradil na první smlouvu částku 397 077,76 Kč a na druhou smlouvu celkem částku 159 286,13 Kč. Žalobkyně rovněž prokázala, že na ni banka pohledávky za žalovaným postoupila. Vzhledem k tomu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (bankou) a žalovaným nebyly platně a účinně uzavřeny smlouvy a mezi bankou a žalovaným či mezi žalobkyní a žalovaným není jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že poskytnuté jistiny představovaly bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť banka mu plnila bez právního důvodu. Žalobkyně by tak měla právo na vrácení toho, co žalovanému poskytla její právní předchůdkyně (banka). V řízení však bylo prokázáno, že žalovaný již poskytnuté jistiny žalobkyni vrátil. Na smlouvu ze dne 10. 7. 2017, kterou banka žalovanému poskytla 200 000 Kč, žalovaný uhradil celkem 397 077,76 Kč, a na smlouvu ze dne 30. 1. 2019, na základě které žalovaný čerpal celkem částku 153 158,84 Kč, žalovaný uhradil částku 159 286,13 Kč. Z těchto důvodů soud neshledal podanou žalobu důvodnou. Žalovaný již není povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, neboť veškeré bezdůvodné obohacení již žalobkyni uhradil. Soud proto podanou žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

37. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). V řízení byl zcela úspěšný žalovaný (podaná žaloba byla zamítnuta), proto by měl oproti žalobkyni právo na náhradu nákladů, které v souvislosti s tímto řízením vynaložil. Avšak s ohledem na skutečnost, že žalovanému fakticky žádné náklady nevznikly (k podané žalobě se nevyjádřil a k jednání se nedostavil), rozhodl soud, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě ve dvou vyhotoveních.

Nesplní-li povinný ve stanovené lhůtě dobrovolně, co mu ukládá pravomocné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na exekuci nebo na soudní výkon rozhodnutí.