OSKD 217 C 54/2026-49

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní Mgr. Petrou Novákovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ zaplacení částky 66 776 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 26 000 Kč od 13. 3. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 40 776 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 407,81 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 023,94 Kč, co do úroku z prodlení z částky 29 270,05 Kč od 25. 11. 2025 do 12. 3. 2026 ve výši 12 % ročně, co do úroku z prodlení z částky 3 270,05 Kč ve výši 12 % ročně od 13. 3. 2025 do zaplacení, co do úroku z prodlení z částky 26 000 Kč od 13. 3. 2026 do zaplacení ve výši 0,5 % ročně, co do úroku ve výši 8 % ročně z částky 27 948,46 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně soudní poplatek ve výši 655 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení celkem částky 66 776 Kč s příslušenstvím s následujícím odůvodněním.: Mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba. a žalovaným byla dne 26. 4. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na základě které úvěrující poskytl žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, ač se žalovaný zavázal úvěr splácet spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru, poplatkem za vyhodnocení úvěrového případu, úrokem a inkasním poplatkem, celkem částku 55 776 Kč v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč, svou povinnost nesplnil, zaplatil pouze částku 4 000 Kč a dluží na jistině částku 27 948,46 Kč, na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru částku 1 321,59 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru částku 13 634 Kč, na poplatku za vyhodnocení případu částku 3 857,66 Kč, na inkasním poplatku částku 5 014,29 Kč, na smluvní pokutě částku 15 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný nic dalšího nezaplatil ani k předžalobní upomínce právního zástupce žalobkyně.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného poskytovatelem úvěru před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru žalobkyně doplnila, že poskytovatel úvěru šetřil úvěruschopnost žalovaného především na základě informací získaných od žalovaného, údaje ověřoval předloženými listinami prokazujícími výši příjmu, dále lustrací ve veřejných registrech. Úvěrující také vyšel z obecného předpokladu poctivosti jednání žalované (§ 6 odst. 1 a § 7 občanského zákoníku), která výslovně podepsala, že veškeré údaje uvedla po pravdě.

3. Ve věci nebyl vydán platební rozkaz.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ač byl soudem vyzván.

5. Dne 7. 7. 2026 bylo ve věci podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednáno v nepřítomnosti žalovaného, který se bez omluvy nedostavil.

6. Soud v řízení rozhodl na základě níže uvedených důkazů.:

7. Výpisem z obchodního rejstříku byla prokázána právní osobnost žalobkyně.

8. Z žádosti o úvěr ze dne 26. 4. 2024, dále pracovní smlouvy žalovaného, jeho výplatními páskami za únor a březen 2024, oznámením o podpoře v nezaměstnanosti ze dne 3. 8. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný dle svého vyjádření byl ke dni poskytnutí úvěru svobodný, žil s přítelkyní, neměl žádné děti, byl zaměstnaný s příjmem ze mzdy ve výši 8 000 Kč, ze sociálních dávek měl příjem ve výši 9 951 Kč, na bydlení měsíčně vynaložil 2 000 Kč a všechny ostatní základní životní výdaje měl ve výši 5 000 Kč. K tomu bylo z pracovní smlouvy a výplatních pásek zjištěno, že byl zaměstnán od 13. 2. 2024 se zkušební dobou do 12. 5. 2024, v únoru jeho příjem ze zaměstnání činil 14 747 Kč v březnu 2024 částku 2 348 Kč, podporu ve nezaměstnanosti pobíral po dobu nejvýše 5 měsíců od srpna 2023 do 10. září 2023 ve výši 11 090 Kč a po zbývající dobu ve výši 9 981 Kč. Tedy žalovaný doložil, že ke dni podání žádosti o úvěr měl příjem ze zaměstnání ve výši 2 348 Kč, což byl jeho jediný prokázaný příjem.

9. Z předložené smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 26. 4. 2024 bylo prokázáno, že společnost právnická osoba. z titulu smlouvy o úvěru v hotovosti žalovanému vyplatila úvěr ve výši 30 000 Kč, jako neúčelový, spotřebitelský úvěr, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s platbami tvrzenými žalobkyní v 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Z přehledu plateb na tento úvěr bylo zjištěno, že žalovaný zaplatila pouze jednou, a to dne 27. 4. 2024 částku 4 000 Kč.

10. Žalovaný v řízení ani netvrdil, že by žalobkyni, či společnosti právnická osoba. zaplatil více, než se podává shora.

11. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2026 bylo doloženo, že pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru byla postoupena na žalobkyni, což prokazuje i smlouva o postoupení pohledávek ve spojení se seznamem o postupovaných pohledávkách. Předžalobní upomínka ze dne 9. 3. 2026 ve spojení s poštovním podacím lístkem dokládají, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu, s upozorněním na jinak soudní vymáhání peněz, výzvou danou k poštovní přepravě na adresu uvedenou žalovaným ve smlouvě jako doručovací dne 9. 3. 2026.

12. Podle § 86 odst. 1. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zsu“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zsu (ve znění účinném do 28. 5. 2022) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. K neplatnosti soud přihlédne z moci úřední. Podle § 75 zsu poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecním zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

14. Podle § 2991 odst. 1,2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen také „zsu“) je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem…

16. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US 4129/18 ze dne 26.2.2019, na který také žalobkyně odkazuje, se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona č. 145/2010 a obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinná právní úprava zakotvená v § 86 zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, je obsahově obdobná předchozí právní úpravě, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila. Zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 již výslovně s porušením povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péči spojuje absolutní neplatnost smlouvy.

17. V souzeném případě soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba. a.s. a žalovaným nebyla smlouva o úvěru platně uzavřena z důvodu porušení povinnosti dané § 86 odst. 1 zsu, neboť poskytovatel s odbornou péčí neposoudil úvěruschopnost žalovaného, když na základě prokázaného příjmu ve výši 2 348 Kč není možné uzavřít na schopnost hradit pravidelnou splátku ve výši přes 3 000 Kč; poskytovatel úvěru si měl za dané skutkové situace minimálně vyžádat další listiny k prokázání tvrzeného příjmu přes 17 000 Kč a k doložení věrohodnosti tvrzených výdajů na bydlení ve výši 2 000 Kč, které jsou oproti obvyklým nákladům na bydlení extrémně podhodnoceny. Soud tak dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru posuzoval úvěruschopnost žalovaného zcela formálně s cílem lichevní úvěr (přislíbená plnění v souvislosti s úvěrovanou jistinou převyšují 50 % jistin; úročení, včetně platem plnících ekonomickou funkci úroku odpovídá úrokové sazbě 58,19 % ročně) poskytnout. Nelze přisvědčit žalobkyni, že při posuzování výdajové stránky rozpočtu úvěrovaného postačí vyjít z informací spotřebitele a zákonného předpokladu, že ten jedná poctivě. V souladu se shora citovanou judikaturou tato obecná povinnost poctivého jednání nezbavuje úvěrujícího zákonné povinnosti posoudit výdaje a příjmy spotřebitele s odbornou péčí, tj. i se zohledněním informací o reálných běžných výdajích za život v daném čase a místě. Soud tak shrnuje, že nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle § 87 odst. 1 zsu.

18. V řízení bylo dále z podpisu a prohlášení žalovaného na úvěrové smlouvě prokázáno, že žalovaný od společnosti právnická osoba.na základě neplatně uzavřené smlouvy obdržel částku 30 000, přičemž, jak prokazuje přehled plateb na úvěr, celkem zaplatil částku 4 000 Kč. Z neplatné smlouvy se žalovaný na úkor poskytovatele úvěru obohatil o 26 000 Kč. Judikatura dovodila, že postoupením pohledávky ze smlouvy je při neplatnosti smlouvy postupován na postupníka nárok z bezdůvodného obohacený vzniklý v důsledku plnění z titulu neplatné smlouvy. Podle § 1879 a § 1880 občanského zákoníku je tak ve věci vydání nároku z bezdůvodného obohacení aktivně legitimována žalobkyně, na níž byla pohledávka postoupena. Soud proto podle § 2991 odst. 1,2 občanského zákoníku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 26 000 Kč.

19. Protože žalovaný nic netvrdil ohledně svých možností vrátit plnění přijaté na základě neplatné smlouvy, byl dluh splatný v souladu s obecným ustanovením o splatnosti dluhu dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku k výzvě věřitele, jímž prokazatelně byla až zaslaná předžalobní upomínka. Podle domněnky doby dojití dle § 573 občanského zákoníku byl dluh splatný třetího dne po dání k poštovní přepravě, tedy dne 12. 3. 2025. Jestliže žalovaný v této lhůtě dluh nezaplatil, dostal se do prodlení a je podle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení tak, jak uvedeno v I. výroku tohoto rozsudku.

20. Nárok na úrok, poplatky a smluvní pokutu byl zamítnut jako nedůvodný a contrario § 1721 a § 1723 odst. 1 občanského zákoníku, neboť při neplatné smlouvě zde absentuje právní důvod pro tato plnění. Pro absenci dlužné jistiny a prodlení byl zamítnut také úrok z prodlení tak, jak uvedeno ve II. výroku tohoto rozsudku.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., za stavu, kdy žalovaný byl ve věci více úspěšný a žádné náklady řízení mu nevznikly.

22. Soudní poplatek byl doměřen podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 písm. b) sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu ve dvojím písemném vyhotovení.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).

Nebude-li soudní poplatek doplacen, bude vymáhán v daňové exekuci.