OSKM 6 C 104/2026-45

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Pekařovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 63 562,10 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částka v pravidelných měsíčních splátkách po částka splatných vždy k 15. dni v měsíci až do úplného zaplacení dluhu pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částka s kapitalizovaným úrokem částka, úrokem 14,75 % z částky částka od datum do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení částka a úrokem z prodlení 14,75 % z částky částka od datum do zaplacení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částka do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži na soudním poplatku částka do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. Anonymizováno/Anonymizováno, variabilní symbol var. symbol.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částka s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota, uzavřené dne datum mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO IČO (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky úvěr částka, za který se zavázal vrátit částka ve 45týdenních splátkách po částka. Dostal se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu částka spolu s neuhrazenými poplatky, kapitalizovaným i běžícím obchodním úrokem a kapitalizovaným i běžícím úrokem z prodlení zákonné výše. Smlouvou účinnou dne datum postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Předžalobní upomínku žalobkyně žalovanému odeslala.

2. Žalovaný si byl existence závazku vědom, nesouhlasil však s výší příslušenství a celkové uplatněné částky. Zpochybnil také dostatečnost posuzování jeho úvěruschopnosti. Jeho sociální a finanční situace byla tíživá v době sjednání úvěru, jako je i dnes. Rád by dluh podle svých (konkrétně neuvedených) možností postupně uhradil.

3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání podle § 115a o. s. ř.; oba účastníci s tímto postupem souhlasili.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Původní věřitelka („Anonymizováno“) s žalovaným podepsali dne datum Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které obdržel žalovaný toho dne hotovost částka a zavázal se za to vrátit částka ve 45týdenních splátkách po částka; RPSN činila 115,95 % (č.l. 17-19). Učinili tak na základě písemné žádosti žalovaného z téhož dne (č.l. 16), v níž žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, žijící s rodiči, základního vzdělání, bez vlastnictví automobilu, bez vyživovacích povinností; pracuje jako dělník pro Anonymizováno Anonymizováno právnická osoba. s měsíčních příjmem částka, k čemuž podle ručních poznámek na dokumentu předložil výpis z bankovního účtu za Anonymizováno Anonymizováno a pracovní smlouvu. Další příjem domácnosti měl činit částka. „Odhadované měsíční výdaje žadatele“ činily podle jeho prohlášení částka, jiné zahrnuty nebyly. Podle tvrzení žalobkyně a tabulky umoření (č.l. 20) dosud žalovaný v souvislosti s uvedenou smlouvou uhradil částka. Smlouvou účinnou datum (čl. 21-23) postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni, což žalovanému oznámila dopisem z téhož dne (č.l. 24), odeslaným datum (čl. 25). Dne datum odeslala žalobkyně žalovanému na jeho korespondenční adresu předžalobní upomínku (čl. 26-28).

5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do datum (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do datum (dále jen „o. z.“).

6. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne datum ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.

7. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

8. I kdyby v projednávané věci z ručních poznámek soud původní věřitelce uvěřil, že měla ověřený příjem žalovaného, o skladbě jeho výdajů a schopnosti hospodařit nevěděla nic. Vyšla pouze z prohlášení, že jeho měsíční výdaje činí částka, což zjevně není reálné. Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem neměla původní věřitelka dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopen či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (o nerozvážném poskytnutí úvěru svědčí kromě jiného i to, že žalovaný uhradil pouze jedinou splátku z 45 sjednaných).

9. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem účinné úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“

10. Kromě toho je smlouva podle stejných ustanovení občanského zákoníku neplatná i pro nepřiměřenost (nemravnost) sjednaného příslušenství, které v rozporu s judikaturou přesahuje běžnou výši nákladů (byť bankovních) úvěrů okolo 10 % víc než desetinásobně.

11. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.) ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., který získal od žalobkyně částku částka a vrátil pouze částka. V této části soud žalobě vyhověl.

12. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

13. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím podle § 160 za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Žalovaný požádal o plnění ve splátkách, neuvedl však, jaké jsou jeho možnosti. Soud proto za přiměřenou dobu splnění dluhu (i vůči žalobkyni jako věřitelce) určil šest měsíců, což znamená splátky částka měsíčně.

14. Ve věci úspěšnějšímu žalovanému náleží podle § 142 odst. 2 o. s. ř. po odečtení neúspěchu náhrada 20 % nákladů řízení, které v jeho případě v souladu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a podpůrně § 13 odst. 4 advokátního tarifu (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. se neaplikuje, neboť není důvodu činit rozdíl mezi zastoupeným a nezastoupeným účastníkem řízení) paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon (vyjádření k žalobě) po částka.

15. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem, může soud pohledávku státu po 30 dnech po jeho právní moci postoupit k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.