OSKV 11 C 108/2026-28

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: [osobní údaje žalovaného] ⟪LB:lb_004⟫ pro 154 619,85 Kč s přísl.

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 603,85 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 320,01 Kč, s úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 29 999,81 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 839,17 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 32 364,95 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení a částky 39 103,52 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 17 053,89 Kč, s úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 119 998,90 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 194,21 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 122 254,90 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 761,10 Kč a částku 83 151,38 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 154 619,85 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 17. 6. 2024 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] (dále též„ úvěrová smlouva [číslo]“), na základě které žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 33 008,10 Kč a uhradil částku 12 247 Kč, a dne 12. 11. 2023 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] (dále též„ úvěrová smlouva [číslo]“), na základě které žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 176 611,32 Kč a uhradil 93 459,94 Kč. Žalovaný se výše uvedenými smlouvami zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím. Jelikož nehradil řádně a včas splátky, tak byly obě výše uvedené smlouvy zesplatněny ke dni 11. 11. 2025.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal procesně nečinný.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Žalovaný byl v řízení pasivní, na svou obranu nic netvrdil a k důkazu nepředložil. Soud proto provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní a z nich učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:

5. Mezi účastníky byla dne 17. 6. 2024 uzavřena úvěrová smlouva [číslo] na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému možnost čerpat revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 30 000 Kč, žalovaný se zavázal hradit sjednané splátky a případné poplatky (ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 17. 6. 2024, karty klienta). Před uzavřením smlouvy svým majetkovým poměrům žalovaný uvedl, že je zaměstnán a má čistý měsíční příjem 23 000 Kč, že příjem ostatních členů domácnosti činí 22 000 Kč a že jeho výdaje sestávají z výdajů na bydlení ve výši 2 000 Kč, ze splátek úvěrů ve výši 12 000 Kč a z ostatních výdajů ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech NRKI, [anonymizována dvě slova] a v centrální evidenci exekucí (ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 17. 6. 2024, karty klienta). Žalobkyně dále provedla výpočet jméno FO žalovaného (maximálního limitu splátky), kde na základě údajů, které uvedl žalovaný v žádosti, vypočetla, že žalovaný měl dostatečné MLS k tomu, aby mohl hradit úvěr (z ověřené bonity MLS ke smlouvě [číslo]). Žalovaný měl v té době sjednány tři splátkové kontrakty s měsíční splátkou 6 804 Kč, zbývající částka 853 911 Kč a tři splátkové kreditní karty s úvěrovým rámcem 150 000 Kč, zbývající částka 114 827 Kč (z úvěrové zprávy ke smlouvě [číslo]). Žalobkyně ověřila pravidelný měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání v měsíci dubnu a květnu 2024 ve výši cca 23 000 Kč, v měsíci červnu 2024 ve výši 18 661 Kč. Celkové výdaje žalovaného za období od 18. 3. 2024 do 17. 6. 2024 přesáhly jeho celkové příjmy, přičemž mezi příjmy byly i peněžní prostředky získané z úvěrů (z výpisu z účtu žalovaného za období od 18. 3. 2024 do 17. 6. 2024). Žalovaný na základě této smlouvy čerpal celkem částku 33 008,10 Kč a uhradil celkem částku 12 247 Kč (z výpisu čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě [číslo]).

6. Mezi účastníky byla dne 12. 11. 2023 uzavřena úvěrová smlouva [číslo] na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému možnost čerpat revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 120 000 Kč, žalovaný se zavázal hradit sjednané splátky a případné poplatky (ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 12. 11. 2023, karty klienta). Před uzavřením smlouvy svým majetkovým poměrům žalovaný uvedl, že je zaměstnán a má čistý měsíční příjem 25 000 Kč, že příjem ostatních členů domácnosti činí 13 000 Kč a že jeho výdaje sestávají z výdajů na bydlení ve výši 2 500 Kč, ze splátek úvěrů ve výši 10 000 Kč a z ostatních výdajů ve výši 3 000 Kč. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech NRKI, SOLUS, [anonymizována dvě slova] a v centrální evidenci exekucí (ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 12. 11. 2023, karty klienta). Žalobkyně dále provedla výpočet [příjmení] žalovaného (maximálního limitu splátky), kde na základě údajů, které uvedl žalovaný v žádosti, vypočetla, že žalovaný měl dostatečné MLS k tomu, aby mohl hradit úvěr (z ověřené bonity MLS ke smlouvě [číslo]). Žalovaný měl v té době sjednány tři splátkové kontrakty s měsíční splátkou 6 817 Kč, zbývající částka 837 325 Kč a dvě splátkové kreditní karty s úvěrovým rámcem 55 000 Kč, zbývající částka 55 133 Kč (z úvěrové zprávy ke smlouvě [číslo]). Žalobkyně ověřila příjem ze zaměstnání ve výši 25 041 Kč v období říjen 2023 (z výpisu z účtu žalovaného za říjen 2023). Žalovaný na základě této smlouvy čerpal celkem částku 176 611,32 Kč a uhradil celkem částku 93 459,94 Kč (z výpisu čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě [číslo]).

7. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou závazků z výše uvedených smluv zesplatnila žalobkyně úvěry ke dni 11. 11. 2025, žalovaný byl vyzván k splacení celého úvěru (z výpisu čerpání, splátek a úhrad, výzev ke splacení celého úvěru ze dne 11. 11. 2025 včetně poštovních podacích lístků ze dne 12. 11. 2025). Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní (prostřednictvím jejího právního zástupce) vyzván k úhradě dlužné částky (z předžalobní výzvy k plnění ze dne 7. 1. 2026 včetně poštovního podacího lístku ze dne 8. 1. 2026).

8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a [anonymizováno] na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

16. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- [právnická osoba] GK), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

17. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

18. Žalobkyně v žalobě poskytla pro splnění své povinnosti posuzovat úvěruschopnost řádně a s odbornou péčí obecná tvrzení. Tato tvrzení k výzvě soudu doplnila s odkazem na metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta, kartu klienta a výpočty MLS klienta a MLS domácnosti, dále předložila výpisy z účtu žalovaného.

19. Z judikatury interpretující shora citovaná ustanovení ZoSÚ vyplývá, že žalobkyně nedodržela postup upravující řádné posouzení úvěruschopnosti. Dle judikatury vyšších soudů je totiž schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení, zbyde spotřebiteli v jeho domácím osobním rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Poskytovatel úvěru proto musí analyzovat spotřebitelův osobní rozpočet, tj. příjmy i výdaje, a to ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr se zohledněním konkrétních informací o jeho příjmech, zaměstnanecké činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost, nezaopatřené děti, a jiné pravidelné výdaje spotřebitele (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Podle karty klienta měl žalovaný dvě vyživovací povinnosti, měl družku, bydlel u rodičů. Výše jeho zaměstnaneckého příjmu činila 25 000 Kč (smlouva [číslo]), resp. 23 000 Kč (smlouva [číslo]) s tím, že osoby s ním žijící ve společné domácnosti měly příjem 13 000 Kč (smlouva [číslo]), resp. 22 000 Kč (smlouva [číslo]). Pokud jde o jiné splátkové zatížení, žalovaný uvedl, že splácí 12 000 Kč (smlouva [číslo]), resp. 10 000 Kč (smlouva [číslo]). Žalovaný neprocházel registry NRKI, SOLUS, CEE. K ověření měsíčních příjmů a výdajů pak žalobkyně disponovala pouze výpisem z účtu žalovaného za měsíc říjen 2023 a za období od 18. 3. 2024 do 17. 6. 2024.

21. Žalobkyně postupovala zcela formálně, příjmy a výdaje žalovaného sice ověřovala prostřednictvím údajů z účtu žalovaného, jimiž ověřila výši příjmu žalovaného ze zaměstnání, přičemž výše v červnu 2024 byla navíc nižší než 23 000 Kč uvedených ve smlouvě a v kartě klienta. Žalobkyně se nijak nezabývala tvrzenými příjmy domácnosti, které vzala při svém hodnocení v úvahu; není vůbec zřejmé podle soudu, co tyto jiné příjmy představují, zda tyto příjmy žalobkyně jakkoli hodnověrně ověřila, zabývala se jimi, zabývala se jejich strukturou či výší. Žalobkyně pak nevěnovala pozornost ani výdajům žalovaného, a to především nákladům na bydlení, ani dosavadnímu zadlužení žalovaného. Kdyby přitom pečlivěji zkoumala předložený výpis z účtu žalovaného, zjistila by, že celkové výdaje žalovaného za období od 18. 3. 2024 do 17. 6. 2024 byly vyšší než celkové příjmy, přičemž mezi významné příjmy žalovaného patřily zápůjčky. Při posouzení úvěruschopnosti nebyly zohledněny žádné faktické výdaje žalovaného na bydlení, energie, stravu, dopravu do zaměstnání apod., přestože z předložených výpisů z účtu je zřejmé, že výdaje žalovaného poměrně významně přesahují jeho příjmy ze zaměstnání. Ani velmi vysoké úvěrové zatížení svědčící o tom, že žalovaný potřebuje úvěry k pořízení věcí či zajištění potřeb či k úhradě splátek úvěrů, ani výdaje převyšující příjmy, nevedlo žalobkyni k větší obezřetnosti před uzavřením smluv o úvěru. Žalobkyně se spoléhala především na svůj statistický model bez vazby na reálné (ověřené) poměry žalovaného. Žalobkyně neprovedla porovnání příjmů a výdajů, jakož i dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele získaných z relevantních vnitřních a vnějších zdrojů. Lustrace ve veřejně dostupných databázích provedená za tímto účelem je nedostatečná. Ze strany žalobkyně se jedná se o posouzení úvěruschopnosti dle statistických modelů, dle metodiky žalobkyně, ale nikoliv dle konkrétně zjištěných a doložených příjmů a výdajů žalovaného. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele (žalovaného) a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele (žalovaného) a posoudit jeho schopnost splácet. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalovaného, je proto nepřezkoumatelný. Soud přitom poukazuje na rozpornost metodiky MLS používané žalobkyní v dané věci, neboť při výpočtu [příjmení] klienta počítá pouze s výdajem spočívajícím v životním minimu dospělého člena domácnosti, avšak v případě výpočtu MLS domácnosti najednou mezi výdaje zahrnuje normativní výdaje na bydlení ve výši 6 859 Kč (aniž by tyto výdaje byly jakkoli doloženy; výdaje s bydlením žalovaného žalobkyně nijak neověřovala, přestože tyto představují v životě každého jednu z nejpodstatnějších položek na straně výdajů; nebylo také nijak ověřeno, zda žalovaný skutečně bydlí u rodičů, jak v žádosti uváděl). Soud přitom má za to, že tento blíže ničím nedoložený výdaj by měl hradit alespoň zčásti žalovaný, měl by se tedy promítnout do výpočtu MLS klienta. Dále do výpočtu MLS klienta nezahrnula výdaje na splátky úvěrů ve výši uvedené žalovaným 10 000 Kč (u smlouvy [číslo]), resp. 12 000 Kč (u smlouvy [číslo]), ale ve výši 8 345 Kč (u smlouvy [číslo]), resp. 11 732 Kč (u smlouvy [číslo]), přičemž ale tvrdila, že pro výpočet vždy užila vyšší částku; dále vůbec nezohlednila výdaje žalovaného, které sám uvedl nebo které žalobkyně zjistila z výpisu z účtu žalovaného, přičemž na některé z nich sama poukazovala (výdaje na stravu, léky, dopravu, ošacení), ale použila částku životního minima. Do výpočtu MLS pak u smlouvy [číslo] zahrnula splátky schváleného úvěru ve výši 331 Kč, ačkoliv ve skutečnosti splátky činily 993 Kč, u smlouvy [číslo] zahrnula splátky schváleného úvěru ve výši 400 Kč, ačkoliv tato výše neodpovídala skutečné výši splátek (není tedy zřejmé, jak k této částce, kterou do výpočtu MLS použila, dospěla). Ani skutečnost, že žalovaný po dobu roku a půl splácel jeden z úvěrů (na což také mimo jiné poukazovala žalobkyně), neznamená, že by byla v dané věci splněna povinnost žalobkyně před uzavřením této úvěrové smlouvy řádně posuzovat schopnost žalovaného úvěr splácet. Tato skutečnost (či nevznesení námitek vůči smlouvě a nárokům poskytovatele úvěru) nesvědčí sama o sobě o schopnosti spotřebitele dluh splácet, neboť úvěr mohl být uhrazen např. z nových dluhů spotřebitele (tzv. vytloukání klínu klínem). Tyto okolnosti dostatečným způsobem nevypovídají o celkových schopnostech spotřebitele k úhradě všech jeho závazků a jeho poměrech, naopak jejich umožnění může vést spotřebitele do dluhové spirály (pasti) končící obvykle jeho úpadkem. Tedy ani ze skutečnosti, že žalovaný úvěr rok a půl splácel, nelze zpětně dovozovat, že by věřitelka (žalobkyně) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru splnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ani že žalovaný v době uzavření smlouvy byl schopen úvěr splácet. Takový závěr by byl v rozporu s preventivní funkcí § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C 755/22 (62022CJ0755); k závaznosti judikatury SDEU viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19, ze kterého se podává, že soudy jsou povinny zohlednit unijní právo a judikaturu SDEU, která je způsobilá ovlivnit rozhodnutí ve věci samé).

22. Soud proto uzavřel, že žalobkyně před uzavřením smluv o úvěru s žalovaným nezkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, čímž porušila povinnosti jí uložené § 86 ZoSÚ jakož i judikaturou, a poskytla spotřebitelské úvěry přesto, že nebyly vyloučeny důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelské úvěry splácet. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje obě výše uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru za sjednané absolutně neplatně.

23. S ohledem na absolutní neplatnost posuzovaných smluv má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacených jistin úvěrů, na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok.

24. Žalovanému byly na základě úvěrové smlouvy [číslo] poskytnuty peněžní prostředky ve výši 33 008,10 Kč, přičemž žalovaný na poskytnutý úvěr vrátil částku 12 247 Kč. Na základě úvěrové smlouvy [číslo] pak byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 176 611,32 Kč, přičemž žalovaný na poskytnutý úvěr vrátil částku 93 459,94 Kč. Soud proto žalobě co do částky 20 761,10 Kč vztahující se k úvěrové smlouvě [číslo] (rozdíl mezi 33 008,10 Kč a 12 247 Kč) a co do částky 83 151,38 Kč vztahující se k úvěrové smlouvě [číslo] (rozdíl mezi 176 611,32 Kč a 93 459,94 Kč) vyhověl (výrok II). Výrokem I pak zamítl veškeré další nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení, tj. co do smluvního úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na uplatnění pohledávky, smluvní pokuty.

25. Nedůvodný je pak i nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení (viz výrok I).

26. Při vypořádání bezdůvodného obohacení (vzájemně poskytnutých plnění) soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to k rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“

27. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka (spotřebitele) s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

28. Ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plynou následující právní závěry. Dlužník je povinen vrátit jistinu úvěru dle § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru podle svých možností. Pokud se věřitel a dlužník nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy (což se účastníci v předmětném řízení nedohodli), splatnost určí soud svým rozsudkem, ale jen do budoucna. Jde však o lhůtu hmotněprávní, před jejímž uplynutím se tak dlužník v prodlení neocitl, pročež nelze před jejím uplynutím žalobci přiznat úroky z prodlení.

29. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona jen právo na vrácení poskytnutých nesplacených jistin úvěrů, tj. částky 20 761,10 Kč a 83 151,38 Kč. V této části soud žalobě vyhověl.

30. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost nesplacené jistiny (jistin) v tomto rozhodnutí ve lhůtě tří dnů (viz analogicky § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), neboť žalovaný netvrdil žádné skutečnosti (neposkytl žádná tvrzení o svých možnostech vrátit poskytnutou jistinu/jistiny), pro které by se soud od této lhůty měl odchýlit (nebyly shledány důvody pro stanovení delší lhůty či umožnění splácet jistinu/jistiny ve splátkách). Jedná se přitom o hmotněprávní lhůtu splatnosti ve smyslu výsledku aplikace § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (tj. nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).

31. V projednávaném případě poměr úspěchu a neúspěchu odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Poměr úspěchu ve věci byl téměř shodný (soud vzal přitom v úvahu i žalované příslušenství)

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.